Volby v Nizozemsku: Politická mapa před parlamentními volbami 2017, rozložení sil a programová východiska klíčových subjektů

Argument publikuje exkluzivní analýzu nederlandistky Alexandry Gorodecké, která detailně a do hloubky rozebírá situaci před dnešními klíčovými parlamentními volbami v Nizozemí. Kdo je kdo v nizozemské politice a jaká byla hlavní témata voleb?

Dnes 15. března 2017 se v sedmnáctimilionovém Nizozemském království konají volby do dolní komory tamního parlamentu. V nizozemštině se sice nenazývá „dolní“, nýbrž „druhá“ (‚Tweede Kamer‘), je však obdobou naší Poslanecké sněmovny. Horní, neboli „první“ komoru tvoří stejně jako u nás Senát, který je ovšem volen jiným způsobem než v ČR.

Každé čtyři roky si Nizozemci volí nejprve své zástupce do provincií (přibližně paralela našich krajů) a tito zvolení zástupci dále volí členy horní komory parlamentu (senátory), kterých je celkem 75. Dolní komora čítá v Nizozemsku 150 poslanců, kteří jsou voleni na pět let a volba probíhá obdobně jako u nás – používá se poměrný volební systém. Na rozdíl od ČR však Nizozemsko nepracuje s pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Sněmovny, stran v tomto zastupitelském sboru má tedy poněkud více – zisk 1,88 % vynesl před pěti lety straně 50Plus (tedy poslední úspěšné) 2 sněmovní křesla. V letošních volbách se o přízeň voličů uchází 28 politických subjektů a šanci probojovat se do Sněmovny a získat alespoň jedno křeslo má podle předvolebních průzkumů 14 z nich. Ty nejdůležitější nejprve stručně představím a srovnám jejich výsledky z minulých voleb, konaných v roce 2012, s výsledky zatím posledního předvolebního průzkumu z 9. března 2017.

  1. VVD (Volkspartij voor Vrijheid en Democratie, čes. Lidová strana pro svobodu

a demokracii) – přibližně obdoba české ODS

– křesel po volbách 2012: 41

– průzkum z 9. 3. 2017: 26

– lídr pro volby 2017 – Mark Rutte (současný premiér)

 

  1. PvdA (Partij van de Arbeid, čes. Strana práce) – přibližně obdoba ČSSD

– křesel po volbách 2012: 38

– průzkum z 9. 3. 2017: 11

 

  1. PVV (Partij voor de Vrijheid, čes. Strana pro svobodu)

– křesel po volbách 2012: 15

– průzkum z 9. 3. 2017: 23

– lídr pro volby 2017 – Geert Wilders

 

  1. SP (Socialistische Partij, čes. Socialistická strana)

– křesel po volbách 2012: 15

– průzkum z 9. 3. 2017: 13

 

  1. CDA (Christen Democratisch Appèl, čes. Křesťanskodemokratická výzva)

– křesel po volbách 2012: 13

– průzkum z 9. 3. 2017: 21

 

  1. D66 (Democraten 66, čes. Demokraté 66)

– křesel po volbách 2012: 12

– průzkum z 9. 3. 2017: 17

 

  1. CU (ChristenUnie, čes. Křesťanská unie)

– křesel po volbách 2012: 5

– průzkum z 9. 3. 2017: 7

 

  1. GL (GroenLinks, čes. Zelená levice)

– křesel po volbách 2012: 4

– průzkum z 9. 3. 2017: 14

 

  1. SGP (Staatkundig Gereformeerde Partij, čes. Státní reformní strana)

– křesel po volbách 2012: 3

– průzkum z 9. 3. 2017: 5

 

  1. PvdD (Partij voor de Dieren, čes. Strana za zájmy zvířat)

– křesel po volbách 2012: 2

– průzkum z 9. 3. 2017: 4

 

  1. 50Plus (čes. Strana za zájmy starších 50-ti let) – přibližně obdoba čes. DŽJ

– křesel po volbách 2012: 2

– průzkum z 9. 3. 2017: 6

+ 3 nové strany: DENK, VNLForum voor Democratie

– podle průzkumu z 9. 3. 2017: každá po 1 křesle

Rozložení politických sil v Nizozemsku – dlouhodobé tendence

Minulé volby vyhrála VVD v čele s Markem Rutte, která získala necelých 27 % hlasů. Velmi těsně tedy porazila druhou PvdA, jež získala o 2 % méně, tedy necelých 25 % hlasů a s níž po volbách vytvořila koalici. Tato koalice měla na začátku společného vládnutí v dolní komoře většinu 79 hlasů (41 + 38), tu však postupně ztratila. Ke konci funkčního období má 75 hlasů (40 + 35), tedy rovnou polovinu. Na 3. místě v minulých volbách skončila Wildersova PVV, jež si oproti předchozím volbám pohoršila a ztratila 9 křesel. Totéž platí pro CDA, která v roce 2012 ztratila 8 křesel a Zelenou levici, která přišla o křesel šest.

Očekává se, že všechny tři posledně jmenované subjekty by ve volbách 2017 měly uspět a získat více hlasů než v předchozích volbách. Podle průzkumu by PVV měla získat o 8 křesel navíc, stejně jako CDA. Zelená levice pak dokonce o 10. Naopak u Strany práce (obdoba české sociální demokracie) se očekává „historická porážka“ – ztráta 27 křesel. Podle všeho se jedná o dlouhodobější trend: PvdA ztrácí podporu silné skupiny svých tradičních příznivců, tedy mj. voličů, kteří se buď sami do Nizozemska přistěhovali, anebo mají alespoň jednoho rodiče, který původem není rodilý Nizozemec. Z průzkumu provedeného v Amsterdamu v roce 2014 vyplývá, že klesá volební účast této skupiny obyvatel (nutno dodat, že průzkum se týkal účasti v komunálních volbách). Oproti roku 2006 postupně nejvíce ubylo voličů tureckého původu. Jejich volební účast klesla přibližně o čtvrtinu. K politickému dění se tedy přestávají vyjadřovat v době, kdy se diskutují tak závažná témata jako ekonomická krize, extrémně vysoká nezaměstnanost mladé generace právě u Nizozemců zahraničního původu, diskriminace a Wildersovy anti-islamistické výroky (připomeňme zde rozsudek z prosince roku 2016, kdy byl Wilders odsouzen, byť nedostal žádný trest, za podněcování k nenávisti; přesněji řečeno byl shledán vinným z trestného činu ‚urážky skupiny obyvatel‘ a ‚podněcování k diskriminaci‘). Autor příslušného článku (o nízké volební účasti) neutěšenou situaci hodnotí slovy: „Valná většina surinamských, antilských, tureckých a marockých obyvatel Amsterdamu, které z velké části tvoří druhá generace, jež se v Amsterdamu narodila a byla zde vychována, evidentně nevěří tomu, že amsterdamská politika tyto problémy dokáže vyřešit„.

Dalším negativním aspektem, pokud jde o klesající popularitu nizozemské sociální demokracie, je ztráta podpory starší generace Nizozemců – nemalá část z nich dává přednost straně 50Plus, která pozvolna získává na síle. Jedná se o dlouhodobější trend. Příliš nepomáhá ani výměna lídra strany, která z hlediska nynějších voleb přichází poměrně pozdě. Diederika Samsona vystřídal 9. prosince 2016 vicepremiér Lodewijk Asscher. Podpora Socialistické strany zůstává přibližně na stejné úrovni (stabilní výsledek okolo 15 křesel). Kdo však kontinuálně získává, jsou Demokraté 66 Alexandra Pechtolda, kteří vyznávají výrazně liberální hodnoty a jsou velmi proevropští. I u této strany tedy mohou končit hlasy nespokojených, či ne zcela přesvědčených či rozhodnutých voličů nizozemské sociální demokracie. V roce 2012 získala D66 o 2 křesla více než v předchozích volbách a v roce 2017 to bude pravděpodobně ještě o dalších 5 křesel navíc.

Volby 2017 – fakta a čísla

V českých médiích se zejména v poslední době často hovoří o nástupu Wilderse a jeho PVV, čtenář tedy nabývá dojmu, že tato strana v Nizozemsku nezvykle získává na popularitě a jedná se o jakýsi nový, bezprecedentní jev. Dostupná fakta a čísla nicméně vypovídají spíše něco jiného.

V současné době je PVV podle volebních preferencí na 2. místě za VVD premiéra Rutteho, a to poměrně těsně – o 3 křesla. Jedná se tedy o stejný rozdíl jako v minulých volbách mezi vítěznou VVD a druhou sociální demokracií. Tehdy však VVD získala 41 křesel, zatímco nynější odhady hovoří o 26 křeslech. Popularita vládnoucí strany tedy výrazně klesá a i v tomto případě situace ukazuje na dlouhodobější trend. Vzpomeňme, že Rutteho kabinet (tzv. ‚kabinet Rutte I‘) vzešlý z voleb v roce 2010 ani nedovládl, v roce 2012 došlo k předčasným volbám a byl sestaven kabinet současný, tedy ‚Rutte II‘. Je pravda, že Rutte oproti volbám 2010 získal v předčasných volbách 2012 o 10 křesel navíc. Současně je ovšem pravda i to, že dostupná čísla ukazují na upadající popularitu současné vlády (a jejích stran) jako celku.

Klesá tedy podpora nejen sociální demokracii, ale i VVD – té by však zisk 26 křesel stále ještě stačil na vítězství. Pokud jde o Wildersovu PVV, vrací se podle průzkumu na úroveň svého volebního výsledku z roku 2010 (do kterého by jí dokonce scházelo ještě jedno křeslo). Z celkového kontextu tedy vyplývá, že Wildersovi a jeho straně popularita v Nizozemsku nevzrůstá, zato výrazně klesá podpora politiky stávajícího establishmentu. Na tento jev naráží i autor článku uveřejněného na serveru www.joop.nl z 11. února letošního roku, který upozorňuje na to, že Wildersova PVV má tzv. tvrdé jádro příznivců, kteří když k volbám půjdou, budou volit jen a pouze tuto stranu. V opačném případě nepůjdou volit vůbec. Množství takto skálopevně přesvědčených voličů odhaduje na 8 %. Výsledek PVV je tedy do značné míry závislý na volební účasti. Čím více příznivců ostatních stran přijde k volbám a odevzdá svůj hlas, tím méně pravděpodobný je ‚nástup‘ PVV.

Hlavní téma voleb – nikoli ekonomika, ale kultura a charakter Nizozemska: Skutečně?

 Autor článku z 11. února 2017 se dále odvolává na závěry nizozemského politologa Andrého Krouwela, který srovnává programy a přístupy politických stran účastnících se volebního klání a dochází přitom k několika závěrům. Levicové strany se podle něj profilují ještě levicověji než obvykle a pravicové ještě pravicověji. Z této konstatované polarizace existuje dle jeho názoru jedna výjimka, a tou je sociální demokracie (PvdA) – která, jak z textu implicitně vyplývá, nenabízí dost levicová řešení na to, aby své potenciální voliče zaujala a v podstatě odchází ze scény.

Pravicové strany se hlásí ke kulturně konzervativnějším hodnotám, než dosud bývalo zvykem a levicové strany jsou kulturně ještě otevřenější. V této souvislosti hovoří dokonce o „kulturní válce“ – nizozemská kultura ve smyslu charakteru státu se tedy stává hlavním kolbištěm, na němž se odehrává volební souboj roku 2017. Ekonomické otázky ustupují více do pozadí. Takováto interpretace je jistě možná, nicméně není jediná (viz. dále).

Autor se rovněž odvolává na list de Volkskrant (čes. ‚Lidové noviny‘), který se také chopil konceptu kulturní války a definuje ji jako souboj „voličů PVV, kteří nesnáší Holandsko“ a jejichž hlasité protesty proti všemu nizozemskému vedou ke zformování druhé, neméně významné skupiny Nizozemců, která se na oplátku zasazuje o národní hodnoty jako je tolerance a svoboda a tvrdošíjně je brání. Autor přitom poukazuje na to, že ze strategických důvodů, aby Wilders a jeho PVV nevyhrála volby, řada voličů zvažuje dát hlas Ruttemu, ačkoli VVD nemá právě jejich sympatie.

V této souvislosti explicitně zmiňuje i voliče GroenLinks, tedy strany stojící v přímé opozici k PVV, ale současně ideově velmi vzdálené i VVD (lze si v této souvislosti představit stav, kdy by voliči Strany zelených dali raději hlas ODS, jen aby ve volbách nezvítězila SPD). To vše za situace, kdy se živě spekuluje o tom, že programy VVD a CDA se sobě velmi blíží a připravují tak živnou půdu pro novou koalici obou stran, která by tvořila paralelu kabinetu Rutte I z roku 2010, tedy menšinové vlády VVD a CDA, která se opírala o tichou podporu Wildersovy PVV. Autor dále odkazuje na twitterové sdělení Francisca van Joleho, který vyjadřuje názor, že hlasovat ze ‚strategických‘ důvodů pro VVD je nesmysl. Pokud totiž tato strategie nevyjde a PVV volby vyhraje, nahradí v čele VVD Marka Rutteho někdo jiný a bude reálně hrozit situace, že tento nový lídr Wildersovu účast ve vládě neodmítne a PVV nejenže bude mít největší počet křesel, ale místo pozice tichého podporovatele menšinové vládní koalice tentokrát bude společně s VVD vládnout.

Nahlédnutí do volebních programů

Oproti autorovi článku z 11. února 2017, potažmo Andrému Krouwelovi se po přečtení volebních programů jednotlivých stran nedomnívám, že by téma kulturní identity Nizozemska jednoznačně vítězilo. Z mého úhlu pohledu jsou ve volebních programech prakticky všech stran (tedy jak levicových, tak pravicových) zastoupena obě témata – ekonomika i kultura. Liší se mírou, do které jedno či druhé získává u konkrétního politického subjektu prioritu.

Například u Zelené levice je téma spravedlivého rozdělení bohatství (a férovějšího zdanění) tématem číslo jedna, na druhém místě je „čistá energie“ a teprve třetím tématem je boj s diskriminací, neboli téma kulturně podbarvené. Čtvrté místo je vyhrazeno zdravotní péči, na kterou by podle přesvědčení nizozemských zelených mělo jít více financí nežli na zisk zdravotních pojišťoven a farmaceutických koncernů. I páté téma je věnováno diskriminaci a nacházení konsenzuálních řešení tohoto problému.

Oproti tomu např. CDA, jejíž preference postupně vzrostly na úroveň PVV, klade „hodnoty a tradice“, čímž myslí židovsko-křesťanské kořeny nizozemské společnosti, na první místo. Druhým tématem je rodina a její role při výchově dětí a jejich vedení k těmto hodnotám. Třetí téma je věnováno problematice férové ekonomiky. V tomto bodě se strana vyslovuje proti konzumerismu a bezohlednému přístupu k lidem i přírodě, a životnímu stylu založenému na hyper-rychlé maximální spotřebě. Čtvrtý bod je rovněž věnován zdravotní péči, jejíž vysoká úroveň a dostupnost je touto stranou nazírána jako základní znak civilizované společnosti. Nejedná se tak o žádný luxus, ale o „upřímnou solidaritu“. V pátém bodě se CDA vyslovuje pro důležitost „silné společnosti“ a vědomí „vzájemné provázanosti“ mezi generacemi i mezi chudými a bohatými. Křesťanští demokraté se snaží upřít pozornost na lokální úroveň, kde „jsme pánem my sami“, nikoli jednotlivec, ani byrokratická vláda, ani otřesy trhu. Pokud jde tedy o prioritu ‚kultura versus ekonomika‘, nedá se podle mého názoru říci, že by kultura v programech jednoznačně převažovala.

Rovněž se neztotožňuji s názorem, že PvdA je jediná strana, která míří jiným směrem, než je vyhraněnější poloha její ‚normální‘ profilace. I VVD, s níž je sociální demokracie stále ve vládě, míří více do středu, nikoli více doprava (jak se snaží naznačit autor), neboť Mark Rutte má zájem i nadále zůstat premiérem a jako vysoce pragmatický politik cílí na všechny nerozhodnuté voliče, klade důraz na kolektivní „my“, „celé Nizozemsko“, zájmy každého, kdo se v těžkých chvílích ekonomické krize tvrdou prací zasazoval o prospěch „naší země“, atd.

Jinými slovy se VVD snaží vzbudit či udržet dojem, že i když situace mnoha obyvatel již několik let není snadná, je Nizozemsko jako celek pod vedením jejich premiéra v dobrých rukou a hlavně na dobré cestě. Co je poněkud překvapivé, je vcelku silný normativní přístup VVD, kdy za využití nizozemského idiomu „Doe maar normaal, dan doe je al gek genoeg“ („Chovej se normálně, tzn. nevybočuj z řady, už to je samo o sobě dost bláznivé“) strana sděluje voličům, co považuje za normální a co ne. To je pro neoliberálně smýšlející stranu ve své podstatě dosti netypické a ještě netypičtější je hned první bod programu, v němž VVD klade důraz na to, aby si lidé „vzájemně pomáhali“, neboť to je způsob, jakým vybudovali svoji společnost.

Součástí tohoto bodu je zdůraznění důležitosti dobrovolnické práce a „malých gest“ jako např. objetí. Ve druhém bodě se strana zaměřuje na ekonomický růst, nízkou nezaměstnanost a odvahu začít znovu utrácet. VVD hovoří o tom, že krizi pocítili úplně „všichni“, ale společným nasazením všech sil se Nizozemci dočkají toho, že jejich země bude znovu prosperovat. Třetí bod pojednává o tom, že je zcela normální, že lidé musí respektovat učitele a policii a případný nesouhlas vyjádřit „normálním tónem“. Strana připouští, že se tak často neděje a ukazuje prstem na mladou generaci.

Čtvrtý bod je věnován problému diskriminace. VVD tvrdí, že je v Nizozemsku (plošně) považováno za „úplně normální“ moci být tím, kým člověk je a chodit po ulici za ruku se svým partnerem, ať už se jedná o „muže či ženu, bělocha či černocha, heterosexuála či homosexuála“: „v naší zemi jsi svobodný a dostává se ti rovného zacházení“. V dalších odstavcích strana chválí Nizozemsko za to, že šlo celému světu příkladem a jako první zavedlo sňatek homosexuálních párů. I tento stav však podle VVD v poslední době začíná vykazovat jisté trhliny. Pátým bodem je „láskyplná péče o staré lidi“, která musí zůstat pevnou součástí nizozemské společnosti. VVD přiznává, že i zde je mnoho rezerv a slibuje nápravu. V bodě šest strana zdůrazňuje důležitost pocitu svobody a do něj zahrnuje svobodu slova, tedy možnost beze strachu vyjádřit svůj názor, „samozřejmě pokud tím člověk neobtěžuje ostatní“.

Jedním z posledních bodů, který neoliberální VVD zahrnula do svého volebního programu, je „vymezení/stanovení hranic“, k němuž se ovšem do nadpisu na rozdíl od ostatních bodů zdráhá doplnit, že se jedná o situaci či opatření, které je „zcela normální“ (to dělá až dále v textu). V něm se mj. píše, že zemi tak otevřenou jako Nizozemsko není ani možné, ani žádoucí zcela uzavřít, neboť lidé musí mít možnost volně cestovat a uškodilo by to ekonomice. To však neznamená, že bude otevřená dokořán, neboť Nizozemci nemohou přijmout každého, kdo je na cestě za lepším životem. VVD vysvětluje: „To od naší společnosti nemůžeme chtít. Je normální vymezit hranice/stanovit limity. Na množství lidí, kteří k nám smějí vstoupit. Ale rovněž klademe určité nároky na jejich chování. V Nizozemsku akceptujeme pouze slušné chování založené na respektu. A to říkáme jasně.“ VVD tedy sice vcelku zřetelně a o mnoho přísněji než obvykle dává najevo, co pro Nizozemsko vnímá jako žádoucí a co ne, ale současně, byť bez použití tohoto slova, vyzývá ke zvýšené ohleduplnosti, laskavosti a solidaritě s druhými. Dále se hlásí k určitému odkazu liberálního přístupu, pokud jde o život/soužití homosexuálů a silně apeluje na pocit kolektivního „my“, „naše“, „všichni společně“, atd.

V tomto smyslu dle mého názoru nelze hovořit o čistě pravicovém, neoliberálním, individualistickém směřování dané strany, nýbrž o posunu blíže do středu a snaze zaujmout co nejširší „masy“ a případně svým protidiskriminačním tažením oslovit i voliče GroenLinks.

Na závěr stručně popíši hlavní teze, s nimiž do voleb vstupuje Wildersova PVV a pokusím se objasnit, z jakého důvodu tak docela nesouhlasím s Krouwelovým názorem, že program VVD a CDA se programu PVV velmi blíží a je tím pádem zvláštní, že je Wildersova strana pro vládní spolupráci předem odmítána.

Hlavním heslem volební kampaně PVV je „Nederland weer van ons“, neboli ‚Nizozemsko zase naše‘. Nejdůležitější body programu tvoří „de-islamizace Nizozemska“ a poskytnutí většího množství finančních prostředků na zdravotní péči, obranu země a práci policie. Dále musí Nizozemsko bezpodmínečně vystoupit z EU a zavést závazné referendum.

Strana se staví jednoznačně odmítavě k přijímání jakýchkoli dalších přistěhovalců z islámských zemí a trvá na tom, aby již udělená povolení k pobytu u dočasného azylu byla zrušena a azylová centra uzavřena. Další bod programu tvoří zákaz nošení islámských pokrývek hlavy při výkonu veřejné funkce a zákaz ostatních projevů spojených s islámem, které jsou v rozporu s veřejným pořádkem. Radikální muslimy by PVV preventivně zadržovala a trestně stíhané osoby s dvojím občanstvím by nizozemského občanství zbavila a poté vyhostila ze země. Těm, kteří odešli do Sýrie, by strana zakázala, aby se do Nizozemska vrátili, dále by zakázala Korán a uzavřela všechny mešity a islámské školy. Přitom by mj. snížila nájemné, daň z příjmu a na polovinu by zkrátila daň z motorových vozidel. Pokud jde o zdravotní péči, PVV prosazuje zrušení úsporných opatření v oblasti domácí péče a péče o staré lidi. 2 miliardy euro navíc slibuje investovat do obrany a na práci policie.

Zůstává tedy nejasné, jak se tyto diskriminační postoje PVV vůči lidem muslimského vyznání slučují s tvrzeními Rutteho VVD o tom, že v Nizozemsku se dostane každému rovného zacházení a že každý má právo na pocit svobody a pokud tím neobtěžuje ostatní, může ho naplňovat. Totéž platí o Wildersově požadavku vystoupit z EU, který odráží postoj o mnoho ostřejší a vyhraněnější, nežli je Rutteho stanovení limitu na počet nově příchozích lidí směřujících za lepším životem, kterým je povolen vstup do země a kteří v programu VVD nejsou na základě své náboženské víry dopředu nijak ‚ocejchováni‘.

Program VVD se svým středopravým laděním skutečně vykazuje mnohé podobnosti s programem CDA, ale nelze podle mého mínění bez dalšího tvrdit, že totéž platí o programu PVV. Krouwel dále upozorňuje na jisté ‚chameleonské‘ rysy Wildersovy politiky, jejichž prostřednictvím si PVV vytváří prostor Rutteho vládu č. 2 jednak kritizovat a vymezovat se tak vůči politice vládnoucí elity a současně VVD nadbíhat a dávat najevo, že PVV je nakloněna jistá úsporná opatření i přes deklarovaný nesouhlas s vládou ponechat v platnosti.

Politolog v této souvislosti poukazuje např. na financování školného, které PVV na svém webu kritizuje a hlásá, že místo půjčky by se mělo jednat o dar stejně jako v minulosti. Na Krouwelův přímý dotaz však strana tento postoj popírá a místo toho reaguje slovy, že některá opatření Rutteho kabinetu je záhodno zachovat. Tímto proměnlivým přístupem se strana Geerta Wilderse blíží názorové flexibilitě, kterou mnozí vyčítají Donaldu Trumpovi: i ten prý jeden den řekne A, druhý den B a třetí den opět A.

Vzhledem k nepředvídatelnosti nizozemské politické scény není možno dopředu odhadnout, jak volby v této západoevropské zemi dopadnou. Je však docela dobře možné, že stejně jako současnému americkému prezidentovi i zde bude hrát pocit hodnotové neukotvenosti a sociální nejistoty nerozhodnutého voliče do karet takovým subjektům jako je PVV. Wildersův ‚manšaft‘ na jednu stranu hýří hlasitými stanovisky protestního charakteru, jež se nezřídka pohybují na pomezí společenské únosnosti. Kolik z deklarovaného programu však v případě volebního vítězství tento politický subjekt bude skutečně ochoten a dokáže prosadit, je však otázka.

Levicově smýšlející uskupení sice zdůrazňují nutnost vzájemně si naslouchat a otevřít diskusi, k čemuž se ve svém programu hlásí i středová CDA. Tyto názory ale v nizozemské společnosti podle všeho nerezonují zdaleka tak silně, jak by si levice přála a tak klíčovou roli zřejmě sehraje volební účast a ochota všech, kdo s PVV nesouhlasí, dát ve volbách svůj názor najevo.

 

Použité materiály (v chronologickém pořadí) :

  1. Nizozemský volební systém: https://www.parlement.com/id/vhnnmt7ieeyb/kiesstelsel
  2. Politický barometr – aktuální volební průzkumy:

http://www.ipsos-nederland.nl/ipsos-politieke-barometer/barometer-van-deze-week

  1. Výsledky voleb 2012 (křesla):

https://www.parlement.com/id/vj30am7m74k2/tweede_kamerverkiezingen_2012_uitslag

  1. Kabinet Rutte II:

https://nl.wikipedia.org/wiki/Kabinet-Rutte_II

  1. Oficiální průvodce nizozemskými volbami:

https://deverkiezingswijzer.nl/

  1. Budoucnost PvdA jakožto strany Nizozemců cizího původu – krize.
  2. Wilders je shledán vinným, za pronesené výroky však nepadl žádný trest:

http://www.nu.nl/geert-wilders/4362579/geen-straf-wilders-in-zaak-minder-marokkanen-wel-schuldig-verklaard.html

  1. PvdA ztrácí podporu staršího elektorátu:

http://www.elsevier.nl/politiek/news/2013/02/pvda-verliest-stem-ouderen-en-daalt-in-peiling-de-hond-1170448W/

  1. PVV cílí na VVD a CDA – autor článku neznámý, text publikován 11. 2. 2017:
  2. PVV a volby do dolní komory parlamentu 2017:

https://www.parlement.com/id/vk72dl129urq/pvv_en_tweede_kamerverkiezingen_2017

Volební programy vybraných politických stran:

PvdA:

https://www.pvda.nl/verkiezingen/verkiezingsprogramma

CDA:

https://www.cda.nl/partij/tk2017/verkiezingsprogramma/

GroenLinks:

https://groenlinks.nl/programma

VVD:

https://www.vvd.nl/nieuws/verkiezingsprogrammas/

PVV: (viz. bod 10.)