Několik poznámek k daním a daňové soustavě

Aktuálnímu tématu daní, a to hlavně dani progresivní a bankovní, se ve vztahu k českému hospodářství věnuje komentář Ilony Švihlíkové.

S blížícími se parlamentními volbami přicházejí politické strany s tématy, kterými se snaží oslovit veřejnost. Zaplať bůh, a to nemyslím ironicky, mezi ně patří i témata daňová.

Daně jako hlavní složka příjmové strany státního rozpočtu jednak zaručeně vzbudí pozornost. Jejich výhoda spočívá i v tom, že navržené změny a úpravy daňového mixu dost jednoznačně ukáží, „kde kdo stojí.“ U daňových témat prostě nejde předstírat, že někdo není ani vlevo, ani vpravo, ale jde kupředu. Stejně tak jsou daně bytostnou otázkou politické ekonomie, takže se za nimi skrývají zájmy a představy politických stran o tom, kdo ve společnosti potřebuje „pomoci“, kdo by měl více přispívat (a také k čemu a na co). Samozřejmě, že existují určité principy, na kterých je možné najít širší shodu – jako jsou jednoduchost, předvídatelnost apod. – jenže konkrétní naplňování těchto principů je už věc jiná.

Progresivní a bankovní daň znovu na stole

Stojaté vody pořádně rozvířila ČSSD, když znovu oprášila svá témata z minulých voleb: progresivní zdanění (fyzických, ale i právnických osob) a také bankovní daň.

Bankovní daň, i když u nás působí jako cizí element, je v EU poměrně široce používána. K jejímu využití je potřeba zdůraznit, že ČSSD ji nechápe „jen“ jako nástroj získání dodatečných příjmů do státního rozpočtu, ale také jako nástroj, jak zmínit vysoké odlivy zisků z ekonomiky, na kterých se bankovní sektor masivně podílí. Doplňme také, že UNCTAD ve svých analýzách zahraničních investic (World Investment Report) rovněž uvádí velice vysokou míru návratnosti přímých zahraničních investic u nás. Podle dostupných údajů jsme na vrcholu spolu s Irskem (které má pravda ještě větší odlivy zisků ze ekonomiky k HDP než my, a tedy ještě masivnější rozdíl mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem). V sektoru finančnictví a oblasti návratnosti investic nás UNCTAD řadí do první světové trojky.

Zde patří uznání materiálům Úřadu vlády, které svým hlubokým pohledem doplňují tradičně vynikající analýzy ČMKOS a koneckonců i mou knihu Jak jsme se stali kolonií.  Je ovšem otázka, zda je bankovní daň právě tím nástrojem, kterým bude dosaženo cíle. K hlubší analýze by mohlo posloužit Slovensko, kde je již určitá zkušenost, plus je zde podobnost: v ČR je totiž asi 97 % bankovních aktiv pod zahraniční kontrolou, na Slovensku je to 98 %.

Zaznívají zde obavy, že daň bude přenesená na zákazníky a že odliv nezbrzdí, ale ještě posílí.

K tomuto bych jen za sebe dodala, že jsem v tomto případě zastáncem spíše strukturálních změn, tedy posílení domácí finanční báze, která by se mohla skládat např. z regionálních podpůrných bank. Je potřeba si také uvědomit, že když něco zdaňuji, vytvářím tím určitou závislost státu na těchto příjmech, a tím naopak mohu určitou strukturu paradoxně podporovat (i když samozřejmě záleží na výši zdanění a dalších regulatorních opatřeních). Možná právě kombinace bankovní daně (s přihlédnutím ke slovenským zkušenostem) a domácích strukturálních změn by mohla posunout náš finanční sektor na vyváženější trajektorii.

Katastrofou skončil pokus navázat na tradici Františka Cyrila Kampelíka: družstevní záložny byly legislativně deformovány a vysloužily si v 90. let ne příliš dobrou pověst. Současná regulace je zase tak přísná (na rozdíl od téměř neexistující v 90. letech), že vede záložny k tomu stát se bankou (FIO, aktuálně Creditas). Především ustanovení 1:10, které záložny, podle mého názoru, neúměrně zatěžuje a diskriminuje, tvoří balvan k dalšímu rozvoji tohoto sektoru. Pro inspiraci přitom nemusíme chodit do Rakouska, ale i do Polska. V Polsku síť záložen SKOK (Přesněji: družstevní spořící a úvěrová pokladna) plní důležitou roli financování středních a malých podniků a stabilizuje tak významným způsobem lokální ekonomiku – tolik podceňovaný sektor naší ekonomiky.

Ještě několik slov k progresivním daním z příjmu fyzických osob. Progresivní zdanění fyzických osob je běžnou součástí daňového mixu vyspělých zemí a také u nás si ho možná ještě někteří pamatují. Pro progresivní zdanění najdeme řadu argumentů, některé jsem shrnula zde.

Musím říct, že u některých vášnivých útoků proti progresivitě jako principu jsem se docela pobavila: často bylo argumentováno „spravedlností“, protože údajně spravedlivé je, když „všichni mají rovnou sazbu daně.“ Nu, v tom případě je třeba konstatovat, že se jedná o hodně „východní“ pojetí spravedlnosti, protože kategorie rovné daně najdeme na východ, nikoliv na západ od nás.

Někteří kritici návrhu ČSSD až téměř došli k podpoře konceptu „daně z hlavy“, což navrhovala neblahé paměti M. Thatcherová. Dodejme, že návrh daně z hlavy stál Margaret Thatcherovou její hlavu (přispěl k jejímu politickému pádu) a naštěstí nebyl zaveden.

Proč progresivní daň?

Připomenu jen jeden z důvodů, proč být pro daňovou progresi u fyzických osob. Jde o celkové složení našeho daňového mixu. Ten z velké části spočívá na DPH (a také na příspěvcích sociálního zabezpečení, které se někdy považují za kvazidaň, i když je to velmi sporné, což ale nyní necháme stranou). DPH je svou podstatou degresivní daní – a pozor nejde o sazby, ale o dopad daně. Její značná váha v daňovém mixu přímo volá po tom, aby byla – jako např. v Dánsku – vykompenzována progresivními prvky. I proto má progresivní zdanění fyzických osob svůj smysl.

Je ovšem otázka, jestli by „klíčovou hranicí“ pásma mělo být 50 000 Kč. Nejde o to, že dle současné distribuce příjmů se jedná o hranici, která je mimo pro 90 % Čechů.

ČSSD ovšem také podporuje nárůst mezd. A 50 000 Kč, což je méně než minimální mzda v Lucembursku a o něco málo více než minimální mzda v Německu, jako hranice „zlomu“ působí psychologicky velmi špatně.

Je potřeba zdůraznit, že při všech těchto debatách není důležitá „jen sazba“, případně stanovení pásem, ale možná ještě důležitější je otázka základu daně, řady výjimek, jejichž změť, a především časté změny, mohou vytvářet atraktivní prostor pro dobývání renty na státu.

A ještě na závěr: neměli bychom zapomínat, že daňová soustava je jednou ze součástí komplexu hospodářské politiky a měla by do něj takzvaně zapadat. Jako ideální situaci bych pak viděla, aby se daně začaly také vnímat jako nástroj, jak přispět ke změně nedůstojného a neudržitelného modelu ekonomiky ČR jako ekonomiky závislé. ČSSD svůj pohled nabídla, uvidíme, s čím přijdou další.