Je emigrace útěkem za svobodou?

Pavel Janičko se ve svém komentáři pokusil srovnat toky emigrace v různých etapách dějin Československa a Česka a Slovenska, a to ve vztahu  k etablované tezi, že emigrace byla útěkem za svobodou.

Jedním z nejpoužívanějších argumentů, jejichž cílem je nějakým způsobem denunciovat lidově demokratický či socialistický režim v Československu v letech 1948-1989 je poukaz na fakt údajně masové emigrace z této země do „svobodného světa“. Tento argument je poměrně účinný a jeho podstatou je vlastně konstatování, že socialistické režimy byly ve srovnání s kapitalistickými státy natolik neúspěšné, že musely své občany izolovat, dokonce „zavírat“ za ostnaté dráty, aby tito nemohli poznat ten skvělý svobodný svět a neuprchli za touto svobodou z mateřských zemí. Tento fakt se zdá být natolik „neprůstřelný“, že se mnohokrát opakuje nejen v různých politických a ekonomických diskusích, ale dokonce především je obsažen v nejrůznějších kulturních výstupech (literatuře, filmech apod.).  Regulovaná možnost výjezdu soukromých osob na „Západ“ je označována za jeden ze základních ataků na lidská práva a na svobodný život (v jednom internetovém periodiku se nedávno jakási paní spisovatelka, která emigrovala do USA, vyjádřila, že utekla „z toho fešáckého kriminálu do svobody“, i když tam zpočátku dělala jen servírku v restauracích“) a především za jasný důkaz zaostalosti a neperspektivnosti socialismu. Zkusme tuto rétoriku trochu rozklíčovat a uvést do souladu s fakty.

Celou tuto pasáž bychom mohli uvodit jakousi celkovou hodnotící větou – „Emigrace z Československa probíhala v pohnutém 20. století v několika vlnách, způsobených válkami, komunistickým režimem i ekonomickou stagnací země“, kterou nalezneme v některých souhrnných textech na internetu (např. Emigrace a exil). Zároveň nám toto tvrzení dává možnost se analytičtěji zamyslet, do jaké míry jsou takové autoritativní soudy oprávněné a v jakém rozsahu jsou jen rutinní pravicovou propagandou neopírající se o skutečná fakta.

Zkusme se tedy touto optikou podívat na některé údaje.

Například podle údajů ve sborníku „Nová emigrace z České republiky po roce 1989 a návratová politika“ (Etnologický ústav AV ČR, Praha 2014) jsou počty emigrantů takovéto::

V cizině v současné době žije kolem 2,5 milionu lidí, kteří se hlásí k českému původu, popřípadě jsou i občany České republiky. Důvody k odchodu – ale i země, kde se tito lidé usadili – jsou přitom velmi odlišné. Většina z těchto lidí jsou potomci přistěhovalců, kteří opustili svou vlast především ve druhé polovině 19. století století. Zvláštní skupinu tvoří političtí exulanti odcházející po Mnichovu 1938, dále v roce 1948 a posléze v roce 1968. Ve statistikách se jejich počty velmi liší, ale na základě podkladů z archivu StB lze odhadnout, že se jedná zhruba o 200 000 lidí. Poslední skupinou, o níž se málo hovoří, jsou lidé, kteří ze svobodné vůle opustili republiku po roce 1989 a odešli do ciziny za prací, studiem, vědou. ČR nevede žádnou statistiku. Kvalifikovaný odhad říká, že v cizině žije dočasně nebo trvale kolem 200 až 250 tisíc občanů ČR, kteří odešli po roce 1989“.

Stejně tak Prokop Tomek zase v textu „Emigrace“  píše, že

Za celé období 1948-1989 odešlo z Československa proti vůli režimu asi 200 000 občanů. První masivní vlnou bylo asi 25 tisíc uprchlíků za tři roky po r. 1948. Instalace elektrifikovaného zátarasu na hranicích spolu s minimálními možnostmi cestování do svobodného světa pak v letech 1952-1964 rapidně zmírnily počet uprchlíků na průměr pouhých 252 ročně. Další silná uprchlická vlna činila v letech 1968-1969 70 000 uprchlíků. V dalším desetiletí počty uprchlíků z Československa poklesly, od roku 1979 pak dosahovaly ročně okolo 5000.“

Pokud bychom tedy chtěli pracovat s uvedenými čísly, tak nám vychází, že podíl z celkového počtu osob emigrujících z Československa v důsledku odmítání režimu „komunismu“ se v nejlepším (či nejhorším) případě pohybuje v tomto století na úrovni jedné pětiny z jejich celkového počtu. Můžeme samozřejmě spekulovat na téma, o kolik by se počet emigrovavších zvýšil, pokud by možnost odcestovat ze socialistického Československa na „Západ“ byla méně administrativně a finančně náročná, nicméně stejně tak by se v tomto případě pravděpodobně snížila i motivace těch, kteří emigrovali v touze po získání možnosti právě volně cestovat po světě.

Pokud tedy vyjdeme z úvodní větičky, kde se emigrace z Československa vysvětluje válkami, komunistickým režimem a ekonomickou stagnací, tak docházíme k poměrně humorným závěrům. V každém případě z těchto faktů vyplývá jediný možný způsob interpretace tvrzení, že  totiž v celém období 20. století, a ještě snad více ve století dvacátém prvním, se na území tehdejšího Československa i současných dvou samostatných republik pohybujeme v prostředí (odečteme-li tedy socialistickou periodu) buď ve válečném stavu, nebo v situaci ekonomické stagnace či dokonce krize, neboť emigrační toky se v zásadě prosazovaly po celou tuto dobu. Nevím, do jaké míry by podobné úvahy uchvátily ty propagátory současného režimu, kteří už minimálně 20 let hovoří o „nejlepším období v dějinách tohoto národa“ a jak by vysvětlili, že z této “zaslíbené země“ odcházejí pořád statisíce osob za vidinou lepšího života.

Emigrace dnes

Určitá absurdita jednostranného svalování viny za emigraci na „komunismus“ vynikne zejména v okamžiku, kdy se podíváme na realitu nejen z hlediska „Česka“, ale na celkový obrázek tzv. postkomunistických zemí. Nemusíme se ani namáhat s tvorbou vlastních formulací a hledáním dalších statistických dat, stačí seřadit několik citací, které se dají snadno vyhledat na internetu:

Ze střední, východní a jihovýchodní Evropy odešlo za posledních 25 let za lepšími příležitostmi do zahraničí téměř dvacet milionů převážně mladých kvalifikovaných lidí. Ekonomika regionu by bez vlivu přesunu pracovní síly z let 1995 až 2012 rostla v průměru celkem o sedm procent rychleji, spočítali experti MMF

Nebo:

Litevské oficiální statistiky uvádějí, že ze země dříve o třech a půl milionu obyvatel odešlo za poslední dvě desítky let přes sedm set tisíc lidí, tedy dvacet procent obyvatelstva. Podobná čísla uvádí i sousední Lotyšsko: dřív dva a půl milionu, dnes v něm nežijí ani ty dva miliony trvale hlášených.“

Nebo:

Pokud porovnáme počet obyvatel pobaltských republik v době rozpadu SSSR s tím, co je pozorováno, pak ..  počet litevských obyvatel v produktivním věku se v průměru snižuje o 2 % ročně, což v kombinaci s vysokou emigrací vytváří akutní nedostatek pracovních sil.“

Nebo ještě:

Každý sedmý Polák žije ve stresu…zbytek v Londýně, Liberální Gazeta Wyborcza píše o 2 – 3 milionech Poláků žijících v zahraničí“.

Jak je tedy patrné, emigrační toky po „pádu komunismu“ nejen nezmizely, ale naopak se ještě velmi zintenzivnily. Postkomunistickou Evropu postihl masový exodus, která v některých oblastech může vést až k možné demografické katastrofě a v každém případě k významnému ekonomickému a sociálnímu oslabení této oblasti.  Znamená to tedy, že migrační faktor “ nesvobody“ nebo „komunistického útlaku“ byl mnohem méně skutečně působící, než je v současnosti v rámci pravicové propagandy zdůrazňován. Ve skutečnosti naopak skutečnost, že lidé měli v zásadě zajištěný přístup k základním životním potřebám, tuto emigraci spíše tlumil.

Je zde samozřejmě souvislost hierarchií lidských potřeb, kdy je zřejmé, že existují potřeby nezbytné a méně nezbytné až zbytné. Stejně tak je zřejmé, že za určitých okolností, jestliže jsou ty nezbytné potřeby na určité úrovni saturovány, roste váha takových věcí jako možnost cestování, na což vlády socialistických zemí reagovaly nedostatečně. Ukazuje se ovšem, že celková tendence k emigraci z prostoru východní Evropy směrem na Západ, která byla a je zjevně dána dlouhodobou slabší ekonomickou pozicí této části světa v porovnání s vyspělými státy západní Evropy a Severní Ameriky, což se nepodařila zásadně překonat ani v rámci obdivuhodného industrializačního úsilí v období socialismu ve východní Evropě. A v současné době lidé utíkají v ještě větším měřítku ne za Svobodou, ale za iluzí lepšího života.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.