O penězích I: Kolik je dost peněz v hospodářství?

Článek Miluš Kotišové se v první části věnuje „věčné“ otázce: co vlastně jsou peníze a kolik jich je dost v kontextu současného hospodářství?

Je to bohužel tak: i velmi špatný (nemravný, dosaďte si…) systém vždy někomu poslouží velmi dobře. Alespoň menšině. Dílem předem vybrané, dílem nahodilé. A s poukazem na tu druhou menšinu pak lze hlasitě argumentovat – z neznalosti, nebo právě se zasvěceným vhledem do situace – že systém funguje dobře a nikomu „nenadržuje“. Ukažme si to na snad nejabsurdnějším myslitelném příkladu z historie peněz, finančních spekulací a krizí.

Nad tím, co se odehrálo v Holandsku v 17. století a trvalo po čtyři léta (!), zůstane rozum stát i člověku pramálo zběhlému v ekonomických otázkách. Zlí jazykové tvrdí, že příčinou všeho bylo údajné celkové zjemnění mravů a zlidovělé estétství tehdejší společnosti. Inu, kdoví. Jádrem příběhu (pěkně popsaného A. Mayerem v jeho knize Finanční katastrofy a spekulanti z roku 1941) je to, že v zemi léta rostla vášeň pro květiny (zahrady a barvy svědčily o dobrém vkusu), až najednou v roce 1634 zachvátila celou zemi spekulativní horečka – po tulipánech. Tulipánové cibule se prodávaly na váhu, podle assů, jako na burze obilí. Zpočátku byla poptávka po tulipánech hrubě větší než nabídka, takže bylo snadné na koupi vydělat. Kdekdo prodával své cibule za cenu, kterou požadoval, a stával se pak „velkým Hansem“, bohatcem. Žádostivostí proto byli postiženi šlechtici, obchodníci, řemeslníci, čeledínové, služky, ale i vetešnice, a kdo neměl peněz, upisoval svůj majetek domovní a pozemkový, dobytek, nářadí, šatstvo, jen aby žádané cibule dostal do rukou. Považte, na samém vrcholu šílenství byla cena jednoho tulipánu mnohem větší než jeho váha zlata, a odbyt tulipánů dosáhl v jediném městě i hodnoty více než deseti milionů zlatých. Konec jistě není třeba dopovědět.

Co je na tom nejzajímavější není ani tak onen kardinální výron lidské hlouposti (ti první na tom přece jen vydělali, nezapomínejte, lákadlo bylo veliké), ale jiná věc: v jediném městě obíhalo v ekonomice až deset milionů zlatých, které bylo možno utratit prostě „jen“ za tulipány, za věc zcela zbytnou – co si myslet o takovémto objemu relativně volných, snadno uvolnitelných peněz v kontextu celého hospodářství a společnosti? Peníze má člověk spojené s představou něčeho omezeného, ne právě snadno dostupného, nedostatkového (právě proto, aby měly hodnotu všeobecně přijímaného a důvěryhodného platebního prostředku). Zvlášť ve společnosti, kde chudoba, nuzný nebo velmi tvrdý život, byly rozhodně spíš pravidlem než výjimkou.

Až do roku 2005 mne nikdy nenapadla otázka, jak se vlastně ví, kolik má být peněz v tom kterém státě. Nebo otázka s ní související, jak se k takovému číslu dospěje. V životě by mne nenapadlo, že se od pedagogiky dostanu k hlubokému zájmu o monetární teorii a peníze. Za všechno může má první cesta do Kostariky před více jak 10 lety, z čiré zvědavosti; chtěla jsem vědět, co je to za zemi, která zrušila v roce 1948 svou stálou armádu… Rok 1948, jak jsem záhy zjistila, byl ovšem přelomový i v jiných ohledech: skončila krátká občanská válka, vítězové z ní vzešlí dali volební právo ženám a černochům, postavili mimo zákon komunistickou stranu, zachovali ale progresivní sociální zákony – a znárodnili banky. A po necelých dvou letech odstoupili a předali moc naposledy zvolenému parlamentu (jen schematicky a kuse tady naznačuji peripetie velmi krátkého, ale bouřlivého období). Pro mne jako Východoevropanku to bylo naprosto nepochopitelné a nelogické. A tak jsem objevila kostarického ekonoma, filozofa, svého času člena dočasné vlády vítězů občanské války a zakladatele dodnes živého solidaristického hnutí Alberta Marténa (solidaristická ekonomika dnes tvoří kolem 10 % kostarického HDP). Záhy se mi dostala do ruky jeho útlá esej Metafyzická teorie peněz z roku 1951.

Přiznám se, že z prvního čtení jsem si odnesla spíš jakousi skrumáž dílčích úžasů, „aha“ momentů a vzrušujících znepokojení než dokonalého porozumění textu (pole mých znalostí a představivosti v oboru peněz bylo dost omezené). Hlavně však ve mně vzklíčil velmi silný a neuhasitelný pocit, že jako občanka bych ale skutečně měla vědět, co peníze jsou, že nestačí jen uživatelská či spotřebitelská znalost. A tím největším překvapením, nebo spíš šokem byl samotný náhled, že ani většina ekonomů, zdá se, nevěděla, neví nebo se nemohla shodnout na tom, co peníze vlastně jsou (a kolik jich má být). No a za pár let na to přišla finanční krize.

Martén velmi sugestivním způsobem a suverénně psal o svém přesvědčení, že je možno novým promýšlením peněz odstranit inflaci, deflaci, lichvu a další palčivé problémy společnosti, a to díky zcela novému pojetí peněz, kdy budeme moci mít přesně tolik peněz, kolik potřebujeme. Ne víc, ne méně. Protože podle něj jsou peníze jen čistě matematická reprezentace reálně vytvořených hodnot a mají sloužit jen k přesunu produktu ke koncovému uživateli, poté by měly přestat existovat, protože splnily svou funkci. Peníze tedy nemají sloužit ke spoření a uchovávání hodnoty v dlouhém čase. To je podle něj funkce, která je naprosto v rozporu s tou první – funkcí promazávání transakcí v ekonomice a co nejrychlejšího oběhu peněz systémem. Pokud přece peníze zadržuji (a nechávám si je na nějaké neurčité jindy), zbavuji je tím „penězovosti“ jako takové a dostávám do nerovnováhy objem/způsoby využití peněz ve společnosti. K závěru, že peníze jsou jen matematický zápis jej vedla analýza forem a podob peněz v minulosti (a nepochybně byl i pod vlivem mnohoslibných začátků kybernetiky v té době) a poznatek, že spojování zlata a jiných kovů s ideální penězovostí je přinejlepším fetiš.

Rozuměla jsem, čeho chce Martén dosáhnout – ale vůbec jsem si něco takového neuměla představit. Zdálo se mi to velmi odvážné. Ale vzhledem k jeho životu a tomu, co dokázal – i když právě pokus o ústavně zakotvenou monetární reformu se mu koncem 70. let nezdařil a vznikla jen pracovní komise, která vyzněla do ztracena – jsem jej nemohla šmahem zavrhnout jako bláznivého snílka. Vydala jsem se tedy po stopě peněz a ponořila se – s Marténovými otazníky a vykřičníky za zády – do odborné literatury.

Posun k čistě ideálnímu typu peněz

Vyjmenujme si namátkou dlouhý seznam nejrůznějších podob peněz. Platilo se kusy dobytka, velkými nehybnými kameny potopenými v moři, kůrou moruše, mušlemi, plátnem, rýží, tabákem, čajem, kávovými boby, kožešinami, lokty modré bavlny, oříznutými kusy kamenné soli, kousky porcelánu, drahými kameny, kovovými pruty a vůbec kousky cenných kovů (až po mince z nich ražené), popsanými papírky (úpisy, směnky, bankovky), vrubovkami (kam se zanášel záznam o dluhu či zaplacení)… Vidíte mezi nimi nějaké pojítko, společnou (a postačující) vlastnost, které z nich na první pohled dělá  p e n í z e?

Na žádnou jejich vnitřní vlastnost asi nepřijdete. Mnohé jsou žádané pro své reálné využití (ale nehybné kusy kamene pod hladinou, kus papíru?) Některé jsou praktické, protože je lze dělit na menší jednotky a počítat (jenže čaj, kávu, rýži si mohl leckdo vypěstovat sám). Jiné jsou okrasné a trvalé (ale plátno, kožešina, dobytek zase ne). Ne, jediné, co mají společné, je okolnost, to, že se lidé v určitou dobu mezi sebou dohodli, že to nebo ono bude sloužit jako platidlo. Případně také to, že se ukázalo, že jsou ochotni tu kterou věc přijímat jako platidlo.

Je ale patrné, že z vývojového hlediska se „věci“ používané jako peníze pohybují směrem k ideální, tj. čistě symbolické formě. A čím více se jí přibližují, tím více nabývá na důležitosti otázka v názvu článku: kolik peněz pouštět do oběhu v ekonomice, potažmo kdo má mít právo emisní (ale přitom nesmí zneužívat tohoto privilegovaného postavení)? Absolutně hodnotově konkrétní peníze (bavlna, sůl, rýže apod.) takový problém neznaly. V podstatě v otázce krytí peněz (např. bankovky volně směnitelné za zlato, fixace dalších měn na dolar, dolar navázaný na cenu ropy, povinné rezervy obchodních bank v centrální bance) se skrývá tatáž otázka (obava), jen jaksi formulovaná hrubým, neotesaným způsobem. Smyslem je mít „jen omezený objem“ peněz, který je činí do jisté – ještě prospěšné – míry vzácnými (absolutní vzácnost – jeden jediný exemplář na světě – by byla zase proti smyslu peněz).

„Banky změnily podstatu peněz“  

Josef Jílek, expert České národní banky a autor velmi poučné knihy o penězích Finance v globální ekonomice I – Peníze a platební styk, si všímá historického momentu (s. 439), převzatého z práce Arthura Dahlberga Když kapitál stávkuje. Jak urychlit utrácení (1938). Jedná se o moment, kdy středověké banky „zjistily, že jakmile klienti uložili kov a obdrželi výměnou poukázku na vlastnictví kovu, velice zřídka požadovali zpět kov. Proto banky emitovaly více poukázek, než kolik vlastnily zlata. Tak v podstatě půjčovaly sliby zaplatit zlatem na požádání. Tím banky neemitovaly vlastnické poukázky, ale dluhové poukázky (certificated of indebtedness).“ Jílek doslova píše, že tímto způsobem banky „změnily podstatu peněz“. Dále tvrdí, že nelze glorifikovat úlohu centrální banky a nelze vysvětlit měnový systém bez účetnictví a bez obchodních bank. Toto tvrzení stojí za hlubší zamyšlení. Naznačuje se nám tím, že lidé mohou libovolně či za určitých podmínek měnit podstatu peněz? Nebo je to jen nechtěné přiznání, že vlastně stále netušíme, co je podstatou peněz? Osobně jsem přesvědčena, že spíš to druhé.

Jak vznikají peníze dnes – jednoznačně lidský výtvor

Peníze nejsou nic organického, tajemného a nepostižitelného, co bychom měli zahalovat do metafor („energie“, „mazivo“, „srdce“, „síla“, „krev“, „stín“, „nervy“, Hayekem ražený „produkt spontánního řádu“). Měli bychom umět jasně a střízlivě definovat, co peníze vlastně jsou a k čemu jsou. Neboť každé peníze mají svého „démiurga“…

Drtivou většinu v hospodářství platných peněz vytvářejí soukromé obchodní banky, které mají moc vydávat do oběhu zcela nové peníze a z ničeho (ex nihilo) – v bankovním žargonu tzv. účetní peníze. Tím je zároveň řečeno, že neplatí tradovaná funkce bank jakožto pouhých zprostředkovatelů toku volných prostředků od střadatelů k investorům a zpět. Lakonicky formulováno, banka může půjčit (či vydat peněz) víc, než má. Děje se tak podle J. Jílka pěti (pro nezasvěcené čtenáře dosti nečekanými) způsoby:

  • poskytováním úvěrů nebankovním jednotkám
  • úročením vkladů a jiných závazků bank vůči nebankovním jednotkám
  • koupí majetku a služeb bankou od nebankovních jednotek
  • výplatou platů a odměn zaměstnancům a členům statutárních orgánů banky nebo
  • převodem nepeněžních závazků a kapitálů na peněžní závazky banky, například výplatou dividend a tantiém nebankovním akcionářům banky

Velmi překvapivé jistě je, že stávající (nejen) česká legislativa aktuální podobu takovéto formy vzniku peněz nikterak nezachycuje, jak by se slušelo na transparentní demokratický řád, a tedy ji v podstatě ani nemůže regulovat. Základní legislativní „kvazi-rámec“, či lépe řečeno „kouřovou clonu“ penězotvorby a peněžního oběhu tvoří zřejmě soubor těchto sedmi zákonů:

  • Zákon ČNR č. 6/1993 Sb., o České národní bance (2 relevantní zmínky)– v Části první jsou v § 2 zmíněny tři její úkoly, a to 1) určovat měnovou politiku, 2) vydávat bankovky a mince (!) a 3) řídit peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank […], pečovat o jejich plynulost a hospodárnost a podílet se na zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních a vypořádacích systémů a na jejich rozvoji; v Části čtvrté věnované emisi bankovek a mincí je uvedeno, že ČNB má výhradní právo je vydávat.
  • Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách (2 relevantní zmínky) – v Části první (Základní ustanovení) se v § 1, odst 2b) uvádí, že „[p]ro účely tohoto zákona se rozumí úvěrem v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky. (Formulace nijak blíže definovaná ve vztahu k zákonnému platidlu.) V Části třinácté (Společná ustanovení) se pak v § 38, odst. 1) píše, že „Na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit, se vztahuje bankovní tajemství.“.
  • Zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech
  • Zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (např. ratingové agentury, vypořádací systém ČNB apod.)
  • Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku – výše zmíněné účetní peníze se v tomto zákoně patrně (?) skrývají pod pojmem „platební prostředek“, sousloví nijak blíže definované ve vztahu k „zákonnému platidlu“ (české koruně) v zákonu o ČNB.
  • Zákon č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními

družstvy, institucemi elektronických peněz, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech).

  • Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví.

Z četby už jen tohoto malého legislativního výběru vyplývá na povrch nebývalý rozsah „slovní mlhoviny“, která bez bližších definic a upřesnění obestírá bankovnický a monetární systém: peněžní jednotka, peněžní prostředky, zákonné peníze, měnové agregáty, elektronické peníze (zákon o bankách § 41F, odst 7.), platební systémy, vypořádací systémy (zákon o ČNB), měnové finanční instituce (zákon o ČNB)…

Teprve empirický důkaz (!) profesora ekonomie Richarda Wernera v roce 2013 ukončil plané akademické spory ekonomů o (ne)výlučné povaze bankovnictví a s ní spojenými třemi různými teoriemi bankovnictví a vzniku peněz (1. výhradně zprostředkovatelská role bez možnosti emitovat nové peníze, 2. emise peněz prostřednictvím frakčních rezerv a 3. úvěrová emise peněz), který trval po celé minulé století. Řečeno jednoduše, tzv. povinná rezerva ve skutečnosti nefunguje jako omezení objemu soukromě emitovaných peněz.

Důkaz úvěrové tvorby peněz provedl dne 7. srpna 2013 prof. Richard Werner v pobočce malé německé banky Raiffeisenbank Wildenberg e.G. Důkaz probíhal tak, že si badatel na své jméno zažádal o úvěr a sledoval pohyby částek v celém bankovním systému. Zjistil, že jediné, co se odehrálo, nebyl přesun peněz odjinud na jeho nové konto, ale pouhé vepsání úvěrové částky na jeho konto. Velké banky se tohoto důkazu odmítly zúčastnit s odkazem na obchodní tajemství. V prosinci 2014 pak Werner otiskl podrobnější stať v odborném časopisu International Review of Financial Analysis pod názvem Can banks individually create money out of nothing? – The theories and the empirical evidence (Mohou banky individuálně tvořit peníze z ničeho? – teorie a empirický důkaz.)

Na tomto místě je třeba zmínit, že R. Werner bohužel neprovedl druhý velmi klíčový důkaz, a to důkaz zanikání peněz v jakémsi „opačném“ pohybu. Jak totiž tvrdí řada nemainstreamových ekonomů (Herman a jiní), ale dokonce také J. Jílek ve svém obsáhlém díle o penězích, platebním styku a finančních institucích, čítajícím na 1400 stran, peníze vytvořené úvěrovou emisí (ale dále také zbylými čtyřmi způsoby) po splacení úvěru zmizí (např. peníze zanikají zpětně „prodejem majetku“….?!) Vzhledem ke zkušenostem s nejméně jedno století se vlekoucími čistě akademickými debatami a teoriemi nepodloženými takřka ničím, je nepochybně na místě zdrženlivost a je zcela legitimní otázkou, zda skutečně tyto peníze mizí z celkového objemu peněz v hospodářství.

Kdo má navrch? Centrální banka, nebo soukromé banky?

Je pravda, že masové intervence centrálních bank v posledních letech – ČNB sama vydala od listopadu roku 2013 už přes 1 bilion nových českých korun na nákup eura (a uměle tak mimo jiné držela kurz koruny níže) – onen fakt soukromé emise oligopolních peněz opět jaksi zastírají. Ale ani intervence ČNB nelze chápat jako státní intervenci, protože tato instituce je na státu nezávislá a jejím nadřízeným orgánem je spíše Banka pro mezinárodní vyrovnání plateb (BIS) ve Švýcarsku a důležitou roli v ní hraje nepochybně FED, Americká centrální banka, která je vlastněna soukromými bankami.

Mají banky nějaký strop?

Písmo se také muselo dematerializovat!

V době, kdy písmo už bylo poměrně rozvinuté a hojně používané přinejmenším speciálně cvičenými a vzdělávanými písaři, došlo k zajímavému úkazu, o němž zpravuje M. Mareš ve své knize Příběhy matematiky (2008). V Sumeru vznikaly první obecní sýpky a sklady, kde se shromažďovala úroda a vedly se o ní a jejích majitelích záznamy. Ty měly následující podobu: do hliněných nádob se podle množství plodiny vkládal odpovídající počet hliněných hůlek či žetonů, na víko schránky se pak vrývala čísla o počtu hůlek nacházejících se uvnitř. Lidské mysli trvalo několik staletí, než prohlédla, že může důvěřovat pouhému abstraktnímu zápisu a nemusí ho zdvojovat  pomocí hůlek, že se bez nich může obejít. To byl zcela zbytečný krok, rovněž i zcela zbytečná schránka. Tento kvalitativní skok v našem chápání písma vnímám jako jeho konečné odpoutání se od matérie a potvrzení jeho abstraktní povahy. Nemohu se ubránit dojmu, že paralelu k tomuto můžeme vidět v současnosti v případě hotovostních peněz a bankovního účtu. My dáváme do schránky, jíž říkáme banka, fyzickou hotovost, která reprezentuje jakýsi náš společenský výkon, a banka o tom vede „písemný“ zápis.

Peníze v ontogenezi lidského jedince

Pokračujme v ohledání současných p-e-n-ě-z. Nelze popřít, že patří mezi kulturní výdobytky, jimž se lidé musí během svého vývoje naučit rozumět. Narážím zde na zajímavý postřeh, který učinil Freud: ontogeneze (vývoj jedince) rekapituluje fylogenezi (vývoj druhu), opakuje ve zkratce vývoj, jímž po dlouhé věky procházelo celé lidstvo od svých původních dob. (George Frankl, Archeologie mysli). Tak jako se musíme nejprve naučit mluvit, později psát, pak pochopit a používat (většina z nás) aspoň základy matematického jazyka, tak také peníze nejsou věc samozřejmá a samovysvětlovací, něco, co má prosté, lineární vysvětlení a jednoznačný význam a použití, jako třeba lžička nebo mléko. Peníze poznáváme právě že v procesu socializace… A významné je, že se je učíme v řadě výše jmenovaných kulturních vynálezů člověka až na posledním místě. Nepochybně člověka, který by neuměl používat peníze, bychom nemohli označit za bytost kulturní v širokém smyslu slova, schopnou fungovat ve složitém systému moderní lidské společnosti.

Prejazyková symbolická polévka a velký jazykový třesk

Povšimněme si toho, že počítání, písmo, účetnictví a peníze se ve svých dávných počátcích natolik prolínají, že nedokážeme jednoznačně říct, co bylo první a jestli jde o svou povahou naprosto odlišné věci. Každopádně vývoj se spirálovitě blíží k dnešku tak, že nejprve „znak a to, co znak ukazuje, pro primitivního člověka splývá. Znak sám vždy ono ukazované jest“ (Heidegger M.). Pak se pozvolna začíná ustavovat odstup a tím i vztah mezi symbolem a předmětem, který symbolizuje. A ještě později se rozehrává veliká tvůrčí hra opakovaného užívání či vypouštění již „objeveného“ znaku (čára, tečka apod.) v nových a nových souvislostech a jazykových soustavách (výtvarný projev, písmo, účetnictví, notový zápis, matematika, peníze, programovací jazyky, logika aj.) Opustili jsme počítání římskými „číslicemi“ a převzali od Indů/Arabů arabské číslice a desítkový poziční zápis. Tím, že jsme přestali počítat s pomocí písmen, jsme později mohli vytvořit algebru znovuzavedením písmen pro neznámé. Atd. Atd.

Na závěr exkurz do světa firemního výkaznictví. Není pochyb o tom, že vynález jednoduchého účetnictví v Sumeru, později ve středověku podvojného účetnictví, poté v době průmyslové revoluce doplnění rozvahy a výsledovky (pro vnější investory čili nemajitele) a v roce 1952 národního pohledu na účetnictví (The System of National Accounts and Supporting Tables), vždy odrážely (nebo předjímaly) změnu tvorby bohatství. Nyní je rovněž jisté, že se v současnosti děje něco dramatického. Podle Jane Gleeson-White byly zatím tři vlny tvorby bohatství: vynález zemědělství, průmyslová éra, informační éra. A podle ní je velmi pozoruhodné a rozhodně nesmí uniknout naší pozornosti, že za poslední desetiletí, ale zejména od krize 2008, se stupňují snahy účetních (!) rozšířit účetnictví a výkaznictví o „nefinanční“ hodnoty. Je to proto, že čísla v účetnictví ani ve finančních výkazech nejsou s to vysvětlit a podložit drtivou část (řekněme 70-82 procent) „ceny“ akcií firmy na trhu. A vznikají iniciativy jako The International Integrated Reporting Council (IIRC) v roce 2013, které pracují hned se šesti různými kapitály. Ovšem zatím zápolí s tím, jakou mají mít takové rozšířené výkazy podobu (jakým jazykem mluvit) a rozsah a rozhodně nelze mluvit o nějaké standardizaci.

Já k tomu za sebe podotýkám, že je to pro mne známka, že se tím pomalu završuje naše tápavé hledání toho, co jsou peníze. Peníze dnes komunikují čtyřem hlavním skupinám aktérů ve společnosti: občanům (v naše stádiu civilizace spíš spotřebitelům), firmám, investorům (s přebytkem peněz) a státu. Níže schéma celého monetárního systému. Bez jakéhokoli naznačeného prvku by peníze nemohly sloužit ani tak špatně, jako nám dnes slouží. Jistě vám neunikne, v jak nerovném postavení je občan/spotřebitel co do informací, které získává od ostatních partnerů ve společnosti.

Myslet si, že penězi jsou mince, bankovky, popřípadě virtuální prostředky na bankovním účtu, je stejné jako myslet si, že padající jablko je samotná gravitace.

Na základě výsledků svého nezávislého výzkumu od roku 2005 si troufám tvrdit – a v tomto článku jsem jen lehce naznačila –, že peníze jsou ve skutečnosti jazyk. Nikoli komodita. Nikoli ekonomický nástroj. Peníze jsou nejabstraktnější vývojovou větví jazykové moci člověka. Nejde o žádnou metaforu („peníze se chovají jako jazyk“), peníze jsou jazyk. Nesprávné pochopení, penězotvorba a samotné užívání peněz způsobuje řadu neuralgických problémů moderní společnosti. Je-li jednou z funkcí jazyka umožňovat a usnadňovat komunikaci a platí-li, že všechny jazyky vždy dokázaly jednak zviditelnit do té doby neviditelné (obohacující aspekt) a zpřístupnit lidské mysli o něco více  nové řády složitosti (aspekt smysluplného zhutňování) – jazyk je nejdůležitějším nástrojem redukování složitosti –, pak je nasnadě, že pokud s vytrvalostí a setrvačností sobě vlastní používáme celá tisíciletí „jazyk peněz“ protismyslně a neuvědoměle, tak se společnost příliš dlouho shlíží v pokřiveném zrcadle.

Lidský pokrok a poznání závisí do značné míry na redukování komplexity. Ve své knize Dekódování reality: Vesmír jako kvantová informace (2010, Decoding Reality: the Universe as Quantum Information), fyzik srbského původu Vlatko Vedral píše: „…ve skutečnosti je to kvantitativní snížení informace, co se rovná jejímu lepšímu pochopení“ a jinde „lepší porozumění naší realitě dáváme do rovnítka se stlačením množství informace, které obsahuje“ a dále „právě komprese (stlačení) pomáhá definovat skutečnost.“ Máme ovšem také jistotu, že „množství informací ve vesmíru obecně bude jen narůstat“. To pro nás, pro lidi, a zejména pro oblast politiky představuje téměř herkulovský úkol. Nejdůležitějším nástrojem redukování složitosti je jazyk (řeč, písmo).

V dalším článku (druhé části) nastíním, jak by mohly vypadat peníze nové – peníze sapiens – tj. peníze skutečně pojaté jako zvědomělý jazyk k pokročilé a komplexní komunikaci ve 21. století, a co z toho vyplývá pro politiku a společnost. Domnívám se totiž, že bez důkladného promyšlení peněz nemůžeme uspokojivě vyřešit většinu současných palčivých a enormních problémů. Otázka už tak není kolik peněz, ale co chceme komunikovat napříč společností.

Článek je volně psán podle připravované knihy Nový demokratický úděl: Politika jako veřejné kognitivní pole

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.