Jak byla demokracie přivedena kapitálem do jiného stavu?

Ivo Šebestík ve svém komentáři obsáhleji reaguje na článek Adama Votruby Proč není demokracie cílem dějin.

Se zájmem jsem si přečetl článek Adama Votruby na téma cyklického střídání různých forem společenského zřízení. Článek „Proč demokracie není cílem dějin“ nepochybně odráží historickou zkušenost, jaká odporuje idealizovanému pojetí, podle kterého „nedokonalé“ a jakoby pokusné systémy minulosti zákonitě ústí do věčné a dokonalé demokracie, ze které už cesta zpět nevede.

Ještě přesněji řečeno, nedokonalá minulost ústí do demokracie nacházející se v láskyplné symbióze s ekonomickými pravidly plně rozvinutého kapitalismu. Dovolil bych si k tomuto tématu připojit pouze jednu drobnou úvahu. A sice takovou, která z oné „symbiózy“ vyplývá.

Už nějaký čas se nemohu zbavit pocitu, že současná zastupitelská demokracie charakteristická pro většinu států euroamerické (euroatlantické) civilizace nepředstavuje „čistý“ demokratický systém, ale je hybridem na jedné straně řádně fungujících demokratických institucí, politických stran a demokraticky volených vlád a parlamentních reprezentací a na straně druhé finanční a hospodářské oligarchie zastoupené několika stovkami extrémně bohatých a vlivných rodin disponujících ohromnými a přehuštěnými pavučinami vztahů, vlivů a kontaktů.

Stockholmský syndrom politických stran

Tento finanční a politicko-hospodářský „kentaur“ je specifický tím, že obě hybridní složky jsou v něm zastoupeny asymetricky. Respektive, že kapitál nejenom, že sevřel demokracii do kleští a pronikl do jejích struktur, ale zároveň vnikl i do hlav lidí, kteří demokratický systém sami spravují, organizují, řídí, ovládají, vykládají nebo se jej prostě různým způsobem účastní. Průnik kapitálu do hlav politicky odpovědných osobností, jehož výsledkem je jakýsi Stockholmský syndrom, je jedním z největších moderních výdobytků kapitalismu. Takovým, o jakém neměl Marx ani tušení. „Oběť“, tedy zastupitelská demokracie, svého únosce, velký kapitál, dokonale pochopila!

Řečeno trochu s nadsázkou zastupitelská demokracie se do kapitálu zamilovala a byla jím přivedena do jiného stavu. Čímž se stalo, že porodila pozoruhodné dítko. Trochu kůň a trochu člověk. Inu „kentaur“ z řecké mytologie, jenom – na rozdíl od toho původního divokého a nezkrotného – již osedlaný, s třmeny i uzdou.

Peníze, respektive majetkové poměry konkrétních osob ovlivňovaly naprostou většinu historických formací. Bohatí lidé zasahovali do života aristokracií i demokracií. Pro samotnou účast na politickém životě býval zpravidla vstupenkou majetkový census, který chudé nebo neplnoprávné osoby vylučoval z podílu na správě obcí či státu. Z toho pohledu moderní podrobení zastupitelské demokracie velkému kapitálu nepředstavuje historickou novinku. Pouze její maximální „zdokonalení“.

Je třeba říci, že určitá část populace vůbec nepovažuje takovýto systém za chybný. Mezi nimi jsou dokonce i lidé, kteří si jeho reálnou strukturu plně uvědomují. Státy mají řádně fungující demokratické instituce a občané do nich pravidelně volí své zástupce. Co si více přát? Na nižší úrovni obcí, měst a snad i regionů jsou tyto demokratické instituce převážně plně kompetentní, a pokud volení zástupci nebo byrokratický aparát v jejich blízkosti „konzultují“ svá rozhodnutí s místními podnikateli nebo upravují veřejné zakázky způsobem, který některým (spřáteleným) podnikatelským subjektům vyhovuje a jiným cíleně nikoliv, pak se jedná o běžnou korupci, jakou známe například z Osmanské říše 19. století. Prostě, běžná věc, nic mimořádného.

Jakým způsobem jsou rozdány karty mezi zástupci skutečně velkého globálního kapitálu (nadnárodních korporací) a demokraticky volenými institucemi a jejich politickými reprezentanty, zjišťujeme teprve na vyšších úrovních, a samozřejmě jen u velkých, strategicky důležitých rozhodnutí například finančního, daňového nebo vojenského charakteru. Není rozhodně náhodou, proč tolik etablovaných politických stran má v programu, souhlasí nebo alespoň neodporuje oslabování státu ve prospěch snazší vlády kapitálu. Což se ovšem děje pod falešným heslem, podle kterého silný stát příliš zasahuje do svobod svých občanů, a proto – a jenom proto! – má býti tedy oslaben. Heslo: Vše pro občana!

Také není náhodou, že po celém světě existují daňové ráje a že demokratické státy tak systémově málo omezují hromadění zisků a s nimi provázanou reálnou moc nadnárodních finančních i jiných korporací a institucí, které si tyto vytvořily k prosazování a ochraně svých zájmů (například MMF). Stejně tak nepřekvapuje, jak málo (téměř vůbec) brání vlády a parlamenty svobodných, suverénních a demokratických států dobrodružným vojenským akcím kapitálu, jejichž důsledky pak musí ony samy, s vypětím všech sil, za cenu ohromných nákladů i lidských obětí a obvykle velmi neúspěšně, řešit.

Bohové, jak známo, jsou vševědoucí a myslí to dobře

Ano, mnohým lidem připadá svět hierarchicky uspořádaný směrem od privilegovaných božstev na Olympu až k bezprávným otrokům v hospodářsky zaostalých zemích jako správný a logický.

Bohové jsou, jak známo, vševědoucí, a proto vědí, kterak má být svět uspořádán, aby hezky fungoval. Když bude každý člověk znát své místo ve společnosti (i ve světě) a odpovídajícím způsobem je zastávat (pracovat, spotřebovávat zboží, dychtit po novinkách, přiměřeně se vzdělávat výhradně jen pro praxi, bavit se, hloupnout a nepřekážet), pak se bohové nebudou zlobit a nad Olympem se rozzáří líbezně pestrá duha. Přesně taková bývala ostatně tradiční představa správně fungujícího světa (z vůle boží) podle aristokracie včetně její modernější osvícené vrstvy, která na poddané již shlížela laskavým okem a vsazovala je do klády jen ve skutečně mimořádných frapantních případech, když už se nad jejich chováním nedalo přimhouřit oka.

Vskutku nelze vůbec vyloučit, že kapitál po takovéto pevně a na věky strukturované hierarchii velice touží (že by vysněný konec dějin?!) a že by uvítal, kdyby mu jednotlivé státy položily své obyvatelstvo k nohám jako oběť a díkůvzdání. Někdy to tak už i docela vypadá. Vzhledem k tomu, že od mnohých politických stran, zejména těch stižených výše zmíněným Stockholmským syndromem, se účinná obrana států a jejich občanů před expanzí kapitálu nedá příliš očekávat, budou se muset občané bránit sami. Změnou svého konzumního chování, přestavbou žebříčku hodnot, návratem k šíře pojatému a kulturnímu vzdělání, odklonem od virtuálního prostoru zpět do reálného světa, a také důslednou kontrolou svých politických stran a reprezentací.

A k tomu všemu je už nejvyšší čas, neboť pokud bude nadále postupovat digitalizace (imbecializace) vzdělávání ve školách a bude se v ještě větší míře přesouvat stále níž a níž, do škol mateřských, a nakonec mezi kojence, nezbude po dvou třech generacích dost možná na světě již nikoho, kdo bude schopen si uvědomit, kam že jsme to vlastně až došli. Pak bude vítězství oligarchie nad demokracií dokonáno, zazní trouba z Jericha a na jeviště dějin spadne opona.