Liberalismus a Robinson Crusoe

Pavel Janičko se ve svém komentáři zaměřuje na kritiku liberálního pojetí vztahů mezi jedincem a společností a na to, jakou roli v nich sehrávají ekonomické podmínky.

V nedávném pořadu Máte slovo (9.2. ČT) na téma „ukrajinští pracovníci“ mě nakonec nejvíce zaujal jeden z názorů diváka, který byl promítán na spodní straně obrazovky, jenž zněl: „jediným opravdovým pravičákem byl Robinson Crusoe“. Nevím samozřejmě, do jaké míry byl tento výrok promyšlený, ale v každém případě byl velmi výstižný.  Poukazuje totiž na fakt, který zpochybňuje základní postulát liberalismu (a kapitalismu jako takového), totiž tvrzení, že rozhodujícím subjektem vývoje je individuum, a že společnost je jen jakýmsi náhodným a nedůležitým shlukem těchto nezávislých jedinců.  Ta ovšem může těmto nositelům pokroku v určitých situacích „házet klacky pod nohy“. Ještě koneckonců pamatujeme výroky někdejší premiérky Velké Británie Margaret Thatcherové ve smyslu, že „existují pouze jednotlivci, společnost neexistuje“. Ještě k tomu dodávala, že k liberalismu a kapitalismu není žádná alternativa (TINA – there is no alternative), v čemž souzněla s řadou dalších věrozvěstů tzv. konce dějin po pádu evropského socialismu v roce 1989.

Jedinec, společnost, svoboda

Pojďme se ale vrátit k jádru tohoto sporu, totiž ke vztahu mezi jedincem a společností a z toho vyplývajícími charakteristikami dalších kategorií, jakou je mimo jiné zejména pojetí svobody.

Podstatou liberalismu je postulát o „svobodné společnosti“, která dává maximální prostor jednotlivcům k realizaci jejich schopností. Lze se odvolat na řadu citátů „koryfejů“ tohoto myšlenkového směru, např. v knize Miltona Friedmana „Kapitalismus a svoboda“ (mimochodem podle mého přesvědčení si pan profesor popletl spojku, správně by tam mělo být „nebo“) se píše: „Podstatou liberální filosofie je víra v důstojnost jednotlivce, v jeho svobodu realizovat většinu svých schopností a příležitostí podle vlastních rozhodnutí…Liberál bude tudíž ostře rozlišovat mezi rovností práv a příležitostí na jedné straně a materiální rovností či rovností příjmů na straně druhé….Soukromou dobročinnost zaměřenou na pomoc méně šťastným bude považovat za přiměřené použití této svobody…A může schvalovat státní kroky ke zmírnění chudoby…učiní to však s lítostí…“. V publikaci Abeceda liberalismu se praví: “Liberalismus vychází ze svobody jednotlivce, z přirozeného společenského pořádku, z respektování vlastnických práv“ a Ludwig von Mises dodává, že „společnost, v níž jsou liberální zásady uskutečněny, označujeme jako kapitalistickou“ (omlouvám se, že neuvádím přesné odkazy, nechci text zahlcovat názvy a daty). Existují samozřejmě různé rozdíly a nuance mezi různými autory a vykladači liberalismu (Friedman např. odmítá pojem společnost a mluví o svazku individuí, Mises naopak společnost a její roli uznává), nicméně základní vyústění je zřejmé: liberální (tj. v zásadě kapitalistická) společnost vytváří maximální prostor pro realizaci lidských schopností a uspokojení lidských potřeb, umožňuje rozvinutí přirozenosti člověka, a v tomto smyslu je pak sociální a materiální úroveň jednotlivců už dána jejich vlastní pílí, nadáním, případně souhrou náhod.  Do základní alibistické výbavy obhájců kapitalismu patří výklady o tom, že „každý má, co si zaslouží“, „nerovnost lidí je věc přirozená, protože reflektuje jejich shůry dané odlišnosti“, a tak podobně. Musí to být ale pořádné odlišnosti, když stamilióny lidí žijí z několika dolarů týdně a někteří jiní inkasují miliardy. Dokonce se takové přirozené rozdíly ve schopnostech a nadání projevují ještě před narozením. Někdo se narodí tak nějak apriori obdařen velkým bohatstvím a z toho plynoucími právy, někdo má smůlu, dodávám já. Je vcelku zábavné číst některé publikace velkých liberálních myslitelů, kteří v nich často vyprávějí dojemné zkazky o velké epoše opravdového liberalismu 19. století (míněno ve Velké Británii a v USA), kam zřejmě organicky patřil i rozvoj kolonialismu, rasismus, otrokářství apod. Ostatně soudobá bašta liberalismu USA není rozhodně nijak stydlivá, pokud jde o použití takových jemných liberálních nástrojů jako je vojenská intervence, okupace, vyhlazování a mučení.

Člověk jako subjekt i objekt uspořádání společnosti

Všechny tyto „nelogičnosti“ ale vyplývají ze základního „liberalistického“ podvodu, který spočívá právě z odmítnutí vnímat člověka jako subjekt i objekt závislý na uspořádání společnosti, a to především na její ekonomické a vlastnické struktuře. Postavení individua ve společnosti je dáno jeho možnostmi získat zdroje ke svému životu, a tato schopnost není ani zdaleka  závislá pouze na jeho osobních schopnostech a vlastnostech, ale je především odvozena jednak z celkové schopnosti společnosti životní potřeby produkovat (stejně schopný jedinec bude mít zcela jinou možnost přežít např. v dobách starověké primitivní společnosti, a jinou v současnosti). A za druhé jeho postavením ve společnosti v dané etapě (stejně schopný jedinec bude zřejmě mít zcela odlišnou možnost se prosadit, narodí-li se jako dědic velkého majetku a z toho plynoucího postavení ve společnosti). Na tom nic nemění ani občasné příklady ve stylu uskutečnění tzv. amerického snu, tedy že někdo zbohatne i při nevýhodné výchozí pozici. Jsou to jen výjimky z pravidla.  Pokud tedy je základní materiální pozice závislá na společenských vztazích (vlastnictví, majetek, dědictví atd., jsou přece kategorie kodifikovány společensky uznávaným právním systémem), pak je tedy zřejmé, že pozice jedinců ve společnosti je velmi závislá na společenském konsensu a na společensky kodifikovaných pravidlech, a nikoliv pouze na jeho schopnostech.

Jakmile takto charakterizujeme pozici individua ve společnosti, musíme tímto způsobem upravit i další pojmy a kategorie, které s tím souvisejí. Jde tedy především o pojem svoboda, který je lidmi hluboce emocionálně pociťovaný a zároveň z hlediska své podstaty tak pružný, že je s ním možné různě manipulovat. Takže občas slyšíme, že naši bezdomovci si vlastně dobrovolně zvolili „svobodný“ způsob života, a naopak naši miliardáři a milionáři „úpí“ pod tíhou odpovědnosti za „svěřený“ majetek (viz Miloš Havel v seriálu Bohéma, když mu řekli, že po válce bude Barrandov asi znárodněn: „Aspoň mi ubudou starosti“). Jsme dennodenně bombardováni propagandou ve smyslu, že aktuálně žijeme ve svobodné společnosti, ve které má každý možnost svobodně zvolit pro sebe nejpřijatelnější alternativu života. Tito propagandisté se přitom ani nenamáhají nalistovat tu nejbanálnější definici pojmu „svoboda“ (např. ve Wikipedii), kde se dozvíme, že:

„Svoboda se vymezuje jako možnost volby. Skutečné možnosti volby jsou ovšem omezené tím, jaké máme před sebou alternativy.“ A to ani nemluvě o vysmívané definici V. I. Lenina, že „svoboda je poznaná nutnost“.

Ekonomická pozice jedince jako omezení

A tato omezenost je dána především ekonomickou pozicí jedinců a jejich schopností a možností užívat ekonomické zdroje ve společnosti. Znovu tedy narážíme na charakter vlastnické struktury ekonomiky. Jde tedy o to, zda lze na bázi soukromovlastnických poměrů, zejména pokud jde o vlastnictví výrobních prostředků a živelného „tržního fungování ekonomiky, zajistit skutečnou svobodu pro ty osoby, jež jsou z tohoto vlastnictví vyloučeny. A jsou tedy závislé na vnějších podmínkách, a především na rozhodnutí těch subjektů (velkých kapitálových vlastníků), které mají na tyto podmínky největší vliv. Z tohoto poznatku tedy vyplývá, že pravověrný levičák, který má na mysli zajištění skutečné svobody pro většinu členů společnosti, nemůže obejít otázku převedení rozhodujících výrobních prostředků do nějaké formy společenského vlastnictví.

Vraťme se ale k úvodní polemice o vztahu jedince a společnosti, jestliže přijmeme tezi, že společnost je prvkem, který je pouze jakousi odvozenou strukturou, a že tím rozhodujícím subjektem je jednotlivec (a navíc o latentní možnosti společnosti sabotovat tuto individuální suverenitu různými podvratnými kroky), pak skutečně pro pravověrného pravičáka zbývá jediná systémově čistá možnost: odstěhovat se na pustý ostrov mimo zhoubnou civilizaci.

Dodám jen, že se občas ve svých přednáškách (přednáším ekonomii na jedné z VŠ v Praze)  v souvislosti se  vztahem mezi kolektivismem a individualismem ptám studentů, zda vědí, jaký byl nejstrašnější trest v dobách lovců mamutů. A odpovídám: nikoliv trest smrti, ale vyhnání z tlupy.

 

Ilustrační foto: Autor: Currier and Ives – https://springfieldmuseums.org/collections/item/robinson-crusoe-and-his-pets-currier-ives/, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=55342524