T. G. Masaryk a jeho pojetí národa jako legitimní historické a politické entity

Historička Marie L. Neudorflová rozebrala myšlenky a postoje Tomáše Garrigua Masaryka k problematice národa jako historické a politické entity. 7. března uplynulo 167 let od Masarykova narození.

Vzhledem k tomu, jak v zájmu globalizace zintenzívněly útoky proti existenci národů, jak se záměrně podemílá jejich integrita, identita, jejich kulturní, vzdělanostní úroveň, znalost jejich historie, je třeba se začít těmito jevy více zabývat. Je rovněž nutné analyzovat příčiny a metody těchto jevů a zároveň se zabývat pozitivními stránkami národů, neboť jejich vznik a vývoj se již delší dobu hodnotí spíše jako jev negativní. Oživují se koncepce velkých celků jako efektivnější, životaschopnější, pokrokovější, přinášející větší mezinárodní stabilitu. Teoreticky měl tento směr oporu v katolickém universalismu, v 19. století hlavně v německé filosofii ‚pangermanismu‘, předpokládajícím nadřazenost ‚německého národa‘, jeho právo na expansi a právo vládnout ostatním, zvláště menším slovanským národům, které byly vnímány jako méněcenné. Součástí této konstrukce se stala také pochybná představa, že národy, zvláště ty menší, jsou příčinou válek. Z obětí se stávaly viníci. Myšlenka práva na expanzi byla také součástí koloniálních přístupů řady západoevropských států, které možná opravdu věřily v méněcennost původních obyvatel, ničily jejich kulturu a identitu a zároveň z nich vysávaly bohatství a nedaly jim možnost se vyvinout v integrované národy.

Některá Masarykova východiska

Jinými slovy, víra ve velké celky ladila s ideologií politického i ekonomického liberalismu, s tradičním a stále nějak obnovovaným konzervatismem a katolickým univerzalismem, a dokonce i s marxismem. V jejich politické filosofii byly agresivní války v podstatě legitimní, vždy se našel nějaký důvod. Kolektivní práva národů v těchto myšlenkových směrech nemají moc místa. Tomáš Garrigue Masaryk byl kritický ke všem těmto současným směrům. Vzhledem k vlivu katolické církve ještě na konci 19. století, která předkládala národy jako zbytek pohanství, Masaryk připomínal, že Bible uznává národy jako stvořené Bohem.

Podobně i církevní odmítání osvícenství, vědy, důkladného vzdělání pro všechny, princip rovnosti lidí, sociální spravedlnosti, viděl jako v rozporu s rostoucím významem národních entit a demokratizace. Masaryk tak přijal odůvodněný osvícenský názor, že nedemokratické systémy, s mocenskými vrstvami nedostatečně kontrolovanými veřejností, nemají potenciál vládnout ku prospěchu obecného dobra, ve prospěch a úrovně většiny a celku. Ale mají velký potenciál zneužívat moc pro soukromé zájmy, zájmy mocenské menšiny a zájmy korporativní. Jako poslanec vyvracel zvláště názor rakouských Němců, že jsou národem schopnějším, státotvornějším, kulturně na vyšší úrovni, a tedy s právem vládnout ostatním. Tento tehdejší postoj německých elit ignoroval i to, že součástí jejich přístupů bylo násilí vůči neněmeckým národům v říši. Masaryk rovněž odmítal německý princip, že domácí politika se musí přizpůsobovat zahraniční, což implikovalo expanzi. Zdůrazňoval, že naopak zahraniční politika se musí přizpůsobovat domácí, že to bylo v zájmu prosperity, stability a demokracie.

Tlaky na mocenské vrstvy, včetně revolucí zneužívaných nižších vrstev, dlouhodobě vydobyly značné demokratizační a sociální ústupky. Masarykovi však neušlo, že mocenské vrstvy mají v každé době tíhnou k asociálním přístupům, zneužívají slabší, upevňují konzervatismus, a rozkládají vnitřní integritu národů. Záludným trikem (nejen) tehdejších liberálů se stala fikce, že ekonomický liberalismus je totožný s demokracií, ač jsou postaveny na jiných hodnotách a principech. Masaryk dokazoval jako nezvratnou skutečnost, že to byla především práce, iniciativa národů a zodpovědnost, které přispívaly ke kulturní, vzdělanostní a sociální úrovni jejich členů.

Masaryk se vývojem, podstatou a situací národů zabýval od začátku své akademické kariéry a pokračoval v tom celý život. Jeho interpretace jsou platné do současnosti, zvláště potom jeho důraz na spojení entity národa a demokracie.

Dobový kontext

Pokud jde o úroveň Čechů, už v 90. letech 19. století nebyla pravda, že byli pozadu za rakouskými Němci. Zásluhou svých politických vůdců a své iniciativy je dohnali v kultuře i v ekonomice. Němci či rakouští Němci poté užívali jiné důvody k zachování své nadvlády. Od konce 90. let 19. století už ani panovník a většina ‚české‘ šlechty nestáli „nad národy Rakouska“, ale přikláněli se k velkoněmecké myšlence, k pangermanismu a tím vlastně k ideji poněmčení menších slovanských národů v Rakousku. Loajalita ‚české šlechty‘ ke svému stavu, katolické církvi a panovníkovi byla mnohem silnější než k českému národu, který je živil. Když se na vědeckých konferencích vytýká českému národu, že je plebejský, pomíjí se naprosto historický kontext, zvláště vývoj po Bílé hoře, za který české obyvatelstvo neneslo zodpovědnost. Ve skutečnosti český národ svou rozumnou iniciativou, vlastními silami a navzdory podmínkám dokázal v 19. století a v rámci obrození téměř zázraky, které jsou stále podceňovány, ba dokonce znevažovány. Tím vším se Masaryk zabýval ve své České otázce (1895), s otázkou „ukažte mi národ, který má slavnější historii než Češi“? Ale k její znalosti národ začal dostávat skromné možnosti až na sklonku 19. století.

Vzhledem k tomu, že Češi se politicky bránili nerovnoprávnému postavení v rámci habsburské říši a nerovným podmínkám svého vývoje. Byli pod nejrůznějšími útoky českých Němců i zásahů rakouské vlády, z nichž nejobvyklejší bylo vyhlašování výjimečného práva v Čechách, konfiskace tiskovin, cenzura, vězení. Kromě jiných legitimních cílů, hlavně státoprávních, Češi usilovali o rovnoprávnost českého jazyka ve školách a ve státní administrativě v českých zemích, kde tvořili dvoutřetinovou většinu, Němci, ulpívající na svých privilegiích třeba i násilím, třetinovou menšinu. V rámci říše Češi svých cílů nikdy nedosáhli.

Již delší dobu je 18. století v Evropě charakterizováno jako století osvícenství, a 19. století jako století nacionalismu, často myšleno v negativním smyslu, zvláště ve vztahu k malým národům. Ale ve skutečnosti 19. století bylo pokračováním osvícenství v praxi – úsilím o demokratizaci společností, o kulturní úroveň, o politická a sociální práva, o zrovnoprávnění občanů i národů. Masaryk vysoko hodnotil české národní obrození. Podobně jako Palacký vnímal úroveň kultury v širokém smyslu jako podmínku svébytné politiky. Od revolučního roku 1848 argumenty českých představitelů, týkající se větší samostatnosti a rovnoprávnosti českého národa a království v rámci habsburské říše, obsahovaly hlavně důvody historické, ale postupně k nim přibyly i argumenty, stavějící na přirozených právech národů na důstojnou existenci. Masaryk posuzoval oba přístupy za legitimní.

Upevnění české identity

Než se Masaryk začal důkladně zabývat touto problematikou, prošel určitým procesem upevnění si své české identity. V národnostně smíšené jihovýchodní Moravě a v poněmčeném Hodoníně k tomu měl jen málo příležitostí. Jakkoli čeština měla u Masaryků značné slabiny, děti česky mluvily a škola jejich češtinu upevnila. Jeho bratr Ludvík už studoval na českém brněnském gymnasiu založeném roku 1868, na rozdíl od Tomáše, za jehož studia existovalo jen německé gymnázium. Sám vzpomínal, že první konflikty mezi Čechy a Němci zažil na tomto gymnáziu, kde němečtí studenti velmi těžce nesli uvědomělé češství svých (českých) kolegů. To už se Masaryk cítil plně Čechem, podobně jako ve Vídni, kde byl i členem českého akademického spolku. Velmi se zajímal o Jana Husa a o českou reformaci. Dokonce tuto historii popisoval své budoucí ženě v dopisech do USA, což v ní probudilo celoživotní zájem a obdiv.

Se studiem evropské, řecké i moderní filosofie si Masaryk ujasňoval ideje a principy, které vedly k pozitivnímu rozvoji lidí i společností. Objevoval konfliktní aspekty, hloubku rozporů s učením a dogmaty katolické církve, s liberalismem, konzervatismem, ale objevoval i harmonii určitých idejí se základními křesťanskými principy, s racionalitou a pokrokem, s možností rozvíjet pozitivní duševní a mravní potenciál lidí. Kořeny českého úsilí o větší spravedlnost, mravnost, důstojnost a sebeznalost lidí viděl v české reformaci, v jejích velkých osobnostech, zvláště v učení Mistra Jana Husa. Osvícenství bral jako revoltu mravní, intelektuální a sociální proti útlaku církve i šlechty. V českém případě, což bylo v počátku hlavně národní obrození, i jako určité navazování na myšlenky české reformace. Našel dostatek důkazů, že hlavní čeští obrozenci znali díla Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, Petra Stránského atd. Nepovažoval za náhodu, že v poněkud kosmopolitní intelektuální a aristokratické atmosféře konce 18. století a začátku 19. století, českým obrozencům tolik záleželo na kultivaci a udržení českého jazyka. Ten byl poněmčen a v ubohém stavu v důsledku pobělohorského vývoje s kořeny v habsburském katolictví a němectví. Kvalitu českého jazyka a kultury, znalost české historie, bude Masaryk vždy považovat za důležité a cenné konstitutivní hodnoty moderního českého národa.

Masarykova dvojí politická argumentace

Když jako poslanec začátkem 90. let 19. století argumentoval ve prospěch větší samostatnosti zemí Koruny české v rámci habsburské monarchie a ve prospěch rovnoprávnosti českého jazyka s německým v českých zemích, základ jeho argumentů byl dvojí.

První argument byl postaven na historických právech Zemí koruny české, svázanými s dobrovolnou volbou krále Ferdinanda I. Habsburského roku 1526 (v podstatě personální unie), ale v menší míře obsažených i v Zemském zřízení českém z roku 1627, které však potvrdilo vyhnání střední protestantské vrstvy ze země, zabavení jejího majetku a násilné pokatoličtění obyvatelstva. Tím skončila v Evropě unikátní náboženská tolerance praktikovaná jen v českých zemích, v nichž nekatolíci před Bílou horou tvořili 90 % obyvatel. Katoličtí habsburští panovníci začali postupně omezovat jak legitimní práva zemí Koruny české, tak práva obyvatel. Nevolnictví v českých zemích bylo zvláště kruté. Masaryk a řada dalších odborníků dokazovali v důkladných spisech, že právně podstata českého státního práva nikdy nepřestala existovat, že země Koruny české mají právo na samostatnější existenci. Skutečnost byla dokonce v 19. století císařem několikrát potvrzena, ale k nápravě nedošlo.

Druhý Masarykův argument obhajující respekt k národům, byl postaven na principu přirozeného práva národů na svou rovnoprávnou a samostatnou existenci. Měl kořeny v osvícenství, ale v českém případě částečně i v reformaci. Z obecného hlediska byl důležitější než historické právo, které však bylo v konzervativní habsburské říši uznáváno za daleko legitimnější. Samozřejmě přirozené právo předpokládalo určité podmínky národa k samostatnější existenci spojené s jeho velikostí, počtem obyvatel, úrovní, soběstačností. V tomto ohledu země Koruny české splňovaly realistická kritéria.

Tady se konečně dostáváme k jádru Masarykova přístupu k existenci moderních národů v Evropě. Masaryk je považoval za velmi cenné výdobytky dlouhého a často bolestného vývoje plného konfliktů, revolucí a válek, ale také úsilí o zlidštění života. Za násilné konflikty samozřejmě nemohlo ani obyvatelstvo ani národy, ty byly vždy jejich největší obětí. Za ně byl zodpovědný konzervatismus, luxus, nevzdělanost a sociální nezodpovědnost mocenských vrstev, včetně církví, neschopných řešit sociální problémy jinak než násilím, válkami a expanzí. Vnitřní konflikty ve státech, revolty proti mocným, posouvaly jen pomalu a nejistě sociální podmínky ve prospěch vykořisťovaných nižších vrstev a politický systém ve prospěch demokratizace, vzdělávání a demokracie. Masaryk si uvědomoval, že nedostatek znalostí o světě, ve kterém lidé žili, nedostatek znalostí o svém národě, o historii, byl účinný prostředek mocných, jak udržovat lidi v nedospělém a manipulovatelném stavu. Od 80. let 19. století se snažil o nápravu v několika rovinách. Samozřejmě nebyl sám, ale používal inspirující metody s širším dopadem.

V podtextu jeho snah byla víra v možnost a užitečnost rozvíjet cílevědomě zanedbaný duševní a mravní potenciál většiny lidí v zájmu své úrovně, v zájmu schopností řešit společenské a sociální problémy nenásilně, v zájmu obecného pokroku. Masaryk neměl iluze o tom, že tento vývoj, který začal náboženským reformismem koncem středověku, a rychleji Velkou francouzskou revolucí, je samočinný (liberálové) a nezvratný. Věřil však, že určitá úroveň národů bude nejlepší zárukou kontinuity demokratizace a demokracie. Jinými slovy, vzdělaná, mravně a politicky dospělá veřejnost, se znalostí podstatných a relevantních aspektů historie, jejího vývoje, zodpovědná inteligence a politikové, byli v kontextu rozvíjení demokratizace nejdůležitější.

Masarykova filosofie dějin

Podstatnou je otázka, proč Masaryk považoval národy za cenné výdobytky historie. Jejich po staletí trvající mnohovrstevný vývoj považoval za důkaz, že to jsou přirozené entity, se silným a realistickým aspektem sounáležitosti a že jsou přirozenější než státy, které v žádném případě nepodceňoval. Státy však měly větší inklinaci se rozpadat, zvláště pak ty mnohonárodnostní. Členové národa sdíleli jazyk, historii, kulturu, území, tradice, zvyky, zkušenosti, problémy, vzdělání, možnost efektivní komunikace, možnost dohodnout se na řešení problémů veřejného zájmu ve prospěch obecného dobra. Jinými slovy národy, jako žádná jiná užší nebo širší entita, poskytovaly nejvhodnější podmínky pro veřejnou politiku a tím i pro demokratizaci a rozvoj demokracie. Neexistovala jiná entita, v níž by lidé mohli smysluplně sdílet tolik důležitých dimenzí lidské existence, která by měla takový stupeň integrace. Jinými slovy, kulturně a historicky zakořeněná národní identita a integrita je unikátním jevem lidské historie, její znalost podmínkou demokracie. Na tom, že bez znalosti historie není demokracie možná, se v současnosti shodnou i mnozí západní myslitelé (např. R. Dahl, J. Dunn, Ch. Tilly a další). Z výsledků důkladného vědeckého poznání, včetně historie, již v osvícenství vyplynula důležitost ‚filosofie dějin‘.

Filosofii dějin vytvořili osvícenci v reakci na kumulující se znalosti o historii, do té doby jen úzce chápané. Osvícenští myslitelé spojovali znalosti s možností pokroku, lidštější společností, s řešením problémů nenásilnými prostředky. Ve své obecné podstatě znamenala sledování těchto snah a myšlenkových proudů od pozdního středověku, které přispívaly k úrovni lidí, k jejich větší svobodě, důkladnějšímu chápání reality, samostatnějšímu myšlení, větší iniciativě. Státy a národy skýtaly jak svým členům, tak historikům uchopitelné reálné entity. Znalosti a sebeznalost národů otevíraly možnosti pro iniciativu jejich členů ve svůj prospěch v odporu vůči mocným. V těchto souvislostech ‚filosofie dějin‘ svým důrazem na podstatné, pozitivní, inspirativní, na širší obecnější souvislosti odkrývala „smysl dějin“. Již František Palacký ve svých Dějinách národu českého uplatnil filosofii dějin v podobě ‚filosofie českých dějin‘. Masaryk přejal ‚filosofii českých dějin‘ od Palackého‘.

Česká otázka

Pro obecnější uplatnění filosofie dějin v přístupu k historii se vytvářely podmínky postupně. V omezené míře však již existovaly v době Masarykova působení na české univerzitě v Praze (česká univerzita, přístup k pramenům, větší svoboda bádání). Vzhledem k zanedbanému stavu české historie a tím i sebeznalosti a sebedůvěry českého národa, Masaryk se rozhodl reagovat na upínání se českého národa na neautentické Rukopisy spisem Česká otázka (1895).. Byl tak v situaci, kdy byl brutálně obviňován, že ničí to nejcennější, co český národ má. Masaryk tak ale chtěl národu ukázat, že nemá zapotřebí se upínat na Rukopisy, že má nesmírně cenné aspekty své historie, které však národ nezná. Věnoval se zvláště české reformaci a národnímu obrození, kdy český národ svou iniciativou přispěl nejen ke své kulturní, mravní a myšlenkové, ba i sociální úrovni, ale i k úrovni evropské. Na svůj výklad aplikoval ‚filosofii dějin‘ od české reformace až po Karla Havlíčka. Odlišil období, úsilí a ideje s pozitivním nábojem, s inspirační silou, od období nepříznivých. Věřil, že v kontextu různých konfliktů, touhy a úsilí o svobodu, pokrok v širokém mravním a sociálním smyslu, existuje trvale v lidské podstatě. Někdy více, někdy méně viditelně, někdy jako potlačený, někdy jen myšlenkově.

Svou Českou otázkou otevřel Masaryk prostor pro české historiky, aby se zabývali  historií jako relevantní vědou ve vztahu k současnosti, zvláště v úsilí o pozitivní rozvoj lidí, svobodu, spravedlnost. Historie byla nezastupitelným zdrojem poučení a inspirace, důležitým zdrojem národní identity a integrity. Na pozitivní stránky historie, lidského úsilí bylo možné navazovat — myšlenkově, metodicky, v praxi. Pozitivní stránky historie skýtaly legitimní zdroj sebeúcty a sebedůvěry národa. Negativní stránky historie bylo nutné také znát, aby se problémům co nejvíce předcházelo. Samozřejmě v tomto kontextu bylo nejdůležitější vzdělání lidí. Proto ten důraz na zakládání škol, úroveň výuky, sebeznalost. Vzdělání také lidem usnadňovalo rozumět světu, ve kterém žili, účastnit se záležitostí veřejného zájmu, ovlivňovat politiku v zájmu svých důležitých, společných potřeb. Katolíky, konzervativci, ale i liberály a pozitivisty (Jan Kaizl, Josef Pekař), byla filosofie českých dějin z rozdílných důvodů odmítnuta.

Masaryk nabádal české historiky, aby se nezabývali ‚tretkami‘ (to se týkalo hlavně úzkých témat scholastiky, středověké historie), ale aby se věnovali širším problémům české historie. Těm, jež souvisely se sociálními problémy, důležitými konflikty, zanedbaným velkým českým osobnostem. Ve svých výtkách poněkud podcenil dlouhodobý nedostatek akademické svobody na UK související s vládními tlaky. Přesto od poloviny 90. let 19. století inspiroval celou řadu českých historiků navzdory problémům, které z toho měli. Česká historiografie potom za první československé republiky patřila k evropské špičce.

V souladu s mnohými osvícenskými i postosvícenskými evropskými mysliteli Masaryk (ale i Palacký, Havlíček a další), považoval demokracii za jediný společenský a politický systém, který měl realistický potenciál zaručit významný stupeň úrovně, rovnosti a spravedlnosti většině (a ne na úkor menšin) a který měl potenciál pro smysluplnou politickou participaci veřejnosti ve prospěch úrovně své i celku. To, že národy Západu dospěly v 19. století k úrovni, která umožňovala větší či menší politickou participaci veřejnosti, byl jev unikátní. Pro jeho udržení byl nutný snadný přístup k dobrému vzdělání, svoboda, zodpovědnost. Masaryk také dokazoval, dokonce i klerikálům v rakouském parlamentu ve Vídni, že mnozí osvícenci ve svém snažení vycházeli ze základních křesťanských principů, ale byli kritičtí k církvím.

Na rozdíl od převládajícího liberalismu, ale i prosazujícího se marxismu, demokracie nebyla postavena na materialistických filosofických základech, aniž podceňovala důležitost hospodářství a sociální dimenze. Zahrnovala víru ve vývoj, v možnost rozumného pokroku, považovala za důležitou mravní stránku lidí i politiky, hodnotnou kulturu, uznávala princip rovnosti a spravedlnosti, kladla důraz na dobré vzdělání. Důležitá byla i mravní úroveň lidí a politiky. To byly hodnoty, které individualistickému liberalismu, zvláště ekonomickému, scházely. Masaryk nikdy nevěřil v dokonalou demokracii, ale v trvalé a efektivní směřování k demokracii, což znamenalo neustálé efektivní řešení přicházejících problémů v zájmu obecného dobra.

Demokracie není na vývoz

S genialitou sobě vlastní Masaryk postihnul jednu nutnou podmínku pro rozvoj demokracie, totiž, že úsilí o demokracii každého národa, každého státu, nemůže mechanicky přejímat zkušenosti jiných národů a států. Demokracie se nedala vyvážet ani dovážet. I v budování demokratických institucí se muselo vycházet z úrovně, podmínek a potřeb vlastního národa, vlastního státu, z kulturní, mravní, sociální, ekonomické úrovně, ze znalosti historického vývoje, neboť rozdíly mezi národy v Evropě byly veliké. Proti dobovému kosmopolitismu argumentoval slovy, že „kdo miluje celý svět, nemiluje nikoho“. Jen láska k vlastnímu národu mohla být konkrétní a efektivní, neboť nebyla sentimentální, ale praktická. Masaryk neuznával agresivitu národů vůči druhým, ale uznával legitimitu „bránit svůj národ i železem“, ale jen bránit.

Zůstává ojedinělým historickým jevem, že národy Západu, a to ještě v různém stupni, začaly v 19. století dospívat do úrovně vhodné pro efektivní participaci veřejnosti v politice v zájmu svých důležitých potřeb. Integrující aspekty a jejich síla byly v každém národě rozdílné a byly stále pod silným tlakem sil nedemokratických, většinou s velikášskými ambicemi, pohrdajících potřebami a pozitivním potenciálem většiny. Liberalismus, marxismus, katolicismus i korporativismus mají své metody, jak v zájmu své moci soudržnost společnosti rozleptávat, atomizovat, stavět skupiny, ba i jednotlivce, proti sobě a tím podkopávat podmínky nutné pro demokracii, vedoucí k obecné prosperitě, ke spravedlnosti. Masaryk za hlavní obranu proti těmto snahám považoval vědomí lidí o příslušnosti ke svému národu a pocit zodpovědnosti za sebe, za jeho úroveň, za úroveň vzdělání, obecné přijetí humanitních a demokratických principů. K těmto náročným a zodpovědným přístupům přispívala i víra ve vyšší smysl života.

Od 90. let 19. století se Masaryk zabýval problémem vztahu velkých národů k malým, případně méně rozvinutým. Vysvětloval, že není více a méně schopných národů, že jejich úroveň je otázkou vývoje, že každý národ má právo na důstojnou svébytnou existenci. Na podzim 1918 přesvědčoval americké politiky a prezidenta Woodrowa Wilsona o tom, že vytvoření menších demokratických států ve střední Evropě na troskách rozpadlé rakousko-uherské říše bude více v souladu s historií, úrovní a přáním těchto národů i s principem spravedlnosti. Dal si přitom velkou práci, aby z historického, kulturního i mravního hlediska objasnil právo malých slovanských národů na důstojnou existenci. V Nové Evropě zdůraznil, že budou schopny svébytné existence a stability za podmínky, že je velké národy „nechají na pokoji“.

 

Užitá literatura a doporučená literatura:

MASARYK, T. G., Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha 2000 (1. vyd. 1895-1896)

MASARYK, T. G. Problém malého národa. Praha 1990

MASARY, T. G., Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Praha 2016. (1. české vyd. 1920)

NEUDORFLOVÁ, L. Marie, Masaryk–demokrat. Od české otázky k ženskému hnutí a Nové Evropě. Praha 2016

RATAJ Jan a MARTÍNEK Miloslav, Česká politika 1848—1918. Praha 2016