O ztrátě studu a jiných symptomech „tekuté společnosti“

Ivo Šebestík se ve svém komentáři zamyslel nad ztrátou studu v naší společností, inspirován poslední knihou italského sémiotika a publicisty Umberta Eca, který zemřel před rokem.

V poslední knížce, kterou Umberto Eco připravil k vydání několik dní před smrtí (zemřel 19. února loňského roku), shromáždil krátké publicistické texty – komentáře, sloupky, črty, fejetony a glosy – ve kterých se tento sémiotik, spisovatel a všestranný publicista zaměřil na jevy, jimiž se projevuje současná „tekutá společnost“. V českém vydání z roku 2016 nese kniha název Od hlouposti k šílenství – Zprávy o tekuté společnosti (Argo).

Z množství témat, která jsou v knize obsažena, se v následujícím krátkém textu zaměříme na dvě: na ztrátu studu vzhledem k širšímu okolí a na potřebu upozorňovat na vlastní existenci, a to – bohužel – za jakýchkoliv okolností včetně okolností co do kvality a důstojnosti sporných.

Anton Pavlovič Čechov svého času napsal povídku, která svým námětem tak nějak předběhla jeho dobu. Šlo v ní o příběh člověka, který měl ohromnou radost, že se jeho jméno objeví v novinách. Skutečně se i objevilo, byť v ostudné souvislosti, což dotyčného ovšem nijak nermoutilo. Hlavně, že se o něm vědělo.

V úvaze na téma, proč současní lidé na sebe tak rádi, soustavně a při všech příležitostech upozorňují, cituje Umberto Eco španělského spisovatele Javiera Maríase, který mu při osobním rozhovoru sdělil myšlenku vhodnou skutečně k zamyšlení. Eco píše: „Diskutovali jsme o evidentní skutečnosti, že dnes jsou lidé ochotní vyvést cokoliv, jen aby se dostali na televizní obrazovku, třeba jen jako hlupáci, kteří mávají do kamery za někým, kdo právě dává interview.“ Nato Eco uvedl i případ mající dosti patologickou podobu, kdy se v Itálii bratr zavražděné dívky dožadoval angažmá v televizi, aby zde mohl tento tragický příběh prodávat. Stejně jako Eco zmiňuje příběhy lidí, kteří jdou dobrovolně do televize, aby se zde podělili s milióny diváky o to, že jsou „impotenty, paroháči nebo podvodníky“.

Odkud se bere tohle „sebeprezentující“ šílenství, jehož býváme tak často svědky nejenom tehdy, kdy se do televizních společností hrnou mladí lidé, aby tam před zraky miliónů jiných lidí hráli – za slíbené a tedy hodně nejisté peníze – deklasující role? Odkud ta mánie vydávat své soukromí všanc na internetových sociálních i jiných sítích? A s tím i další symptomy současného rozklíženého světa?

Myšlenka Javiera Maríase nemůže pochopitelně poskytnout odpověď na celý tento jev v jeho komplexnosti, přesto stojí za úvahu. Podle španělského spisovatele za část potřeby zviditelňovat svou existenci může ztráta víry v Boha. Dříve přece lidé říkávali: „Bůh ví, že jsem udělal to či ono… Bůh je mi svědkem, co jsem vytrpěl… Jsem nevinný a Bůh je mi svědkem…“ A podobná dovolávání se boží přítomnosti a vševědoucnosti.

Jenže, píše Umbereto Eco, „vševidoucí Svědek zmizel, byl odstraněn, co zbývá? Oko společnosti, oko druhých, jemuž se musíme ukazovat, abychom se nepropadli do černé díry anonymity.“ Je evidentní, že člověk nemůže existovat jenom sám před sebou. Sám ze sebe a sám o sobě. Ostatně, právě odtud pramení jeho silná touha po Bohu a řádu – alespoň jinde, když není na Zemi. Touha po uznání ze strany někoho jiného je obrovským motivem lidské existence. Mnohdy silnějším než touha mít se dobře a být bohatý. Nikým nezaznamenané hrdinství, nikým neviděné utrpení, nikým nesdílená touha… To jsou mučivé představy. Jenže, kam zařadit potřebu sdílet a vystavovat na veřejnosti svou ostudu, nedokonalost, chyby, nízkost?

Kousek dál, za text Umberta Eca

Nyní se posuňme kousek dál, za text Umberta Eca, který je krátkým fejetonem, jehož cílem je tématu se dotknout, pojmenovat je a ponechat čtenáři prostor k dalším úvahám. Ostatně, snadno podložitelným bohatou osobní zkušeností, jakou s tímto jevem máme my všichni. Často se soudí, že nesouhlas s prvky modernity a obecně s novými věcmi je příznakem stáří. Jistě, na tomto konstatování něco pravdy bude. Umberto Eco tyto své postřehy, komentáře a fejetony psal ve věku překračujícím sedmdesát let. Nicméně, vstříc četným projevům naší současné společnosti se zdá, že příznakem stáří se stává jaksi obecně lpění na kultuře jako takové.

Zatímco modernitou se zdá spíše rychlý ústup od kulturního „svazování“. Anachronickým starcem tedy velice rychle může být prostě jednoduše vzato kulturní člověk, který se co nevidět stane diskriminovanou menšinou. Ovšem bez naděje, že na rozdíl od jiných diskriminovaných menšin – třeba gayů a lesb – jej nikdo nebude chtít brát v ochranu a pochod jemu podobných diskriminovaných „staromilných archaických kulturních ztroskotanců“ nepřiláká pozornost médií a televizních kamer. Na ochranu diskriminovaných kulturních „vykopávek“ se nebudou vypracovávat projekty, ani pořádat konference a nikdo za tím účelem nebude požadovat finanční granty.

Na jiném místě svých glos Eco píše, že nyní „postupujeme račím krokem“ směrem k rozkladu. Spolu s potřebou nechat se vidět a upozornit na sebe svět (nebo alespoň okolí) existuje další symptom moderního chování. Tím je fantastická exploze telefonování ve veřejných prostranstvích. Kdo ve velkých městech cestuje hromadnou dopravou nebo mezi městy vlakem, ten denně vyslechne (aniž by po tom jakkoliv toužil) stovky telefonních hovorů, mezi nimiž geometrickou řadou narůstá počet takových, které jsou vedeny způsobem, jak by telefonující byl sám nejenom v metru, tramvaji či na ulici, ale úplně na celém světě.

Telefonisté gestikulují, zasypávají éter skřípotem a svistem svých hlasů. Kdo šišlá, ráčkuje, šlape si na jazyk, ten tak s radostí a beze studu činí veřejně. Komu se nedostává slov a zvládne telefonovat hodinu, aniž by navýšil slovní zásobu z dvanácti lexikálních jednotek alespoň na dvacet, ten se po ukončení hovoru rozhlédne po okolí, jak by jeho ústy promluvil Jan Zlatoústý nebo alespoň Cicero.

Za účelem každodenní telefonické smršti vybavují tyto telefonisty bez bázně a hany producenti mobilů, jejich příslušenství a programů neustále novými technologiemi i „praktickými pomůckami“, s jejichž použitím může telefonováním posedlý jedinec stát například v přeplněné tramvaji, mít na zádech ruksak, v jedné ruce tašku, druhou se držet a mobilní telefon mít přilepený k uchu tlakem za tím účelem vyrobené elasticky přiléhavé čepice. A řvát na celou tramvaj obsah své kulturou a vzděláním nezasažené dutiny lebeční. Nebo si může veřejně vyřizovat daňové detaily, soukromé rodinné problémy, hádat se s partnerem, partnerkou, nebo jen tak prostě nevázaně tlachat. Díky výhodným tarifům nezná tlachání mezí. Pokud v železničním vagónu postihne dvouhodinový komunikační amok jednoho pasažéra, jenž si ani náhodou nevšiml, že se na trati nenachází sám, dá se taková cesta snad i přečkat. Nekonečný blábol vedený ze dvou, tří nebo i vícero stran už žádá Odysseovo řešení při plavbě kolem Sirén. Tedy zalít uši voskem!

Maniakální telefonování asi nesouvisí s potřebou upozorňovat na svou existenci (zde je příčinou strach z osamocení a absence uznání), jako spíše s naprostým ignorováním ostatních lidí a jejich nároku na ticho a soukromí. Soukromí vlastně kvapem mizí a ticho se ztrácí s ním. Závislí telefonisté patrně už nemají nejmenší povědomí o pojmech, jako jsou klid, ticho, myšlení, soukromí a stud. Naše společnost je přeplněná hlukem a na každém kroku je člověk doslova obklíčen rušičkami klidu a soukromí. Není divu, že v takovém světě se už v podstatě nedá ani myslet. Myšlení totiž jistou míru klidu a ticha vyžaduje. Předstupeň konce lidské civilizace patrně naplánovala Příroda (nebo Bůh?) jako fázi ztráty klidu, soukromí, myšlení, kultury a studu…