„Jiné světy“. Proč se Rusko a Západ stále neshodnou?

Veronika Sušová-Salminen komentuje mnichovský projev ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova a jeho hlavní teze o suverenitě, autonomii a zájmu.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov hovořil na Mnichovské bezpečností konferenci také letos. Ruský šéfdiplomat ve svém projevu v podstatě zopakoval hlavní teze ruské zahraniční politiky posledních let. Ta se v současnosti ocitá na štíru především se západními zeměmi a s jejich pohledem na mezinárodní vztahy. A bylo to znovu znát.

Na začátku projevu Lavrov nezapomenul připomenout desetileté výročí známého projevu Vladimira Putina z roku 2007. Ten poprvé od roku 1989 hodil rukavici uspořádání od konce studené války, ve kterém převládala unilaterální politika USA, které více či méně asistovali další atlantičtí spojenci v rámci atmosféry vítězství studené války a takzvaného „konce dějin“. Putin tehdy varoval Západ před jeho snahami o to, zabránit vzniku mnohopolárního světa a kritizoval americký demokratický intervencionismus. Ten se bohužel stal jedním z hlavních rysů liberálního řádu po konci studené války a také jeho smutným hrobařem.

Svět na křižovatce

Lavrov označil současnost jako moment, ve které se mezinárodní společenství ocitlo na křižovatce. Podle něj je stále jasnější, že instituce studené války postrádají schopnost adaptovat se na současné, složité výzvy. V tom se ostatně shoduje s dalšími názory západních komentátorů, politiků a specialistů. Jen je ten ruský pohled poněkud jiný.

Poselství ruského ministra zahraničí se tak neslo v duchu překonání studenoválečného uspořádání, které Rusku nevyhovuje. NATO bylo tím pádem nepřehlédnutelným tématem Lavrovovy řeči, a to zcela jinak než v řečech jeho západních kolegů, včetně ministra obrany USA Jamese Mattise, který mluvil o NATO jako o nejdůležitější transatlantické bezpečnostní instituci.

Lavrov dále řekl, že přes snahy posledních dvaceti let o vytvoření společné platformy mezi NATO a Ruskem, se tento cíl nezdařil.  Válka, jak řekl, začíná v hlavách lidí, což také znamená, že mír musí vznikat tamtéž. Rusko vidí NATO jako instituci minulosti, která jenom reprodukuje myšlení studené války. Dodejme, že v tomto názoru je Moskva, soudě podle projevů jejích západních kolegů, sama.

Post-západní světový pořádek

Moskva se nesnaží rozbít to, co Lavrov pojmenoval jako „liberální světový řád“ v uvozovkách. Ovšem z jeho projevu bylo zcela jasné, že se chce posunout „za“ tento řád a budovat to, co pojmenoval sám Lavrov jako „post-západní světový pořádek“. V kritice současného uspořádání byl Lavrov dost jasný: liberální řád byl podle něj odsouzen ke krachu, protože sloužil „primárně k ujištění růstu pro elitní klub zemí a jejich nadvládě nad ostatními“. Jinými slovy, západocentrická globalizace nebyla výhrou pro všechny na světě a Rusko chce proměnu dosavadní distribuce moci. Nerovnosti jsou vnitřně spjaté s liberálním pořádkem a jsou zdrojem jeho kritiky.

Post-západní pořádek by měl být podle Lavrova demokratický a spravedlivý. Jeho základním kamenem by měla být suverenita zemí v rámci mezinárodního práva. To je stará ruská teze, která jde vědomě především proti intervenčním politikám Západu v uplynulých letech. Tyto demokratické nebo humanitární intervence byly vedeny ve jménu lidských práv a liberálně-demokratických hodnot. Bylo to znovu uchopené téma Putinovy řeči z roku 2007. Ne nadarmo Lavrov zdůraznil, že součástí takového řádu má být respekt ke kulturní, historické a civilizační identitě jednotlivých zemí. Což je další ruský argument spojený s myšlenkou práva na autonomii (či jinak řečeno, právo na jinakost). Rusko humanitárně definované vměšování dlouhodobě odmítá jako porušení suverenity země. Nicméně dodejme, že tento návrat k suverenitě ve vestfálském pojetí může být těžko jedinou odpovědí na problémy dnešního světa a také to, že sama Moskva k různým druhům velmocenského vměšování nebyla imunní.

Rusko Lavrov definoval jako „eurasijskou zemi“, kde žije mnoho kultur a etnik. Odsud pak vedl evropskou linku, když mluvil o tom, že Rusko je „součástí jednoho kontinentu, psali jsme dějiny dohromady.“ Nejslabším bodem jeho projevu bylo tvrzení, že Rusko je zemí, která má dobré přátelské vztahy se svými sousedy. Dobré sousedské vztahy měly být jeho slovy inherentní pro ruskou politiku, což je ale spíše přání než skutečnost posledních dvaceti let. Je pro to jistě vícero příčin, a ne všechny závisely jenom na Rusku. Dost zlé krve do sousedství Ruska vnesli další mezinárodní aktéři a také fakt, že mnoho zemí v okolí Ruska si stavělo novou politickou a státní identitu na protiruské vlně – to platí pro Pobaltí, nyní pro Ukrajinu a částečně také pro Gruzii hlavně v době M. Saakašviliho. Nicméně Rusko tu dodnes nebylo schopné najít postimperiální model vztahů, často reaguje silově a bez citlivosti ke zkušenosti malých a nesamozřejmých národů ve svém nejbližším sousedství.

Rusko a Evropa po x-té

Napětí, které vzniklo mezi Amerikou, Ruskem a Evropou označil Lavrov za „nepřirozené“. Mluvil v této souvislosti o ruských snahách, o tom, vytvořit společný prostor bezpečnosti, dobrého sousedství a rozvoje od Vancouveru k Vladivostoku. Ten nicméně nemá na Západě odezvu.

Ruský ministr zahraničních věcí zajímavě skloňoval slova Evropa a Evropská unie, a to tak, že jejich odlišení nebylo kupodivu jasné. Jasnější ale bylo, když publiku sdělil doslova, že Moskva „byla zděšena“ z toho, že EU nebyla schopna najít sílu pro pokračování své ruské politiky a namísto toho obětovala pragmatické zájmy tomu, co nazval rusofóbními spekulacemi. Jinými slovy, Lavrov tu diplomaticky zapochyboval o autonomnosti řešení EU ve vztahu k Rusku.

Sergej Lavrov mluvil už obligatorně o tom, že současné konflikty, ať ty na Blízkém východě a v severní Africe, či ten na východní Ukrajině nemají jiné než politické řešení. To lze považovat zatím jenom za opakovanou deklaraci, vzhledem k tomu, že vojenská forma přese všechno převládá a zatím nevede k politickému řešení.  (Ne že by se o něj Moskva nepokoušela). A je to rovněž Rusko, které se významně podílelo na vojenském rozměru konfliktu v Sýrii (na straně prezidenta Asada) i východní Ukrajině (na straně doněckých a luganských rebelů.

Zájem a pragmatismus

Mimo pojmů suverenity a kulturní autonomie Lavrovův projev skloňoval třetí pilíř ruské zahraniční politiky, kterým je pojem zájmu a pragmatismu. V této souvislosti ruský šéfdiplomat zopakoval, že Rusko nevyhledává konflikt, ale bude připraveno hájit svoje zájmy.

Nicméně nelze si nevšimnout, že zájem se tu skloňoval v souvislosti s pragmatismem a také s politikou hledání kompromisu jako základu kooperace. Rusko chce, aby byl jeho hlas slyšet a jeho zájmy se staly součástí širší rovnice světového pořádku: k nim patří zcela jasně vznik jiné bezpečnostní instituce než NATO a mnohopolární uspořádání více center globálního vlivu, a tím odklon od západocentrického modelu. Z ruského hlediska ale „neexistují tak odlišné zájmy, aby je nedokázalo usmířit nadšení a těžká práce v duchu spravedlnosti a umírněnosti“, citoval Lavrov Alexandra Gorčakova, letitého ministra zahraničí Ruska v polovině 19. století (tj. ministra zahraničí liberálního cara Alexandra II.).

Jiné světy

Západní trend je ovšem od toho ruského vzdálený. Zájem, suverenita a autonomie jsou tu pojmy stojící proti pojmům jako globální veřejné statky, transnacionální problémy jako je terorismus, kyberprostorová bezpečnost a samozřejmě ekologie a její dopady na lidská společenství všude na světě. Lavrov naopak projevil ruskou citlivost k zeměpisu, když mluvil o tom, že Rusko a USA odděluje jen 4 km Beringova zálivu. Tu často západní kolegové postrádají a vidí svět už jen jako virtuálně propojený svět, ve kterém technologie překonaly zeměpis s jeho omezeními. Současné Rusko stále přemýšlí spíš v geopolitických rozměrech.

Sergej Lavrov zdůraznil nerovné uspořádání mezinárodních vztahů po roce 1989 s jasnou citlivostí k mocenským nerovnostem (které jsou pro Rusko nevýhodné). Tyto nerovnosti, ať ekonomického nebo vojenského či kulturního a ideologického charakteru, nepochybně stále utvářejí současný světový pořádek. Je tak celkem logické, že stávající dělení moci je kritizováno a také vyzýváno.

Je tu tak jeden zásadní kontrast. Západní země, jejich politici, odborníci i komentátoři především mluví o nových výzvách nadnárodního a přeshraničního typu – odpovědi na ně mají být adekvátním způsobem adaptace. Na druhé straně Rusko, ač není necitlivé k těmto problémům, vidí jako neadekvátní dělbu moci tak, jak je ukotvena v současném západocentrickém systému. Obě strany se tak těžko můžou shodnout a najít společnou řeč.

Pozornému čtenáři pak neunikne, že odlišnosti akcentů obou stran zase a znovu zrcadlí na prvním místě jejich odlišné mocenské postavení…

 

Ilustrační obrázek: Autor: Zwez / MSC, CC BY 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=30975982