Dlouhý románek mezi pracující třídou a intelektuální kulturní levicí skončil

Přečetli jsme: Kdo bude novým spojencem intelektuálně-kulturní levice v jejích snahách o proměnu systému a proč to nebude dělnická třída vysvětluje švédský profesor politických věd Bo Rothstein.

Někdy láska skončí. Žár se vytratí, dvojice se odcizí, nebo utrpí to, čemu se říkávalo „nesmiřitelné rozpory.“ Toto se nestává jen mezi jednotlivci, ale také v politice. Brexitové referendum ve Velké Británii a vítězství Donalda Trumpa v USA a úspěch různých nacionalisticko-populistických stran v mnoha evropských zemích (včetně Švédska) jasně ukazuje, že jedno z nejvleklejších politických manželství musí být nyní považováno za zrušené, píše v úvodu svého textu švédský profesor politických věd Bo Rothstein.

Více než  stopadesátileté spojenectví mezi průmyslovou pracující třídou a tím, co by se dalo nazvat intelektuálně-kulturní levicí, skončila. Nedávné výsledky voleb ukazují, že tyto dvě skupiny nyní mají téměř zcela odlišné pohledy na klíčové sociální a politické otázky. Obecně tradiční pracující třída preferuje protekcionismus, znovu nastavení typu práce, kterou technologický vývoj neúprosně odstranil jako zastaralou, dává přednost výrobě před obavami o životní prostředí, je také významnou součástí základny pro aktuální vlnu antiimigračních, a dokonce i xenofobních názorů. Podpora tradiční pracující třídy směrem k posílení práv etnických či sexuálních menšin je také dosti nízká. Intelektuálně-kulturní levice je pravý opak: tito lidé jsou internacionalisté, preferují volný obchod, starají se o životní prostředí a jsou silně zaměřeni na podporu práv různých menšin skrze politiku identity. A tato skupina je pozitivně nakloněna k imigraci a multikulturalismu. Je v současné době těžké si představit levicového intelektuála jako Olofa Palmeho, jak inspiruje průmyslové masy. Místo toho tu jsou nacionalistické a xenofobní sdělení Trumpa, Marine Le Penové a Nigela Farage, kterým se dostává sluchu. V prosinci 2015 ukázal švédský volební průzkum, že nacionalistická a xenofobní Švédská demokratická strana má větší podporu mezi modrými límečky a členy odborů než jakákoliv jiná strana včetně Sociálních demokratů.

To také znamená, že jedna z převládajících teorií o tom, co bude hnací silou nového socio-ekonomického systému, musí být opuštěna. Klasická marxistická idea, že pracující třída bude novým historickým motorem fundamentálně nové socio-ekonomické formy produkce prostě nevyšla. Žádný z tradičních průmyslových odborů nebo ze sociálně-demokratických stran v Evropě nevytvořily vizi, jak by měl nový model vypadat. Ve Švédsku poté, co byla poražena na počátku 90. let politika fondů ze mzdy (pozn. jedná se o zvláštní formu, jak by postupně zaměstnanci přejali do svého vlastnictví firmy, částí mzdy by skupovali základní kapitál firmy), si hnutí pracujících dokonce dalo zákaz o těchto věcech diskutovat. Bezzubý zákon o spolu-rozhodování se stal konečnou pro švédské hnutí pracujících. Jestliže je zde nějaká vůle pracující třídy dneška, pak se většinou váže k minulosti.

Neměli bychom být tak překvapeni. Když skupina odborářských předáků v Londýně 1864 vyzvala Karla Marxe, aby jim pomohl zformovat První dělnickou internacionálu, tak si nepředstavovali nijak zvlášť socialisticky radikální budoucnost. Ale jeden z hlavních požadavků bylo zabránit britským zaměstnavatelům dovážet levnou francouzskou pracovní sílu, která snižovala mzdy. S Brexitem a také překvapivým obratem britské Labour party o 180 stupňů v požadavku nepožadovat plný přístup na jednotný trh a jeho hlavní ideu – volný pohyb práce, se celý kruh uzavřel.

Podřízená třída nemění systém

Jak byla tato fundamentální chyba navrhnout průmyslovou pracující třídu jako motor historické změny vůbec možná? Z marxistické perspektivy je to snadné vidět. Během otrokářství se otrokům někdy podařilo organizovat vzpoury proti vlastníkům otroků. Ale nebyli to otroci jako sociální třída, kteří vytvořili novou feudální společnost. Podobně za feudalismu si nevolníci někdy mohli vyjednat tvrdé požadavky vůči aristokracii a také se jim podařilo zorganizovat velká povstání a vzpoury. Ale nebyli to nevolníci jako sociální třída, kdo vytvořil nový společenský pořádek, kterému říkáme kapitalismus. Toto znovu vyžadovalo novou sociální třídu, která stála mimo tehdejší hlavní rozpory ve společnosti, a sice buržoazii. Z tohoto bychom se měli poučit, že v každém výrobním systému se podřízená sociální třída jistě může organizovat, klást požadavky a bojovat za svá práva. Ale historie nám ukazuje, že podřízená třída může vyjednávat jen o podmínkách uvnitř existujícího produkčního systému, ne pohánět něco zcela nového. Jinými slovy, podřízená třída může bojovat o to, jak rozdělit existující koláč, ale nemůže upéct nový typ koláče. Stále v našich společnostech existují zemědělci, kteří tvoří asi půl procenta pracující populace. Kdysi početná průmyslová pracující třída tvoří nyní méně než deset procent pracovní síly ve většině vyspělých kapitalistických ekonomikách.

Může intelektuálně-kulturní levice najít nového partnera, který je více nakloněn její politické vizi? Záležitost se zdá být jednoduchá – když hledáme novou cestu, jak organizovat společnost, měli bychom se podívat na to, co se děje v technicky a organizačně nejvyspělejších sektorech ekonomiky. A co tam najdeme? Stopa může být ve švédském článku „Co potřebují nové firmy“, v němž šest mladých a velmi úspěšných podnikatelů ukazuje své požadavky na nové politiky (Dagens Nyheter 2013). První věc, kterou zdůrazňují, překvapivě je, že chtějí lepší příležitosti, jak sdílet vlastnictví se svými zaměstnanci. Autoři ukazují, že v zemi, která kdysi zahájila mzdové fondy, bylo téměř nemožné učinit ze zaměstnanců partnery. Jejich zdůvodnění bylo, že jejich typ byznysu je tak závislý na důvěře zaměstnanců, dovednosti a kreativitě, že tradiční hierarchické a často represivní systémy manažerské kontroly nemohou být aplikovány. Učinit ze zaměstnanců spoluvlastníky tento problém z velké části řeší. Mnoho analýz ukazuje, že vyspělé high-tech a počítačové firmy toto podporují.

Nová forma ekonomické demokracie?

Tato nová forma ekonomické demokracie, která překvapivě dobře funguje, může být aplikována nejen na high-tech firmy. Švédská levice a obzvláště odborové hnutí zcela promeškaly možnost např. jak učinit veřejné školky, školy, zdravotní centra a domovy pro seniory zaměstnaneckými družstvy, když se objevila možnost privatizovat tato veřejná zařízení. Slepá ideologická fixace na tradiční formy boje pracující třídy vyřadila radikální promýšlení, jak organizovat veřejné služby nově a více demokraticky. Ovšem šance ještě stále je.

A politické spojenectví mezi intelektuální levicí a novou podnikatelskou ekonomikou může být jednou z takových možností: v pokročilých sektorech ekonomiky je nyní kapitál více závislý na znalostech než obráceně. Býval to případ, kdy vlastníci kapitálu také věděli, jak organizovat produkci a měli speciální technické dovednosti a znalosti. Ale pro velkou část už toto není pravda. Většina lidí, kteří vlastní kapitál v určité firmě, už nemají znalost těchto věcí. Místo toho jsou to zaměstnanci, kteří všechny podstatné znalosti a dovednosti ovládají.