Poezie přetlaku: Čtyřicet!

Je mi čtyřicet a mám dvě děti.

Ještě malé.

Když postavím je vedle sebe,

vždy obejmu je kolem ramen.

Jedno zleva, druhé zprava.

To stojím pevně, šťastně, nezdolně.

 

A teď si něco zkuste.

Hypotéku, daně, divoké saně.

Čekám tu na ně.

Neprojdou!

 

To je ta síla člověčí,

co dává důvěru a bezpečí.

Smysl všemu největší.

Co po nás zůstává,

když čas se naplní k poslednímu zvonění.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.