Proč nepatříme na Západ?

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč je mnohem přesnější si přiznat, že Západu patříme, než se ujišťovat o tom, že na Západ patříme.

Nejde si asi nevšimnout některých snah poslední doby, které nás vášnivě ujišťují o tom, že patříme na Západ. Proto snad bude poněkud rouhačské tvrdit, že daleko přesnější by bylo říct, že Západu patříme

Pojem Západ je obecná kategorie, která se používá už jako klišé. Kde je Západ a co to vlastně znamená „Západ“? Obecně platí, že Západ je ve středoevropském a východoevropském kontextu jakýmsi nedostižitelným a blyštivým ideálem tam někde na levé straně mapy. Je to ideální vzor, imaginární místo, kam směřujeme. Je to myšlenka, která existuje na prvním místě v našich hlavách.

Ale dobře. Když uděláme úkrok a zkusíme si „Západ“ jen velmi zhruba a jak nám žánr textu dovoluje vymezit. Zhruba řečeno, je ho možné zeměpisně a systémově (civilizačně je to mnohem složitější) umístit na evropské a severoamerické břehy Atlantického oceánu. Na obou březích Atlantiku se postupně nacházela hlavní centra současného kapitalismu a odsud se kapitalismus a jeho kultura šířily dál do celého světa. Ze španělského Cádizu a portugalského Lisabonu, z holandského Amsterodamu, z anglického Londýna až k severoamerickému New Yorku, které v konkrétní dobu patřily k obchodním a finančním centrům pomalu se globalizujícího světa. Západ je tak v tomto chápání totožný s centrem kapitalistického systému.

Střední Evropa nebyla součástí tohoto Západu a globalizační procesy se jí dotýkaly spíš okrajově a podružně. Podružněji a více okrajověji než například německých zemí nebo Švýcarska. Zatímco na Západě sílila hospodářská a politická role měst a obchodních vrstev, probíhala obchodní výměna přes oceány a vznikaly centralizované státy, formovala se moderní, sekularizovaná věda a tak dále. Ve stejnou dobu ve středu Evropy a dál na východ byl kapitalismus spojený se zemědělskou velkovýrobou, která byla do značné míry v rukách šlechty, a s institucemi jako nevolnictví (místní forma nesvobodné práce, podobně jako otrokářství jinde na periferiích) a mnohonárodní a imperiální říše. Také v myšlenkové oblasti inovací či tzv. vědecké revoluce byla střední Evropa spíše na okraji.

Pohled na současná čísla ukazuje na to, že Česká republika není západní země: úrovní příjmů, celkovou kvalitou života, výdaji na vědu a školství a celou řadou dalších dat a kritérii. Poměrně tvrdou ranou pro všechny raziče hesla Patříme na Západ je pak číslo doma vytvořených zisků, které vesměs západní firmy vyvážejí z naší země… na Západ. A všechna tato data mají svoje, řekněme, hodnotová alter ega, která českou společnost pomáhají formovat.

Západ a moc

Západ je ale také kulturně a symbolicky ztělesněním moci a jeho panství stojí na měkké síle (ne že by tu tvrdou neměla), a hlavně na svůdnosti – na tom, že všichni mimo něj i v jeho bezprostřední blízkosti chceme být Západem. V českém prostředí je – obecně řečeno – zvláště silná necitelnost k mocenským nerovnostem a k rozdílnému rozdělení moci, k asymetriím, které pořád předurčují možnosti zemí, společností, a nakonec i jednotlivců. Západ je ideálem, ale málokdy mocenským centrem, které rozhoduje, přerozděluju, označuje a také ve jménu svých norem trestá a vylučuje.

Takový vztah k Západu v podstatě kopíruje klasické schéma, popsané už tisíckrát: ovládání opakují floskule moci, aby nechápali, že tím moc nemají, ale naopak umožňují její vykonávání.

Kritika Západu vůbec neznamená odmítnout jako celek všechny západní instituce a vylít tak vaničku i s dítětem: demokracie je západní, pryč s ní!  Pro střední Evropu je to cesta do pekel, protože stejně jako nepatří na Západ, nepatří také na „Východ“ (tj. periférii). Naše část Evropy je západním cípem Východu a východním okrajem Západu – „okrajem okrajů“. Hybridní směsicí, která na sebe bere často nejrůznější mimikry moci, povrchního napodobování a příbuznosti. Marná sláva, dějiny kapitalismu nezměníme.

Popření (semi-)periferního postavení, napodobování Západu a určitá schizofrenní situace ve vztahu k němu a jeho vztah k nám lze snad v našem případě přirovnat k fanonovské črtě „západní masky, východní těla“ (odkaz na filosofa Frantze Fanona). Západní vidění našeho kusu Evropy se totiž proměnilo jenom málo a pořád má, co do činění s orientalizujícím paternalismem a arogancí, která se někdy mísí s nevědomostí.

Střed jako rovnováha

Už na začátku 19. století byl střed Evropy viděný jako místo umírněnosti v herderovském pojetí, kterým se inspirovalo myšlení národního obrození. Oproti středu jako mocenskému centru byla postavená myšlenka středu jako rovnováhy, určitého bytí mezi. Odsud plynula také myšlenka našeho prostoru jako přemostění (tradičně mezi Západem a Východem či Germány a Slovany), kterou se nicméně nikdy nepodařilo uvést do fungující praxe.

K umírněnosti česká politika ve vztahu k mocenským centrům za posledních sto let nesměrovala – pravda ne vždy jenom vlastním přičiněním – naopak je pro ni charakteristická snaha pohybovat se v kategoriích „buď – nebo“, kterou doprovází zvláštní „poklonění se“ Západu nebo naopak Východu, ve snaze vyhnout se tomu být nedobrovolnou obětí západních velmocí nebo východních velmocí. Obojí skončilo tragicky, ale vždycky nakonec zase vedlo k přepólování.

Kolonie a okrajovost

Ilona Švihlíková se jako první v české ekonomii všimla toho, že jsme se ocitli v poloze novodobé kolonie, která je závislá na Západě (a zcela konkrétně na Německu). Je to případná metafora. Nejen pro naši ekonomiku a model, na který Česká republika a její politická třída v průběhu 90. let 20. století postupně vsadily. K jejímu ekonomickému vidění je nutné podle mého názoru doplnit ten kulturní, epistemologický (tzn. promítající se do našeho vědění) a identitární.

Malá schopnost inovace, nemožnost vidět se jinak než prismatem vlastních mimiker a myslet jinak mimo vymezené cestičky z dovozu, nemožnost reprezentace, nýbrž role subalterního – podřízeného, který mluví hlasem moci, kterou nemá – to všechno jsou vyjádření nerovného, periferního postavení, které se paradoxně tak nenápadně zračí v heslech o tom, že „Patříme na Západ“. Jejich smyslem je jen demonstrace toho, že Západem být chceme, ale už neumí odpovědět na to, proč jím být přes poměrně dlouhé a různé snahy ve skutečnosti pořád nedokážeme.

Výše zmíněné není jen akademickým cvičením. Tato situace má zcela konkrétní důsledky (o nichž si analyticky povíme jindy). Hospodářský model ČR dnes ukazuje na to, že Západu patříme jako nikoliv dobytá země, ale jako dobytý trh. Tomu odpovídá výše odváděných dividend, výše platů, struktura přerozdělování, postoje k progresivnímu zdanění a rovné daní nebo umělý kurz koruny vůči euru.

Další příklad za všechny je česká zahraniční politika. Západní masky se projevují také v tom, jak se stavíme k Rusku a Východu (a také ke globálnímu Jihu nebo Jihu Evropy) — s paternalistickým poučováním, strachem až fobii a často s papouškováním (jak to pojmenoval Homi Bhaba) toho, co se od nás očekává (a co vlastně očekáváme sami od sebe). Výsledkem této naší základní linie zahraniční politiky je bohužel spíš popření vlastní historické zkušenosti.

Co s tím? Odpověď na to je lehká, ale je v dnešních podmínkách (a stavu české politické třídy) těžko realizovatelná. Je třeba si napřed připustit, že jsme v podstatě okrajem, (semi)periferii v blízkosti centra a že to je naše výchozí pozice, ba východisko pro další politiku a strategické uvažování. Politika popírání nerovností a mimiker či povrchní nápodoby je receptem na další stagnaci.  Bez politiky z okraje směřující a hledající emancipaci prostě zůstaneme jenom chudí příbuzní. Protože dnes platí, že k tomu, abychom patřili na Západ, musíme přestat Západu patřit…