O penězích II. „Peníze sapiens“. Část 1.

Publikujeme druhou část analytické eseje Miluš Kotišové, která se zeširoka zabývá podstatou peněz a jejich směnnou hodnotou a smyslem.

První díl eseje si je možné přečíst zde.

Ve svém zkoumání peněz nejsem zdaleka osamocena (viz tři ekonomové uvedení v další části textu). Americká jazykovědkyně Genevieve Vaughan, která na fenomén peněz zaměřila svou pozornost v osmdesátých letech, si – v paralele k Vygotského popisu procesu zobecňování pojmů –  všímá, že peníze mají stejnou zobecňující moc a projevuje se u nich jasná dynamika zastupování obecnějšího „výrazu“ za zcela konkrétní věc. Míní také, že lidský vývoj hnala kupředu zejména schopnost obecného jazyka „hojně obdarovávat“, odrážet nově vynořované kolektivní potřeby utvářením nových inkluzivních vztahů.

 Jsme sociální bytosti, jazyk nám umožňuje zahrnovat druhé do společného prožívání světa. Vaughan pokládá obdarovávání a přijímání za nutný předpoklad lidského vědění, v tomto smyslu hovoří o člověku jako o homo donans. Ko-muni-kaci vykládá jako obdarovávání (z latinského munus – dar), tak se konec konců komunity vytvářejí, pro komunikaci i komunity je typický zájem o druhého (angl. other-orientation). Současný paskvil komoditně-symbolických peněz je slepá ulička vývoje.  Vidí proto směnu (potažmo trh) jako pomýlenou, neuspokojivou formu komunikace, která se od původní schopnosti obdarovávat posunula k povinné směně, při níž se každá strana snaží dát rozhodně méně, než dostane (v podobě peněz), přitom je samozřejmě jasné, že „z rovné směny by nikdy nemohl vzejít žádný zisk“. S čím se s ní ovšem rozcházím je hodnocení, že peníze jsou jazykem o „jediném slově“. Podle mého jsme jen neučinili důležité (poslední?) kroky k plnému zvědomění si a potažmo rozvinutí tohoto vývojově nejmladšího jazyka, protože je „nástrojem“ ve společnosti se složitostí o řády vyšší, než jaká byla složitost dejme tomu ve společnosti řeči.

Celá řada problémů, jež se nám dnes jeví jako nerozhodnutelné a jen s obtížemi řešitelné, se podle mého mínění ukáže ve zcela jiném světle, pokud změníme samotný pohled na peníze. „Změníme-li podstatu“ peněz, což v našem případě znamená jen tolik, že je začneme jinak chápat (jako jazyk), zbavíme se některých problémů téměř jako čarovným mávnutím proutkem.

Než ale nastíním, jak by nová monetárně-jazyková soustava mohla vypadat (v dalším dílu eseje), projděme si výčet hlavních bolestí a nemocí lidské společnosti, u nichž jednu z hlavních rolí, ne-li rovnou hlavní, hraje právě dnešní pomýlené pojetí peněz. Získáme tak první důležitá kontrolní kritéria, zdali nový jazyk naplňuje prvotní slibná očekávání. Zde jsou:

 

  • Komplikovaný, netransparentní a – přiznejme si – nedemokratický monetární systém – odborník České národní banky J. Jílek, citovaný v mém prvním článku Kolik je dost peněz v hospodářství, ve své knize Peníze a měnová politika (2004, s. 11) tvrdí, že jde o první ucelené dílo v této oblasti (!) u nás i ve světě, a dále, že popírá dosud běžně šířená – v učebnicích i odborných publikacích – dogmata peněžní teorie a měnové politiky (s. 13). Připomeňme si, že až v roce 2013 byl proveden empirický (!?) důkaz úvěrové tvorby peněz ex nihilo prof. Richardem Wernerem v pobočce malé německé banky Raiffeisenbank Wildenberg e.G. Velké banky odmítly spolupracovat s odkazem na „obchodní tajemství“. V žádném českém zákoně či v regulích ČNB ani v žádné z ekonomických učebnic (výjimka viz Jílek) není věrně, pravdivě a úplně popsán mechanismus tvorby peněz jako formy soukromého podnikání. Přitom stát zaštiťuje a vymáhá platnost takových peněz a jaksi samozřejmě jim dodává status zákonného platidla (mimo jiné výběrem daní). Přetrvávající monetární (nikoli pouze finanční!) negramotnost drtivé části populace je překážkou dalšího rozvoje.

 

  • Nestandardizovaná jednotka – Peníze nejsou a v současné podobě ani nemohou být spolehlivým měřítkem hodnot a stavu hospodářství. Máme sice standardizované měřítko délky (metr), času (GMT) a váhy (kg) apod., ale u peněz toto trestuhodně neplatí. Přitom existuje už samostatný obor metrologie pro všechna ostatní myslitelná měřítka, neboť mnohdy i setiny rozdílu v nastavení etalonů mohou v dnešním světě nespravedlivě znevýhodnit tu či onu stranu a rozhodnout např. o ztrátě či zisku při prodeji/koupi. Kdybychom si naše p-e-n-í-z-e představili jako čas, pak by platilo, že jednou trvá hodina 60 minut, jindy 90 anebo 200. Podobá se době nikoli tak dávno minulé, kdy jen v Německu existovaly desítky různých lokálních časů. Neortodoxní zásah České národní banky v podobě uměle stanoveného závazku nižšího kurzu koruny vůči euru je toho příkladem. A mějme na paměti: o celé záležitosti rozhoduje pouze osm členů bankovní rady ČNB, respektive stačí většina. Přidáme-li k tomu 4 ředitele největších a tzv. „systémově důležitých“ soukromých bank, dostáváme se k číslu 9 svrchovaných pánů české peněžní jednotky.

 

  • P-e-n-í-z-e se vysmekávají definici – Ekonom Charles Goodhart upozorňuje, že definování peněz je ze své podstaty problematické, neboť pokaždé, když je nějaký konkrétní nástroj, statek nebo aktivum autoritou veřejně označen za peníze, aby bylo snazší je kontrolovat, jsou bezprostředně, s cílem vyhnout se této kontrole, vytvářeny jejich substituty – toto je známo jako Goodhartův zákon. Souvisí to samozřejmě se snahou vyhnout se placení daní. Ostatně podobný problém je znám z účetnictví, není výdaj jako výdaj, všechny výdaje nejsou automaticky daňově uznatelné, ale firmy jsou vedeny snahou zanést do účetnictví co nejvíce nákladů (a tím snížit zisk), anebo naopak (viz případ jistého ministra financí) určitý příjem nevykázat jako příjem podléhající daňové povinnosti.

 

  • Penězi se vykupujeme z podstatných formativních zkušenostípřed úsvitem dělby práce člověk podstatně více vstupoval do kontaktu s druhými celou svou bytostí. Toto radikálně znesnadnily peníze tím, že člověka osvobodily od činností, pro které neměl snad žádoucí podmínky, které mu nešly od ruky nebo mu na ně nezbýval čas nebo jej nudily: peníze utvrdily dělbu práce, specializaci. Dnes si oboje (dělbu práce, specializaci), jako téměř dokonalé perpetuum mobile, vynucují. G. Simmel (1921) upozornil na skutečnost, že „v povinnostech, z nichž se člověk vykupuje, často dosud tkvějí i určitá méně zjevná práva a významy, jichž se vzdává zároveň s oněmi povinnostmi“. Jinými slovy se rovněž vzdáváme určitých forem prožívání a souznění. Specializace nepochybně, k našemu pozvolnému a sotva postřehnutelnému vnitřnímu ochuzování, deformuje zkušenostní pole našich osobností, přičemž výsledkem jsou spíš neprolínající se monokultury lidských životů.

 

  • Iluze soběstačnosti, vyhrocující se individualismus a soutěživost – peníze pojímané jako omezený (nedostatkový) zdroj tuto fikci živí, čímž podporují hlubší a hlubší rozval kultury, rozpad veřejného řádu a koordinátů soužití, společného horizontu smyslu.

 

  • Peníze neumí ocenit všechny druhy práce – selhávají v případě ohodnocení péče o druhé lidi (děti, zestárlé rodiče, nemocné, lidi z nejrůznějších důvodů na okraji společnosti apod.), vzdělávání a intelektuálních výkonů obecně. I proto můžeme považovat za extenzi „peněžního faktoru“ vynález patentu. Patentový systém měl být jakousi dočasnou nápravou tohoto nedostatku. Jenže dnes dochází k masovému zneužívání patentových aplikací jednak k úmyslnému matení konkurence (zaplevelování databází balastem), a jednak k efektivnímu zneužívání patentů (patentovému „trollování“) k zpomalení vývoje konkurenčního (třeba i levnějšího a ekologičtějšího) řešení.

 

  • Nedůstojné mzdy a závod ke dnu – Firmy pak tlačí (a jsou nuceny tlačit) na neustálé snižování mzdových nákladů, mnohé mzdy za odvedenou práci proto nepokryjí ani zcela minimální měsíční životní náklady. Nouzovým, ale ne nijak neobvyklým ani krajním řešením, protože vcelku pochopitelným, je pobývání nebo dílčí existence v šedé ekonomice. Proti srsti svých talentů a silných stránek – chtějí-li si jednotlivci vydělat více peněz, systém je nutí k tomu, aby buďto pracovali přes čas (občas i na úkor kvality práce a rozhodování, svého zdraví, partnerského života, rodiny, výchovy dětí apod.), anebo se drali do funkcí a pozic, na které třeba již objektivně nestačí, byť předtím měli ve svých původních pozicích výtečné výsledky a byli v na nich i vnitřně spokojení.

 

  • Kdy máme „dost“? – peníze nás v prvé řadě neumí upozornit na hranici, kdy už je světové produkce a odvedené práce, která vlastně vždy ničí přirozený svět (Eva Fraňková), „dost“, nebo dokonce až příliš (britská ekonomka M. Melor). Respektive současné peníze jsou k této hranici zcela lhostejné. Lidstvo poprvé během svého vývoje žije v materiálním nadbytku, jak píše německý sociolog Jean Ziegler (2015), má dostatek nejen potravin, třetinu jejíž produkce vyhazuje, ale i všeho možného (i zbytného) zboží. V kostce, kromě toho, že máme problém se stanovením, kolik peněz bude stačit společnosti, máme na jedné straně problém s distribucí tohoto „maziva“ v rámci společnosti (systémový fatální nedostatek peněz v určitých vrstvách společnosti) a na druhé straně obří problém s absorpcí přebytku kapitálu (D. Harvey), chce se mi říct „monetární overkill“. To je způsobeno tím, že současné peníze jsou pod masivním vlivem jedné dynamiky v matematickém jazyce a pokušení limitně se blížit k (aktuálnímu) nekonečnu (a zbohatnutí) je příliš lákavé. Už si moc neuvědomujeme, že jazyk matematický plně závisí na obecné řeči a bez ní není vůbec možno o matematice ani hovořit, natož ji smysluplně myslet.

 

  • Peníze v rukou elit – Privilegované vrstvy společnosti tento vynález dosud pevně třímají v rukou (byť jeho vývoj není završen a je velmi nedokonalý), tak jako dřív písmo, matematiku, účetnictví apod.

 

  • Perverzní logika růstu a produkce na věčné časy – pod imperativem růstu a logiky současných peněz jako dluhu (bez stropu) je zcela „racionální“ plýtvat zdroji, vyhazovat málo použité a stále sloužící produkty a vyměňovat je za nové, programově a systematicky zkracovat životnost produktů, vyrábět „nepodarky“… Sem ale patří i zbytnělý vojensko-průmyslový komplex a jeho nekonečně nenasytné a umělé „potřeby“.

 

  • Legislativní smršť, či spíš rakovina – mnoho zákonů čím dál častěji vzniká jen na podporu umělého růstu ekonomiky, tam, kde chybí přirozená vůle vyvíjet „ekonomickou činnost“ či je saturovaný trh, je třeba novou zákonnou normou vytvořit novou povinnost buď na straně výrobce či poskytovatele služby nebo novou potřebu (a zajistit tak ekonomické mašinérii spotřebu, vynutit určité spotřební chování). Sem rozhodně patří i zákony, které vedou k omezování volné soutěže (třeba i pod rouškou certifikací a domnělého zvyšování nároků na kvalitu) a vytlačují z trhu menší konkurenty: malovýrobce, malozemědělce apod. Příkladem může být osivářský zákon č. 219/2003 Sb. Ten vyžaduje, aby jakákoli odrůda uváděná do oběhu byla registrovaná, což je drahé. Náklady na registraci jedné odrůdy začínají na částce minimálně 7 000 Kč a v některých případech (kukuřice) dokonce přesahují 39 000 Kč. Zákon tedy předpokládá velké objemy prodeje malého množství odrůd. Tím je do pěstitelství od základů zakódováno omezování biodiverzity. Ta přitom patří k nejcennějším zdrojům v zemědělství, ale je vůbec ručitelkou života vůbec.

 

  • Podle neoptimálních peněz a imperativu růstu nesmyslně ladíme důchodový systém – v současné optice vidíme tři možnosti: 1) každá žena musí direktivně porodit alespoň 2 děti (tzv. rodičovská zásluhovost, růst lidského faktoru musí jít ruku v ruce s růstem peněžního faktoru), 2) kdo do systému více vloží, více z něj dostane (zásluhovost podle výše příspěvků během života) a 3) systém zůstane v principu solidární a vyplácený důchod bude velmi nízky pro všechny. Přitom populace stárne. Z národního hlediska „vymíráme“, rozhodně nikoli z pohledu globálního.

 

  • Financializace ekonomiky, postupující automatizace a nezaměstnanost – ekonomická teorie nevidí v určité nízké nezaměstnanosti principiálně žádný problém – ta prý vytváří „zdravý“ tlak na nižší úroveň mezd. Pro růst HDP navíc není v současnosti nezbytně nutná lidská práce. Vzniká „lidský odpad“ (Z. Baumann). Avšak spotřebitelů není na druhé straně nikdy dost.

 

  • Pravicovost a levicovost – mezi přímé důsledky působení „nedostatkových“ peněz, jak je známe, je podle mne samotná existence politické „pravice“ a „levice“, tedy přesvědčení, že „peněz je dost pro ty, kdo jsou schopní a pracují“ , nebo naopak že „peněz není dost pro všechny, pro potřebné ani pro ty, kdo chtějí pracovat“. Nicméně obecně si všichni absurdně myslíme, že existuje cosi jako objektivní nedostatek práce. Přitom je to právě jen neschopnost peněz (rozuměj nevůle pánů peněžní jednotky) ocenit a ohodnotit a převést na peněžní vyjádření (v podobě ceny) určité typy důležitých (i smysluplných) činností, projektů, investic.

 

  • „Vlastnění“ problémů – politická soutěž ovládaná logikou současných peněz nás spíš vede k tomu nespolupracovat na co nejrychlejším a co možná nejlepším vyřešení nějakého problému a s co možná nejmenším počtem vedlejších nezamýšlených důsledků, ale na zablokování jeho vyřešení do doby, než se „vlastník problému“ dostane k moci a bude si moci připsat zásluhy za jeho vyřešení, a tedy připsat si dvojí zisk ve volbách (finanční a mocenský).

 

  • Kapitalizace ducha – Konrad Liessmann kritizuje rétorickou figuru společnosti vědění, která ale ve skutečnosti pod diktátem trhu tlačí na rychlokvašné a úzce zaměřené (nedo)vzdělávání a čím dál více zapomíná na starou dobrou tradici všestranného vzdělávání a otevřeného sdílení poznatků ve prospěch celé společnosti.

 

  • Státní sanace bank – Zatímco stát svou autoritou kryje a vynucuje oběh soukromých oligopolních p-e-n-ě-z, v okamžiku hluboké finanční či bankovní krize v důsledku rizikového chování samotných bank stát banky sanuje. Sám to ovšem dělá na dluh (na úkor svých občanů), s pomocí týchž bank, které zachraňuje (?!). V důsledku toho jsou celé státy zbaveny značné části své suverenity tváří v tvář svým (soukromým nadnárodním) věřitelům.

 

  • Bankovní sektor (a sociální sítě) o nás má nejcennější a nejkomplexnější osobní i občanská data – naše zvyky, chování a preference, ať už jako spotřebitelů či občanů, mají banky jako na dlani. S každým nákupem se náš profil postupně cizeluje. Pokud dojde k vymizení hotovosti (což už je dnes téměř realitou), nic ze svého (hlavně soukromého) života není možné dále skrývat a účinně hájit, nelze pak už dokonce ani patřičně „myslet jen ve své hlavě“, vše je pro oči a potřeby úzké a skryté elity promptně zviditelňováno a tento mocenský náskok a informační asymetrii není jak dohnat. Tím ovšem ztrácí pevnou půdu pod nohama i jakákoli vážně míněná politická opozice. Informace o našem soukromí, respektive celý náš život (dohledatelná, zachytitelná minulost) se stávají komoditou, ale současně přestáváme být pány svého soukromí. (Das Kapital bin ich.)

 

  • Korporace mocnější státu – stát má sice garantovat občanům rovnost před zákonem a vymáhat účinně právo padni komu padni, ale jak to má dokázat, když je finančně slabší než dnes už desítky (ne-li stovky) nadnárodních korporací?

 

Konec druhé části.