Všechno, co si trhy myslí o inflaci, může být špatně

Přečetli jsme: Ekonom Jon Sindreu píše o roli centrálních bank a o klíčové roli cen primárních komodit.

Žádné jiné číslo není nyní pro investory důležitější než inflace. Víra, že nadále poroste, podporuje současný vzestup akcií a pokles vládních dluhopisů. Je klíčem pro komodity, měny a další.

Ale investoři jsou v rozpacích: teorie, které inflaci předpovídaly, zřejmě nefungují.

Celé dekády se předpokládalo, že centrální banky mají inflaci v malíku. Když jde nahoru, tak zvednou úrokové sazby, aby ji zadusily, a když jde inflace dolů, tak sazby sníží.

Investoři to sledují, protože výnosy z dluhopisů obvykle jdou po stopách úrokových sazeb. Potřebují predikovat úrovně inflace a také to, jak bude reagovat centrální banka.

Ani jedno není snadné a je to ještě komplikovanější: po letech postkrizových monetárních experimentů už vůbec není jasné, jestli centrální banky vůbec něco ohledně inflace mohou udělat.

Byl také prezentován výzkum, který ukázal, že takové faktory, které se dříve braly jako ty, které inflaci vysvětlují, jako například uvolněný pracovní trh, ji ve skutečnosti nevysvětlují.

A navíc, poslední roky mimořádné monetární politiky otřásly teorií, která neotřesitelně dominovala desetiletí na finančních trzích: názory amerického ekonoma Miltona Friedmana, že inflace je funkcí toho, kolik centrální banka natiskne peněz.

Teorie říká, že pokud má ekonomika jen dvě auta a dva dolary, každé auto musí stát dolar. A když centrální banka vytiskne další dva dolary, pak najednou stojí každé auto dva dolary – inflace je tu. A jak lidé odhadují budoucí inflaci, je důležité: pracovníci budou usilovat o vyšší mzdy, když si budou myslet, že v dalších letech porostou ceny rychleji.

Ale po úderu krize v roce 2008, centrální banky ve vyspělých zemí snížily úrokové sazby a natiskly biliony dolarů, eur, liber a jenů. Mnoho investorů a politiků věřili, že inflace – a výprodej vládních dluhopisů budou následovat.

Jenže inflace nepřišla. A navíc, ekonomové, kteří studují operace centrálních bank věří, že množství vytvořených peněz je následek rostoucích cen, ne příčina. Tedy, pokud cena auta vzroste z jednoho dolaru na dva, tak centrální banka nakonec bude muset vytisknout více peněz, aby zabránila nedostatku peněz a tím i nárůstu úrokových sazeb.

Prezentovaný výzkum také našel jen malou vazbu mezi tím, co lidé očekávají (jakou budoucí inflací) a tím, jaké ceny nakonec budou.

A kontrola realitou má pro ekonomickou teorii další dopady: výzkumy ukázaly, že nižší úrokové sazby nejsou hlavním faktorem rozhodování domácností a firem, zda si vzít úvěr či více utrácet. (pozn. redakce: samozřejmě existují ekonomické teorie, které ukazují, že vazba investic a úrokových sazeb je relativně slabá a důležitější jsou jiné faktory).

A když tedy tisknutí peněz centrální bankou a snižování sazeb nevyvolává inflaci, co ji tedy vyvolá?

Investoři hledají alternativní odpovědi.

Před rokem 1980 mnozí ekonomové popisovali inflaci jak něco, co pochází z komplexního mixu několika zdrojů. Viz také rozlišování na inflaci tlačenou náklady, nebo taženou poptávkou.

Ale historicky vzato je lepším průvodcem inflací vývoj cen surovin. Výkyvy na ropném trhu a tržní očekávání dlouhodobé inflace se pohybovaly ruku v ruce. Arend Kapteyen, hlavní ekonom USB, spočetl, že 84% pohybů inflace od roku 2002 je možno vysvětlit pohyby v cenách ropy a potravin.

Poptávka zřejmě v pohánění inflace hraje slabší roli. Výzkum ukázal, že firmy jen zřídkakdy oceňují produkty na základě toho, kolik budou moci prodat. Spíše jde o to, že firmy přenášejí na zákazníka tolik nákladů, kolik jen konkurence dovolí. A pohledem historického vývoje, většině náhlých navýšení inflace předcházel nárůst cen komodit, který vedl k nárůstu nákladů.

Ale i náklady se těžko měří. Mzdy se nevyjednávají tak hladce, jak si ekonomové představují, protože dynamika moci mezi zaměstnanci a zaměstnavateli se může měnit. A globalizovaná pracovní síla, slabší odbory a měnící se politika vlády může hrát silnou roli v tlumení cen.

Analytici a investoři se pozorně dívají na korporátní marže a také na koncentraci odvětví. Silnější zisky dovolí firmám, aby na rostoucí ceny komodit a pracovní náklady, odpověděly bez navýšení cen, ale pozice monopolu může vést k tomu, že i tak náklady přesunout na spotřebitele.

A změnily se také reakce centrálních bankéřů. Ekonomové se nyní domnívají, že ceny domů a dluh domácností hrají důležitější roli v rozhodování.

Ovšem je zde stále ještě hodně investorů, kteří se bojí peněz, které centrální banka vytiskla.