Psychiatr varuje před „digitální demencí“

Ivo Šebestík se věnuje nově vydané knize německého psychiatra Manfreda Spitzera o digitální demenci a důsledcích nadužívání počítačů pro lidský mozek a myšlení.

Manfred Spitzer, dříve hostující profesor na Harvardské univerzitě, nyní šéf univerzitní psychiatrické kliniky v Ulmu a Centra pro výzkum učení a neurologie, vážně varuje před důsledky nadužívání digitálních médií na výkon lidského mozku a průběh duševní činnosti.

Výsledky svých dlouholetých výzkumů a odborných studií jiných odborníků zabývajících se obdobnými tématy, shrnul do populárně koncipované práce nazvané Digitale Demenz. Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen. Kniha vyšla letos v brněnském vydavatelství Host pod stejným názvem, tedy Digitální demence – jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.

Domnívám se, že bude velmi užitečné, právě v současné době, kdy je snad ještě čas, nešťastný vývoj v nadměrném užívání stále nových a spotřebitelsky i komerčně „atraktivnějších“, digitálních technologií, korigovat. Alespoň trochu, zejména u malých dětí, v zájmu zachování schopnosti myslet.

Většina následujícího textu obsahuje doslovné citace z českého vydání Spitzerovy knihy, což se ve většině případů obejde bez komentáře. Sám za sebe si zde dovolím dodat pouze to, že naše „ekonomické“ myšlení nám poskytuje sice dostatek varování, pokud se jedná o hrozby, jaké v současné době vyplývají z chyb, kterých se dopouštíme v globální ekonomice. Nicméně, paralelně  alespoň s relativní mírou materiálního blahobytu v naší části planety, jsou z různých stran soustavně ohrožovány i hodnoty, které mají právo být považovány dost možná za nadřazené všemu ostatnímu. Mám zde na mysli především naše myšlení a schopnost citu a soužití s ostatními lidmi.

Zdá se být nesporné, že zejména obyvatelstvu žijícímu v hospodářsky vyspělých a bohatých zemích Severní Ameriky a části Evropy, hrozí těžké civilizační choroby pocházející – jak mimo jiné vyplývá i ze zmíněné knihy profesora Spitzera – ze změn ve způsobu myšlení, které úzce souvisejí se změnami – řečeno s Flaubertem – v citové výchově současných a budoucích mladých generací.

Je evidentní, že se mění vztahy mezi lidmi a ve vzájemném vnímání nabývá vrchu konkurenční soutěžení a odcizování (proměna rodinného prostředí je kniha sama o sobě??). Snižuje se míra empatie, ohledů a respektu k soukromí ostatních lidí, ale i ke svému vlastnímu. Virtuální internetové „přátelství“, které je v podstatě zmnohonásobením vlastní deprimující samoty, nahrazuje skutečné blízké vztahy a absence reálného sociálního prostředí (mimo počítač, mobil a televizní obrazovku) dost dobře neumožňuje dětem a mladým lidem osvojit si dříve běžné sociální zvyky. Evropská kultura, vzdělanost a myšlení – výdobytek několika tisíciletí evropských dějin (od staré Kréty je to už pět tisíc let!) se tak může během několika generací zcela vytratit a být nahrazena něčím, v čem – a tím jsem si jist – by asi nikdo z nás současných žít nechtěl.

Malý Američan žije vlastně jen pět hodin denně

Ale dejme nyní, v několika citacích, slovo autoru knihy o „digitální demenci“, profesoru Spitzerovi:

„Moderní výzkumy mozku totiž naznačují, že při užívání digitálních médií máme veškeré důvody k šířeji pojatým obavám. Náš mozek totiž prochází procesem neustálých změn, z čehož nutně vyplývá, že není možné, aby nás uživatele každodenní kontakt s digitálními médii nijak neovlivnil.“

Z výzkumů provedených v roce 2009 ve Spojených státech amerických a v Německu (na vzorku 43 500 školáků) vyplynulo, že v USA stráví děti denně s nějakými médii celkem 10.45 hodiny a v Německu o něco méně, tedy 7.14 hodiny. Vezmeme-li v úvahu, že den má 24 hodin a že děti by z toho počtu hodin měly spát aspoň osm hodin, pak se čas průměrného amerického školáka věnovaný reálnému světu scvrkne na nějakým pět hodin denně.

Během těchto pěti hodin ovšem školák snad také snídá, svačí, obědvá, večeří (patrně vše při sledování počítače), koupe se a chodí na toaletu (možná také s nějakým digitálním médiem v ruce). Skoro by se chtělo konstatovat, že děti „postižené“ nadměrnou mírou digitalizace, mají vskutku hodně krátké dětství.

„Publicista Nicholas Carr popisuje svou vlastní zkušenost s užíváním internetu takto: ,Jakoby mi síť ničila schopnost soustředění a nerušeného uvažování. Mé vědomí nyní čeká, až bude moci zaznamenávat informace přesně tak, jak jsou nabízeny na síti: v podobě rychlého proudu malých částic (…) Moji přátelé říkají totéž: čím více používají síť, tím namáhavěji se soustřeďují na psaní delších úseků textu.“

„Stejně jako se horolezectví nedá naučit tím, že někoho na vrchol vynesete, tak se mladý člověk nestane expertem (v jakémkoliv oboru), pokud se zeptá experta. Osvojit si vědomosti z pramenů sám, kriticky je ověřovat, zvažovat, ověřovat prameny, skládat jednotlivé dílky do smysluplného celku – aby se člověk všechno tohle naučil, musí to dělat samostatně…

Demence je více než jen zapomětlivost. A v případě digitální demence mi proto jde o více než jen o fakt, že se zejména mladí lidé zdají být stále zapomětlivější, na což poprvé poukázali korejští vědci v roce 2007. Jedná se víceméně o duševní výkonnost, myšlení, schopnost kritiky, o orientaci v ,houštině informační záplavy“

Nová média vyvolávají závislost jako alkohol, nikotin a jiné drogy

Říká se, že nová média dnes patří ke každodennímu životu, a proto si na ně děti musí zvykat. Tomu musím odporovat: nová média mají potenciál vyvolávat závislost stejně jako alkohol, nikotin a jiné drogy. Závislost na počítačích a internetu se v naší zemi (míněno Německo – pozn. iš) začaly houfně vyskytovat a pro postižené mají ničivé důsledky. Stejně tak by se mohlo tvrdit: ,Pivo a víno jsou součástí naší společnosti a kultury. Proto musíme už děti ve školce vést k tomu, aby se s nimi naučily vhodně zacházet. Proto alkohol do školky patří. Celé jedno průmyslové odvětví by mělo z takových doporučení velkou radost.“

Spitzer má zde na mysli celý mnohovrstevný digitální průmysl, který patří k velmi bohatým a vlivným v celosvětovém měřítku, a který směřuje svou reklamu cíleně a stále ve větší míře na co nejmladší spotřebitele, tedy na děti, kterým velmi zaměstnaní rodiče poskytují nejnovější technologie nejenom na jejich výslovné přání (ovlivněné reklamou), ale i jako náhradu za vlastní čas. Tedy často za tradiční citovou výchovu v rodině.

Ostatně nové technologie už nabízejí i dovedně zkonstruované a skvěle naprogramované roboty nahrazující živého kamaráda, domácí zvířátko nebo dokonce i bratříčka nebo sestřičku. Viz robot od japonské firmy NEC, který slouží jako chůva dětí. A dále opět profesor Spitzer:

„… sprosté na všem tom tržním humbuku kolem počítačů ve školách je, že to, co rodiče dělají – kupují pro své páťáky počítač – vede přesně k tomu, co nechtějí a čeho se obávají… Počítač doma vede k horším výkonům ve škole. To se projevuje jak u počítání, tak u čtení. Autoři (výzkumníci Thomas Fuchs a Ludger Wössman – poznámka iš) své výsledky komentují takto: ,Pouhá dostupnost počítačů doma vede nejprve k tomu, že děti hrají počítačové hry. To je odvádí od učení a projevuje se negativně na jejich úspěšnosti ve škole.“

„Používání počítače v raném dětství může vést k poruchám pozornosti a v předškolním věku pak k poruchám čtení. Ve školním věku se navíc v rostoucí míře objevuje sociální izolace, jak prokazují americké a dnes už i německé studie… K tomu je třeba podotknout, že právě digitální sociální sítě rozhodně nevedou k četnějším a lepším kontaktům, nýbrž k sociální izolaci a ke kontaktům povrchním. Jen nepatrné množství dívek si své online přátele spojuje s pozitivními pocity. Ty zažívají víceméně především s osobními přáteli. Proto v následujících kapitolách zevrubně doložím, jak a do jaké míry činí digitální sítě naše děti a mladistvé osamělými a nešťastnými.“

„Samozřejmě se naskýtá otázka, proč – když je tomu tak – se nic neděje. Proč se nikdo tomu každodennímu ohlupování nebrání? Jakožto psychiatr nedám na konspirační teorie, jež nějaké zlé moci přisuzují úmysl způsobit rozšiřováním digitálních médií postupnou demenci obyvatelstva, aby se dalo snáze ovládat. Ne, jsem přesvědčen, že věc je mnohem prostší. Existuje mnoho lidí, kteří digitálními produkty vydělávají spoustu peněz a kterým je osud druhých, obzvláště dětí, zcela lhostejný.“

Tady Spitzer jmenuje výrobce a obchodníky se zbraněmi, jakož i tabákový průmysl nebo producenty evidentně nezdravých nebo dokonce škodlivých potravin, jejichž reklama ovšem rovněž míří na dětského spotřebitele, respektive skrze něj na jeho rodiče. Tato reklama je v současné době zakázána pouze ve Švédsku a v Jižní Koreji. Jinde na světě vlády nijak nebrání „trávení“ svých dětí nevhodnými potravinami. V dalším textu Spitzer zmiňuje moderní závislost majitelů různých navigačních systémů na jejich aplikacích:

Nenaviguji, nechávám se navigovat. To je velký rozdíl!

„Bylo by však naprosto mylné domnívat se, že by se s nimi lidé naučili lépe navigovat. Právě naopak!  Kdo má v autě satelitní navigační systém, ten se nechává navigovat, ovšem sám nenaviguje. Jeho schopnost prostorové orientace upadá. Tato schopnost souvisí s jistou konkrétní částí mozku, hipokampem. V něm se nacházejí buňky, vztahující se k určitým místům, protože se jim naučily… Od konce minulého století víme, že lidé, kteří se potřebují vyznat v neznámém terénu, to dovedou pomocí hipokampu.“

„Kdo se učí žonglovat, tomu měřitelně narůstá objem těch oblastí mozku, jež odpovídají za zpracování očních pohybů… Kdo se učí hrát na housle nebo na kytaru, zvětšuje si v mozku oblast zodpovídající za prsty levé ruky. Hudebníci hrající v orchestru mají vesměs větší oblast pro sluch… Třebaže hipokampus představuje v mozku poměrně malou strukturu, je pro fungování celého mozku velmi podstatný. Nevytváří jen propojené (reálné) místní znalosti, nýbrž také místa /adresy) v kůře velkého mozku, kde jsou zakódovány jisté vlastnosti nebo atributy. Jejich provázanost tvoří to, co nazýváme zážitkem…“

„Na rozdíl od kůry mozkové, která ve svých mnohých modulech vytváří pomalým učením uspořádané mapy atributů, hipokampus je trvale zaměstnán tím, že věci propojuje a z četných vzruchů probíhajících v kůře velkého mozku formuje události, zážitky a obsahy dlouhodobé paměti… Už delší dobu existuje domněnka, že jsou-li nervové buňky v hipokampu vystaveny nadměrnému přetížení, stresu, hrozí jim odumírání… Výzkumy frankfurtského anatoma Heika Braaka navíc už před delší dobou prokázaly, že Alzheimerova choroba má svůj původ v oblasti hipokampu, odkud se pak šíří četnými spoji do dalších oblastí areálů kůry velkého mozku.“

Celou tuto část svého pojednání nakonec Manfred Spitzer shrnuje do následujících vět: „Náš mozek tedy funguje do jisté míry podobně jako sval: je-li využíván, roste; není-li využíván, zakrňuje.“ O něco dále pak vysvětluje samotný původ z latiny pocházejícího slova „demence“. Jeho výklad je velice jednoduchý. Vzniklo ze dvou slov, „de“ ve významu „dolů“ a „mens“ coby „mysl“. Je to tedy v podstatě „duševní pokles“.

Demence je duševní pokles. Trvá déle, klesáme-li z větší výšky

„Demence je duševní pokles. Jako každý pokles i ona trvá déle, klesáme-li z větší výšky. A tato výška, duševní výkonnost, závisí stejně jako svalová výkonnost na tréninku. Duševní trénink – učení – probíhá stejně jako u svalů automaticky při duševní a fyzické námaze. Duševně se namáháme, pokud se aktivně vypořádáváme se světem.“

„… čím povrchněji se nějakým věcným obsahem zabývám, tím méně synapsí se mi v mozku aktivuje, což má za následek, že se méně naučím. Toto poznání je tak důležité proto, že digitální média a internet musejí působit na učení negativně právě z tohoto důvodu. Zaprvé vedou k větší povrchnosti, což lze poznat už jen z používaných jazykových pojmů: dříve se texty četly, dnes se ,skimují´ (tj. povrchně přeletí očima). Dříve se do látky pronikalo, dnes se namísto toho po síti ,surfuje´(tedy klouže po obsahovém povrchu)…“

„Pokud na dotykové interaktivní tabuli (smartboardu) rukou přetahuji slovo z bodu A do bodu B (přesouvám je na jinou část monitoru), pak provádím jen to nejpovrchnější, co se slovem provést lze – povrchnější by bylo jen ještě méně pohybově náročné zmáčknutí kláves Ctrl+C a Ctrl+V nebo kliknutí myší. Přečíst slovo nebo ho dokonce přepsat, abych se jím přitom musel myšlenkově zabývat, by byly kroky hlubšího zpracování, jež elektronická média oslabují, nebo ho dokonce úplně odstraňují.“

Počítače dětem chudých zemí!

Na jiném místě knihy se Spitzer zabývá nejrůznějšími velkými, zdánlivě humanitárně zaměřenými akcemi majícími za cíl vybavit školáky v rozvojových zemích co největším počtem počítačů, laptopů a dalších digitálních zařízení. Pod „lidskou tváří“ projektu se ovšem skrýval především byznys a jejich „bonusem“ byla nejčastěji jejich nedomyšlenost a v posledku malá efektivita z hlediska proklamovaného cíle. Tak například v roce 2009 bylo dodáno do Peru 290 tisíc laptopů určených do škol. Na toto místo určení ovšem doputovala jen něco málo více než jedna třetina. Zbytek zůstal ve skladištích bez využití. Především proto, že ve školách chyběla elektřina nebo byly počítače prostě vadné.

Ještě hůře dopadla dodávka laptopů do Rwandy, v níž má jen pět procent škol připojení k elektrickému zdroji. Následné výsledky zkoumání úspěšnosti zavádění digitálních technologií do výuky dětí v Peru a v Uruguayi navíc potvrdily výsledky výzkumů prováděných i v bohatých zemích světa. Výsledky žáků tato technika spíše zhoršila, než aby je vylepšila. Nigerijští školáci navíc na svých laptopech, zřejmě doma i ve škole, docela shodně surfovali nejvíce na pornografických stranách. Také v Thajsku došlo díky dodávkám nových technologií do škol k nárůstu dětské pornografie. Oblibě se zde těšily rovněž i násilné videohry.

Tyto počítače někdo u výrobců a distributorů technologií objednal a odkoupil. Možná některá vláda nebo charitativní organizace, která získala peníze ze sbírek. Každopádně, alespoň v hlediska zisku z prodeje, splnily laptopy svůj účel.

„Skoro všechny studie týkající se úspěšnosti učení při využití počítačů ve škole iniciovaly a sponzorovaly takřka bez výjimky počítačové firmy a telefonní společnosti,“ konstatuje zasvěcenec Uwe Afemann. Dodnes skutečně neexistuje žádná nezávislá studie, která by nepochybně dokazovala, že pouhým zavedením počítačů a monitorů do tříd se učení stává efektivnějším… Studie, které prokazují opak, tedy že informační technologie mají na vzdělání negativní účinky, oproti tomu existují.“

Mimo jiné zde funguje také sociální rozměr celého problému. Studie prokazují, že zavádění digitálních technologií do škol má výrazně negativnější důsledky především v takzvaných „horších“ školách, což jsou pochopitelně školy „pro chudé“.  „Tím mají autoři (studií – poznámka iš) na mysli skutečnost, že nerovnoměrnost přístupu k síti mezi chudobou a bohatstvím se prostřednictvím připojení škol k internetu nezmenšuje, nýbrž narůstá.“

Když někde něco je, tak si s tím už nelámeme hlavu

Kdo přesouvá duševní práci na digitální nosiče dat nebo do mraků, má kromě menšího bezprostředního vytížení mozku ještě další problém. Stav motivace ke vštípení si nových věcných obsahů se mění. Když víme, že je něco někde uchováno, už si tím ,nelámeme hlavu´… Kdo tedy po vykonané práci stiskne na počítači tlačítko save, nemůže se divit, že na druhý den si toho už tolik nepamatuje… Novější experimenty ovšem ukazují, jak výrazně se tento efekt projevuje právě při používání digitálních médií. Vedou nás k bezstarostnosti vůči vštěpování si vědomostí, protože  přece můžeme vše (znovu) najít na síti. Tím se v dlouhodobém horizontu vytrácejí odborné znalosti, které ovšem nutně potřebuji, pokud chci s internetem smysluplně pracovat. Dále tím redukuji své budoucí možnosti samostatné duševní práce a využití své vlastní paměti, neboť dospělí se učí především tím, že připojují nové informace k těm stávajícím.“

Závěr aneb Neškodí digitální technologie jako takové, ale jejich nadužívání

Celou knihou Manfreda Spitzera procházejí detailní popisy odborných výzkumů prováděných všude po světě a zabývajících se vlivem digitálních technologií na rozvoj (spíše úpadek) myšlení – u dětí, mládeže i u dospělých uživatelů. Stejně tak jeho práce obsahuje grafy a nákresy zobrazující funkce lidského mozku, které v užší míře souvisejí s učením nebo motorikou.

Profesor Spitzer není odpůrcem digitálních technologií, jak mu to vytýkají jeho odpůrci nebo čtenáři, kteří jeho práce dost dobře nepochopili. Argumentuje proti NADUŽÍVÁNÍ těchto technologií a proti tomu, aby jejich aplikace nahrazovaly klasické formy učení, vštěpování, studia i sociálního chování a citového prožívání člověka. Upozorňuje na to, že „klasické“ formy učení a vštepování se vyvíjely milióny let (už od biologických předků současného člověka) a v evoluci se ukázaly být úspěšné a funkční, zatímco nadměrné užití digitálních technologií a zejména fakt, že ony NAHRAZUJÍ původní způsoby učení, paměti a vštěpování informací, mohou mít velmi nebezpečné následky.

A zde se vracím k tomu, co jsem uvedl či naznačil na začátku tohoto textu. Vlády většiny zemí takzvaného vyspělého světa svými zákony brání produkci a šíření zdraví poškozujících látek, zejména drog. Nebo je (alkohol a tabák) aspoň nedoporučují dětem a mládeži ke konzumaci. Stejně jako „nedoporučují“ nosit při sobě střelné zbraně a granáty. Špatně, respektive nadměrně a předčasně „konzumované“ digitální technologie primárně určené ke komunikaci či sběru dat a manipulaci s nimi, jsou rovněž silnou návykovou látkou. A podobně jako droga, i v raném dětství aplikovaná pravidelná několikahodinová (mnohahodinová) dávka „digitální návykové látky“ poškozuje mozek člověka. Především dítěte!

Spitzer v té souvislosti připomíná skutečnost, se kterou pracuje zejména reklama, kterou si výrobci a distributoři digitálních technologií promyšleně zadávají. Je to fakt, že děti a mládež milují nové věci. Zajímá je vše, co je nové. (Asi proto je tak málo zajímají tradiční evropská kultura a vzdělanost.) Zářící barevná, někdy blikající, vždy proměnlivá, hrající, vrnící, bzučící, šelestící, zpívající a kňučící infantilní obrazovka některého laptopu, smartfonu či něčeho podobného je pro ně především hračka. Hračka přizpůsobená jejich věku, tedy s obrázky, postavičkami, se zvířátky. Je to návyková hračka.

Když James Cook na svých cestách světem navštěvoval osady „divochů“, obdarovával je barevnými sklíčky, korálky, zrcadélky, prostě cetkami, jaké zaujmou i roztomilého ptáčka zvaného straka. Co se třpytí, co září a bliká, to všechno láká dětskou mysl, stejně jako to lákalo těchto laciných cetek dosud neznalou mysl necivilizovaných lidí. Jenže dětství by mělo přejít v dospělost a necivilizovaný stav se může dočkat civilizace. Tedy, za normálních okolností a za předpokladu, že dospělost dojde zralosti a civilizace kulturnosti.

Co když ale plně dospělý, tedy soudný člověk není právě nejvášnivějším, skoro slepým konzumentem nepřetržitě na trh dodávaného zboží? Dětská mysl představuje lepšího konzumenta. Dítě chce všechno, co vidí. A hned!

Aniž bych chtěl komukoliv podsouvat jiný zlý úmysl, než „pouhý“ byznys, výsledkem aplikace těchto hraček do života (především jejich ohromné nadužívání) může v konečném důsledku vést k vytvoření v podstatě nového druhu člověka. Tento „nový“ člověk je pro nás zatím velkou neznámou. (Homo non sapiens, infans et puerilis“?) Nevíme nic především o jeho citových vlastnostech a o tom, jak se bude chovat ve společnosti, pokud se s ní bude od narození seznamovat téměř výhradně jenom přes internet a přestane o ní přemýšlet.