Česká ekonomika: na konci sil?

Ilona Švihlíková se analyticky podívala na současný stav a na budoucí vyhlídky českého hospodářského modelu. 

Kromě daňové debaty se stále více pozornosti věnuje také tématu, jak hodnotit ekonomickou výkonnost ČR. Na první pohled vypadá trh práce ve fantastické kondici, ale tempa růstu HDP nejsou tak přesvědčivá, jako tomu bylo před deseti lety. S tím se znovu otevírají debaty o naší konvergenci, tedy přibližování se vyspělým zemím, které podtrhla svou úspěšnou kampaní Konec levné práce ČMKOS.

Období po roce 2008, abychom dodali trochu kontextu, je obtížné samozřejmě i pro vyspělé země. Ty sice neřeší otázku „konvergence“, ale zato se potýkaly, a často i potýkají, s nízkým růstem (stagnace), deflací, nezaměstnaností a pracující chudobou. Hledání odpovídající hospodářské politiky se stává jedním z dominantních témat současnosti, jak v ekonomické praxi, tak i teorii.

Velký ohlas měl americký ekonom Larry Summers, který si z neoliberálně deregulativního přístupu prošel proměnou stanovisek až k zvýraznění jevu tzv. hystereze. Hystereze zjednodušeně znamená, že krátkodobé jevy (recese) mají dlouhodobé dopady. Nejčastěji se o ní hovoří na trhu práce (jak se z nezaměstnaného stává nezaměstnatelný), ale projevuje se i na potenciálu ekonomiky. Potenciál si můžeme představit jako maximum, které ze sebe ekonomika vydává při využití všech zdrojů (lidí i kapitálu). Summers se domnívá, že dopad Velké recese byl dramatický v tom, že posunula celý potenciál americké ekonomiky dolů – což nutně znamená, že zmenšila i možnost, jak by mohla v budoucnu americká ekonomika růst.

Debata o potenciálu se týká i nás, přestože nás trápí poněkud jiné problémy než americkou ekonomiku.

Podívejme se na náš vývoj v delších časových řadách.

Nejprve k HDP podle údajů ČSÚ. Zarazit nás mohou hned dvě věci, Za prvé – vidíme, jak si ČR zažila druhou, zcela zbytečnou recesi (tzv. double dip) v letech 2012-2013, která byla způsobená nadměrnou restriktivní politikou tehdejší pravicové vlády. Zadruhé – je také patrné, že současný vrchol konjunktury, který by čistě graficky ukazoval na ochabování, je podstatně nižší, než vrchol konjunktury let 2006-2007. Proč tomu tak je a co to znamená?

Podívejme se na trh práce, nejprve na vývoj obecné míry nezaměstnanosti podle Mezinárodní organizace práce (ILO). Vidíme, že obecná míra nezaměstnanosti je už níže (rok 2016 je uveden do třetího kvartálu), než v předchozí nejnižší úrovni v roce 2008 – je tomu tak proto, že nezaměstnanost má vůči cyklu vždy určité zpoždění (firmy např. nejprve navyšují pracovní dobu, než začnou nabírat nové pracovníky).

Poněkud jiný pohled nám nabídne ovšem evidence MPSV, která čerpá údaje z úřadů práce. Počet uchazečů o volná pracovní místa je totiž vyšší, než byl v letech vysoké konjunktury a poněkud nižší (i když skutečně ne dramaticky) je i počet volných pracovních míst. Rozdíl v evidenci práce vůči ILO je možno interpretovat různě: někdy se hovoří o neochotě pracovat, o práci na černo (která je bezesporu přítomná, např. kvůli exekučním výměrům), ale projevovat se může i jev hystereze (ztráta pracovních návyků, rozšíření patologických jevů jako je gamblerství, či diskriminace firem vůči pracovníkům starších 50 let).

Není divu, že takovéto údaje vzbudily interní debatu o tom, kde se nyní jako země nacházíme: jsme pod potenciálem, na něm, nebo dokonce za ním a čekají nás tak problémy spojené s tzv. přehříváním ekonomiky?

Něco by naznačoval i ČSÚ, když v analýze třetího čtvrtletí minulého roku uvedl: „Mezičtvrtletní vývoj HDP ukazuje na možné naplnění potenciálu.“

Kde tedy jako ČR jsme? Na potenciálu, za ním, před ním?

Konvergence se nekoná

Odpovím poněkud po klausovsku: je to špatně položená otázka. Klíčové podle mého názoru je, že došlo ke snížení potenciálu české ekonomiky. Zkrátka a dobře, 6-7% růst z této ekonomiky už nevydupeme. Proč je to důležité? Protože tak „nízká“ tempa růstu (tj. okolo 2%) nám neumožňují konvergovat, tj. nejsou dost na to, abychom mohli „dohnat a předehnat.“ Jistě může někdo namítnout, proč se o to snažit. Jenže konvergence neznamená jen růst HDP, ale především přibližování životní úrovně. Současné údaje nám tak vlastně říkají: lépe už být nemůže.

Čím to je? Léta 2006-2007 nebyla specifická jen velmi silným růstem. V této době se stalo ještě něco jiného. V těchto letech dozrály přímé zahraniční investice (dosti rychle, neboť se jednalo o výroby s nižší, střední přidanou hodnotou). V letech 2006-2007 se totiž obrací vztah mezi odlivy z ekonomiky a reinvestovaným ziskem. Odlivy jsou vyšší než reinvestovaný zisk, což platí dodnes. Investoři si „berou zpět svou libru masa“ (tedy, kdyby to byla jen libra…).

Současné údaje, které jsou bezesporu svou povahou pozitivní a vykazují konjunkturu, nám ale zároveň říkají: dělejte něco, model české ekonomiky jako závislé ekonomiky se vyčerpal. Tento model se dostal na hranici svých možností.

O tom, že ČR je závislá ekonomika, jak k tomu došlo a jak s to projevuje, jsem podrobně psala ve své knize Jak jsme se stali kolonií z roku 2015 (jejíž teze si „vypůjčuje“ dnes kdekdo, proto raději dodám, že článek, z něhož kniha vychází, byl napsán v roce 2012).

Ve své knize mám propočet dramatického rozdílu mezi mzdovou a výkonnostní úrovní vůči Německu. ČSÚ nedávno přišel s analýzou celoevropskou, která ukazuje na výjimečné (v tom negativním smyslu slova, bohužel) postavení ČR v tomto ohledu:

Dalších indikátorů závislého postavení ČR, které je podotkněme nevýhodné, nedůstojné a především je „za svou hranicí životnosti“, najdeme více. Stručně uveďme obří odlivy zisků z ekonomiky, které mají dlouhodobý charakter, makroekonomicky viděno velký rozdíl mezi HDP a HND, nedostatečná přidaná hodnota v ekonomice, která je v rozporu s vyšší životní úrovní, neschopnost kontrolovat strategická odvětví (viz vodárenství), celkově nevýhodné začlenění do mezinárodní dělby práce.

Intervenci ČNB, která uměle již déle než tři roky drží podhodnocenou korunu na 27 Kč za euro (když podle parity kupní síly uváděné Eurostatem by teoreticky měla být mezi 18-19 Kč za euro) tak v tomto kontextu můžeme chápat jako zoufalou snahu prodloužit tomuto modelu závislé ekonomiky své fungování, dodat mu tímto „dopingem“ čas.

Pro ČR se nyní už zcela zřetelně a jasně (byť někteří to věděli dříve, uveďme znovu analytický tým ČMKOS) otevírá otázka: Kam dál? Jak dál?

Bylo by dobrou zprávou, pokud by se právě tyto otázky staly dominantním tématem blížící se volební kampaně.