Evropská unie trpí demokratickým deficitem a degenerující krizí vládnutí

Přečetli jsme: Známý britský ekonom John Weeks píše o závažném demokratickém deficitu Evropské unie, který je podle něj zakotven v evropských smlouvách.

V důsledku referendu o Brexitu a s řeckou vládou, které čelí možnosti nuceného Grexitu, jsou omezení vládnutí v EU zřetelnější, píše pro Social Europe britský ekonom John Weeks, autor knihy „Hospodářství 1 %: Jak ekonomika hlavního proudu slouží bohatým, zakrývá realitu a zkresluje politiku.“

Než by Británii nabídli smutné a nesmělé adie ‚umíněná sestro, jdi v pokoji‘, někteří lídři EU, zdá se, dávají přednost tomu udělat oddělení co nejdražší a nepříjemnější.

Jednají podobně jako ministři financí EU, zvláště německý Wolfgang Schäuble, kteří budou podle všeho v Řecku aplikovat dobře známý princip, že když nějaká politika nefunguje, zkus ji znova a čekej jiný výsledek.

Degenerace vedení a vládnutí EU

Jistota Brexitu a možnost Grexitu podle Weekse ukazují na degeneraci vedení a vládnutí v Evropské unii. Unie začala svoje dějiny jako dobrovolný spolek zemí, jejichž vlády chtěly zajistit mír a spolupráci v Evropě, dlouho ničené konfliktem.

Ač se to jeví jako nemožné, dnešní lídři se teď věnují pomstě všem členským vládám, které jsou ochotny kritizovat špatné vládnutí, zakotvované v evropských dohodách, a těm, kdo by chtěly odejít.

Současní lídři nepochopili smysl obou problémů: Británie a Řecka. Nebyla to britská vláda, kdo se rozhodl k odchodu z Unie. Bylo to 52 % těch, kdo volili. Konzervativní vláda je jenom agentem, který se snaží o to odchod spravovat s pomocí, pravda, svých pochybných schopností.

Podobně to není řecká vláda, ale řecký daňový poplatník, kdo by zaplatil veřejný dluh, kdyby to bylo možné. Vláda Syrizy je jen agent, který se snaží o nemožný úkol.

Zákonný rámec vládnutí umenšuje demokratické procesy

Neschopnost odlišit mezi reprezentujícími vládami a lidmi ukazuje ne jenom na omezenou představivost lídrů EU, ale také na kodifikovaný rámec vládnutí v EU. Tento rámec minimalizuje demokratické procesy prostřednictvím přesunu tvorby politiky od volených institucí k Evropské komisi.

Národní vlády mají formální moc ovlivnit ekonomické politiky, které ovlivňují jejich občany. Nicméně, podmínky stanovené ve smlouvách omezují národní politické volby, zvláště pak pro členy eurozóny.

Tato omezení mají pochybný vztah k základním hodnotám Unie a jsou technicky závadné. V důsledku pokusy je prosadit podkopávají důvěru občanů v to, že Komise a parlament slouží jejich zájmům.

Jak dále Weeks argumentuje, omezení, která vyplývají z evropských smluv ohledně ekonomické politiky, neodpovídají obecně přijatému principu, že lidově zvolení zástupci ovlivňuju životy občanů. Například podle něj Dohoda o koordinaci, stabilitě a vládnutí jasně omezuje demokratické procedury.

Smlouva sama ukazuje na to, že nestaví na principu demokratického vládnutí, a přitom staví fiskálním omezení pro národní vlády, jak dále autor upozorňuje. Dohoda nevyžaduje, aby Komise měla povolení od členů Evropského parlamentu (a už vůbec ne od národních parlamentů) před tím, než zahájí „makroekonomickou proceduru nerovnováhy“ (o kterém mluví Zpráva pěti prezidentů). Komise jenom podává parlamentu zprávu o své činnosti a parlament může některé kroky odmítnout.

Nicméně je tu podstatný rozdíl mezi politikami, které utvořila a prosadila demokraticky zvolená legislativa a způsobem, která výkonnému orgánu dává právo na to formulovat politiky a podřídit je pozdějšímu rozhodnutí.

Nemělo by nás také překvapit, že nesouhlas s kroky Komise je v případě Evropského parlamentu extrémně vzácný. A právě taková pravidla vládnutí v EU činí podle Weeksových slov činí Komisi a její pravomoci extrémně problematické.

Obsahově problematické evropské smlouvy změnily EU

Dohody jsou de facto evropskou ústavou, vlády vážou právně a nemohou být odvolány národními parlamenty. Například Maastrichtská dohoda a její fiskální pravidla jsou dle Weeksova názoru nevhodným ústavním detailem ve formě cílů pro fiskální rozpočty a veřejný dluh.

Ze tří důvodů je nevhodné dávat do ústavy detailní pravidla. Na prvním místě, mnohá pravidla jsou nesprávně specifikována, obsahují technické chyby a vyžadují měny kvůli logice i vnitřní smysluplnosti. Rámcovější definice a jednoduší slova takovým situacím předchází.

Dále, na druhém místě, platí, že pravidla mohou být vhodná ve vztahu k jedněm hospodářském podmínkám, ale nikoliv ve vztahu k jiným. Smlouvy, které nedovolují svým obsahem měnit politiku, mohou být dysfunkčními, tvrdí Weeks.

Na třetím místě připsání detailních pravidel pro jejich realizování nevolenému orgánu, jako je Evropská komise, je netransparentní. Pokud by se v jejich realizovaní účastnil Evropský parlament došlo by k otevřené diskuzi.

Šest desítek let evropských smluv Unii podle Weekse hluboce změnilo směrem k posílení exekutivy. Příklad Francie se silnou výkonnou mocí ukazuje, že silná exekutiva je v souladu s demokratickou společností. S jedním detailem: exekutiva musí být demokraticky zvolená. A to Evropská komise není.