O jedné historické iluzi socialistů i těch ostatních

Čtení na víkend: Esej Miroslava Tejkla se věnuje jedné z historických iluzí socialistů, a to ve vztahu k významu veřejné sféry.

Marx v rámci své teorie pojímal „kapitál“ nejen jako fondy, nakumulovaný majetek nebo vycvičené lidské schopnosti, čemuž naposled uvedenému se dnes říká „lidský kapitál“.

Lidmi vyrobené kapacity, včetně nabytých lidských schopností (které se na rozdíl od jiných kapacit používáním nespotřebovávají, ale naopak udržují (reprodukují), a použitím v rámci práce obsahující tvořivé a tvůrčí prvky dokonce i rozšiřují) …

… to byly spolu s přírodním dědictvím podle jeho mínění určité základy, který existovaly vždy.

A teprve v jisté, poměrně už vyvinuté civilizaci, kde už společenská ekonomika vzájemné výměny a dělby práce dominovala nad samozásobitelstvím jako kdysi hegemonní formou, hrály tyto „základy“ ještě také určitou, historicky specifickou roli a byly předmětem historicky specifického společenského vztahu, „kapitálu“ – společenského výrobního vztahu, nakonec typického a dominující pro jistou, historickou etapu vývoje civilizace v té počáteční a středně vyvinuté společenské ekonomice.

V neuveřejněném úvodu své přípravné práce k následnému Kapitálu, která v roce 1859 vyšla – navzdory Marxovu tehdy už mnohaletému londýnskému pobytu – v pruském Berlíně, Marx o „kapitálu“ říká :

„… žádná výroba není možná bez výrobního nástroje, i kdyby tímto nástrojem byla jen ruka. Žádná výroba není možná bez minulé nahromaděné práce, i kdyby touto prací byla jen zručnost, kterou nabyla a nastřádala ruka divocha opakujícím se cvikem. Kapitál je mimo jiné také výrobní nástroj, také minulá, zpředmětněná práce. Kapitál je tedy všeobecný, věčný, přírodní vztah …“ podotýká Marx a teprve pak ironicky dodává “tj., když vynechám právě to specifické, co z „výrobního nástroje“, z „nahromaděné práce“ teprve dělá kapitál…“ (Karel Marx, Ke kritice politické ekonomie, SNPL Praha 1953, str. 157)

Veřejná sféra jako pokrok?

Pokud jde ale o pojetí budoucnosti, byl Marx – jinak extrémně nekonkrétní, pokud jde o jeho  představy o socialismu a komunismu – plně v zajetí určité (v 19. století celkem logické)„osvícenecké pýchy“.

Z této pýchy pak vycházela představa, že sice kapitál je sice jakožto koloběžný společenský vztah a tedy mechanismus odcizen lidem a podrobuje si (právě jako vševládný mechanismus) nejen dělníky, ale svým způsobem i kapitalisty samotné.

S tím ale, že ten budoucí velmi vyspělý společenský řád „po kapitálu“ žádným mechanismem ovládán nebude, ale že bude založen na jakémsi samostatném rozhodování svobodně sdružených výrobců a členů společnosti vůbec, jaksi podle jejich svobodné vůle, která bude sice zřejmě podřízena nějaké „poznané“ přírodní nutnosti, kterou případně ještě nejsou schopni překonat, ale jinak půjde o projev svobodné aktivity sociálně sjednoceného, zájmově homogenního celku.[i]

Mnoho autorů se na tomto tématu kriticky „vyřádilo“, aby prokázalo, že marxismus je jen další eschatologie – vedoucí do „ráje“ – ovšem tentokrát do sekulárního, laického a osvíceneckého ráje ničemu než racionálnímu poznání nepodřízené svobodné vůle.

Ale nezávisle na prognózách budoucnosti a marxismu dost obecně existuje určitá iluze o fungování veřejného sektoru.

Kapitál je celkem všeobecně považován u mnoha lidí jako něco, co podřizuje lidi a právnické osoby zákonitostem soukromého zhodnocování a lidé jsou tedy prostřednictvím nutnosti vytloukat maximální dosažitelný zisk jakoby zotročeni – a musí se chovat v souladu s těmito zákonitostmi, i kdyby nechtěli.

V reprodukovaném společenském vztahu standardního soukromokapitálového zhodnocování je nejen puzení k maximálním výnosům a úsilí o rozšíření majetku, ale ještě víc a spíš úsilí o udržení a rozšíření schopnosti ovládaného majetku vynášet, považováno za systémový fenomén, kterému je třeba se podřídit a konat v souladu s ním a je nebezpečné konat v rozporu s tímto systémovým fenoménem.

Fungování veřejné sféry ale takto pojímáno a vnímáno není. Ve veřejné sféře je prostě jakoby jen „volně nastavitelné“ rozhodování určitých orgánů, které ale žádný mechanismus neřídí a a nic na tom nemění ani taková či onaká míra, ve které je toto rozhodování případně prolezlé korupcí a protekcí.

Samozřejmě se nepopírá, že u jednotlivých aktérů veřejné sféry existuje touha po vlastní moci, po svých vlastních výnosech a rozšíření svého majetku. A může se nakonec jistě týkat nejen soukromého zájmu jednotlivých aktérů, ale i úsilí silného aktéra podle své představy a přesvědčení prospět celé zemi (představa Babiše o sobě samém nějaká taková asi bude).

Lidé to ale ve veřejné sféře nevnímají jako systémový prvek a snaha těžit z veřejné sféry je pouze spojována a komentována s odkazem na morálku jednajících osob a různých moralizujících představ a klišé (moudrý panovník a špatní rádcové). K veřejné sféře přistupujeme jako kdyby tam o žádnou zákonitost nešlo. A tam, kde přece jen určitý pokus o takové pojetí existuje (jako je tomu u „teorie veřejné volby“), nejde o vědeckou analýzu podle zásady „padni komu padni“, ale o „služebnou koncepci“, která slouží předem daným představám předem zvolené ekonomické a sociální ideologie, zaměřené na kritiku veřejné sféry.

U veřejné sféry to vypadá, jakoby zde šlo jen o různě technicky kvalitní a různě „morální“ rozhodování veřejných orgánů, které ve svém celku může být v různých společnostech reprodukováno jako někdy zhoubné, nebo dokonce rozmařilé a prostě špatné jako prý u Řeků, jindy euroseversky nebo germánsky ukázněné a koneckonců úspěšné, románsky takové, anglosasky zase jiné, švýcarsky ještě jiné, atd. atd. atd. …

Pro socialisty všeho druhu je růst veřejné sféry spojen s jakýmsi pokrokem, kdy je neřízené kapitálové zhodnocování touto veřejnou sférou regulováno a podřízeno společenskému dozoru a vlivu.

A zase – v dobrém nebo špatném, podle toho jak kvalitní ten „veřejný dozor“ je…

Veřejná sféra ovládá?

Marx, jako – v různé míře – patriarcha mnoha socialistů se ostatně sám zpronevěřil tomu, co ve své konstrukci historického materialismu vybudoval jako analýzu lidského světa a civilizace. Předpokládanou komunistickou fázi civilizace na základě ideologických floskulí a frází z historického materialismu vyjmul. A podřídil jí jakési neohraničené „svobodné“ racionalitě, kde společenské vztahy neovládají člověka, ale naopak svobodný a v jakousi svobodnou (ale blíže necharakterizovanou) asociaci svobodně sdružený člověk ovládá společenské vztahy.

Dnešní stoupenec „postklasické, kritické syntézy“, pro kterého je marxismus jen dílčí (i kdyby významný) prvek jeho komplexního světového názoru, který je syntézou či synkrezí více směrů společenského a ekonomického poznání (například vedle institucionalismu a různých keynesovských variací především a hlavně postkeynesovské a lavoiovské reprodukční ekonomie „peněžního koloběhu“), už ale dávno ví, že se zde jedná a jednalo o fatální systémovou iluzi marxismu o „ráji racionality“

…poplatnou právě té osvícenecké době, kdy marxismus vznikl…

Má to i své fatální dopady, pokud jde o vliv socialistů na společenské vrstvy, na kterých jako významné hnutí záviselo a závisí.

Pokud socialista věří tomu, že socialismus by měl být výsledkem postupných změn, kde veřejná sféra by měla stále víc ovládat a regulovat to, co je soukromokapitálovým zhodnocováním, není schopen se ubránit tendenci pojímat veřejnou ingerenci jako jakýsi „výsadek z budoucnosti“, kdy člověk přestává být otrokem soukromokapitálového zhodnocování a stává se krok za krokem …

… snad svobodnějším …?

No to bychom si dali!

Zejména současný člověk to instinktivně takto zdaleka nevidí a považoval by to za absurdní nesmysl, pokud by mu to někdo předložil takto otevřeně k věření (proto také ta averze vůči tzv. neomarxistům a naopak konspirační víře v budovatele jakéhosi globalizačního „nového světového řádu“ podvratných neziskovek atd.).

Lidé to tak prostě vůbec necítí a veřejnou ingerenci mnohdy (a možná většinou) chápou jako nepřítele a další zásah do své svobody těmi, kdo si usurpují právo vědět nejlépe, co je pro ostatní dobré – nikoli jako osvobozování od diktátu zákonitostí soukromokapitálového zhodnocování.

A nejvíc to pociťují ti, kteří zdaleka nejsou podnikatelé ve velkém, co je živí hlavně zhodnocování majetku skrze jiné osoby, ale které naopak živí především vlastní práce – i kdyby na vlastní účet a s vlastními kapacitami.

To, co mělo „osvobozovat“, totiž tvoří jenom z menší části emancipovaný, samovyživovací a koloběžný mechanismus s vlastní logikou sebereprodukce.

„To něco“ spíš něčemu vnějšímu slouží nebo ještě lépe „posluhuje“ – mimo jiné i jako zdroj vytloukání renty. A slouží či posluhuje – ne-li jenom, tak v nejlepším případě hlavně a nejvíc – těm privilegovaným, kteří obvykle bývají nápadně zticha …

„To něco“ je hostitelem parazitismu, zákonitě sílícího v míře a natolik, nakolik je standardní soukromokapitálový zhodnocovací vzorec schopen zájmy nejmocnějších uspokojovat čím dál hůř a hůř …

Privilegovaní ovládají veřejnou sféru

Růst role veřejné sféry, veřejných rozpočtů, dluhového financování a ovládnutí civilizace penězi s nuceným oběhem a plovoucími kurzy měn, atd., atd.  …

… to vše je a byl proces, kde ani ta privatizace neznamenala pokles role veřejné sféry, jak se mnozí domnívají, ale něco podstatně odlišného.

„Státy UŽ nejsou nic, nadnárodní korporace jsou DNES všechno“ – to je velmi nepřesná floskule.

Veřejná sféra je naopak z hlediska své systémové role ve skutečnosti systémově důležitější než byla – ale je také více ovládána stále více vítězící sociální třídou či vrstvou (viz bonmot Warrena Buffeta, že „jsme uprostřed třídní války a moje třída bohatých vyhrává), než včera …

Privatizace a demontáž sociálního státu znamenala ve skutečnosti ne oslabení, ale silnější  ovládání veřejné sféry privilegovanými – a to je dost podstatný rozdíl. Privatizace a demontáž sociálního státu znamenala ovládnutí a zotročení fenoménu, který se ale naopak – i jakožto více ovládaný služebník –  stal ohledně svých vnitřních sil silnějším než byl včera.

Veřejná sféra je ve skutečnosti v dopadech svého fungování dnes významnější, než byla kdy po druhé světové válce.

Ale ti privilegovaní jí zároveň ovládají víc, než kdy po druhé světové válce, kdy vysoké zdanění a vysoké zisky před zdaněním financovali sociální a veřejný servis mnohem větší měrou.

Ovládají ji a doplňují slábnoucí zisk ze zhodnocovací formule standardního kapitalismu, vytloukáním renty … a toto vytloukání renty je víc a víc umožňováno jejich posilovanými vyjednávacími mocenskými pozicemi …

To všechno je spojeno s dnes už naprosto zjevnou, grandiózní socializací soukromých ztrát a stejně grandiózní privatizací výnosů společenského zhodnocování, které by jinak (to společenské zhodnocování) mělo už slábnoucí kapitál pomalu střídat v roli nového dominujícího zhodnocování v další tedy postkapitalistické fázi společenské ekonomiky.

„Systémové střídání“ by mělo nastupovat – kdyby ovšem třídní moc privilegovaných nezesilovala, ale naopak slábla alespoň tempem a v míře jako první dvě až tři desetiletí po druhé světové válce – zhruba až do rozpadu moci odborového hnutí v Evropě i v USA a Commonwealthu (hornické odbory ve Velké Británii a jejich neschopně vedená stávka se stala jakýmsi symbolem změny postoje veřejnosti, zejména oné „swinged“ vrstvy uprostřed politického spektra, vrstvy, která bere vládnoucí žezlo jedné reprezentaci a dává ho druhé – konkrétně v Británii Thatcherové a obecné rozčarování nad odborovým hnutím).

Sílící veřejná sféra tak není procesem nějakého osvobozování neprivilegovaného člověka, ale je stále víc pociťována jako jeho stupňující ujařmování.

Podobně jako kdysi v případě utužovaného, sílícího „druhého nevolnictví“ po třicetileté válce na konci feudalismu …

Růst role veřejné sféry, veřejných rozpočtů a dluhového financování v průběhu vývoje kapitalistické civilizace nevylučuje rostoucí moc privilegovaných nad touto sílící veřejnou sférou.

„Svaly“ veřejného služebníka a jeho schopnost zhodnocovat rostou, ale sílící služebník je ještě víc tím služebníkem privilegovaných, než byl včera – čili než byl v první poválečné etapě. Nic na tom nemůže změnit ani to, že rostoucím podílem veřejného dluhu vůči HDP slábne čistý, tedy výsledný veřejný majetek (viz Kapitál v XXI. století Thomase Pikettyho). Role veřejné sféry a její průběžné zhodnocovací efekty sílí, ale ždímání veřejné sféry zesílilo ještě mnohem víc a podle toho taky vypadá výsledné „skóre“, které je víc než cokoli jiného znamením, symptomem toho, oč hůř dnes svým vládcům slouží starodávný kapitálový mechanismus – a kam tedy byli nuceni sáhnout k doplnění zdrojů …

Jiný mechanismus místo kapitálu

V době experimentu reálného socialismu, který měl podle svých protagonistů do komunistické budoucnosti ústit, neměnil se reálný systém tak a tím způsobem, že by společnost reprezentovaná vedením vládnoucí strany a státu vládla nad společenskými vztahy a ekonomikou víc a víc.

Přesně naopak: skutečný průběh změn nejenže neposiloval takovou charakteristiku, ale byl spíše opačný.

Na začátku reálného socialismu se vládnoucí marx-leninské strany pokoušely – v době základní industrializace, tedy době pro tento účel příznivé – o přímé řízení ekonomiky a společnosti.

Nakonec ale nastupovaly čím dál víc metody a mechanismy nepřímého, tzv. ekonomického řízení a hrály větší a větší roli[1].

V komplexní a velmi složité realitě postindustrialismu se společnost nevyvíjí způsobem, který by odpovídal mechanicky jednoduchým, osvícenecky přímočarým představám 19. století, tedy směrem k systému, kde by – řečeno Marxovým slovníkem – „lidé svobodně ovládali výrobní poměry – místo aby byli těmito výrobními poměry (např. kapitálem jako mechanismem zhodnocování a určujícího rozdělování) ovládáni“ …

Realita pozdní civilizace od druhé poloviny XX. století do současnosti, ukazuje, že je to spíš tak, že mechanismus dominujícího kapitálu nebude víc a víc ovládán nějakými abstraktně „svobodnými“ lidmi, ale je a bude víc a víc překonáván, zahrnován a nahrazován opět nějakým specifickým, třebaže komplexnějším objektivním mechanismem, který kapitál dlouho, velmi dlouho bude zahrnovat, ale nelze ho na kapitál redukovat a který naopak právě jako komplex získává víc a víc dominující, určující roli (i vůči kapitálu jako slábnoucí a rozpouštějící se skladebné složce celého komplexu), …

… a to v míře nakolik se staré kapitalistické systémové uspořádání pozvolna (jak kdysi feudální nebo jiná tradiční ekonomika) mění …

Nový mechanismus: sociál

Zřejmě ani v postkapitalistické soustavě nebudou společenské vztahy přímočaře podřízeny jinak než přírodním zákonům nepodmíněné (i kdyby jinak racionální) „svobodné vůli“ obyvatelstva – respektive těch, kteří mají to obyvatelstvo zastupovat.

A podobně jako kdysi kapitál, tentokrát z dalších, jiných a odlišných cirkulačních procesů, které ale zřejmě aspoň stopově byly ve společenské ekonomice přítomny i dříve, tedy za kapitalismu, se formuje se stále významnější a větší rolí (místo nástupu předpokládané „svobodné vůle“) nový, ale opět jen mechanismus zhodnocování – i kdyby tentokrát vzájemného, společenského a především komplexnějšího zhodnocování zejména veřejných rozpočtů.[2]

A pokud se výnosy tohoto nastupujícího koloběžného společenského vztahu, tedy mechanismu společenského zhodnocování budou nadkriticky vracet do svého vlastního koloběhu, jestliže budou zejména vyživovat samy sebe a nikoli podepírat cirkulaci soukromého kapitálu vyváděním renty z veřejných zdrojů, nemělo by nic bránit tomu, aby se tento mechanismus společenského zhodnocování stal novým, ale už dominujícím mechanismem, v této nové dominující roli se stal „sociálem“ … a změnil podstatu společensko-ekonomického reálného systému dnešní civilizace vyspělých zemí ze současného „socialismu pro privilegované (vytloukače renty)“„socialismus pro společenskou většinu (socialismus pro 90 %)“ …

… stejně jako se kdysi colbertovský kapitalismus privilegovaných Francouzů bourbonské absolutistické monarchie změnil v parametrický kapitalismus, který po přechodné době revoluce, „velkého“ Napoleona I. a etapy Restaurace nejdříve charakterizovala v ustálenější už podobě dominance finančních elit (po nástupu „kapitalistického krále barikád“ Ludvíka Filipa Orleánského po r. 1830) a počínaje druhou republikou, „malým“ Napoleonem III. s jeho „bankéřskými čaroději“ a zejména konečně třetí republikou se postupně zformoval standardní kapitalismus „tak jak má (měl?) být“ …

Poznámky a vysvětlivky

[1] Skutečné ekonomy podobný vývoj nemohl nijak zvlášť překvapit. Významná postkeynesovská ekonomka XX. století Jana Robinsonová (která byla podobně jako její kolega stejného ekonomického směru Mikuláš Kaldor světonázorově západní socialistkou) už v roce 1942 píše o návratu hodnotových měřítek v reálném socialismu : „Mají-li příslušné úřady jasnou představu o sociálních potřebách investic do různých oborů, mohou podle toho umísťovat investice, aniž používají cenové soustavy jakožto vodítka. Ale jakmile se ukojí nejnaléhavější potřeby, bude možná vhodné převzít jeden z prvků kapitalistického systému a žádat od socialistických podniků, aby si vydělávaly úrokovou míru ze všeho jim přiděleného kapitálu, tak aby bylo zajištěno, že triviální investiční požadavky jednoho podniku nepředstihnou naléhavější požadavky jiného.“ (Joan Violet Robinsonová, Essay o marxistické ekonomice, Práce, Praha 1948, kap. Hodnota v socialistickém hospodářství, str. 35)

[2] I normalizační ekonom Miroslav Křížek instinktivně tušil, že v reálném socialistickém uspořádání se musí zformovat nějaká obdoba toho, co je v kapitalismu „kapitál“, a nazýval to „kolektivitou“ – Miroslav Křížek, Co je to socialistické vlastnictví, Svoboda, Praha 1972, str. 98

[i]V době relativní svobody diskursu dokonce i na úseku společenských věd, tedy i ekonomie, v nepmanském Sovětském svazu se dokonce občas hovořilo o tom, že ekonomie jako věda v pravém smyslu nemůže v socialismu existovat, protože jednání dílčích aktérů má být podrobeno uvědomělému racionálnímu řízení – a nikoli objektivním zákonitostem působení takových mechanismů jako je právě v kapitalismu „kapitál“).

 

Ilustrační obrázek: Oleg Suša, Art Precarité, © 2017

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.