Něco tu nefunguje. Některé postřehy z diskuse na lednovém EHSV

Ekonom Jaroslav Ungerman rozebírá hlavní problémy směřování Evropské unie, které bylo možné sledovat na lednovém zasedání Evropského hospodářského a sociálního výboru.

Lednové zasedání Evropského hospodářského a sociálního výboru bylo vlastně první po nástupu nového amerického prezidenta, a tedy i po jeho inauguračním projevu, kdy možná rozptýlil představy o tom, že ve volbách říkal něco jiného, než potom bude dělat. Jeho první kroky zatím ukazují, že chce v tom, co tvrdil před volbami, pokračovat.

Jeho první kroky, které zatím mohou vyjadřovat směrování jeho politiky, jsou do značné míry v rozporu s tím, co dosud prováděla Evropská unie – minimálně v rétorice. O tom pravděpodobně není sporu. Konkrétně lze hovořit např. o jeho postoji k islámskému státu a také k uprchlické vlně, která v minulých dvou letech zaplavila Evropu.

Bylo to právě na zasedáních EHSV v minulých dvou letech, kdy evropští komisaři přesvědčovali přítomné představitele evropské občanské společnosti, že uprchlická vlna je pro Evropu důležitá.

Jedním z argumentů bylo stárnutí evropského obyvatelstva, kdy někteří představitelé Evropské komise zastávají názor, že bez „nové krve“ nelze zajistit dostatek pracovních sil v budoucnosti. Podle nich právě tito nově příchozí budou významně přispívat do důchodových fondů budoucích evropských důchodců a nebude nutno sahat k výraznějším škrtům v již dosažené úrovni vyplácených důchodů.

Zaznívaly i náměty k přátelskému přijetí uprchlíků, protože ti rozhodně nebudou konkurencí na pracovním trhu, a právě proto mají dostat stejnou odměnu jako dosavadní zaměstnanci – tedy nesmí docházet k žádnému mzdovému dumpingu.

Situace, pokud ji posuzujeme podle vyjádření funkcionářů výboru, dnes velmi připomíná první dny po brexitu. Údiv, zděšení a snad i panika, co se to stalo, vždyť to jsme přece vůbec nečekali – takové byly reakce některých funkcionářů. Jak to ti Britové mohli udělat, když se přece v EU mají tak dobře, když si vyjednali ještě lepší podmínky než ostatní?

Nepřipravenost na skutečné změny

Dnes – také proto, že už odezněl první šok z brexitu – je vyjadřování poněkud mírnější. Objevuje se především ve formě varování před populismem. Někdo hovořil, že situace připomíná třicáté roky minulého století – zřejmě mu to připomíná stav evropské společnosti před nástupem nacismu. Z těchto náznaků se opět zdá, že bruselské evropské elity nejsou připraveny na jiný vývoj situace, než ke kterému dochází. Moc neuvažují v alternativách, že by vývoj mohl jít jinudy, než si ve své fantazii jsou ochotni připustit. Zřejmě vůbec, anebo jen zatím velmi okrajově jim dochází, že bude nutno „něco“ skutečně změnit, ať už v hospodářské či sociální politice.

Právě výraz „skutečně změnit“ by zasluhoval zdůraznit. Ve vystoupeních nechybí dobrá vůle, snad ani vědomí toho, že je nutno „něco“ udělat, ale to je zjevně maximum, kterého lze dosáhnout. Jakmile se začne diskutovat o konkrétních krocích, pak se ukáže, že každý si tyto kroky vykládá po svém, anebo k těmto krokům není dostatek odvahy.

Jeden z představitelů Evropské komise hodnotil současný ekonomický vývoj v EU pozitivně. Jsou zřetelné prvky zlepšení ekonomiky, která roste sice pomalu, ale daří se zmenšovat nezaměstnanost, zvyšuje se osobní spotřeba. Tzv. Junckerův plán je pozitivní, ale jeho výsledky nejsou zatím příliš vidět.

Zamlžování faktické divergence v EU

Uvedl také, že uvnitř dochází k sestupné konvergenci, a tu je nutno změnit na vzestupnou konvergenci. Právě spojení sestupná konvergence, kterým se myslí faktické zvětšování rozdílů mezi zeměmi EU, ačkoliv se všude deklaruje, že cílem EU je sbližování ekonomik členských zemí, tedy i životní úrovně obyvatelstva, je typický pro bruselské úředníky. Oni nehovoří o faktické divergenci, o zvětšování rozdílů, ale zamlžují to úvahami o sestupné konvergenci.

Stejně tak zaznělo, že je nutno bojovat s daňovými úniky. Pro ilustraci – velikost daňových úniků na DPH je uvnitř EU odhadována na 168 miliard eur (to je více, než je rozpočet Evropské komise). O podvodech s DPH hovoří zpráva Evropského účetního dvora z roku 2015. Velmi smutné čtení dokazující, že se tomuto jevu věnuje jen minimální pozornost, mezinárodní spolupráce je nedostatečná atd. – po mnoha letech používání DPH.

Daňové ráje a úniky

Přesto se žádné rychlé a efektivní kroky k potlačení daňových úniků neprovádějí. Navrhuje se také zveřejnit daňové ráje – ačkoliv je jejich existence dostatečně známa, ale přesto se s jejich zveřejněním, kde by dostaly dostatečnou publicitu a byly by oficiálně uznány jako daňové ráje, stále otálí. Přirozeně, že se tam nutně musí ocitnout např. Lucembursko – mateřská země J. C. Junckera, předsedy Evropské komise, který se nemalou měrou přičinil právě o tento daňový ráj, ze kterého Lucembursko velmi dobře a pohodlně žije.

Jsou snahy stanovit společný základ daně pro právnické osoby a také konsolidovaný základ daně, který by měl ztížit přelévání daní mezi zeměmi, kde firmy podnikají a tak si snižovat celkovou daňovou sazbu. To je zjevně krok správným směrem, ale do jeho realizace je ještě velmi dlouhá cesta.

Jak zaznělo na závěr tohoto vystoupení – v březnu bude vydána bílá kniha o dalším vývoji EU a tam se vše vyřeší.

Uvidíme, jakého druhu to bude dokument. EU jich za posledních dvacet let vydala nemálo – a pro mnoho z nich, ne-li pro všechny – je typické málo realistické uvažování. Jen si připomeňme např. Lisabonskou strategii z roku 2000. Podle ní bude EU do roku 2010 „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“. A po patnácti letech od této vzletné deklarace čelí EU velmi vážné krizi, kdy dokonce jeden z členských států se chce vydat jinou cestou a nechce být v té nejkonkurenceschopnější ekonomice světa.

Sociální rozměr integrace a soudružnost

A k problému sociální soudržnosti je možno dodat jeden fakt. Po brexitu, a to je zjevně jeden z jeho pozitivních vlivů na bruselskou administrativu, se začíná častěji hovořit o sociálním rozměru evropské integrace. Najednou se mluví o tom, že je nutno se věnovat analýze podmínek, v nichž lidé žijí a pracují. Je to pokus, jak obnovit důvěru v EU – protože, jak ukazují některé průzkumy, pak si většina obyvatel EU začíná myslet, že EU kráčí špatným směrem, že představy o konvergenci uvnitř eurozóny jsou mylné atd.

Proto se např. navrhuje reformovat systém sociálního zabezpečení, formulovat sociální práva pro 21. století, zajistit sociální práva pro všechny skupiny obyvatelstva, bojovat s chudobou. Za zásadní se považuje, aby každý zaměstnanec měl písemnou smlouvu o práci – to se týká především těch, kteří budou pracovat v nových formách zaměstnání – práce z domova atd., a každý měl sociální zabezpečení. Přitom se připouští, že každá země si může upravit systém sociálního pojištění a také pracovních smluv.

Budoucnost eura

Zajímavá byla i další debata – jaká je budoucnost eura? Nesporně jedno z klíčových témat. V podstatě zazněla souhlasná stanoviska, že euro jako společná měna je úspěšné. Podařilo se vyřešit dohled nad bankami v eurozóně, existuje mechanismus stability bankovního sektoru.

Problémem však je, že se nedaří ve fiskální politice – řečník podotkl, že jinak se chápe fiskální politika na jih od Alp a jinak na sever do nich. Na to pak navázal jiný diskutující, který to dokonce spojil s náboženstvím – převažující protestanté dokáží zvládat svoji fiskální politiku, ale převažující katolíci již méně. Přirozeně, že je to jen zřejmě úsměvná rétorika. Ale měla vzápětí své pokračování.

Původní úvaha o vývoji a úloze eura byla založena na tom, že se podaří zrychlit integraci a konvergenci zemí eurozóny a EU. Předpokládalo se, že tomu bude podobně jako v minulosti s těmi zeměmi, které svoji měnu vázaly na německou marku. To se ovšem nestalo. Dokonce jeden z řečníků řekl, že představa, že euro urychlí integraci, byla mylná, což je jistě velmi silné konstatování.

Proto on vidí jen dvě možnosti, jak pokračovat dál – buď rozpad EU, nebo další těsnější integrace. Rozpad EU si nikdo nepřeje, ale nelze zcela vyloučit možnost samostatného vývoje severoevropské integrace, tedy připouští se – zde v rovině diskusí – možnost rozdělit EU na ty dobré – na severu a ty „nezdárné, marnotratné syny“ na jihu.

Pokud chceme zachovat EU pohromadě, pak musíme pokračovat v druhé variantě a ta by se dále měla vyvíjet k těsnější integraci. Ve fiskální politice to nevyhnutelně vede k návrhu zřídit pro eurozónu evropského ministra financí, nebo alespoň pro onu severoevropskou (tedy nad Alpami) integraci. To přirozeně vyžaduje omezit pravomoci národních parlamentů při sestavování jejich státních rozpočtů a tedy podřídit jejich rozpočtovou politiku Evropě, více přerozdělovat výdaje a tedy v podstatě i změnit ústavy jednolitých států. K tomu však není žádná ochota.

Jiný řečník uvedl, že jsme jako eurozóna krizi ještě nepřekovali, ale jsou vidět i některá pozitiva – za dva roky se vytvořilo půl milionu nových pracovních míst.

Zamýšlel se nad problémy Itálie, jejíž ekonomika podle něj dvacet let neroste, přitom mzdové náklady v Itálii rostly rychleji než v Německu, kde klesaly. Podle něho musí Italie zásadně reformovat svůj trh práce. Příčinu problému Itálie vidí také v bankovním sektoru, který italský stát chrání před restrukturalizací.

Co k tomu říci?

Spojitost mezi reálnou ekonomikou a veřejnými financemi

Diskuse podobného charakteru jsou přirozeně nutné a žádoucí. Nicméně zdá se, že jejich účastníci analyzují problémy EU pouze odtrženě jako dvě nezávislé skutečnosti. Jakoby zvlášť stály finanční problémy – tedy společná měna a problémy státních financí – a vedle nezávisle reálná ekonomika – tedy výkonnost ekonomiky, produktivita, efektivnost, zahraniční obchod. Nikdo v podstatě nechce vidět spojitost reálné ekonomiky se stavem veřejných financí a celého finančního sektoru včetně bank.

Buď připustíme, že ekonomika Německa či Holandska na jedné straně a Řecka či Portugalska na druhé straně se objektivně liší jak výkonností, která je dána historicky, tak i svojí strukturou, přírodními podmínkami, a tudíž jejich hospodářská politika musí být tomu přizpůsobená, nebo dojdeme k závěru, že rozdíly jsou jen okrajové a tudíž není důvod k nějakým odlišnostem.

Představa, že na tak rozdílné podmínky lze používat stejné nástroje, resp. zbavit se jejich určité části  – měnové a fiskální politiky – je podle všeho v rozporu s praxí. Rozdílné podmínky – pokud připustíme, že zde existují – sotva mohou mít nějaké univerzální nástroje na jejich využití, resp. překonání. Jak se např. v takových podmínkách dá využívat komparativních výhod jednotlivých zemí.

Nikdo dnes neuvažuje nad tím, že neumožňuje-li euro některým zemím samostatnou měnovou politiku, kterou by mohly použít na podporu své ekonomiky, že takové země by měly z eurozóny vystoupit. Před vstupem do eurozóny některé země využívaly na podporu své konkurenceschopnosti devalvaci své měny – a s eurem to udělat nemohou. To je případ především Itálie, jejíž ekonomika i přes opakované devalvace své liry v období do roku 2000 rostla a nyní patnáct let její ekonomika stagnuje.

Příčina se hledá jinde a nikdo nemá odvahu říci, že příčinou je společná měna – euro. A to se netýká jenom Itálie, ale i Španělska, či Portugalska. Týká se to přirozeně i Řecka – o něm tam nepadlo ani slovo. A přitom to je problém, který dočasně usnul, ale dříve nebo později bude znovu na pořadu dne.

Pro evropský jih je řešením opustit euro

Patrně tím společným jmenovatelem, proč se některé problémy ukazují jen polovičatě je – řekněme – politická korektnost, kdy se vyhýbáme otevřenému pojmenování příčin současného stavu a zejména pak návrhům řešení. A řešení je podle mého soudu – pro země evropského jihu jedno – opustit eurozónu. Ty země do ní neměly nikdy vstoupit, protože jejich ekonomiky jsou jiné než země, které tvoří jádro EU – Německo, Benelux, či s výhradami i Francie.

Opustit eurozónu je dnes velký problém. Nakonec to přesvědčivě ukazují i další analýzy. Pokud Itálii hrozí předseda Evropské centrální banky, že v případě odchodu z eurozóny bude muset Itálie uhradit více než 350 mld eur (to je více než pětina italského hrubého domácího produktu, což rozhodně není málo) za své státní dluhopisy, které od ní vykoupila ECB, aby financovala její státní dluh, pak je takový postup málo konstruktivní.

Čím déle se však bude takové řešení odkládat, tím bude dražší. Výkonnost italské ekonomiky se při pokračujících podmínkách nezmění ani do roku či dvou a ona bude potřebovat další finance na své dluhopisy – tedy budoucí řešení bude ještě dražší. Co potom dělat?

Nutně takové úvahy o budoucnosti vyvolávají pocity bezvýchodnosti či bezradnosti. Jako dnes nejjednodušší řešení se považuje pokračovat jako dosud – s korekcemi, které asi nemohou zvrátit dosavadní směr vývoje. K jinému řešení není odvaha. Anebo spoléháme na to, že se to „nějak“ vyřeší.

„Něco“ zde nefunguje. Anebo funguje, chtělo by se dodat – ale jinak, než si politici či autoři eurozóny představovali a zde se chce pokračovat stále ve stejném směru v naději, že se podaří ty síly, které působí proti „přetlačit“, že naší vůlí, tomu zatím negativnímu pohybu, vnutíme jiný směr. Jak však známo, tržní síly mají neobyčejnou sílu – a na to bychom neměli zapomínat.