Mezinárodní den žen jako případ novodobé festivity

O historických peripetiích a významu dnešního svátku žen píše ve svém komentáři historik Jiří Malinský.

Mnoho z nás starších si pamatuje řadu truchlivých jubileí předcházejícího režimu. Oficiální fráze a vyčpělé rituály, které je provázely, spolehlivě ničily i ty momenty, které v nich byly života schopné a prostředkovaly starší, skutečně národní a nepředstíraným idealismem nesené tradice sahající často až k počátkům novodobé české identity v první polovině předminulého století. Ve spartakiádách jsme tak mohli cítit étos všesokolských sletů a dělnických olympiád a tam, kde stále převládá tradiční zemědělství, třeba i atmosféru sletů někdejšího katolického či lidoveckého Orla. Lidé, podobně jako to dnes stále vidíme u našich západních a jižních sousedů (Fest je v různých podobách i dnes neodmyslitelnou částí jejich životního stylu), tehdy žili družně. Pohromadě na ulicích i náměstích a návsích, i v hospodách, nejstarších klubových zařízeních převážně plebejské české společnosti.

V mnoha ohledech to platí i pro svátky historického demokratického socialismu a socialistického dělnického hnutí. Nebyl to nikdo menší než Marxův žák a pokračovatel, spoluzakladatel SPD August Bebel, kdo napsal svou proslulou knihu ŽENA A SOCIALISMUS. Náběhy k zakládání specifických, ženským potřebám věnovaných spolků sahají do poloviny sedmdesátých let předminulého století a podílely se na nich převážně ženy průkopníků tohoto hnutí. Českých i německých. Už v roce 1876 psala své poučené stati na stránky BUDOUCNOSTI legendární berounská rodačka Karla Máchová-Kostecká (psána i jako Machová), která do strany revolučního proletariátu přivedla na počátku minulého století ženu tehdy neustále kaceřovaného přítele českých dělníků Tomáše Garrigue Masaryka, Charlottu. Soudružka Karla, jak ji nazývali sociální demokraté, přivedla postupně tak či onak do hnutí své děti počínajíc svou nejstarší dcerou Alicí. Představa soudruha profesora, jak nazývali sociální demokraté předválečného nonkonformního českého intelektuála, jak i s rodinou kráčí pod rudými prapory příštích legionářů a otců a dědů budoucí soukupovské generace Masarykových dětí a Benešových vojáků druhého odboje, je dnes jen obtížně rekonstruovatelná.

A za tím vším zůstává jeden společný jmenovatel. Česká žena. Sedmibolestná svým mateřstvím, i dnes nepřestavitelným nepoměrem práv a povinností na ni kladeným dobou vypjatého patriarchalismu, charakterizovanou triádou 3 K: Kinder – Küche – Kirche (děti – kuchyň – kostel). Žena-služka, žena-otrokyně, žena-dělnice úpějící v provozech prvních továren svištících transmisí, dospělá v patnácti, vyhořelá v pětadvaceti a zestárlá v třiceti letech věku. V lepším případě zázemí přednosty domácnosti, jak se ještě v polovině minulého století říkalo jejímu otci, partnerovi či mužskému sourozenci.

Z nížin a proláklin tohoto ponížení se narodila v prostředí Socialistické internacionály (na počátku minulého století zvané Druhou) idea Mezinárodního dne žen, tohoto feministického rubu Svátku práce. Připomínka strádání i vítězství pokroku, krvácejícího na barikádách, ale také triumfujícího v den všeobecných společenských vzmachů, jakými byli boj o všeobecné hlasovací právo přímé, rovné a tajné let 1905 – 1907, či nezapomenutelný 28. říjen 1918, či truchlící v pražských ulicích a na všech prostranstvích První republiky v dny smutku po tragickém 14. září 1937, když se uzavřel dlouhý život prezidenta Osvoboditele, anebo 16. květen 1945, kdy Praha naopak po mnoha letech vítala jménem vlasti svého velkého syna Edvarda Beneše, vítěze nad Adolfem Hitlerem. A také rozjásanou atmosféru Prahy a Československa Pražského jara s prvomájovou tribunou roku osmašedesátého, na níž první tajemník ÚV komunistické strany Československa Alexander Dubček ochotně sloužil jako reportér dychtivým a rozjásaným pionýrům, skautům i legionářům. A vedle něj stojících a stejně usměvavých postav? Ludvíka Svobody, Josefa Smrkovského, Oty Šika, Marie Švermové a mnoha dalších. Na veřejnost tehdy po mnoha letech mohla vyjít i legendární první dáma republiky Hana Benešová, i heroičtí ministři První republiky Ivan Dérer či František Ježek, nebo třetirepublikový hrdina retribučního soudnictví Prokop Drtina.

Tyto vzmachy i chvíle méně radostné v sobě skrývá vedle mnoha dalších i zkratka tří písmen MDŽ. Zkratka slavná i vzývaná a právě tak často proklínaná a zapíraná. Zkratka nadějí a vzestupu celé poloviny lidstva, bez níž by přežití našeho druhu bylo nepředstavitelné.  Zkratka svátku nikoliv idylického – tento účel plní Den matek právě tak jako Den otců – , ale naopak svátku bojového a dychtivého lidství. Svátku rozkřídlené naděje a nepomíjejícího poučeného optimismu, který si uvědomuje, poučen dějinami, že může být i hůř, i lépe.

Dne, který s neúprosností neúplatného svědomí společnosti připomíná, že jakkoliv mnoho bylo vykonáno při emancipování obou pohlaví, nemůžeme mluvit o dovršené cestě a splněné historické výzvě. Rána dnes nejbolavější, trestání ženy za ženství nižším příjmem, mokvá i dnes. Před našima očima.

Taková je skutečná festivita Mezinárodního dne žen.