Konec liberálního řádu, nebo spíš úpadek univerzální měkké moci Západu?

Jinou optiku na současné diskuze o konci liberálního řádu i na mezinárodní vztahy nabízí ve své analýze Veronika Sušová-Salminen.

Při čtení zprávy mnichovské bezpečnostní konference (dále jen „zpráva“) má člověk poněkud protichůdné pocity. Na jednu stranu v ní zaznívá poměrně dost přesných a odpovídajících diagnóz. Ale na druhou v ní je řada momentů postavených na iluzích o „liberálním řádu“.

Zpráva se obává toho, že přichází nová éra velmocenské politiky, ve které znovu silní rozhodují o osudu těch menších nebo slabších. To v liberálním řádu či mezivládí (interregnu), jak zpráva implicitně naznačuje, nebylo a je to vnímáno jako zásadní zlom dneška.

Západ a liberální řád

Pohled na dějiny studené války samozřejmě velmi rychle ukáže na to, že jde o iluzi nebo spíš tvrzení vycházející z normativního světa idejí „jak by to mělo být“. Většiny světa zaklíněného mezi Západ a Sovětský svaz se liberální řád, jeho prosperita ba ani mír, netýkaly. Stačí se podívat na příklady Vietnamu, na vměšování se do vnitřního vývoje Latinské Ameriky, nebo na zkušenosti řady afrických zemí apod. Neuvádím tu podobné kroky sovětské strany jen proto, že tu těžko lze považovat za tvůrce liberálního řádu.

Lehce tak dojdeme k závěru, že liberální řád byl otázkou zeměpisně značně omezenou a že rok 1989 byl vnímán jako způsob či možnost jeho globální expanze. Problém je, že tato expanze právě skončila, respektive její konec spěje do závěrečného stádia. Nejen že taková globální expanze nikdy nebyla univerzální, ale dnes už je asi dost jasné, že nikdy univerzální nebude. A bohužel to bylo právě liberální interregnum (mezivládí), které ji poslalo vniveč: co byla americká invaze v Iráku? A co znamenalo bombardování Bělehradu? A co Kosovo? Nezačala „doba postfaktická“ právě u Saddámových fiktivních zbraních hromadného ničení? Opravdu vznešené ideje (liberální demokracie) ospravedlňují prostředky (vojenská invaze do jiné země)?

Na současné západní analytice je fascinující, jak málo si připouští skutečnost, že svět už se netočí kolem Západu jako jediného a pevného centra. Ta doba je pryč. Západ sice chce po ostatních, aby se adaptovali, ale sám s tím má dost velké problémy. Není těžké uhodnout proč. Liberální řád totiž byl o nadvládě Západu nad světovým uspořádáním.

Univerzalismus nefunguje

Krize z definice ukazuje na to, že něco, co doposud fungovalo, nefunguje. To se týká vnitřního fungování Evropské unie, eura nebo systému mezinárodních vztahů. Západ – atlantická Evropa a její alter ego na druhé straně oceánu – čelí nyní prosté skutečnosti: universalismus nefunguje a svět je mnohem složitější. Globalizace neznamená prosté smývání rozdílů, ale přibližování rozdílů, se kterými musíme nebo jsme nuceni soužít na stále menším prostoru. Problémem liberálního řádu byl vždycky jeho eurocentrismus, narcistní zahleděnost sama do sebe a spasitelská představa pro ostatní (pozápadnit se nebo nebýt).

S nástupem nových velmocí jako je Čína, která profitovala z globalizace a přemisťování výroby ze Západu za cenu ekologické devastace a politiky, která s dělnickou diktaturou neměla nic společného. Nyní je Čína jedním z nepřehlédnutelných mezinárodních aktérů s pohledem na svět, který není západní a není liberální, ale staví na tradicích, které jsou do značné míry západními světu cizí. Globalizace, neglobalizace.

Liberální řád v době liberálního mezivládí (tj. po roce 1989) také vedl k postupnému odcizení Ruska, což je těžko možné z dnešní perspektivy vidět jako úspěch. Ve zprávě mnichovské konference je jemný náznak západní sebekritiky. Je prý pravdou, že Západ až příliš protlačoval normativní změny a vyvolal tím odpor. Dál si ovšem nespojila, že odpor k normativní moci Západu je základním rysem ruské zahraniční politiky po roce 2007.

Rusko bylo postaveno do role podružného aktéra, který se má přizpůsobit pravidlům, aniž by je mohlo nějak výrazněji spoluurčovat. Proč? Ne díky liberální podstatě řádu, ale protože prohrálo studenou válku. Jeho „revisionismus“ spočívá právě v tom, že chce mít na pravidlech podíl, a to jak na jejich tvorbě, tak na jejich prosazování. Je to marné volání po integraci Ruska, které ale naráží na mocenský odpor USA a dalších. Právě ruský karambol ukazuje na jasné limity liberálního řádu, ve kterém stále platí role slabšího a silnějšího či vítěze a poraženého, s tím rozdílem, že je to role definována na prvním místě hospodářsky, technologicky a ideologicky/kulturně.

Liberální řád moc z mezinárodních vztahů neodstranil, jenom ji nově definoval jako měkkou sílu, která dovedně umrtvuje (hlavně v rovině vnímání) tu hrubou sílu. Měkkou sílu Rusko téměř nemá. Budovatelé liberálního řádu si ale zapomněli všimnout toho, že to mu nikdy nebránilo v tom,  snažit se být velmocí v koncertu těch nejsilnějších. A koncert vždy znamenal hraní podle shodných not, s menšími či většími rozdíly v interpretaci (tj. také vzájemné soutěži). Liberální řád pro svůj ideologický liberalismus selhal v tom, jak integrovat zemi, která zůstala poražena a byla vydána napospas své porážce (v kontrastu s případem západního Německa a Japonska po roce 1945). Důsledky jsou vážné pro obě strany.

Dvojí krize a panika

V západních liberálních a expertních kruzích teď zavládla panika, protože samotné centrum liberálního řádu, Trumpova Amerika, se odklání od základních předpokladů: je proti globalizaci, je za jednostranné vztahy USA – druhá země (jako Putin!) a požaduje novou dělbu práce a odpovědnosti, například v NATO.

Trumpismus tak přichází s novou koncepcí, která v něčem připomíná upgradovaný systém placeného tributu a spoluodpovědnosti spojenců. Amerika bude první, náklady na to se rozdělí mezi další. Do jaké míry je to krok k ústupu ze světového hřiště a do jaké jenom pokus o to, outsourcovat svojí velmocenskou pozici, teprve uvidíme. Obě možnosti jsou ve hře.

Je tu tak zcela jasně dvojí krize. Na jednu stranu je v krizi sám Západ, nejen díky vnitřnímu vývoji posledních tří dekád. Na jejím konci je současná kompletní stagnace – nejen hospodářská, ale i politická, projevující se sterilitou politického procesu, ze kterého byli vytlačeni občané, byly vytlačeny různé zájmy a politika podřízena ekonomice. Proto je v krizi liberální demokracie, proto se občané obracejí proti systému.

Na druhou stranu je tu krize postavení Západu (západní Evropy a USA) ve světovém měřítku. A to je na prvním místě krize ideologická, krize modelu, který ztrácí přitažlivost a je vyzýván druhými aktéry v rámci fungování systému. Ti druzí se ozývají a zcela v souladu s postoji postmoderních liberálů žádají uznání svojí jinakosti (která nemá liberální podobu, za to má podobu – mocenskou!). Skutečnost, že univerzální liberální řád je ze svých řad předem vyloučil pro jejich odlišnosti (tj. neliberálnost, nedostatečnost dostát západním normám) vede k tomu, že ani nemají důvod ho teď obhajovat.

***

Problém je, že pro poválečné mezinárodní vztahy liberalismus nebyl ve skutečnosti tím ústředním základním kamenem. Z mezinárodních vztahů nikdy nezmizely vztahy moci, nerovnosti a asymetrie mezi velkými a malými, silnějšími a slabšími. Dokonce nikdy nedošlo k jejich plné demokratizaci. Tyto vztahy se jenom podřídily vyššímu cíli či hodnotě: odmítnutí a prevenci velké velmocenské války, která by s ohledem na vojenské technologie a naši závislost na infrastruktuře vedla k apokalypse. To byla jediná skutečná hodnota poválečného uspořádání pod vedením slábnoucího Západu. Ta nejvíce pokroková myšlenka s ohledem na krvavé dějiny lidstva je právě myšlenka míru.

Otázka dneška nestojí jen, jak se chovají země jako Rusko nebo Čína, ale také: Jak se bude chovat Západ tváří v tvář úpadku své měkké síly a rozpadu univerzalismu?