Bořit mýty a bourat národní dějiny je velký rozdíl

Text Ivo Šebestíka uvádí do širších souvislostí některé pokusy o nové pojetí českých dějin, v rámci kterého boření mýtů nahradilo boření národních dějin, které jsou tak redukovány na „omyl“ či karikaturu.

V současné epoše globalizace, oslabování národních států a překrývání původních kultur a tradic jednou univerzální „pop-kulturou“, se může téma zabývající se ochranou národních dějin jevit jako neaktuální, nepatřičné a nepotřebné.

Ale tak tomu není a v případě českých dějin je obzvláště nutné mít se na pozoru, aby novodobé snahy o očišťování české historie od nánosů mýtů, legend a obrozeneckých heroizací jinak údajně banálních událostí nevyústily v rozpad národní historie jako takové. Symptomy tohoto jevu můžeme, bohužel, pozorovat nejenom na různých úrovních příležitostné diskuze o některých okamžicích národní historie, ale také v jejím samotném vytrácení se z obecného povědomí.

Totiž tím, že se podařilo rozviklat v podstatě úplně všechny tradiční pilíře národních dějin, o které se opírala (nebo mohla opřít) výchova k národní hrdosti, bylo dosaženo toho, že dějiny přestaly současným generacím poskytovat nejenom vzory hodné následování, ale i samotnou látku k přemýšlení.  Tak si české dějiny vlastně vzaly v předsíni z věšáku klobouk, uklonily se a smutně odkráčely neznámo kam.

Původním a nejdůležitějším smyslem výuky historie ve školách totiž nebylo naplnit hlavy žáků a studentů obrovskou spoustou dat o slavných bitvách a neméně slavných fundacích, ale poskytnout jim příklady jednání lidí i jejich vládců v určitých situacích, které se v jistém smyslu v dějinách neustále opakují. Příklady hodné následování, právě tak jako příklady odstrašující.

Význam studia historie je ve vzdělání člověka nezastupitelný, a to neplatí zdaleka jen pro studenty, kteří se dějinám chtějí věnovat profesionálně, ale obecně. Z poznání historie vychází možnost pochopit, jak je stavěna lidská společnost a jaké procesy v ní probíhají. Je možné z ní pochopit, co člověku hrozí, pokud si nedá na některé aktuálně probíhající procesy dostatečný pozor.

Náprava výkladu dějin nebo jejich karikatura?

Významným příspěvkem k procesu odbourávání konstant národní historie byla kniha Petra Pitharta a jeho několika spolupracovníků (Podiven) vydaná krátce po listopadu 1989 (v roce 1991), která nesla název „Češi v dějinách nové doby“ a která se hemží vkládáním české historie do německého kontextu a vyvracením její autenticity a samostatnosti. Některé její teze v podstatě kopírují tradiční pohled německé historiografie (například Leopold von Ranke), která vnímá české dějiny jako odvozené a nesamostatné, jakési dějiny okrajového území bez většího významu.

Názor, že je třeba odstraňovat z národních dějin mýty, falza, záměrně nepřesné výklady a doplňovat prázdná místa tak, aby se obraz minulosti vyjevil v podobě co možná nejobjektivnější a nejvíce odpovídající skutečnosti, je pochopitelně správný. Všechny kulturní národy Evropy své dějiny průběžně korigují a snaží se událostem, které byly vykládány ideologicky nebo z jiných důvodů chybně vrátit reálnou podobu.

Jistě, jenže tento proces „objektivizace“ vždy důsledně dbá na to, aby se náprava dějin nezvrtla v jejich výsměšnou karikaturu. Jinými slovy, aby se s vaničkou nevylilo i dítě.  Patrně všechny evropské národy mají ve svých dějinách místa, na která by současníci nejraději zapomněli. Místa, ve kterých se předkové dopouštěli násilností vůči jiným národům, období, ve kterých tito lidé podléhali ideologiím, které při bližším ohledání působí jako patologické. V dějinách národů zanechala stopy zbabělost, vypočítavost, proradnost i zrádnost. Některé národy mají na svědomí genocidu národů jiných. Další přinesly světu koncentrační tábory (pozor, Němci jejich původními strůjci nebyli!). Jinde kvetl antisemitismus a zase jinde se uplatňovaly drastické způsoby mučení jiných lidí.

Celkový pohled na dějiny není tedy vůbec povznášející. Jsou stále neseny v duchu obrovské nerovnosti mezi lidmi a národy, v podobě permanentního zápasu o existenci proti vůli dobyvatelů a utlačovatelů. Síla si v nich dělá, co sama chce a tak dlouho, dokud není jinou silou zastavena. Ta nová síla si pak ovšem počíná podobně. V tomto boji se nehledí na pravidla, na právo, na zákony a už vůbec ne na to, kdo má pravdu a kdo nikoliv. Většině násilných akcí se podsouvá vyšší záměr nebo se vůbec odkazují k vyšší instanci jako Její vůli. Nad dějinami je možno více ronit slzy než se usmívat. Jsou velmi sporným nástrojem politických aktualizací. Ovšem, o to více využívaným. Dějiny chřestí kostlivci ve skříních, kteří jen čekají, kdy budou vytaženi. K oblíbeným kostlivcům patří také deformace dějinných výkladů, a to i deformace vznikající pod heslem katarze a náprav.

Takové jsou ostatně také dějiny evropských národů, a pokud by všichni Evropané chtěli postupovat podle vzoru, který se v Československu po roce 1990 snažily určité kruhy (nejenom Petr Pithart a jeho spolupracovníci, ale také přátelé sudetoněmeckých kruhů a příznivci staré dobré „šlechtické“ Evropy, jež byla vždy a navždy by i takovou měla zůstat) prosadit, pak by se všechny evropské národní historie propadly do nejhlubšího bahna ostudy a flagelantství. Všichni Evropané by od rána do večera nedělali nic jiného, než si sypali popel na hlavy za zločiny, proradnost, zákeřnost, prolhanost, zbabělost, vypočítavost, lakotu, bezohlednost, dobyvačnost, krutost a nespravedlnost svých předků.

Tu a tam se dost možná ve všech evropských zemích najdou nadšenci posedlí pravdou, kteří se zaměřují na slavná vítězství svého národa a zjišťují, že tak slavná vůbec nebyla. Že obrovské a slavné bitvy byly vlastně jen drobné šarvátky, nebo že byly – a to je ještě větší ostuda – vybojovány najatými žoldnéři z cizích zemí, takže národní étos z nich kompletně mizí.

Takto se například do holandských dějin pouštějí historikové a publicisté, kteří slavnou osmdesátiletou válku nizozemských stavů se Španělskem začnou rozkládat na dílčí kapitoly a zjišťují, že vojenské sbory Viléma Oranžského nebo Mořice Nassavského byly většinou tvořeny žoldnéři naverbovanými v Německu. Stejně tak jako ohromné švédské armády pustošící střední Evropu tvořili především dobrodružně naladění zabijáci ze Saska, přelidněných Flander a z Dánska. A že tito lidé bojovali za peníze a pro toho, kdo zaplatil. A že bylo moc špatně, když válka skončila a pluky těchto zabijáků bez práce se potulovaly Evropou. Národní étos? Boj za víru? Ale kdepak!

Přesně takováto zpochybnění potkala už mnohokrát českou bitvu na Bílé hoře, kterou novodobí dějepisní puristé označili za nevýznamnou šarvátku a slavný hrdinný pluk Moravanů za vojsko posbírané odevšad jenom ne z Moravy.

Národní étos boje Čechů a Moravanů s cizáky vzal tedy zasvé. Při takové korekci dějepisného pohledu je ale třeba vzít v úvahu více okolností než jenom prostý fakt, že některá bitva, národní tradicí považovaná za velkou a slavnou (byť prohranou), nebyla víc než šarvátka, nadto vedená cizími žoldnéři, tedy zcela bez národního patosu.

Především je třeba vzít v úvahu, že bitvy sedmnáctého století všude v Evropě probíhaly takovým způsobem, že král nebo císař určili velitele vojska, kterým se stal některý generál (například Valdštejn). Ten naverboval ze svých vlastních prostředků nebo z peněz, vypůjčených u bankéřů a lichvářů (nebo které si nakradl v průběhu „první české privatizace“, ke které došlo po porážce stavovského povstání, když zasedla „privatizační komise“, aby rozkradla majetky vyhnaných českých a moravských protestantů) vojsko, se kterým odejel plnit úkoly ve službách vladaře.

Ten na chod vojska také poskytl peníze, ale mnohdy mnohem méně než bankéři a lichváři. Odměna generála pak spočívala v tom, že mu byla v případě vítězství poskytnuta část válečné kořisti k pokrytí nákladů za vojsko a jako zisk. Kapitalistická láska k zisku existovala ještě před ustavením kapitalistického systému jako takového.

Šestnácté a sedmnácté století je již věkem kondotiérů a válek „za peníze“ a nikoliv pro národní čest, která byla ostatně teprve pojmem neznámým. Lidé cítili příslušnost k víře, ke království, ke své zemi. Národní povědomí bylo ještě velmi slabé.

Kdo zaměří kritický pohled na nedostatek národního vědomí a národní angažovanosti v době z počátku třicetileté války, aby tím jaksi karikoval starší obrozeneckou tradici „slavné bitvy bělohorské“, a aniž by celou záležitost uvedl do celoevropského kontextu, ten pouze – vědomě nebo bezděky(?) – rozvrací pilíře národní historie neúplnou interpretací.

České země na okraji pozornosti evropské historiografie

Není vůbec překvapivé, že evropská historiografie v pracích, které se zabývají Evropou v jejím celku, věnuje českým zemím (ale stejně tak Polsku nebo Maďarsku) jen velmi málo místa. Evropa obecně přijímá názor, že dějiny střední Evropy jsou dějinami Německa „a okolí na východ od jeho hranic“. Co se v průběhu středověku a novověku dělo v „méně rozvinutých“ slovanských zemích a v Uhrách, buďto nějak souviselo s událostmi ve franské či později německé (rakouské) křesťanské říši nebo bylo jen interní záležitostí, a tudíž nezajímavou, nemající na události „v centru“ podstatný vliv.

Pokud evropská historiografie v celoevropském kontextu (nemám zde na mysli specializované monografie věnované českým zemím) věnuje Čechám a Moravě nějakou pozornost, pak se dá říci, že se tak děje výhradně jen v oněch několika zásadních okamžicích, ve kterých se Morava a Čechy ocitly nějakým způsobem mimo základní směřování střední Evropy, respektive mimo vliv římské církve a franské či německé říše a jejích kulturních a civilizačních proudů.

Právě tyto dějinné okamžiky tvoří základní předmět sporu o české (moravské) dějiny a jako takové se ocitly nejvíce na očích lidem, kteří se po roce 1990 začali snažit národní dějiny čistit a „napravovat“.

Jsou to tyto historické události: (1) Žádost moravského knížete Rostislava o vyslání křesťanských misionářů z Byzance na Velkou Moravu, tedy Konstantin a Metoděj; (2) Husovo reformní učení a jeho ohlas v husitském hnutí a následující husitské války; (3) Česká reformace na konci 16. a na počátku 17. století spojená se snahou ochránit autonomii Koruny (rozuměj práva šlechty) v rámci Habsburské monarchie.

Ve všech třech událostech se Čechy a Morava nějakým způsobem vymkly z původní koncepce karolínského pojetí střední Evropy. Národní obrození, především Palacký, interpretovalo všechny tři události ve snaze hledat a najít v nich původně a dlouho sporné zárodky národního uvědomění Čechů a Moravanů v tisíciletém boji s Němci o národní sebeurčení a o samostatnost. Tuto koncepci v postatě beze změny (snad jen s větší mírou radikalizace) přejala také později v Československu uplatněná marxistická koncepce výkladu dějin.

V této obrozenecké formě se pochopitelně jedná o velmi nepřesný výklad těchto historických událostí. Jejich motivy vyhlížely odlišně. Nicméně puristé, jejichž cílem je v podstatě dokázat, že české (a moravské) dějiny byly v zásadě vždy mylným odchýlením se od středové osy západního, křesťanského (římského) a vlastně německého univerza, je chtějí prohlásit za politováníhodný omyl, na který Češi a Moravané opětovně dopláceli vylučováním ze společnosti „civilizovaných národů“. Tedy exkomunikacemi, interdikty, křížovými výpravami a zaslouženými popravami odbojných rebelů na Staroměstském náměstí. České země na své vylučování ze „slušné společnosti“ doplatily také tím, že se jejich území například vyhnula téměř celá renesance, která se bohužel, jakoby naschvál, rodila právě v době, kdy v Kostnici hořely hranice Husovy a Jeronýma Pražského.

Střední Evropa v pojetí Karla Velikého jako koncept hodný následování

Úhel pohledu, interpretace a poctivé úmysly při výkladu historie jsou nezbytnou podmínkou pro to, aby byly z dějin odstraněny mýty a falešné heroizace a tyto byly nahrazeny pravdivějším výkladem. Ovšem pokud možno tak, aby namísto poctivé revize nedošlo k zesměšnění dějin, k marginalizaci událostí a snížení hodnoty osobností, které ony dějiny spoluutvářely.

Žádný národ si nemůže dovolit nechat zbořit pevnou kostru své národní historie, neboť pak může být i s tím, co z ní zbylo prohlášen za OMYL. Zmínil jsem karolínskou koncepci střední Evropy. Zbývá stručně definovat, o jaký projekt se koncem 8. století a na počátku století následujícího jednalo:

Cílem Karla Velikého a právníků v jeho okolí bylo navázat na tradici západořímské říše v její křesťanské podobě, tedy za Konstantina Velikého, a pokusit se rozšířit toto impérium na celý kontinent. Jeho přáním bylo vytvořit jednotnou Evropu mající jednoho císaře, jednu státní formu, jeden právní systém, jeden systém výběru daní, jednu světskou hierarchii. Zkrátka jeden systém, řád a pořádek. Toto se mělo uskutečnit v naprosté jednotě s římským papežem. Mělo jít tedy i o jednu jedinou církevní strukturu. Světská moc a moc římského papeže se měly navzájem o sebe opírat a společně vytvořit pokud možno věčný řád!

Výklad této koncepce zní našemu modernímu uchu, zvyklému na koncepce sjednocené Evropy a stále více se propojujícího světa, obzvláště blízce. Dokonce by se dalo říci, že proti jednotné Evropě a jednotnému světu (až přijde jeho čas) nemůže žádný moderní člověk ničeho namítat. Zvláště, pokud bychom přijali jako fakt, že světský vládce i papež jsou lidmi na svém místě, lidmi, kteří to s celým kontinentem myslí dobře. Dnes se na jejich místo postavil globální kapitál. I ten to – prý – myslí se světem dobře!

Z toho pohledu se skutečně zdá, že se předkové Čechů a Moravanů ustavičně mýlili, když protestovali proti nadvládě Východofranského státu formou přijetí křesťanství z Východu. Nebo když utíkali z moci římského císaře Zikmunda (nota bene syna Karla IV., „Otce vlasti“). Případně, když revoltovali proti Ferdinandu Habsburskému a jeho katolicky uspořádané říši ve střední Evropě.

Češi se tak vlastně ustavičně vzpírali systému, který dominoval v prostoru střední Evropy, a neměli nikdy dost vlastních sil k tomu, aby ten systém sami nahradili jiným. Takže, nakonec byli vždy poraženi, systém je ovládl a samozřejmě potrestal. Odtud patrně dobře míněný posměch dějepisných „opravců“, kteří všechny tyto obrozenci heroizované etapy českých národních dějin „uvádějí na pravou míru“ a říkají tak v podstatě, že Čechům by bylo mnohem lépe, kdyby následovali osudu Lužických Srbů a tiše se rozpustili v německém moři pěstujíce svobodně národní písně, tance a říkadla.

A propos, když jsem zmínil první velkou odchylku českých zemí (tedy přesněji Velké Moravy) ze středoevropského západního a římského křesťanského) univerza, tedy pozvání věrozvěstů z Východu, je nutné také i ji uvést do širšího kontextu. Shodou okolností právě v době, kdy putovali Konstantin a Metoděj ze Soluně na Moravu, došlo mezi římskou a východní církví k prvnímu rozkolu (schismatu), který předjímal pozdější úplný rozpad jejich jednoty.

Zároveň v téže době požádali o křest i Bulhaři, a to rovněž v Byzanci. O podrobení Velké Moravy usilovala Východofranská říše, jejíž působení vnímal moravský kníže jako agresivní, zatímco řecká kultura Byzance mu připadala podstatně tolerantnější. Ostatně, v té době stála Byzanc kulturně podstatně výš než jednotlivé franské státy. Moravané se tedy rozhodovali v kontextu soupeření dvou říší, v kontextu sporu dvou částí křesťanské církve a v souvislosti s tím, co se moravskému knížeti jevilo být jako správné a výhodné rozhodnutí.

Po roce 1990 se ovšem v českém prostoru uplatňuje jiný výklad přijetí křesťanství z Východu. Podle něj byly Čechy i Morava christianizovány už dávno před byzantskou misí ze Západu, z Irska, z Pasova, možná i odjinud (to je jistě pravda), což svědčilo o původní příslušnosti Moravy i Čech k franskému (a římskému) kulturnímu, náboženskému i státnímu útvaru. Toto je ovšem prokazatelné už méně, neboť snahou všech moravských knížat (nebo králů? – otázka Svatoplukovy královské koruny) bylo vymanit se z možného područí Východofranské říše vojensky. Konstantin a Metoděj byli tedy podle této verze výkladu jen epizodickým odbočením z původní „fransko-římské“ příslušnosti. Vlastně omylem, který byl napraven vyhnáním Metodějových žáků a zákazem slovanské liturgie. Latina se tak vrátila na místo slova božího, aby mu prostý lid neporozuměl. Neboť kdyby porozuměl, mohl by si povšimnout, kterak se liší chování církve od učení Ježíše Nazaretského. Byl tedy toto krok vpřed?

Skutečnost, že písmo, které na Moravu přinesli oba soluňští bratři, se stalo základem slovanské kultury, vzdělanosti a literatury, neboť se odtud šířilo na Kyjevskou Rus, do Srbska, do Bulharska i jinam, ta jako neodpovídající původnímu kulturnímu směřování Moravy na Západ, do Východofranské říše a římské církve, padá pod stůl coby nezajímavá.

A propos, v době Metodějova působení měla Velká Morava svou vlastní církevní správu (roku 869 arcibiskupství Moravy spolu s Panonií), což bylo něco, oč pro samotné Čechy dlouho a marně usilovali Přemyslovci ještě dalších přibližně sto let (biskupství). Respektive až do vlády Karla IV., neboť teprve tehdy se podařilo dosáhnout povýšení pražské diecéze na arcidiecézi.

První česká státnost údajně až v roce 1918!

Nedávno se jeden německý novinář (bohužel si nevybavuji jeho jméno) pokusil provést analýzu všech národů střední a východní Evropy. Patrně to nemyslel zle, ale o Češích napsal, že poprvé v dějinách se stali samostatnými až v roce 1918, neboť do té doby vždy měli nějakou státní formu v rámci jiného většího útvaru.

Tento omyl, respektive tato z kontextu absolutně vytržená informace, je konkrétně v Německu naprosto běžná a nikdo ji nepodezírá ze zlých úmyslů. Každá klíčová událost českých a moravských dějin totiž musí být zasazena do širšího rámce souvislostí, zejména do právních souvislostí daného období.

Osobní závislost českého knížete, například Boleslava II., na německém císaři Otovi II., nadto často přerušovaná vzájemnými válkami, není závislostí státního útvaru přemyslovských Čech, který zahrnoval větší díl Moravy, podstatnou část Slezska i část Malopolska i se samotným Krakovem, a dotýkal se tak Kyjevské Rusi, na německé říši. Německý císař neovlivňoval zahraniční politiku přemyslovského ani piastovského knížete, a už vůbec ne vnitřní strukturu státu. Usiloval o platbu poplatků a snažil se mít českého knížete, stejně jako knížete polského nebo knížete polabských Luticů nebo Dědošanů, na své straně během svých bojů například s bavorským vévodou Jindřichem II. Což se mu ovšem často nedařilo.

Na důkladnější uplatnění dominance neměl císař dost sil. Celá německá (římská) říše byla v období feudalismu spíše symbolem říše než její faktickou jednotnou a homogenní strukturou a mocenské centrum se zde stěhovalo z východu na západ, podle toho, který král či vévoda právě disponoval císařskou korunou. Proces feudální rozdrobenosti byl v německých krajích dokonalý. Mluvit o faktické sounáležitosti českých zemí s německou říši, o jejich začlenění do německého prostoru, je pokusem aplikovat pojmy moderního státu na stát feudální ovlivňovaný osobními (lenními) závazky jednotlivých feudálů, a zejména konstrukcí církevní moci, která do světských záležitostí zasahovala prostřednictvím arcidiecézí a diecézí. Římská církev měla tedy významnou část Evropy rozdělenu paralelně, a to zcela bez ohledu na evropské národy a jejich jazykové nebo zemské hranice.

Tři mýty kmene Čechů a jejich nešikovná karikatura

Jak je snad patrno, dějiny se dají ohýbat a škrtit podle potřeby, podle aktuální politické zakázky nebo zkrátka proto, že o jejich přesnější výklad nikdo nedbá. Ve 48. čísle českého časopisu Týden vyšel na konci loňského roku rozsáhlejší článek zabývající se takzvanými „vylhanými dějinami“ Františka Palackého. Článek pod titulkem Tři mýty kmene Čechů (autor Ondřej Fér) je názornou ukázkou přesně toho „opravování“ národní historie formou jejího karikování.

Autor je s každým českým mýtem hotov ein-zwei, a to zřejmě doslova. Jan Roháč byl podle něj „zemský škůdce, lapka a lupič“… Jeho „Sion nebyl hrad, ale hrádek – a to i s oběma očima přimhouřenýma“. Obléhatelé jej obléhali dlouho ne proto, že by se Roháč statečně bránil, ale protože „čekali, jestli Roháč nedostane rozum“. Jeho popravě „přihlížela se zadostiučiněním celá tehdejší politická elita Čech“. A pokud jde o Zikmunda, autor se zmínil, že byl zván Liška ryšavá.  Zikmund tak byl pouze zván, zřejmě omylem, zatímco Roháč takovým skutečně byl. A to nikoliv omylem…

Autor článku popisuje celou událost, jak by byl osobně přitom a měl o Roháčovi jasno, což na základě historických pramenů není vůbec jednoznačné. Z aktuální zkušenosti víme, že rebel, lapka, lupič a zločinec jsou pojmy variabilní, jimiž jedni označují téhož člověka, kterého jiní mají za hrdinu. Kdo to byli Vilém Tell, Robin Hood, Jánošík, Jan Sladký Kosina, Ondráš, Nikola Šohaj? Pro jedny zločinci, pro druhé hrdinové, někdy jen románoví. Račte si vybrat. Asi záleží, na čí stranu se posuzovatel staví.

Autor toho článku se rozhodně k příznivcům husitů nepočítá. Ostatně, asi jako jeden z předků Karla Schwarzenberga, předek téhož jména, který na českém sněmu ve druhé polovině 19. století, konkrétně 25. listopadu 1889, vystoupil rozhodně proti tomu, aby byla takzvaná česká šlechta zaměňována s husity! Řekl tehdy doslova: „My nejsme potomci oné husitské šlechty, která protestovala roku 1415 na sněmu českém proti koncilu kostnickém. My jsme potomci oné katolické šlechty, která u Lipan porazila Tábory a na Bílé hoře husitské sbory české. My vidíme v husitech ne slavné bohatýry, ale bandu lupičů a žhářů, komunisty 15. století, a my, Schwarzenbergové, budeme bojovat proti všem novohusitům s touže rázností jako pánové z Růže bojovali proti starým husitům.“ (Citováno podle monografie: Josef Dolejší, Leonid Křížek: Husité. Vrchol válečného umění v Čechách, Praha 2009, text na záložce.)

Zdá se, že právě tato více než sto let stará protihusitská politická linie zůstává v českých zemích stále živá.

Autor z časopisu Týden ovšem není nestranný ani objektivní, neboť pak by musel Roháčovi věnovat místo, ve kterém by zazněl důkladnější rozbor celé politické situace tehdejších Čech, jejímž byl příběh Jana Roháče epizodou. Komicky ovšem působí ono „zadostiučinění celé tehdejší politické elity Čech“. Vzhledem k tomu, že máme v českých zemích s politickými elitami bohatou a především trpkou historickou i aktuální zkušenost, dokážeme si onu tehdejší elitu mající radost z popravy Jana Roháče velice dobře představit.

K „elitě“ české společnosti patřili nepochybně i bankéři, kteří dali jasně najevo prezidentu Benešovi, že jeho případnou válku s Německem, nota bene za podpory bolševického Sovětského svazu, rozhodně nebudou financovat. Tato “elita“ byla rozhodně více nakloněna dohodě s Hitlerem, i za cenu územních ústupků, než financování obrany vlastního státu.

Autor onoho článku (zmiňujeme jej pouze jako ilustraci procesu, pro který velmi snadno najdeme stovky jiných příkladů) začíná svůj „očistný proces“ pochopitelně zmínkou o rukopisných falzech z dílny obrozenců Václava Hanky a Josefa Lindy. Pisatel textu tepe česká falza a na úplně náhodně vybraných příkladech od jiných národů – které se týkají naprosto odlišných souvislostí – se snaží ukázat, že ostatní národy se svých falz zbavili, ale Češi nadále na nich trvají.

Což není pochopitelně pravda, neboť spor o rukopisy byl jednou provždy uzavřen už před zhruba sto lety. Mimo jiné i za pomoci T. G. Masaryka. A o jejich pravosti pochyboval dokonce jeden z prvních národních buditelů, Josef Dobrovský. Pisatel toho podivného výpadu proti českému výkladu dějin se nakonec sám odkopal. Trnem v oku je mu pochopitelně socha „lapky a zbojníka Žižky“, která překáží jeho pohledu na hoře Vítkově v Praze.

Opět je zde – obdobně jako v případě Jana Roháče – použito zjednodušeného a deklasujícího výkladu osobnosti Jana Žižky z Trocnova a jeho vlivu na české a středoevropské dějiny první poloviny 15. století. Kým byli donští kozáci pro polského krále? Buřiči, rebelové, odpadlíci a zločinci. Kým byli Srbové pro tureckého sultána v čase bitvy na Kosově poli? Rebelové a zločinci? Kým byli nizozemští povstalci v časech jejich odboje proti španělskému králi? Zločinci a nadto „žebráci“ (gézové, gueux), jak je posměšně označil hrabě Berlaymont? Kým byli Jakobíni v očích všech evropských monarchií konce 18. století? Zločinci nejodpornějšího druhu! I v libretu Dvořákovy opery Jakobín najdeme na tento pohled několik odkazů.

Aby bylo možno posoudit některou historickou osobnost a její jednání v dějinách, k tomu je zapotřebí důkladný rozbor. Napoleon Bonaparte vyslal do Ruska armádu v počtu téměř 600 000 vojáků. Do Francie se z té výpravy roku 1812 vrátila pouhá desetina. Kým byl Napoleon Bonaparte ve světle těchto skutečností? Bezprecedentní šílenec a vrah vlastních lidí nebo „jen“ státník, který nikdy předtím nezažil na vlastní kůži ruskou zimu a neprostudoval si na mapě v Rusku obvyklé vzdálenosti mezi městy a jinými obydlenými sídlišti?

Je ve Francii někdo, komu překáží Napoleonův sarkofág v pařížském Panteonu stejně, jako pisateli onoho textu překáží Žižkova jezdecká socha na Vítkově? Bylo loupení údajného loupeživého rytíře větším zlem než odhadem dva milióny mrtvých a zmrzačených lidí z napoleonských válek, za něž nese Napoleon Bonaparte přímou odpovědnost?

Velké historické osobnosti se posuzují patrně jedině a pouze v kontextu všech jejich významných činů. Státnicky nezbytných, prozíravých a v konečných důsledcích prospěšných, stejně jako nebezpečných, katastrofálních, nečistých a třeba i protizákonných. Byl Karel Veliký šiřitelem křesťanství a sjednotitelem kontinentu nebo vrahem Sasů, kteří odmítli přijmout křest? Pro tuto dualitu dobra a zla, které se významné politické a vojenské osoby dějin sotva kdy mohou vyhnout, je velmi těžké vyslovovat nad většinou z nich soud.

Úhel pohledu, respekt k okolnostem, a zejména úmysl posuzovatele, tyto faktory velmi ovlivňují posudek historických událostí. Zesměšňování české národní historie, zejména v těch ústředních bodech, o které se v uplynulých dvou staletích opírala národní konstrukce, sice probíhá spíše ubohým a odborně nefundovaným způsobem, nicméně i ten může být úspěšný v situaci, kdy všeobecně upadá znalost dějin. Národních, evropských i světových. Za těchto podmínek je možné velmi snadno zničit základy národního uvědomění, neboť to na historické tradici spočívá celou svou vahou.

Pokud bychom si chtěli udělat drobnou rekapitulaci toho, které české osobnosti dodnes přitahují pozornost evropské historiografie, Jan Žižka z Trocnova k nim zcela jistě patří a zůstane na tomto místě i nadále. Proslavil se jako autor účinné vojenské strategie, s jejíž pomocí mohly špatně vyzbrojené lidové oddíly porážet dobře vyzbrojené rytířské specialisty. Což byla pro ně podobná ostuda, jako porážka francouzských rytířů od vlámských měšťanů a sedláků v bitvě zlatých ostruh, Léta Páně 1302, nedaleko vlámského města Kortrijk. Stal se tedy symbolem a ztělesněním odporu proti cizí vůli, což je v českých zemích velice vzácné.

Máme zbořit tento symbol a nahradit jej například bratry Mašínovými? Záhadným, rozpačitým a nerozřešeným mlčením jsme už stačili obestřít osud nacisty zavražděného novináře Julia Fučíka. Nijak zvlášť si nepřipomínáme ani další oběti nacistické diktatury – Karla Poláčka, Josefa Čapka, Vladislava Vančuru a mnohých dalších lidí.

Určitě Jan Žižka z Trocnova, jeho nástupce Prokop Holý a další husitští velitelé zůstanou na významném místě českých a středoevropských dějin ještě dlouho poté, kdy budou po právu zapomenuta jména mnohých českých předlistopadových i polistopadových státníků. Kdyby nic jiného, tak u husitských hejtmanů aspoň nemáme doloženu zbabělost, úplatnost, neschopnost, nekompetentnost, korupci, hrabivost, nečestnost, prolhanost a sklony zrazovat své koaliční partnery.

Novodobé souvislosti

Nebylo by snad třeba věnovat těmto otázkám více pozornosti, kdyby se záměrně znevažující výklad historických událostí, probíhající formou selektivního výběru negativních stránek, vázal pouze ke starším dějinám. A kdyby tyto starší dějiny neměly schopnost příležitostně prosakovat i do přítomnosti.

Ve skutečnosti má deformace národní historie prováděná údajně pod heslem jejího pročištění i své modernější dopady. Jestliže jednou nabudou české (a moravské) dějiny podoby OMYLU a vybočení z německého a křesťanského univerza střední Evropy, tu směrem k byzantskému Východu a jindy k nějaké věroučné rebelii (reformace), pak mohou být jako omyl a vybočení posuzovány i nadále. A vzhledem k podivnému vývoji současného historického vnímání může docela dobře dojít i k revidování českého odporu vůči „zákonům“ Protektorátu Čechy a Morava.

Ostatně, snaha v první fázi zcela srovnat (později převrstvit) míru vin německého nacismu s poválečným odsunem Němců z Československa, která byla snad vůbec první aktivitou v československo-německých vztazích po listopadu 1989, už takový vývoj v některých ohledech naznačila. V době takzvaného „návratu Československa do Evropy“ se negativní pozornost jednoznačně přenesla na Východ, k Rusku, které bylo odkrýváno jako nositel stalinského a bolševického zla a agresívního ruského imperialismu ohrožujícího Evropu z Východu. Tento proces v loňském roce vyvrcholil.

Naproti tomu na zločiny německého nacismu, italského fašismu a dalších odnoží této ideologie se začalo velkoryse zapomínat. Stejně tak jako na okolnosti Mnichovské dohody z roku 1938. Taktizování evropských demokracií vůči Hitlerovy bylo vykládáno jako momentální málem ušlechtilá „slabost demokracie“ vstříc totalitě (Teď ale pozor na Putinovo Rusko! Slabost demokracie neopakovat!), a nikoliv jako na prostý nezájem velkých států o osudy států menších, respektive na pokusy Velké Británie, Francie a USA dostat do války proti sobě Německo s Ruskem, a tím v případě Německa ztrestat stát, který se pokusil vymanit se ze struktury světového kapitálu a nahradit ji svou vlastní strukturou. A v případě Ruska zkrátka zničit bolševickou alternativu ke kapitalismu a získat ohromné rozlohy, půdu a nerostné bohatství ruské říše a jí ovládaných zemí.

A tak jedno černobílé vidění bylo nahrazeno jiným, opět černobílým. Plastický a barevný obraz Evropy ale i světa pochopitelně už dávno existuje. Je ovšem obsažen v převážně odborných publikacích a v publikacích majících popularizační charakter. Nenachází se takto před očima široké veřejnosti. Ta o něm ví jen málo. A mainstreamová média nemají vůli, odvahu ani schopnosti tyto pestrobarevné obrazy skutečnosti sdělovat svým adresátům v jejich komplexnosti.

Současná Evropa se opět nachází na jedné ze svých mnoha křižovatek. Pokud by po Velké Británii odpadla z Evropské unie i Francie, tak Unie by tím zcela ztratila svůj dlouhodobý raison d´être a stala by se jednoznačně německou záležitostí. Znovu by se tak vrátil projekt německé Mitteleuropy. Samozřejmě inovovaný o všechny sporné „výdobytky“ globalizace a zřejmě i postrádající symptomy nějakého národnostního útisku. Všechny evropské národy by musely najednou hledat jiné formy koexistence či přeskupování nebo přijmout tentokrát již transparentní formu německé dominance v rámci „malé“ Evropské unie. Rozvíjet zde jakékoliv scénáře nového přestavění Evropy je ale za současných podmínek ještě předčasné.

Za této situace však bude nesporně třeba – pokud by k tomu skutečně došlo – nově definovat alespoň česko-německé vztahy v dějinách i v přítomnosti. A bylo by přitom velmi záhodno, aby se tento těžký a tradiční úkol tentokrát podařilo splnit sine ira et studio. A hlavně bez článků, jaké na toto téma přinášejí některá česká periodika snažící se formou karikatur a „odbourávání mýtů“ prohlásit české dějiny za úchylku, její heroizované osobnosti za lupiče nebo blázny.