Populismus – strašidlo, které kráčí Evropou?

Argument znovu publikuje analýzu Veroniky Sušové-Salminen, která se zabývá otázkou vztahu populismu a demokracie v dnešních podmínkách. Text vyšel v lednu 2016 a je i po roce stále aktuální.

Obvyklá definice populismu nám sdělí, že jde o politickou doktrínu, která staví proti sobě lid a elity, ale která nemá přesně ideologicky daný profil, je vágní, manipulativní či má představovat jenom politickou rétoriku. Při hlubším pohledu začnou být věci o dost složitější.

Jen těžko je dnes možné pochybovat o tom, že populismus získává na novém politickém významu. Tato esej nechce být nějakým intelektuálním cvičením, ale pokusí se přijít populismu na kloub a odpovědět, proč vlastně nyní v evropském kontextu populismus posiluje. Mým argumentem je, že dnešní populismus vrací do hry dva staronové problémy: politiku jako konflikt a otázku kolektivního identifikování se v kontextu neoliberální globalizace. Zároveň upozorním na to, že populismus je slovy specialistky na populismus Margaret Canovanové „stínovým obsazením“ liberální demokracie. Jedná se o jev, který přímo vychází z vnitřních napětí uvnitř liberální demokracie: ze vztahu mezi politickým liberalismem a koncepcí vlády lidu (demokracie), a dále pak z napětí mezi dvěma složkami moderní politiky – politikou vykoupenípolitikou pragmatismu. V rámci analytického přístupu k problému budu chápat populismus jako diagnózu (neo)liberální demokracie na počátku 21. století.

Politika jako konflikt

Politika má konfliktní rámec, i když si pod slovem konflikt či antagonismus nemusíme hned představovat fyzické násilí. Nelze zapomínat na nepříjemné „detaily“ – v politice jde o moc. Každý politický systém stojí před otázkou, jak institucionalizovat (a tím zkrotit) konflikty nejrůznějších typů. Mezi jinými: konflikty o vedoucí hodnoty a principy (hegemonii) a s tím související způsoby/principy rozdělování či přerozdělování zdrojů a nákladů ve společnosti.

Liberální demokracie, dominantní ale ne jediný systém dneška a budoucnosti, vznikala historicky v západní Evropě a utvořila historicky proměnlivé pojmy práva, spravedlnosti a rovnosti jako osu svého vyjednávání nebo kompromisu. Dále ji charakterizuje víra v instituce, v procedury a do značné míry v dnešní interpretaci také v racionálně, rozumně a samostatně uvažující jednotlivce-občany a v politický konsensus. Racionalistické pojetí liberální demokracie je výrazem politiky pragmatismu, jak jí chápe Canovanová či politiky skepticismu v pojetí filosofa Michaela Oakeshotta. Neodmyslitelným pilířem liberální demokracie je ale i myšlenka suverenity či vlády lidu, která přímo vyžaduje vysoký stupeň politické participace občanů se vztahem k emotivní a kolektivní politice vykoupení či víry. Ta nevidí v politice jenom soubor institucionálně regulovaných kroků a jejich dodržování, ale nástroj k dosažení sekulárně pojatého „vykoupení“ či lepšího světa, pozitivní změny.

Může se politika v liberální demokracii obejít bez kolektivit a emocí? Žijeme opravdu v časech globalizovaného a kosmopolitního světoobčanství a racionálně, pragmaticky uvažujících občanů-jednotlivců, kteří nepotřebují žádné „svazující“ kolektivní identity a symbolická společenství osudu? Vymazala eurocentrická globalizace a postmoderna (mocensky vnímané) odlišnosti kultur a náboženství a často nepřátelskou dynamiku vztahů my a oni?

Nová vlna populismu v Evropě naléhavě připomíná, že nikoliv. Globalizační konjunktura je pryč a ke slovu se hlásí jevy, které byly doposud typické pro tzv. „mimoevropské“, „tradiční“ společnosti „třetího světa“: antiglobalizační a deglobalizační tendence, nativismus, obrácení k domácímu jako reakce na vykořenění, fundamentalismy, nacionalismy a navíc ještě těžká kocovina ze sociálně a ekologicky devastujících účinků neoliberálního podřízení se vládě Trhu. Dekonstrukce nahrazuje rekonstrukce, a to i v Evropě, prosperující dosud na té „lepší“ straně globálního kapitalismu.

Populismus, konflikt a hegemonie

Základním pohonem populismu je konflikt, jehož prostřednictvím rozděluje politické spektrum podél hranice lid (my) – elity (oni). Výsledkem je polarizace veřejného prostoru, potlačení ambivalencí a v důsledcích také konec sdílení stejného politického prostoru (a to i hodnotově). Ideologicky může populismus zahrnovat nejrůznější proudy: nacionalismus, socialismus, národně-konzervativní ideje, fašismus či neofašismus atp. Populismus má také často tendenci k charismatickému lídrovi, který zosobňuje přímý vztah mezi lidem a mocí, zároveň má ztělesňovat lid a jeho charakter. Charismatický lídr tak představuje výzvu vládě anonymních institucí a procedur (politice pragmatismu), kterou upřednostňuje liberální demokracie a vychyluje politiku směrem k politice vykoupení.

Literatura ukazuje na to, že populismus není možné považovat za apriorně antidemokratický jev, i když má často neliberální rysy. Tam, kde je demokracie, je populismus či nějaká jeho forma. K tomu lze doplnit, že populismus se dá považovat za doprovodný prvek každé levicové politiky, ale i to, že fašismus vždy obsahoval významné populistické prvky.

Například argentinský politický filosof Ernesto Laclau posunul zkoumání populismu pryč od otázky ideologie a navrhnul ho chápat jako určitou politickou logiku a přiblížit mocenskému chápání politiky a politična. Je to způsob artikulování politiky v době, kdy dochází ke krizi hegemonie či hegemonního bloku ve společnosti. Populismus dává podle něj do pohybu mechanismus vznikání nové hegemonie.

Dále Laclau tvrdí, že populismus skrze vytvoření antagonistické hranice utváří novou politickou kategorii lidu. Lid nicméně není nějaká konkrétní sociální skupina (chudí, nevzdělaní, dělníci atp.) či třída. Proto Laclau do centra zájmu vznikání populismu staví pojem požadavku. Kolem řetezce požadavků vzniká i kategorie lidu. Populismus se stává nástrojem ke „kumulování“ zpočátku nestejnorodých požadavků zdola nahoru. Skutečnost, že tyto požadavky zůstávají dlouhodobě neuspokojeny, ho dál posiluje a utváří. Podle Laclaua není kritizovaná vágnost populismu jeho vnitřním znakem či charakteristikou. Naopak koresponduje se sociální realitou, ze které roste. Je tu tedy také komplexní kontext, který populismu pomáhá vzniknout.

Konečně Laclau navazuje na celou řadu dalších autorů, kteří tento politický jev chápou jako problém demokracie. Tedy, pokud budeme dál populismus vidět jen jako patologii, představuje patologii demokracie v rámci jejího prostoru. Diskuze o populismu je nejen otázkou kritiky samotného jevu, ale také otázkou o smyslu a fungování demokracie v její liberální interpretaci. A dodejme zde znovu, že v současném kontextu se problém populismu týká také vztahu mezi klasickým politickým liberalismem a jeho neoliberální verzí, která radikalizovala sociální význam tržních vztahů a také individualismus.

Zpátky k základům aneb Zdroje současného populismu

Globální kapitalismus je realitou, kterou nelze popřít. Postindustriální společnosti samozřejmě nejsou stejné jako společnosti před sto nebo dvě stě lety v časech takzvané modernizace a industrializace. Návrat do minulosti není možný a ani realistický. Nicméně ani globalizace nezměnila nic na určitých – řekněme antropologických – konstantách, které jsou stále orientační osou pro utváření i pochopení společenské dynamiky.

Společenská podstata našeho lidství a kulturní rozdíly, jejich vnímání na ose my – oni a potřeba identifikování se s námi zůstávají i v časech globální vesnice. Je nutné dodat, že dynamika tohoto vztahu nemusí a ani není vždy konfliktní, i když je konstitutivní (tj. ustavující). Každý z nás má navíc na výběr z mnohočetných identifikací, které může a nemusí různě a individuálně interpretovat. Identity se s individualitou nevylučují. Setkání s tím druhým (kulturně či názorově jinakým) může být nesmírně obohacující, ale pro takovou zkušenost musí existovat určité podmínky a předpoklady. Setkání s druhým má individuální a kolektivní dimenze – ta kolektivní a anonymizující má mnohem větší tendence k antagonismu (oni jako zobecněný a odosobněný nepřítel) a esencialismu. Populismus s touto mocenskou stránkou dynamiky vztahu „my – oni“ různě úspěšně pracuje, mimo jiné protože si jí připouští.

Pilířem demokracie je vláda či suverenita lidu a není tak možné ji redukovat jen na otázku lidských práv a svobody jednotlivce. Dnešní krize zájmové reprezentace odráží rostoucí demokratický deficit a populismus tu nachází oprávněně prostor pro svůj nástup. Zdola formulované požadavky k moci a nedůvěru v to, že je politický systém v dnešní podobě dokáže vůbec adresovat, není možné do nekonečna odmítat a delegitimizovat. To platí i přes to, že demokratická politika není nějaký jubox, kam hodím pěťák a ten mi zahraje zrovna tu „mojí“ písničku.

Populismus je ozvěnou krize liberálně-demokratického vládnutí a důsledek neoliberalismu. Středový, post-politický konsensus se stal překážkou pro demokratickou diskuzi o politických alternativách a popřením politiky jako otázky moci, jak přesvědčivě ukázala například Chantal Mouffeová a jeho další kritici. Konsensus je otázkou procedur a hledání kompromisů, ale neměl by být učiněn na úkor plurality názorů, zájmů, pohledů a alternativ, které jistě mají konfliktní podstatu a vztahují se k politice vykoupení. Neměl by se stát nástrojem k popírání mocenského konfliktu, ale jeho regulačním, pacifikačním mechanismem. Právě odsud se rodí populismus jako hnutí těch, kteří byli vyloučeni, protože sterilita konsensu vyloučila alternativy nejen vlastním rozhodnutím, ale také z politické arény. Taková rozhodnutí jsou pak vnímána na antagonistické hranici – nejsou „naše“ a nesouhlasíme s nimi. (Nikoliv, že s nimi nesouhlasíme, ale považujeme je za „naše“, protože sdílíme s oponentem společný prostor a pravidla hry.)

Neexistence politických a voličských alternativ představuje další zdroj populismu. Nelze dobře žít ve společnosti, kde neexistuje naděje na změnu k lepšímu. Ta se nedá redukovat jenom na individuální snahy v poušti osamění. Týká se to, jak liberální demokracie vnitřně, tak ale i celého systému, se kterým kohabituje – tedy globálního kapitalismu. Dosavadní hegemonický blok ztotožnil liberalismus s jeho neoliberální interpretací a triumfalismem konce studené války. Právě ten se stává polem boje o novou hegemonii (nadvládu), který už nerozlišuje mezi klasickým liberalismem a neoliberalismem. Kupříkladu postmoderní sociálnědemokratická levice nemá po ruce širší kolektivity a odmítá určité progresivně-populistické (mobilizační) instrumenty svojí politiky. Zaměřila se spíš na otázku středostavovského individualismu a kooperace s kapitálem v rámci konsensu středu a politiky jako technokratického udržování, a to jí vzalo vítr z plachet. Levice bez prvků politiky vykoupení, bez naděje na lepší život a víry v sílu kolektivní akce, není levice. Také proto (ale ne jen proto) evropskému populismu dominuje exkluzivní, národovecko-pravicová verze s tendencemi ke konzervativismu a k sociálním (nikoliv ale tržním či ekonomickým) regulacím.

Populismus a uprchlická/imigrační krize  jako dilema (neo)liberální demokracie

Imigrace do Evropy a spory o status uprchlíků/imigrantů ukazuje na dilema, ze kterého vyrůstá dnešní populistická artikulace politiky. Tento v podstatě transnacionální (tj. hranice překračující) problém se dotýká funkčnosti demokracie a státu v globálním kontextu a rozkrývá už zmíněné napětí mezi liberalismem a demokracii v (neo)liberální demokracii. Prvním problémem tu je, jak demokraticky řešit lokalizované náklady globálních procesů mimo kontrolu národních vlád a států, ale pořád situovaných v jejich rámcích (jiné se přes všechny diskuze uvést v život nepodařilo).  A druhým potom otázka, kde začíná a končí komunita lidí (demos) spojených společnou odpovědností a jedním osudem, i když je tento společný osud – národ (natio/ethnos) – jistě moderní konstrukcí s mocenskou dimenzí. Konstrukcí, která bezpochyby omezuje, diktuje a svazuje, protože každého z nás od narození „kulturně deformuje“ v našem lidství a v naší individualitě.

Člověk je tvor společenský, zoón politikon, řečeno s Aristotelem či, řečeno spolu s Maxem Weberem a Cliffordem Geertzem, „zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo.“ Sám jako jednotlivec, osvobozený od tíhy společenských vztahů, moci a kultury člověk snad ani existovat nemůže. Dokáže hledat rovnováhu mezi emancipací a regulací, nicméně nedovede ani jedno a ani druhé zcela zrušit. Hledání této rovnováhy je nekončícím příběhem a je zřejmé, že je na čase začít psát jeho novou kapitolu a ukončit tu, kterou psal neoliberalismus.

Navážu-li na shora řečené. Apel na pomoc a solidaritu k uprchlíkům je inkluzivním apelem na lidství a lidská práva, na absolutní rovnost, je apelem bez hranic a bez vylučování, který čerpá z tradice liberalismu a individualismu. Apel na ochranu hranic a „našeho“ před migrantem je exkluzivním apelem demokratickým a kolektivním, který stojí více či méně na antagonistické logice vztahu my – oni a váže se k národnímu státu, k občanství a suverenitě lidu v jejich lokálním, symbolickém rámci.

Bez ohledu na ideologický balast kolem jsou obě pozice legitimní a právě vzájemné popírání legitimity těchto dvou argumentů prohlubuje a potvrzuje stávající antagonismus. Obě pozice vycházejí ze dvou základních, stavebních prvků liberální demokracie. Dilema se převrátilo v antagonismus, který signalizuje ztrátu rovnováhy, způsobenou vnějšími i vnitřními tlaky. A tento antagonismus celou politickou konverzaci radikalizuje a dál ideologizuje.

Konflikt nikam nezmizel

Příklad nekonsensuálního uchopení uprchlické/imigrantské otázky ukazuje na to, že konflikt jako hlavní osa politiky nikam nezmizel a že politická rozhodnutí jsou otázkou mocenského vyloučení jednoho či více názorů. (Neo)liberální konsensus středu je zdrojem antagonistické artikulace problému. Vydání se na jednu z cest teď obnažuje jeho konkrétní politické důsledky, které nemůže už vyřešit nějaká moralizující agenda a kázání z mediálních kazatelen o dobru a zlu. Bude se za něj platit politická daň, například v podobě nástupu pravicového populismu a možná i konfliktu uvnitř evropských společností, které mohou vytvořit nové překážky v úspěšné integraci a dál poškodit soudružnost EU. Platí to zvlášť, pokud namísto obrany statu quo, obestřeného morálními hesly, nezačneme hledat politické nástroje, které by pravicovému populismu a jeho politickým požadavkům vytvořily životaschopnou politickou alternativu, formulovanou zdola i shora. Jak napsala Margaret Canovanová, „Jako v náboženství i v politice ztráta víry vede ke zkaženosti a uvolňuje místo pro obrození.“ Politika v dnešním podání je jako církev bez víry a nastupující populismus je tak paradoxně – a i když to zní nepříjemně – pokusem o její obrození. V tomto ohledu má populismus se všemi svými chybami a risky, které přináší, velký kus pravdy.

 

Článek byl publikován na už neexistujícím webu Altpress v lednu 2016. Stávající text prošel malými úpravami.

 

Ilustrační obrázek: Autor: Eugène Delacroix – Svoboda vede lid (1830), Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=38989