Sto let bez cara: Ruská únorová revoluce a pád monarchie

Přečetli jsme: V souvislosti s výročím únorové (podle starého kalendáře) revoluce v roce 1917 zveřejňujeme části z rozhovoru s předním ruským historikem Olegem Ajrapetovem jako první ukázku současných debat o významném výročí v Rusku.

V březnu (únoru dle starého kalendáře) 1917 padla v Rusku monarchie díky revolučnímu převratu, v jehož pozadí byl krizový konflikt mezi ruskými liberály a monarchii. Bezprostředním spouštěčem byly demonstrace v ulicích hlavního města Petrohradu k oslavě Mezinárodního dne žen a proti válečnému nedostatku chleba, a represivní reakce vlády na ně. K demonstracím a projevům nespokojenosti se přidala také část armády, která představovala tradiční pilíř ruské monarchie. V Dumě ve stejnou dobu narostlo politické napětí a iniciativy se postupně ujali především liberální politici, zatímco socialisté stáli zatím stranou dění. Před sto lety, dne 2. března (15. března v novém kalendáři) abdikoval car Mikuláš II. a vlády se ujala před tím vzniklá prozatímní vláda, které dominovaly buržoazní liberální strany. Únorová (nebo březnová) revoluce se, jak dějiny ukázaly, stala jenom první fází převratných revolučních procesů s globálním významem. (VSS)

Válka jako katalyzátor

„Obecně sehrála válka v revoluci roli katalyzátoru. Víte, válka sama o sobě nevyvolává revoluci a nemůže ji zastavit.  Válka, jako jakýkoliv anomální historický jev může nějaké fundamentální procesy zabrzdit, nebo urychlit. To chápali mimochodem už sami lidé, kteří byli součástí dění v tu dobu… Základní problémy, které se hned promítly do chodu revoluce, neměly – striktně vzato – vztah k válce. Prostě válka všechno zostřila jako katalyzátor. Jiným problémem je to, jestli by vítězství vedlo k zabrzdění vývoje ke krizi. Jenže problém není jen v tom, že tyto problémy existovaly.  Na začátku 20. století, podobně jako dnes, těžko najdete stát, kde nejsou problémy. Otázkou je, zda se tyto problémy řešily a jak se řešily.“ Těmito slovy shrnul základní problémy první fáze ruské revoluce roku 1917 historik Ajrapetov pro deník Gazeta.ru.

Dělnická, rolnická a národnostní otázka v Rusku

Jako první problém zmínil Ajrapetov dělnickou otázku, tedy pozici dělníků a pracujících v Rusku před válkou a během války, a konkrétně otázky jako omezení pracovní doby a vůbec podmínek práce. „V západních zemích se ohraničení (pozn.red. pracovní doby) nezaváděla sama o sobě. Nikdo to sám od sebe neudělá. Je to výsledek konkrétního – dnes je to slovní spojení téměř ďábelské – třídního boje.“

Pro Rusko byla ale klíčová ještě jedna otázka, jak Ajrapetov říká, a tou byla rolnická otázka. „Pro Rusko byla mnohem důležitější agrární otázka, v tom měl Lenin pravdu. Pokud čtenáři nevědí, Lenin byl vůdce bolševiků a jeden z tvůrců revoluce roku 1917. Podle mého názoru to už není všem známo. On tvrdil, že agrární otázka je klíčem ruské revoluce.

Rolnictvo, které periodicky hladovělo, toužilo o tzv. černém předělu (pozn.red. systém osidlování půdy a také název populistické politické organizace v Rusku). To neřešilo žádné rolnické problémy… To znamená, že země bylo méně než lidí, kteří ji chtěli mít. Jedinou alternativou byla přesídlovací politika. Ale k jejímu realizování byl potřeba čas. K roku 1914 nepřinesla ještě stolypinská reforma výsledky. Byly tam i negativní stránky. Část přesídlenců zkrachovala, vracela se jako chudáci.

Byla tu národní otázka. Válka ukázala na problémy s židy. Je velice těžké očekávat loajalitu od lidí, kteří se počtem dotýkali desetimilionové hranice, ale oficiálně mající pozici lidí druhé kategorie. Když začala válka (…), ukázalo se, že dost židů sympatizuje s Němci. A proč by s nimi nesympatizovali, když v Německu byli ve stejné době židé rovnoprávnými občany? A právě tehdy se přijala taková opatření jako vysidlování židů od frontové linie. Obrovská masa lidí byla donucena se odstěhovat do nitra země.

Přímým důsledkem válečné propagandy se staly dva pogromy na Němce v Moskvě. První v říjnu 1914 zachvátil nejen Moskvu, ale další města centrálního Ruska. A druhý, ten byl v květnu 1915. Dva a půl dne byla Moskva mimo jakoukoliv kontrolu. Jeden ze svědků to nazval „repeticí na skutečný výbuch“.

Revoluční příznaky

„Samozřejmě tu byly revoluční příznaky. Což nás vede k jedné zajímavé otázce: jak se kontroluje právo a pořádek ve velkém městě – například v Moskvě? Policie je (pozn. red. v době války) málo početná a hlavní tíže leží na armádě…A co když se armáda dostane mimo kontrolu?

V roce 1905 (pozn .red. první revoluce v Rusku) pluky moskevských garnizon zaváhaly. Generální gubernátor je nepustil z kasáren. Ne proto, že by se chystaly povstat, ale proto, že nebyly spolehlivé. Nebylo jasné, jak budou jednat, když se něco stane. To byl důvod, proč je Dubasov (pozn. red. tj. generální gubernátor Moskvy) neposlal do ulic. Policie byla tak malá, že nedokázala obnovit pořádek na ulicích. Tehdy bylo nutné povolat gardový pluk – Semenovskij. A došlo k přelomu. Problém nebyl v tom, že jeden pluk generála Mina všechno zařídil. Problém spočíval v tom, že se objevily pro vládu spolehlivé části (armády), které překonaly ty městské pluky, které váhaly.“

„…Byla tu ještě jedna problematická pozice – vláda. Co je to vládnoucí třída? Šlechta 20. století to je, pokud se nemýlím, devět setin obyvatelstva země. Pokud připočteme lidi z jiných stavů, kteří získali vlivné pozice, můžeme to číslo lidí, které lze nazývat jako elita země, zvětšit dvakrát, dokonce třikrát. Situace se tím nemění. Liberální opozice a — řekněme — monarchie byly na štíru pořád. A válka jenom prohloubila tuto krizi. A tato krize, řečeno objektivně, oslabila obě strany.

Naše buržoazie a liberální inteligence se snažila dostat k moci pomocí kritiky neprofesionalismu vlády. Například dobrým heslem bylo to, že stát nedokáže rozumně nakládat s prostředky, nemůže mobilizovat ekonomiku, státní hospodářství nebylo tak výkonné jako to soukromé. Je nutné dodat, že lídři opozice, kteří se ocitli u moci, se ukázali méně profesionální než ti, které kritizovali. Jejich zničení nastalo prakticky okamžitě, v rozsahu historických sekund.“

Rusko nebylo Anglie 18. století

„Formálně byla první prozatímní vlády koaliční. Kerenskij do ní přišel jako ministr spravedlnosti, ale byl to eser – socialista a jeho přítomnost dělala vládu koaliční. Ale hlavně byli jejími tvářemi představitelé buržoazních stran. A ukázalo se, že jejich názory, koncepce, nálady nemají nic společného s obecnými reáliemi země.

Například Alexandr Gučkov studoval dějiny na moskevské univerzitě a věnoval se anglické revoluci, vzniku anglického politického systému. A tady přemýšlel o tom, jak oslabit monarchii podobně jako se to stalo v 18. století v Anglii. Sám potom říkal, že ‚Mysleli jsme si, že to bude jako na konci 18. století v Anglii.“

Chápete, stalo se velkým objevem, že se prostě Rusko nestalo Anglii 18. století. Anglie a Rusko měly jen velmi málo společného v 18. století i ve 20. století. Když se monarchie ukázala slabou, podle jeho logiky to stačilo k upevnění ústavní vlády. Uvažovali tak, že bude regentství slabého Michaila (pozn. red. velkokníže Michail byl mladší bratr Mikuláše II., který ale roli regenta odmítl). Následníkem bude Alexej (pozn. red. nedospělý syn Mikuláše II.) a my se zatím upevníme. To bylo všechno logické. Hlavní bylo, aby se neobjevil Cromwell. Ale Miljukov byl zase zaujat paralelou francouzské revoluce. Někdy se dá si vzpomenout na Konfucia a jeho slova o tom, že hlupákovi učení nepomůže.

Totiž, byli to chytří, vzdělaní lidé, znali hromadu cizích jazyků, ale jako politici nestali prostě za nic.

Pokud se podíváme na historii jejich příchodu k moci, tak na tom není nic překvapivého. Protože v oblasti, kde deklarovali silné postavení, to znamená v průmyslu, utrpěli porážku ještě před revolucí.“

Pád monarchie a válka

„Pád monarchie v Rusku byl velkým darem protivníkům izolacionismu (pozn. redakce: v USA). U nás se o tom nepíše, ale na Západě celkem normálně. Konec ruské monarchie otevřel cestu ke spojenectví pro USA…ale situace na frontě nebyla v těžká. Nic takového.

Socialistické síly mají k únorové revoluci velmi podmínečný a slabý vztah. Ony se k ní samozřejmě přidaly na konec, aby si upevnily pozici. Ale neměly vztah k organizaci, k počátku vzpoury. Tomu se věnovali zcela jiní lidé: Miljukov, Gučkov, Kerenskij. Tito lidé se ukázali militantnějšími, jak se zlepšovala situace na frontě. Čeho se báli?“

„Obávali se toho, že monarchie dovede zemi k vítězství…Úkolem bylo uchvátit si vítězství. Panoval pocit, že vítězství je blízko…Ruská únorová revoluce oslabila armádu a vojenské snahy Ruska se stala pro Viléma II. dárečkem. Bez ní by Německo tak dlouho nevydrželo.

Existují tvrzení, že tu byly plány na jaro zahájit ofenzívu a tady se všechno zhroutilo. Podle plánů bylo všechno pořádku i v roce 1914, 1915. Plány byly dobré, ale ukázalo se, že s jejich realizací to je horší.“

„Není jasné, zda by ofenzíva roku 1917 skončila vítězstvím…Jedno jasné je, že začínalo být znát přepětí.  Víc než v Německu, to bylo cítit v jiných zemích. Uvědomte si, že první světová válka neskončila na německé frontě. Formálně ano – kapitulace v Compiegne. Ale první světová válka začala na Balkáně a skončila taky tam. Angličané zlomili Turecko a všechno se zhroutilo.“

„Kromě toho“, doplnil Oleg Ajrapetov, „byla první světová válka válkou motorů.“ To vyvolávalo potřebu ropných produktů a jejich dostupu. „Anglická mise v Rumunsku před evakuací v roce 1916 zničila všechny (ložiska ropy). Ropa tu hořela do 20. let 20. století. A když se zhroutil balkánský směr, císaři Vilémovi II. vysvětlili, že s vítězstvím už nelze počítat.“

Oleg Ajrapetov je ruský historik, který se specializuje na ruskou vnitřní a vnější politiku na přelomu 19. a 20. století. Věnoval se například studiu činnosti generála Michaila Alexejeva, který byl hlavním velitelem ruské armády v době první světové války a dějinám opozičního hnutí v době vlády Mikuláše II.

 

Ilustrační fotka: Autor: А. М. Герасимов – Великая война в образах и картинах, выпуск XIV, 1917., Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=25300564

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.