Lísání se k fašismu

Pavel Janíčko komentuje nejnovější počin České televize seriál Bohéma a ptá se to tom, čemu současný výklad (nejen) českých dějin 20. století vlastně slouží a jak souvisí s tichou rehabilitací fašismu.

K této úvaze mě dovedlo v současnosti právě probíhající prezentace nového dílka České televize pod názvem Bohéma, jehož avizovaným cílem prý má být jakási snaha zobrazit chování českých kulturních elit v dobách totality, tedy v letech 1939-1953.

Ponechme teď stranou, že toto mechanické označování uvedeného období jako „totality“ smazává naprosto zásadní rozdíly mezi režimy druhé republiky, protektorátu a poválečného Československa (dodávám, že podle mého názoru nastoupila další fáze totality po roce 1989, kdy byla zavedena totalitní vláda mezinárodních i domácích kapitálových elit). Pojďme se zamyslet nad vyzněním těchto pořadů. I když byly zatím uvedeny jen první díly této série, již teď je zřejmé, že se nebude nijak vymykat z celkové tendence a celkového rámce propagandy nejen ČT, ale vlastně i celého „polistopadového“ období, a to nejen v ČR. V čem je tedy podstata této propagandy?

Nový typ výkladu dějin

V různých filmových a dalších uměleckých produktech je doba nacistické okupace a protektorátu prezentována jako období, kdy se občas děly nějaké nepravosti, ale co to bylo proti teroru a nespravedlnostem po příchodu Rudé armády, partyzánů a jiných podobných individuí (napadají mě v této souvislosti i dřívější filmy jako Želary, Krev zmizelého, Je třeba zabít Sekala, Habermannův mlýn, Lída Baarová apod.). Osvoboditelská mise Rudé armády (která mimochodem zachránila nejen nás před vyhlazením, ale umožnila i existenci modifikovaného a více sociálně orientovaného kapitalismu v západní. Evropě) je prezentována jako nájezd tlup lupičů hodinek a znásilňovatelů pod vedením naprosto neschopných velitelů, kteří své údajné úspěchy opírali o bezúčelné posílání vlastních vojáků na smrt.

Největšími „odbojáři“ v období protektorátu byli podle tohoto typu výkladu Emil Hácha (Vzpomínám, jak jsem četl úvahy o tom, jak je ještě málo ve „veřejném“ prostoru připomínán právě E. Hácha, zato se ještě pořád vyskytují sochy a názvy ulic podle „toho zločince“ Ludvíka Svobody, koneckonců sochy Fučíka a Švermy jsou už pryč a v takovém Polsku nebo na Ukrajině to pojali „od podlahy“ a plošně odstraňují všechny zmínky o Rudé armádě a sovětských, komunistických a levicových antifašistech), dále pak Miloš Havel., V. Burian, L. Baarová, A. Mandlová atd. Na druhé straně J. Fučík, J. Šverma a jim podobní, kteří v té době nesedávali na galavečerech s nacistickou smetánkou, ale bojovali v podzemí a na frontách a přišli v důsledku toho o život, jsou vlastně kolaboranti a zrádci, případně hochštapleři a dobrodruzi, sloužící jen jiné, ještě horší totalitní ideologii (v případě komunistických odbojářů). Zatím jsou trochu vyviněni, a dokonce oslavováni odbojáři ze „Západu“. Ale kdoví čeho se ještě dočkáme, třeba nás v budoucnu někdo poučí, že takoví atentátníci na Heydricha byli vlastně předchůdci dnešních teroristů…

V Bohémě je toto schéma  dovedeno ještě na další úroveň. Nejsou jen omlouváni dost aktivní  kolaboranti typu Vlasty Buriana (byl to jen naivní komediant, který vlastně nedomyslel, co dělá) nebo Miloše Havla (to zase byl pragmatik, který chtěl zachránit český film a ohrožené herce), ale jsou celkem očividně denuncováni osoby, které mají nějaký ten „škraloup“ v budoucnu – jako režisér Vávra (o tom se prý pochvalně zmínil Goebbels) nebo herec Jaroslav Marvan (přemlouvající  Vlastu Buriana, aby s těmi Němci spolupracoval). Zato Julius Fučík je zde pojat jako onen shora zmíněný směšný a nezodpovědný hochštapler. A dokonce i takový Vančura se alespoň před popravou musel pokřižovat, aby si náhodou někdo nevzpomněl, že byl komunista.

Celé toto veledílo je zarámováno do obrázků znázorňujících jakéhosi pamětníka, který sepisuje své paměti v domě obklopeném po zuby ozbrojenými sovětskými vojáky v roce 1968. To abychom nezapomněli, že ty skutečně hrozné časy nastaly až poté, co jsme se odklonili od té jedině správné křesťanské euroamerické civilizace, a omylem se přichýlili k „ruskému dubisku“. Kdoví čeho se příštích dílech ještě dočkáme, ale bude to určitě něco ve smyslu „protektorát byl nepěkný, ale to, co přišlo potom, to byla ta skutečná hrůza“.

Koneckonců taková Lída Baarová se teprve po válce ve stejnojmenném filmu vinou těch barbarských komunistů ocitla pod oprátkou a teprve díky jakési milosti z rukou ministerstva spravedlnosti (sic) se zachránila (celá tato epizoda je mimochodem vymyšlená, že by zde byl prostor pro zásah úřadu proti dezinformacím?).

Evropský kontext není tak umírněný

Jak už bylo naznačeno, toto je ještě poměrně umírněná verze obhajoby fašismu a nacismu prostřednictvím metody denunciace jeho odpůrců. V zemích jako je Ukrajina, Chorvatsko, pobaltské státy, ale i Polsko a Maďarsko už jsou dál a přímo fašistické tendence a fašistické poměry prezentují jako pozitivní záležitost. V Chorvatsku uvidíte na katolických kostelech podobizny poglavnika Paveliće a ustašovského kardinála Stepinace, v televizi jdou pořady o „krvavém diktátorovi“ Titovi. V Pobaltí mašírují po ulicích veteráni a sympatizanti jednotek SS, na Ukrajině je Bandera národním hrdinou, v Polsku je uložen v krakovském Wawelu diktátor Pilsudski a v Maďarsku oslavují dalšího diktátora Horthyho.

Ostatně i pohled na mezinárodní scénu a na rozdělení sympatií a antipatií k jednotlivým národům ze strany tzv. mezinárodního společenství (tj. vládnoucích vrstev v USA, Velké Británii, Francii atd.) je instruktivní. Všichni někdejší spolupracovníci nacismu jsou dnes „výkvětem“ demokracie a mají veškerou podporu (viz fašizující Albánce, Chorvaty, pobaltské elity, maďarské a ukrajinské nacionalisty), zato jejich oponenti (Rusové, Srbové, Bělorusové) jsou předmětem démonizace.

Skoro se zdá, že kdyby se Adolf Hitler nezapletl s vyvražďováním Židů a nechal na pokoji britské a americké impérium a spokojil se „jenom“ s likvidací Slovanů, Romů a dalších podlidí, byl by dneska oceňován jako zachránce civilizace a těch úžasných euroamerických hodnot.

Nemyslím si že to je nějaká náhoda či úlet, je to jen logický výsledek momentálního rozložení třídních sil po dočasném vítězství kapitálu ve studené válce včetně ovládnutí rozhodujících médií. Ukazuje se zřetelně oprávněnost definice kapitalismu formulované na 7.sjezdu Komunistické internacionály v roce 1936: „Vláda fašismu je otevřenou teroristickou diktaturou nejreakčnějších, nejvíce šovinistických a nejvíce imperialistických složek finančního kapitálu, zvláštní forma třídního panství buržoazie. Fašismus není nadtřídní vládou a ani vládou maloburžoazie nebo lumpenproletariátu nad finančním kapitálem. Fašismus je přímo vládou finančního kapitálu.“ O tom svědčí nejen předválečná snaha o dorozumění se s hitlerovským Německem (viz úloha německé pravice v dosazení Hitlera k moci, tzv. appeasement západních mocností vůči fašismu, španělská občanská válka, Mnichovská dohoda, odmítání protifašistické spolupráce se SSSR), ale i současná bezbřehá tolerance k uvedenému zkreslování dějin. Prostě třídní solidarita je tu zřejmá i po mnoha letech a ani řeči o demokracii a lidských právech ji nezakryjí.