Dozrávání Američana v Američana

Jan Schneider ve svém komentáři glosuje vztahy mezi americkým prezidentem Trumpem a zpravodajskou komunitou v USA.

Donald Trump jistě zažívá nejúžasnější časy svého života.

Většinu toho mu přejme, avšak část toho, z čeho užasl po nástupu do úřadu, a většinu z toho, co ho ještě k jeho úžasu čeká, mu může přát jen někdo nezřízeně optimistický. Ten, kdo čeká, že to všechno Trump nejen „rozchodí“, ale ještě se z toho poučí a dokonce stihne i učinit nějakou nápravu.

Jinak mu to může přát pouze někdo velmi cynický, kdo třeba doufá, že se Trump ztrapní, až celý národ uvidí, jak si s ním různé instituce a lobby hrají jak s jojem.

Začalo to už před Trumpovým nástupem, když se obul do zpravodajských služeb. Jistě, pomyslel si ne nepodobně našemu ministrovi financí, mít ve firmě lidi, kteří si za firemní peníze dělají co chtějí, a někdy ani to ne, to je na okamžitého padáka.

Pak se šel do těch zpravodajských služeb podívat a asi se něco stalo, protože trochu zjihl. Ale ne moc, protože se následně začaly dít věci.

Jistě, část americké zpravodajské komunity je podezřelá, že se nesmířila s představou Hillary Clintonové coby prezidentky Spojených států, a že pustila cosi do éteru, respektive někoho najala aby kohosi hacknul a to výsledné cosi pak pustila do éteru, atakdál.

Stejně tak je logické, že existuje jiná část zpravodajské komunity, která zase naopak není šťastná z prezidenta Trumpa. A tak pouští (informačně) žilou jemu. Protože těžko by se mohlo jinak stát, aby se staly veřejnými určité detaily téměř ze všech jednání, která Trump vedl. Ač byli přítomni lidé různí, jedno měli společné – někomu dozajista telefonovali a něco o těch jednáních řekli. A asi ne málo, což se u nové administrativy dá očekávat. Není to holt dlouhé roky vychovávaná nomenklatura, která se posouvá špricličku po špricličce, a základní vzorce chování (včetně zásad správného telefonování) má již zažrané přímo do genitálií.

William Binney, který v roce 2001 rezignoval po 30 letech z vysoké funkce v National Security Agency (NSA), v tomto smyslu glosoval rezignaci bývalého Trumpova poradce Michaela Flynna. NSA odposlouchává celý svět, kancléřku Merkelovou a další nevyjímaje, poslouchá tedy i Trumpův tým.

Co je zvláštní, je skutečnost, že CIA a FBI mají přímý vstup do databází NSA, která přitom nemá evidenci, to tam dělaly. NSA však nemonitoruje ani přístupy svých vlastních zaměstnanců do databází! To vše je korunováno tím, že nad tímto „systémem“ není žádná kontrola, ani od zákonodárců, ani soudní.

A navíc je NSA podle Binneyho přefinancovaná, po 9/11 si žádný politik nedovolil říci „ne“ zvýšeným nárokům agentury (proti terorismu se přece bojuje tak, jak je nám to nejpříjemnější, to dá rozum), a tak agentura nemá problém poslouchat opravdu všechno.

Proto je pravděpodobné, že všechny ty úniky, které poškozují Trumpův tým, mají svůj původ v databázích NSA, ať již je pak ve finále nechal uniknout kdokoliv.

A budou pokračovat a prezident Trump se bude trápit, vztekat, rozmetá svůj tým, pak další, nakonec bude podezírat všechny, a to všechno až do doby, než se zblázní – anebo konečně pochopí. A „vyměkne“.

Než dozraje a pochopí, co to je být Američanem. Co všechno to může znamenat a obnášet. Zejména když Američanem je i ten druhý. Zažít se to zřejmě musí opravdu na svou vlastní kůži.

Čekají holt Trumpa ještě asi opravdu úžasné časy.