Každá hůl má dva konce: ÚPN bude platit!

Jan Schneider komentuje poslední rozsudek slovenských soudů ohledně výpovědní hodnoty svazků StB a v souvislosti s dekomunizační lustrační politikou posledního čtvrtstoletí.

Před více jak čtvrt stoletím se přelil režim z jedné strany na druhou.

(Slovo „přelil“ je pro další text důležité. Vím, že s Petrem Pithartem jsou problémy, ale v tomto bychom ho měli vzít velmi vážně: od počátku 90-tých let odmítá mýtus o sametové revoluci a zcela věcně – a důsledně a neměnně! – hovoří o předání moci. Jen je škoda, dotáhnu myšlenku Zdeňka Zbořila, že Pitharta ještě nikdo nenatáhl na skřipeček, když už sám od sebe víc povědět nechce: určitě by měl co, byl saframentsky blízko epicentru dění.)

Kdyby se režim býval převrátil, překotil, nebo alespoň otočil, byla by větší šance, že se něco rozbije a společnost bude mít šanci se „přestrukturovat“. Nestalo se, nebyla to revoluce, byla to jen „recyklace elit“, jak již před více než dvaceti lety psal Ištván Léko.

Polovina z toho mýtického narativu ale každopádně platí – byl to sametový přeliv. Co se díky němu jen přelilo a bohužel nerozbilo, je „bolševické“ myšlení. Ono s bolševiky nemá asi nic výlučně společného, ale stalo se jakousi rétorickou zkratkou, v níž se koncentroval všechen ten slovní, myšlenkový a morální „eklhaft“ doby. Jednou z hlavních charakteristik onoho quasi-bolševického (říkejme příhodněji „svazáckého“) „myšlení“ byla taková poněkud kabaretní demagogie.

Tak se stalo, že byla uzákoněna doba totality, trvající oponou trhnutím 25. února 1948 (ani o den dříve, o druhé republice ani slovo!) a skončila klíči cinknutím přesně 17. listopadu 1989 (ani o den déle, tak křehká  totalita to asi byla, že ji odfoukl vánek větérku).

Vše mezi tím ale byla prý totalita. Například včetně jednoho ze zázraků světové kinematografie, československých šedesátých let. Na přímou otázku, zda tedy byly totalitními i „Ostře sledované vlaky“ a „Obchod na korze“, mi jeden takový pošahaný znalec totality přitakal. Takže ty Oscary, co ty filmy dostaly, byly také totalitní, dovodil jsem, načež se konečně odmlčel. Kdyby to byl kovaný dogmatik, a ne komediant, vzpomněl by si na zlaté časy kádrováka McCarthyho a udavače Reagana a prohlásil by celý Hollywood za rejdiště komunistů, nevzdělanec.

Proč tolik řečí? Protože chci ilustrovat schizofrennost té doby a aktérů, kteří definovali období „totality“ na hodinu přesně, bez náběhu, bez doběhu. Ten doběh je zajímavější, protože ještě neskončil. Ani po téměř třech desetiletích od sametového přelivu. Zajímavé srovnání: „dočasný pobyt sovětských vojsk“, který se pocitově rovnal nekonečnu, skončil po dvaadvaceti letech. Dvacet let po „Vítězném únoru“ už běželo Pražské jaro na plné pecky, když tání probíhalo už pár let. My se ale po téměř třiceti letech stále ještě zamračeně lustrujeme.

Tím jsem se dostal od houští těch pochmurných myšlenek k meritu věci. Jedním z uzákoněných nositelů těch předlistopadových struktur myšlení je český Ústav pro studium totalitních režimů, který má na Slovensku pandán, Ústav paměti národa (ÚPN). Bohužel nikoliv o všech z jejich zaměstnanců by bylo možno říci, že si uchovali od svého předchůdce odstup. Příliš mnoho z nich, ba v určitých obdobích instituce jako celek, vkročilo totiž do šlépějí Státní bezpečnosti (StB), jejíž dědictví přitom měli reflektovat.

Tyto instituce se tak staly pokračovateli StB, protože apriori a dogmaticky obhajují platnost a pravost a pravdivost záznamů StB, což má pro „evidované“ občany právní a existenční důsledky. ÚSTR i ÚPN tuto skutečnost odmítají chabým poukazem na to, že nejsou autory písemností StB (o čemž se však nikdo nepře).

ÚSTR a ÚPN se dále hájí tím, že zveřejnění materiálů StB provedly podle zákona, pročež za způsobené škody nenesou odpovědnost. Nu, někdo tu odpovědnost nést musí, a poslanci, kteří schválili ten blbý zákon, to nebudou, to se můžeme vsadit. ÚSTR a ÚPN jsou instituce státní, proto se jejich představitelé nemusí hrdlit, jako by to odškodnění měli platit z vlastní kapsy.

Nicméně jedna okolnost tu je, která činí tyto instituce spolu zodpovědnými za způsobené škody. Kdyby totiž pracovaly řádně, musely dávno důrazně upozornit poslance na možnost, že zveřejněním materiálů StB podle zákona mohou někoho poškodit. Pouze tím se tyto instituce mohly vyvinit. Ony však nekonaly.

Působení oněch institucí vůči společnosti bylo naopak nelítostné až surové, protože interpretovaly dokumenty StB ještě dogmatičtěji, než sama StB. Z proponovaných „antitotalitních“ institucí se tak staly instituce, svým pokřiveným způsobem vlastně aplikující dědictví moci, kterou samy označovaly za totalitní.

Zjevné je to například v tom, že někteří „badatelé“ z ÚSTR a ÚPN se snaží uplatnit informace z operativních svazků před soudem, což by příslušníky StB nenapadlo snad ani v deliriu. Na vině je zčásti intelektuální deficit, znemožňující jim pochopit rozdíl mezi svazky operativními a vyšetřovacími, jakkoliv je to zásadně důležité (informace ze svazků operativních nebyly koncipovány tak, aby obstály forenzně, při soudním řízení). Zčásti je onen lapsus zaviněn deficitem morálním, který je nahrazen ambicemi, fanatismem, chamtivostí, mindráky a zavilostí.

Navíc je myšlení takových „badatelů“ statické – a co je frapantní: prosté humoru, kterého je život plný, často až v absurdní podobě. Jak napsal Amos Oz, nezná fanatika, který by měl smysl pro humor. (Možná by to stálo za test, použitelný stejně na nelegální migranty, tak i na zaměstnance těchto „proti totalitních“ institucí: pustit jim megafonem pěkný vtip, nejlépe o nich samých, a kdo by se zasmál, mohl by zůstat, ostatní pryč.)

Většinu takových „badatelů“ život zřejmě míjí. Mají ve všem dogmaticky jasno. Nezajímají je výpovědi příslušníků StB, protože jsou prý prolhaní. Přísahají však na písemnosti, které tito (prolhaní?) příslušníci StB vyprodukovali. Odůvodňují to tak, že tenkrát se titíž příslušníci StB báli lhát – z čehož bychom mohli dovodit pouze další z paradoxních závěrů, že totalitní režim z nich dělal pravdomluvné, a nyní lžou.

Zveřejnění materiálů po StB tedy poznamenalo některé občany kádrovým „štráfem“ (lustrační zákon), znemožňujícím zastávat určité pozice, anebo je též společensky ostrakizovalo.

To si mnozí postižení nenechali líbit, a zvolili pro nápravu soudní cestu. A zástupci „proti totalitních“ institucí proti nim vystupovali a hájili pravost dokumentů „totalitní“ StB. Někdy dokonce „zapomněli“ požádat o zbavení mlčenlivosti své (!) svědky, jako se to stalo v Babišově případě. Finta je to prohnaná: když by soud dopadl pro ÚPN dobře, nechali by to být. Když nedopadl, hned namítli tuto skutečnost, za níž však sami nesou odpovědnost! V tomtéž případě pak zástupci ÚPN ještě „zapomněli“ soudu předestřít všechny okolnosti, nutné k objasnění kauzy – zde šlo o vlastní publikaci ÚPN, v níž byl popsán historický kontext událostí, o nichž byl spor (pochopitelně, protože dával za pravdu Babišovým advokátům).

Z tohoto důvodu nelze konkrétně ÚPN považovat za instituci, který by „hledala pravdu“, ale která pokračuje v kádrováckém stylu svého předchůdce (StB), pouze znamínka má v opačném gardu.

No – a nyní přišlo to, co jednou přijít muselo. Právník René Hudzovič dosáhl v roce 2010 soudního verdiktu, že byl neoprávněně veden v databázi StB jako její agent. Nyní slovenské soudy vydaly dvě konsekutivní (zatím však nepravomocná) rozhodnutí o jeho odškodnění. Částku v přepočtu 4 milióny korun mu má vyplatit za morální újmu Ústav paměti národa, který seznamy spravuje. Dalších 8 milionů mu pak má vyplatit ministerstvo vnitra za ušlý zisk v advokátské praxi, neboť zveřejnění tohoto údaje poškodilo jeho obchodní jméno, což mělo prokazatelně ekonomický dopad.

Nyní se pouze můžeme dohadovat, zda se spustí lavina žalob, na Slovensku i u nás. A kdo bude platit cenu za tu čtvrt století trvající poměrně brutální lustrační veselici. Protože v právním státě není možné poškozovat druhému jméno na základě informací sporné věrohodnosti, kterými by člověk sám byl velmi nerad postižen. Civilizaci totiž vyznačuje mimo jiné i zlaté pravidlo nedělat druhému to, co bych sám nerad strpěl.

Pak by se ony zděděné materiály mohly stát tím, čím dávno měly být – nikoliv potravou pro bulvár, ale diskrétní pomůckou bezpečnostním a zpravodajským institucím a badatelům. Protože prostě nelze společnost debolševizovat bolševickým způsobem.