Země jitřní svěžesti a čínsko-americký paternalismus

Politolog Zdeněk Zbořil ve své analýze zmapoval z různých stran současnou a historickou situaci na Korejském poloostrově. Připomínáme, že Z. Zbořil strávil několik let na univerzitě v Soulu jako hostující profesor. Jeho analýzu publikujeme v souvislosti s posledních vývojem na poloostrově a také ve vztazích mezi USA a Čínou.

Tehan Mingkuk (Hangkuk) je název Korejské republiky na jihu Korejského poloostrova, které v Evropě a u nás říkáme Jižní Korea.  Čoson Mindžužui Inmin Konhwakuk je oficiální název KLDR na severu. Pojmenování Čoson jako „Země jitřní svěžesti“  odkazuje na Koreu jako celek. Pravidelně se mezi Korejci vedou dohady o správném pojmenovávání země, vlasti Korejců. I v tomto někdy až nenávistném dialogu můžeme nalézt stopy napjatých vztahů mezi KLDR (Korejskou lidově-demokratickou republikou) a Korejskou republikou (KR).

Militantní rétorika převládá dlouhodobě

Militantní rétorika převládá také v dalších rozhovorech mezi Severem a Jihem a pozadu nezůstávají ani komentáře politiků a zpravodajů v sousedních zemích. Zejména však ve Spojených státech a v ČLR mají svoji originální poetiku, kterou se snaží napodobovat diskuse na půdě OSN. Někdy se zdá, že předmět kritiky je pouze KLDR. Ta je až monotónní jako by stále platila slova autoritářského prezidenta KR Li-syn-mana, který v roce 1951 o KLDR řekl: „Je to komunistická říše, která je prohnilá vnitřní slabostí“. KLDR tehdy reagovala a dodnes reaguje podobně, když opakovaně tvrdí, že republika na jihu je vlastně jen vojenská základna, mateřská letadlová loď amerického imperialismu. Proto je trvalým nebezpečím a ohrožením „lidově-demokratického“ režimu na Severu.

Lze říci, že toto jsou krajní meze nejen mezinárodně politického diskursu o Koreji, ale i limity vnitro-korejského dialogu po dobu více než šedesáti let. Ten má svou militantní i umírněnou podobu a většinou dost dobře nevíme, kdy je inspirována ideologií, rozdílnou politickou a sociální skutečností v obou částech poloostrova, ale také zájmem velmocí využívat  „napětí“ nebo  „uvolňování“ k vlastní regionální nebo dokonce globální politice.

Donald Trump v jednom ze svých prvních projevů po své inauguraci do úřadu prezidenta USA označil KLDR za „úhlavního nepřítele Spojených států“. Nikoliv překvapivě, protože jen tradoval vyjádření jiných amerických prezidentů. Všechny následující komentáře opakovaly tuto mantru o ohrožení USA, Japonska, a také trochu Korejské republiky, raketami ze Severu, které jsou prý schopné být osazeny nukleárními hlavicemi. Konečně nový Trumpův ministr zahraničních věcí Rex Tillerson definoval při své první návštěvě Dálného východu  meze „strategické trpělivosti“ Spojených států. Tak jako v minulosti ale nevíme, zda se opět jedná jen o válku slov, nebo zda nový prezident nevyslal svého ministra zahraničí na tuto misi s pověřením, informovat  ze Soulu přes 38. rovnoběžku Pchjongjang, jak by Spojené státy mohly nejen diplomaticky a politicky,  ale i vojensky ovlivnit situaci na Korejském poloostrově.

Slovní války se opakují pravidelně

Takto položená otázka není nadbytečná, protože víme, že si ji kladou s jarní pravidelností  nejen v Koreji a jejím nejbližším politicko-strategickém okolí všichni ti, kdo jsou od roku 2006 v obavách z toho, že KLDR provedla svou první důvěryhodně ověřenou podzemní zkoušku své atomové bomby.  To se opakovalo ještě v roce 2009 a 2013, kdy po krátkém oteplení vzájemných vztahů si začaly obě korejské republiky opět vyhrožovat. Spojené státy a OSN sice všechny tři testy odsoudily, ale mnozí občané Korejské republiky se obávají, že vyhlášené sankce nezabrání inovacím arzenálu zbraní prvního úderu severokorejské armády, početně jedné z největších armád světa.

Současná propaganda KLDR stále opakuje slova současné hlavy státu Kim Jong-una, že jeho země se stala jadernou velmocí. Je tomu prý tak proto, že ve Spojených státech přetrvávají nepřátelské postoje vůči KLDR. To jsou důvody jako opsané z manuálu Pentagonu. Nejen pro reprezentanty Korejské republiky, ale i pro země celého regionu se tak stala naléhavou otázka, podobně jako už několikrát v minulosti, zda bylo učiněno na zemi i ve vzduchu dost pro obranu před útokem ze Severu. A zda diplomatické vztahy se Spojenými státy jsou na takové úrovni, aby mohly být považovány za záruky odstrašení nepřítele.

Jižní Korea pod deštníkem strachu

Obavy ze severokorejského útoku jsou mimořádné zejména v Korejské republice, jejíž desetimilionové hlavní město Soul (se svým okolím vlastně patnáctimilionové –  v zemi s 45 miliony obyvatel) je vzdáleno jen 35 km od hranice zastavení palby. Proto je jakékoli dění na sever od 38. rovnoběžky sledováno se stejnou obezřetností jako byla v minulosti budována obrana proti vysílání malých ponorek za účelem vysazování agentů KLDR nebo budování podzemních tunelů v oblasti demarkační čáry. I tudy měli přicházet agenti, o kterých se předpokládalo, že mohou organizovat teroristické akce a „rozvracet“ místní režim. Také nikoli pravidelné, ale čas od času se opakující neúčinné ostřelování území Korejské republiky se nepodceňovalo, i když se veřejně o něm mluvilo jen jako o provokaci. Armáda a k civilní službě organizovaní občané na ně museli reagovat svou pohotovostí, občanskou obranou a ověřováním spolupráce s americkými jednotkami umístěnými na vojenských základnách.

Sever jako faktor jihokorejské politiky

Když světové agentury s omezeným zájmem a bez velkého zaujetí přinesly zprávu o rozhodnutí Ústavního soudu Korejské republiky potvrdit „zbavení funkce“ prezidentky Pak Kun-hye, protože „vážně oslabila ducha demokracie a právního státu“, byla jihokorejská armáda uvedena do bojové pohotovosti, protože se vláda obávala „provokací Pchjongjangu“. Ten by, podle prohlášení vládní mluvčí, mohl být zneužit k destabilizaci situace na jihu poloostrova. Jsou to obavy, které na jihu znají nejen od smrti severokorejského Kim Ir-sena (1994), ale rovněž od státního převratu po zavraždění prezidenta generála Park Čong-hi a povstání v Kwang-džu (1980). Podobně se mobilizuje na jihu poloostrova také v obdobích ekonomicky motivovaného sociálního neklidu, což dává snahám o demokratizaci Korejské republiky rysy „řízené demokracie“, známé i z jiných asijských zemí.

Strach z nejistoty v zemi od Korejské války pro mnohé definitivně rozdělené, můžeme vidět rovněž v kontextu posledního odvolání korejské prezidentky. Dnes se sice Korejská válka považuje ve Spojených státech za „válku zapomenutou“. To platí ale jen v politické rétorice, kterou se reaguje na dosud stále jen dočasné zastavení palby v roce 1953. Nejen muži v uniformách si myslí, že toto za účasti OSN a velmocemi dohodnuté řešení, může být ohroženo odstoupením Pak Kun-hye. A to přesto, že podle rozhodnutí parlamentu a ústavního soudu se dopustila prostřednictvím své asistentky Čche Son-sil „jen“ korupčního jednání až vydírání, a tím také zneužití moci. Takové narůstání nejistoty mezi obyvatelstvem známe i odjinud a vždy bylo v zájmu posilování vojenských, policejních a zpravodajských struktur.

Jen mimochodem připomínáme, že otec odvolané prezidentky, generál Pak Čong-hi, považovaný za otce korejského ekonomického zázraku, byl zastřelen ředitelem z bezpečnostní služby státu a ochrany vládních činitelů (později se ukázalo že byl agentem CIA). Pakova smrt vedla, podobně jako skon severokorejského Kim Ir-sena (Kim Il-songa 1912-1994), k růstu napětí a obavám, zda nedojde k politickým a sociálním otřesům v obou částech poloostrova. K těm pak skutečně došlo a povstání v Kwandžu (1980) bylo nejen krvavé, ale mělo i vliv na oslabení a rozklad vojenské diktatury v Korejské republice.

Sjednocení ostrova v politické fikci

Generál Pak se stal ještě jednou připomínanou postavou korejské politiky. Jemu přátelsky nakloněný filmový režisér natočil politickou fikci „Ibišek rozkvetl“, smyšlený příběh o spolupráci generála Parka a komunistického Kim Ir-sena. Jejím cílem měla být konstrukce atomové bomby připravené ke zničení odvěkého korejského nepřítele –  Japonska. Oba korejské státy se tak měly zbavit nejen své největší hrozby, pomstít zločiny japonské okupace z let 1910-1945, ale také zahájit éru spolupráce obou korejských států a učinit významný krok ke sjednocení.

Podle tohoto filmu Spojené státy s takovým řešením „korejské otázky“ nesouhlasily. Proto byl generál Park zavražděn a jeden významný korejský vědec zahynul při naaranžované automobilové nehodě v Texasu. Jako u každého podobného a neověřitelného příběhu se této story zmocnila vulgární tvořivost. Začaly se objevovat další  „polopravdivé historky“, které tento oblíbený žánr literatury o politice  doplňovaly a rozvíjely. Po uvedení filmu do kin v roce 1994 v Korejské republice jej prý shlédlo víc než 4 miliony diváků. To nesporně přispělo k tomu, že na počátku devadesátých let se o existenci severokorejské atomové bomby poprvé přestávalo pochybovat.

Poloostrov jako černá schránka a dezinformace

Problémem všech, kteří zkoumají politické a vojenské dění na Korejském poloostrově je výrazný nedostatek ověřitelných informací, a to dokonce i těmi, kteří pracují v terénu v severní i jižní části poloostrova. Typickým příkladem je šíření informací a desinformací o severokorejském nukleárním programu, kterého se účastní obě vlády, jejich zahraniční sponzoři a dodavatelé technologií. Od doby, kdy jsem musel jako vysokoškolský učitel na univerzitě v Soulu  (1993-1995) nacvičovat se svými kolegy a studenty,  dokonce i se sousedy v okolí bydliště, jak se civilně ochránit před útokem ze Severu, se hra na to, kolik který severní Kim má nukleárních zbraní a jejich nosičů, opakuje pravidelně.

Zlí jazykové mezi zahraničními korespondenty v Soulu tvrdí, že příčiny inovace nukleárního zastrašování se objevují vždy v únoru, březnu, tedy v době, kdy se připravuje draft vojenského rozpočtu, a lokální i globální „deep state“ prezentuje svoji finanční potřebu: Proto musí, alespoň po určitou dobu, upozorňovat na svou nepostradatelnost. Prý také proto se ke konci každého roku, kdy peníze ze státního rozpočtu jsou již rozděleny, všichni ptají se stále opakovanou naléhavostí, kde je „Kimova“ atomová bomba. V podtextu je otázka, zda vojáci na severu, na jihu nebo dokonce v zámoří potřebují své politické partnery strašit, aby o výši nákladů na zbrojení nepřemýšleli.

Spojité nádoby: strach a peníze

Strach a peníze jsou spojité nádoby nejen na Korejském poloostrově. Proto i slova nového prezidenta Spojených států a jeho ministra zahraničí Rexe Tillersona o tom, že KLDR a její nukleární arzenál jsou hlavní hrozbou USA, nesmíme brát doslova. Těch asi 40 tisíc amerických vojáků (i s rodinnými příslušníky) a několik „pozorovatelů“ OSN, kteří žijí na svých základnách v relativním klidu a mají se starat (podle stále zpřesňovaných dohod s vládou Korejské republiky) o ochranu vzdušného a kyber-prostoru,  mají k dispozici efektivní výzbroj a komunikační technologie na takové úrovni, že mohou zajistit nejen přesun amerických vojenských jednotek z kteréhokoli místa v USA a v Tichomoří. A dokonce i ve spolupráci s armádou Korejské republiky čelit případnému útoku z podzemních pal-postů Severu.

Přesto je zajímavé, že pokusy o uklidnění a zlepšení vztahů mezi severní a jižní části země se odehrávají, a to hned na několika úrovních.  Jednak na té vulgární, což není nic jiného než sliby občanům obou zemí, že jednou budou žít společně v jedné zemi, v nerozdělených a vzájemně si pomáhajících rodinách. Jednak se od začátku devadesátých let minulého století opakují pokusy o „korejský dialog“, kterému předcházely pokusy o překročení 38.rovnoběžky ze Severu i z Jihu. Ty byly sice přísně trestány, ale vedlo to k opakovanému vyvolávání diskusí o možnostech znovusjednocení. Tresty za tyto snahy byly drakonické, a to nejen na Severu, ale i na Jihu. K jejich přerušování obvykle docházelo na Severu za zavřenými dveřmi, na Jihu v jakési vládou kontrolované veřejné diskusi, přerušované událostmi, jejichž intenzita se stupňovala podle toho, kdo se snažil ovlivnit jednání vlád obou zemí ve svém geopolitickém zájmu.

Snahy o korejský dialog

V Korejské republice se symbolem takových snah stal politik a nakonec   prezident   Kim Te-džung (Kim Dae-jung 1994-1999, +2009). Ten po letech prezidentování mužů v uniformách vyhlásil „občanskou vládu“ a zahájil „Program slunečního paprsku“, v politickém a žurnalistickém žargonu známějším jako „sluneční politika“. Dostalo se mu za to Nobelovy ceny míru, a dokonce i požehnání Václava Havla v Praze. Oboje nemusíme přeceňovat, nicméně severokorejskému režimu se tehdy dostalo z jihu omezené finanční pomoci z Jihu. Uskutečnilo se několik kulturních výměn a návštěv politických reprezentantů. Tato politika „korejského dialogu“ vyvrcholila v roce 2000, kdy došlo dokonce k prvním rozhovorům na vládní úrovni. Potravinová a zdravotní pomoc byly také částí této mírné změny ve vzájemných vztazích a celý proces měl různé vzestupné i sestupné fáze dokonce ještě v letech 2008-2010, kdy nové nukleární testy a změny severokorejské nevolené elity vedly k jeho postupnému suspendování.

Jaké byly další důvody postupného omezování dialogu se mezinárodní veřejnost, regionální i velmocenská diplomacie dohadují. Není vůbec snadné rozplétat tento gordický uzel petrifikovaných postojů a vztahů. Ovlivňují to nejen různé silové struktury, ale také to, že se dají v případě sjednocení předpokládat vysoké investiční náklady do obsoletní severokorejské ekonomiky jako příliš vysoké a jejich návratnost, nebo chceme-li, nějaká neokolonizace nebo dluhová past, jak ji známe z Evropy, se nezdá být příliš nadějná…

Kimovy „reformy“: co se nejspíš děje na Severu?

Situace v KLDR je sice sledována intenzivně, ale máme odsud jen fragmentární informace, které čas od času uvádějí, že nevolené stranické a vojenské elity (což je často jedno a totéž) doznávají změn. O ty se pokoušel dokonce i sám Kim Ir-sen, ale po něm i jeho syn Kim Čong-il a nyní vnuk Kim Čong-un. Jaké tyto také generační biologické změny jsou, se domýšlíme jen z informací většinou z nepřímých a neověřitelných zdrojů, a naneštěstí často prezentované dramatickou formou.

Víme, že v roce 2013 chtěl „provést státní převrat“ Čang Son-ček a o jeden a půl roku později mělo být proto odsouzeno a popraveno 16 vysokých hodnostářů obviněných z podobných „zločinů“. Mezi nimi i Hyon Yong-chol, ministr obrany, který byl zřejmě bez soudu veřejně popraven.  To, že se někdo z nich provinil i tím, že „usnul během vojenské přehlídky“ berme tak trochu jako zprávu z washingtonské bažiny nebo CNN, nebo od zpravodajů, kterým se podařilo proniknout do malebných metafor politické korejštiny. Důležité je to, že oběti jsou lidé působící na nejvyšší úrovni státně-stranického systému. Ať už je to pravda či nikoli, zdá se být alespoň blízko realitě fakt, že během let 2015-2016 bylo zbaveno funkcí, a asi také životů, na sedmdesát státních činitelů.

Je až příliš jednoduché definovat KLDR jak skanzen stalinismu. To nám nepomůže pochopit, že nejen Korejská republika, ale i KLDR mají funkční politickou, vojenskou a ekonomickou diplomacii, která snad poprvé v tisícileté historii je expanzí „zvláštního druhu“ mimo poloostrov. Také přesná odpověď o importu nukleárních a dalších vojenských technologií není úplná, ale odhadujeme její možnosti z úrovně intenzity styků s různými zeměmi v Asii i v Africe.

Rozdělená Korea a téma sjednocení

Začneme-li si klást otázku, zda dávný sen o jednotné Zemi jitřní svěžesti je ještě uskutečnitelný, je pozoruhodný – kromě otázek geopolitických –  vzájemný vztah obyvatel obou částí poloostrova a jeho proměny. Jako kdyby byla stále ještě platná slova prvního prezidenta Korejské republiky Li Syn-mana, že „…rozdělená Korea je zničenou Koreou…(a) ….v každém korejském srdci a v každé korejské mysli je tato skutečnost jasně dána. A kdybychom v jakékoliv formě přistoupili na trvalou dělící čáru, národ by se řítil do zkázy“ (1951).

Za těmito slovy je skryta kritika, kterou si dovolují korejští politici ze severní i jižní části poloostrova opakovaně. Jejich slova vždy obsahují latentní odsouzení „americko-čínského kompromisu“, kterému se rozumí jako důsledku  „imperialistického rozdělení“  Koreje. To mělo mít začátek v okupaci poloostrova americkou a sovětskou armádou v roce 1945. Proto se sovětští komunisté překvapeně dívali na neposlušnost korejských soudruhů v době „odsuzování kultu osobnosti“. A my, stejně jako Američané, kteří jsou v jižní části poloostrova zárukou bezpečnosti,  nerozumíme pálení amerických vlajek na univerzitách nebo při pouličních demonstracích a projevech sociální nespokojenosti..

Jihokorejský režim se systematicky  a dlouhodobě připravuje nejen na „válku se Severem“, ale i na „sjednocení“.  Zejména po letech 1990/1992 přijížděli korejští akademici do Evropy, aby na místě studovali „sjednocení Německa“ a později „rozdělení Československa“ a jejich politické, sociální, kulturní a ekonomické důsledky. Nám, pamětníkům a svědkům kuponové privatizace, se zdá být divné, že na korejské univerzity jsou zváni její čeští autoři, aby přednášeli o svých zkušenostech.  Téměř ale nic nevíme o politice KLDR v rámci zemí ASEAN a bilaterálních vztazích s jeho členskými zeměmi. Na ty nás upozornilo jejich omezení po vraždě Kim Jong-una, příslušníka severokorejské politické a společenské elity na letišti v Kuala Lumpur. Pokud ještě někdo bere vážně Huntingtonův „Střet civilizací“, může se nad tímto faktem zamyslet.

Nejvíce zmateni však jsme, máme-li vstřebat svá pozorování sociálních skutečností na Severu a Jihu. Dojmy Pavla Kubíčka z KLDR, které nedávno publikoval v Týdnu (a jde o dobrodružného cestovatele, který se jen tak něčeho nelekne) by nás mohly svádět k rezignaci. Rozdíl mezi Soulem a Pchjongjangem je natolik výrazný, že se nám jeví jako dva světy, které se nikdy nemohou setkat. Kdo ale vzpomíná na komunardy v modrých kamizolách, s rudými knížkami v rukách a memorující hesla Velkého Maa v sousední Číně, obtížně chápe, co to byly Tengovy reformy a jak je možné, že ČLR prošla tak fundamentální obnovou až do stádia symbiózy staré kultury s novou industrializací.

Korejský poloostrov a velmocenská tripartita

Korejský poloostrov byl obětí opakujících se japonských a později euro-amerických vpádů a loupeživých výprav. Už od 16.století, a zejména v posledních stoletích, byly mimořádně ničivé.  Nehledě na to, že jedním z důsledků japonských brutálních dobyvačných válek bylo i vzájemné kulturní obohacování, zůstává jedním z nejtrvalejších korejských předsudků názor, že z japonských ostrovů přicházely jen válečné hrůzy a utrpení.  Kulturní inspirace z císařské Číny, podle názorů korejských současníků, jejich předkové dokázali tvořivě rozvíjet. Stejně jako etničtí Korejci, jejichž prarodiče prchali před japonským terorem do Ruska a SSSR a  vytvořili v Kazachstánu, na Sachalinu, v částech jižní  Sibiře, a dokonce i samotném Japonsku, sociální a ekonomické struktury, které jsou v dnešní době Korejci (bez ohledu zda jsou ze Severu nebo z Jihu) úspěšně využívané. Sice s rozdílnou intenzitou a efektivitou, ale z hlediska země zničené Korejskou válkou je to vlastně pozoruhodné

Přesto ale při veškerém obdivu ke schopnosti obnovovat korejskou svébytnost a identitu, je otázka změny režimu v KLDR, anebo dokonce sjednocení obou korejských států, především problémem velmocenské tripartity USA-ČLR-Ruská federace a jejich vzájemného tlaku a vyvažování. Program slunečního paprsku bude mít v Zemi jitřní svěžesti právo na existenci jen tehdy, pokud se změní vztahy mezi těmito velmocemi, které se spíše nedohodnou a jejichž vztahy, nejen v oblasti Dálného východu, ale třeba jen v  jihovýchodní Asii, budou nepřátelské.

 

Ilustrační obrázek: CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=77895

 

 

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.