Liberální pořádek „mimo provoz“. Jak vidí budoucnost únorové vydání Foreign Affairs

Přečetli jsme: Únorové vydání  prestižního časopisu Foreign Affairs se ve svojí první části věnuje do detailů problému možného konce liberálního světového řádu či pořádku pod názvem „Out of Order“ neboli v češtině „Mimo provoz“.

Vybíráme tři nejvýraznější eseje, které se na problém podívaly z různých úhlů pohledu ve snaze hledat východiska ze současné krize mezinárodních vztahů a také, podle některých názorů, celého řádu vzniklého po druhé světové válce.

Suverénní povinnost a světový pořádek 2

Richard Haass, který je prezidentem Rady pro zahraniční věci v USA se ve své eseji  „Světový pořádek 2.“ Autor se v článku věnoval pojmu suverénní povinnosti. Podle Haasse je v dnešních podmínkách už zcela neadekvátní trvat na staré, vestfálské myšlence suverenity států, a to vzhledem ke globálním výzvám světa, který je stále více propojený. Suverénní povinnost představuje to, co země nebo stát dluží jiným a je způsobem, jak upravit a adaptovat tradiční principy novým podmínkám. Skoro čtyři století starý princip suverenity států by tak měl být nově upraven tak, aby odpovídal na problémy současnosti.

Haass nicméně vidí tento pojem jako odlišný od dosavadního principu suverenity jako odpovědnosti, který vedl v uplynulých letech k humanitárním intervencím ve jménu lidských práv. Suverénní povinnost stále zachovává princip respektování hranic – s tím, že odmítá jejich násilné změny (které, jak Haas přiznává, byly součástí dějin celého vestfálského systému). Proti násilným změnám se má stavět prosazování normy.

Podobně zachovává princip, že vláda má právo na to dělat si v rámci svých hranic, co chce s tím, že to ale musí být v souladu s mezinárodním normami jako je deklarace lidských práv nebo konvence o genocidě. Tyto normy mají tedy představovat jasná vnější omezení pro konkrétní vlády. Suverénní povinnost neznamená odchod od tradičního přístupu k celkovému pořádku, ale je cestou k jeho zefektivnění, píše Haass dále.

O jakou oblast mezinárodních vztahů autorovi jde, je jasnější z příkladů, které vybral jako oblasti, kde by princip suverénní povinnosti měl být nastaven. Jsou to oblasti mezinárodního terorismu a jeho prevence, otázka vývoje zbraní masového ničení, dále potom otázky klimatické změny a globálního zdraví, kybernetické bezpečnosti a také uprchlická otázka nebo oblast ekonomie, a to včetně otázky smluv o volném obchodu.

Ve všech případech se jedná o témata, která přesahují hranici národních států a kvůli kterým je podle Haasse nutno upravit světový pořádek směrem ke stabilitě a bezpečnosti. Cesta k suverénním povinnostem je, jak ji autor vidí, otázkou diplomatického vyjednávání, které zabere podle něj dost času. Celá koncepce je ale adekvátní odpovědí na skutečnost, že dnes už je reálně máloco pouze lokální a státy mají odpovědnost k jiným státům v rámci propojeného světa.

Veřejné statky

Další esej Josepha S. Nyeho, který je profesorem na americkém Harvardu a autorem pojmu „měkká síla“. Nye ve své eseji zmapoval dějiny liberálního pořádku a snažil se také odpovědět na otázku, zda „Přežije liberální řád“, jak rovněž pojmenoval svůj článek pro Foreign Affairs.

V eseji, který začíná proměnlivým postavením USA od druhé poloviny 19. století, připomíná neúspěchy Wilsonovy koncepce s důsledkem pro americký izolacionismus ve 20. a 30. letech 20. století a také americké pohrávání si s imperialismem. Nye samozřejmě také připomenul celkový vývoj ve 30. letech, kdy velmoci selhaly tváří v tvář rostoucímu autoritářství některých zemí. V této době sice už USA představovaly významnou a bohatou zemi, ale držely se stranou, což přispělo ke krizi.

Západní vlády potom strávily první půlku 40. let bojem s velmocemi Osy a hledáním nové formy vzájemných vztahů po válce. Než vidět bezpečnost nebo hospodářství jako čistě záležitosti jednotlivých zemí, panovala shoda na nutnosti společné koordinace a spolupráce a na s tím spojené vytváření společných pravidel a norem. Tak vznikl liberální řád po roce 1945.

Jak Nye píše, USA jako nejsilnější velmoc nabídly světu veřejné statky, které byly upevněny institucemi jako byl Bretonwoodský systém v hospodářství, Marshallův plán pro západní Evropu nebo NATO jako bezpečnostní pilíř. Tyto instituce také sloužily k zadržování Sovětského svazu jako prevence konfliktu v podobě další světové války. Dalším jejich doprovodným jevem byla potom ekonomická globalizace.

Podle Nye tento řád nyní čelí své největší výzvě. Podobně jako Haass se také Nye snaží najít řešení pro stále propojenější svět. Tentokrát s pomocí jiného pojmu, kterým jsou už zmíněné veřejné statky. Jak píše, veřejné statky jsou benefity, které jsou tu pro všechny bez výjimky. V národním kontextu jsou v pravomoci vlády, ale v mezinárodním žádná globální vláda neexistuje. Jde nicméně o jevy jako finanční stabilita, bezpečnost nebo čistý vzduch. Na nich jsou zainteresování všichni.

Takové veřejné statky jsou v mezinárodních podmínkách prosazovány za pomocí koalic vedených nejsilnější velmocí. Její nezainteresovanost v otázce veřejných statků pak má své negativní důsledky pro celkové prostředí mezinárodních vztahů. Tím má nepochybně v dnešních podmínkách na mysli Spojené státy a jejich politiku pod vedením Donalda Trumpa.

Strach z Číny není oprávněný

Čína je dnes viděna jako jeden z hlavních vyzyvatelů liberálního řádu. Panují obavy, že nejen hospodářsky předběhne USA. Podle Nyeho ale tato argumentace není správná. To, že by Čína předběhla ekonomicky i jinak USA není podle něj aktuální otázka. Čína vidí v dnešním liberálním pořádku více výhod, než si její kritici připouští. Jinak řečeno, má zájem na jeho uchování.

Jak Nye pozoruje, 21. století přinese změny nejen s ohledem k zemím jako jsou Čína nebo Indie, ale také v tom ohledu, že mezinárodní politika už nebude otázkou jenom států. Vedle nich bude narůstat role jednotlivců a soukromých organizací – korporací, ale také NGO nebo sociálních hnutí.

K tomu ale dodal, že to budou vlády, které budou stále „mít moc a zdroje“.  USA zůstane velmocí, ale nebude moci dosahovat svých cílů osamoceně. K nim patří otázky klimatu, finanční stability, nemocí, terorismu nebo obchodu s drogami – všechny zase spadají nebo se dotýkají oblasti veřejných statků. Některé veřejné statky ale Washington může přinést sám o sobě – například americké námořnictvo je nejsilnějším aktérem v oblasti zaručení svobody navigace v globálním rozsahu, jak připomenul.

Stáhnou se Spojené státy do sebe?

USA se nicméně mohou rozhodnout, že tyto globální veřejné statky nebudou už poskytovat, podobně jako tomu bylo ve 30. letech. V prezidentských volbách roku 2016 takové návrhy zazněly jako reakce na ekonomické a kulturní kontexty. Tyto populistické reakce jsou společné všem západním demokraciím a staví se proti globalizaci. Podle Nyeho názoru budou současné elity nuceny brát větší důraz na nerovnosti při své obhajobě volného trhu a globalizace. Nicméně nebude to znamenat, že USA zcela vystoupí ze své dosavadní role. Té Nye rozumí na prvním místě jako roli „lídra“. A nebude to také znamenat, že by „ztratily schopnost udržovat pořádek“. Jak říká, Washington dnes dává celkem 4 % HDP na zahraniční politiku a obranu, což je jenom půlka obnosu ve srovnání se studenou válkou.

Je tu nicméně negativní zkušenost vojenských intervencí posledních let, které Washington prosazoval. Jejich výsledky jsou zdrojem frustrací. Washington musí nyní zvažovat míru své angažovanosti, protože invaze a okupace budí negativní reakce a odpor. Regiony jako Střední Východ, píše Nye, budou zažívat chaos desetiletí a Washington by měl být opatrnější ve výběru úkolů, které si tu klade za cíl.

Dalším nepřítelem americké zahraniční angažovanosti je vnitřní fragmentace americké veřejnosti i politické scény. Nicméně podle jeho závěru: „USA zůstanou vedoucí světovou vojenskou velmocí v budoucích desetiletích a vojenská síla zůstane důležitou složkou americké moci.“ Vidí tak základy americké pozice jako záležitost vojenské síly, a to ve vztahu k tomu, že Spojené státy jsou a budou garanty stabilitu v regionech, kde působí vlivy Číny nebo Ruska.

To platí podle Nyeho argumetace s tím, že vojenská síla je často tupým nástrojem k řešení mnoha situací. Pokusy o kontrolu domácí politiky jiných zemí jsou „recepty na neúspěch“. Pro otázky klimatické změny, finanční stability nebo svobody internetu je nutné hledat nástroje postavené na dialogu, diskuzi a spolupráci. Jak Nye připomíná lídrovství se neshoduje s koncepcí nadvlády a roli USA pro stabilitu světového pořádku vidí jako zásadní pro budoucnost.

Liberalismus na ústupu

Třetí esej Robina Nibletta, ředitele britského think tanku Chatham house, pod názvem Liberalismus na ústupu je poměrně optimistická z hlediska dlouhodobé budoucnosti liberální demokracie. Nicméně pro současnou diagnózu Niblett píše, že žijeme v etapě „demokratické recese“, která se začala po roce 2006. Niblett se přitom věnoval dějinným vzniku současného systému stejně jako jeho kolegové.

Po roce 1945 vidí jako hlavní instituce poválečného uspořádání ekonomickou prosperitu či rozvoj, naplnění jednotlivce a také samozřejmě mír a myšlenku pokroku. Klíčovými institucemi uspořádání po válce byl Brettonwoodský systém a dále MMF, a nakonec WHO v ekonomické oblasti, kterou Niblett zdůrazňuje. A jak píše, v další etapě došlo k postupné expanzi liberální demokracie během 80. a 90. let, která s sebou přinesla myšlenku humanitárních intervencí do vnitřních záležitostí a suverenity jiných zemí ve jménu lidských práv.

Jak píše dále, „V liberálním mezinárodním řádu na vzestupu se vestfálský princip, že suverénní vlády mají právo na to kontrolovat svoje vnitřní záležitosti – princip, který je stavební jednotkou mezinárodního práva a OSN – stal stále více závislým na západních standardech lidských práv.“

Největším nebezpečí dneška pochází zevnitř, protože vedoucí země systému procházejí politickou a ekonomickou nejistotou. Vítězství Trumpa a Brexit ukazují na to, že zde je negativní postoj ke globalizaci, propad podpory pro nové smlouvy o volném trhu a v EU pak narůstající odpor vůči další politické integraci. To vede k tomu, že EU je podle Nibletta v krizi a nebude zatím schopná dostát své roli liberálního integračního garanta ve svém regionu.

Na druhou stranu Čína a Rusko mezitím využily situace a zmodernizovaly svoje armády a nyní utvářejí paralelní organizace mimo normy západní demokratické vlády s tím, že se staví proti intervencím z humanitárních důvodů, které Západ v posledních dvou desetiletích prosazoval.

USA jsou nyní do sebe zahleděné nejvíce od druhé světové války. Trump v kontextu drahých, a ne moc úspěšných amerických kampaní v Afganistánu, Iráku nebo v Libyi přišel s argumentem o tom, že Spojené státy budou poskytovat bezpečnost za úplatu v žoldáckém duchu. To vede k tomu, že spojenci USA v Evropě i v Asii pochybují o tom, že Washington je oddán svým závazkům. V Evropě roste podpora pro Putinovu koncepci evropských vztahů postavených na suverenitě a autonomii.

Liberální demokracie je stabilní, ale potřebuje reformy

Nicméně nic z toho neznamená konec liberálního mezinárodního řádu, myslí si Niblett. Podle něj vnitřní liberálně demokratický systém je stabilní a je uspořádán tak, že si dokáže poradit s frustracemi voličů a výměnami elit. Daleko méně stabilní jsou podle něj systémy jako je čínský a ruský, které nyní možná nedokáží přežít ekonomické změny, kterými právě procházejí.  To ale pro západní demokracie neznamená, že mohou odkládat reformy, které by jim pomohly zase dobře fungovat. Ty se týkají ekonomické politiky, nerovností, propadu příjmů středních tříd atp.

V současném kontextu pak je nutné počítat s tím, že vedle sebe budou koexistovat liberálně demokratické země a země s jiným politickým systémem. A jejich vztahy by měly být zastřešeny ekonomicky liberálním řádem. To podle Nibletta přinese možnost, jak tyto země mohou žít vedle sebe. Chápe takovou situaci jako adaptační strategii na „recesi“, do které liberální demokracie vstoupila.

Proto Niblett rovněž obhajuje angažovanost západních zemí v projektech jako je Nová Hedvábná stezka – to platí podle něj především pro evropské vlády. Čína má na ekonomickém liberálním uspořádání svůj zájem. Niblett se tak v tomto argumentu se shoduje s Nyem. Znamená to také pro Spojené státy podporu západních regionálních a mnohostranných finančních institucí západního typu a dále spojit síly s těmi nezápadními jako je Asijská banka pro investice a rozvoj nebo Nová banka rozvoje (BRICS) s cílem posilovat finanční stabilitu globálně. Ani Niblett nevidí smysl v protekcionismu.

Podivná koexistence

Důležitým bodem Niblettova argumentu je pozorování, že západní liberální demokracie dnes už nejsou chápány těmi ostatními jako vzory a modely k následování. Niblett ale považuje za chybu uzavřít se, nebo vsadit na politiku zadržování. Navíc, snaha o to postavit proti sobě liberální demokracie a ty ostatní by mohla vést ke světovému konfliktu. Mnohem lepší přístup je podle něj připravit se na podivnou dobu koexistence s těmito neliberálními režimy v rámci jednoho systému. Taková adaptace zahrnuje podle něj na jedné straně kooperaci v určitých záležitostech a na druhou soutěž v jiných.

Ve všech třech článcích jejich autoři připustili, že liberální mezinárodní řád v řadě případů zpronevěřily samotné západní velmoci, a především politika a rozhodnutí samotných USA. Tyto nekonzistence, konflikt slov a činů, nebo jasné podřizování jeho principů velmocenským zájmům či zájmům Západu na úkor jiných, pomohly zdiskreditovat liberální řád. Každý autor tento rozpor řešil jinak. Niblett tím, že obhajoval dočasnou dobu soužití liberálních demokracii a neliberálních režimů postavenou na bázi výběrové kooperace a soutěže. Podle něj ale praxe liberální demokracie nakonec přečká současnou krizi.

Nye naopak viděl celý problém více z pohledu reálné politiky: USA je zemí, která má a bude mít vojenskou převahu, a tedy vojenskou sílu (o „měkké síle“ přímo ale nehovoří). Vojenská síla podle něj nicméně nestačí k řešení problémů současnosti, naopak může být škodlivá, ale dělá stále z USA garanta stability a hlavního poskytovatele veřejných statků.

Konečně, Haass jen připustil, že Washington bude muset revidovat svoji politiku, která v řadě případů zavání pokrytectvím a také neprůhledností. V jeho pojetí byla nicméně otázka suverénní povinnosti na prvním místě otázkou diplomatického vyjednávání.