Hodnocení Íránu jako regionálního destabilizátora není objektivní, říká Jan Kavan

Rozhovor !Argumentu s bývalým ministrem zahraničí a předsedou Valného shromáždění OSN Janem Kavanem o Íránu, jeho postavení a politice na Blízkém východě, o sankcích a také o obchodních perspektivách pro české firmy.

!Argument: Lidé v České republice o Íránu moc nevědí. Jak by se dal stručně charakterizovat jeho politický systém?

Jan Kavan: Írán sám sebe charakterizuje jako islámskou republiku. Tamní ústavní zřízení vymezuje prostor, v němž mohou lidé rozhodovat čistě na principu společenské smlouvy, hranicemi islámu. To znamená, že parlament a vláda mají svobodu rozhodování pouze v rámci islámského práva. Na dodržování tohoto rámce dohlížejí další ústavní instituce, konkrétně Nejvyšší duchovní vůdce (Ali Khamenei), Rada znalců a Rada dohlížitelů. Kromě nich fungují v ústavním systému ještě další orgány s dílčími pravomocemi, spíše konzultativními. Ústavní systém Íránu je poměrně komplikovaný.

Největší pravomoci má Nejvyšší duchovní vůdce, který je vybrán Radou znalců, jejichž 86 členů je volených. Rada znalců může Nejvyššího duchovního vůdce nahradit jeho nástupcem. Nejvyšší duchovní vůdce může na základě doporučení Madžlisu (Parlamentu) nebo Nejvyššího soudu odvolat i Prezidenta, který je přímo volený. V současné době je prezidentem Hasan Rúhání (nar.12. 11.1 948), který je od roku 1999 členem Rady znalců. Spolu se současným ministrem zahraničí Javadem Zarifem vedl vyjednávání s USA a předními státy Evropské unie o íránském jaderném programu.

Úspěšná dohoda pak vedla ke zrušení protiíránských sankcí v lednu 2016. Šlo ovšem o zrušení politické. Technicky dochází k jejich zrušení spíše postupně (o tom níže). Rúhání byl i poradcem bývalého prezidenta Muhammada Chátamího a ostře kritizoval jeho prezidentského předchůdce Mahmúda Ahmadínežáda za špatnou a protizápadní zahraniční politiku a za chybnou ekonomickou politiku. Rúhání byl zvolen prezidentem 14.června 2013, kdy v prvním kole voleb získal 50,68% za účasti 72% voličů. Rúhání je i nadále kritizován konzervativními politiky, kteří odmítají i dosaženou jadernou dohodu a budou se snažit, aby nebyl znovu zvolen v nadcházejících prezidentských volbách 19. května 2017.

Nejvyššímu duchovnímu vůdci radí Nejvyšší národní bezpečnostní výbor, který Rúhání vedl v letech 1989-2005. Významná je Rada dohlížitelů, která má 12 členů, z nichž je 6 duchovních jmenovaných Nejvyšším duchovním vůdcem a 6 je právníků, které vybírá justice. Rada dohlížitelů lustruje kandidáty do voleb a má právo některé kandidáty nepřipustit do voleb. To se občas týká především velmi reformně orientovaných politiků. Ve volbách z roku 2013 tímto sítem z reformních politiků prošel především Hasan Rúhání. Prezident Rúhání jmenuje svou vládu, která musí být schválena Madžlisem (Parlamentem). Madžlis má 290 volených poslanců, a zase kandidáti musí být schváleni Radou dohlížitelů. Ti, co tím sítem projdou, pak bojují v demokratických volbách. Parlament funguje podobně jako v západních demokraciích. Jeho parlamentní tradice je stejně dlouhá jako u řady evropských států. Každé jeho rozhodnutí ovšem v Iránu přezkoumává Rada dohlížitelů, orgán, který by šlo přirovnat k ústavnímu soudu s rozsáhlými pravomocemi, zda není v rozporu s islámskými principy. Parlament ovšem není proti Radě dohlížitelů bezmocný. Iránské ústavní zřízení má několik dalších institucí, které vstupují do dohadovacího řízení v případech, kdy se světská a duchovní část systému nedokážou dohodnout, anebo v případech nutnosti řešit krizové situace. Je to unikátní systém, kombinující prvky světské vlády s islámskými zásadami.

V současném Parlamentu mají velmi těsnou většinu konzervativně orientovaní poslanci, a to zvláště v zahraničním výboru. V posledních volbách však reformisté výrazně posílili, především v Teheránu.  Velmi vlivný předseda Madžlisu Ali Larijani nedávno vyjádřil svou podporu prezidentu Rúhánímu pro květnové volby. Larijani měl nedávno přijet na návštěvu do České republiky. Jeho návštěva byla na poslední chvíli zrušena kvůli náhlému úmrtí jednoho z nejznámějších íránských politiků Hašemiho Rafsanžáního.

Oficiálním náboženstvím v Íránu je šíitský islám dvanáctnického směru. Kromě něj v zemi bez pod ochranou zákona fungují komunity sunnitské, křesťanské, židovské a zoroasteriánské  a v nepatrné míře některé další. Komunita baháistů, za předchozího režimu velmi vlivná, sice existuje a ví se o ní, oficiálně je však baháismus zakázán.

Ve společnosti, jejímž kulturním základem je šíitský islám, hraje velkou roli duchovenstvo. Státní zřízení je islámskou republikou, kde určující roli hrají právě duchovní. Duchovní mají značný vliv i ve zcela praktických rozhodnutích včetně obchodu, hlavně ve vzdálenějších oblastech, protože jsou přirozenou autoritou a bývají přizváni jako neoficiální, avšak důležitý konzultační hlas.

Írán je rozdělen do 31 krajů či provincií, které mají v čele přímo voleného hejtmana či guvernéra a místní vládu. Kraje disponují vlastními rozpočty a řada projektů se realizuje přímo z nich nebo je financována společně s centrální vládou. Kraje mají také pravomoci při přidělování koncesí na těžbu některých surovin, přijímání investic a podobně.

!A: Jak se islámská revoluce promítla do zahraniční politiky Íránu?

J.K.: Je třeba si uvědomit, že na Blízkém východě hraje v politice ideologie a náboženství mnohem větší roli než v sekularizované Evropě. Dále je nutné dodat, že íránská revoluce nebyla jen obecně islámská, ale šíitská. Jedním z pěti základních dogmat, na nichž stojí šíitský islám, je princip spravedlnosti, který je explicitně zmíněn v ústavě a v řadě zákonů. Například íránský oficiální postoj k palestinské otázce se opírá o konkrétní zákony, které operují s pojmem spravedlnosti a s potřebou podporovat utlačované. Současná íránská zahraniční politika se na pojem „spravedlnosti“ explicitně odvolává. Proti íránské šíitské revoluci se postavily státy, kde převažuje ideologie sunnitská.

V zahraniční politice se po revoluci pochopitelně výrazně zhoršily vztahy se Západem, zvláště s USA a s Izraelem. Tyto konfliktní situace se snažil mírnit bývalý prezident Chátamí a dnes především prezident Rúhání a ministr zahraničí Javad Zarif, kterého si pamatuji z doby, kdy jsem byl v letech 2002-3 předsedou Valného shromáždění OSN a Zarif byl velvyslancem Iránské islámské republiky při OSN. Irán se úspěšně snaží být hegemonem muslimských zemí, kde vládnou šiíté.

!A: Írán je jedna z regionálních velmocí v oblasti širšího Blízkého východu. Dnes na jeho adresu slyšíme často, že zde hraje roli „destabilizátora“ regionu, a to jak z úst Saúdů, tak Izraelců. Je to objektivní hodnocení, nebo spíš součást velmocenského soupeření s návdavkem „sektářského“ konfliktu?

J.K.: Za objektivní hodnocení bych to nepovažoval. Saúdská Arábie je sunnitský stát, kde vládnou wahhábisté, tedy stoupenci sunnitské velmi fundamentalistické formy islámu, která se stala státní ideologií. Wahhábisté, kteří dávají přednost se nazývat salafisty, se vnímají jako nositelé jediného nezkaženého islámu, a vystupují krajně nepřátelsky vůči vyznavačům jiných islámských škol, které označují za nevěřící. Z těchto dogmatických pozic vystupují především proti šiítskému Iránu, který je v regionu jejich hlavní konkurencí. Iránci, tedy Peršané, vnímají Araby, a to zejména Araby ze Saúdské Arábie, jako nekulturní nevychované bohaté barbary. V daném regionu jsou zájmy obou zemí zcela protichůdné.

Irán sám zmíněný konflikt nepopírá a uspořádání v oblasti označuje za nespravedlivé a říká, že usiluje o jeho nápravu. Západ se snaží udržet stabilitu a tak si za spojence volí ty, kdo po ní volají. Otázkou ovšem je, jak stabilní je blízkovýchodní uspořádání po rozpadu osmanského impéria, a zda by jeho změna nevedla k funkčnějšímu uspořádání regionu. Podobné otázky si dnes klade i řada západních expertů a státníků.

Pro Izrael je Irán nepochybně hlavním nepřítelem. Ostrá protiizraelská rétorika bývalého prezidenta Ahmadínežáda je sice minulostí, ale Irán i nadále zcela důsledně podporuje boj Palestinců proti izraelské okupaci a za samostatnost vlastního státu.

!A: Írán je nyní aktivním hráčem v syrském konfliktu a díky ruské snaze se ocitl v koalici s Tureckem. Nejdou ale regionální ambice Turecka a Íránu spíš proti sobě?

J.K.: Sunnité dnes představují většinový směr islámu a Turci jsou z osmdesáti až devadesáti procent sunnitští muslimové. Kromě tohoto náboženského konfliktu vnímám vztah Turecka a Iránu jako v daném regionu velmi konkurenční. I v samotné Sýrii Irán jednoznačně podporuje vládu Bašára Asada, kterého Turci vždy odmítali. Asad patří k alavitům, kteří mají blízko k muslimským šiítům, ale sunnité je považují za kacíře a jejich nepřátelství má dlouhodobé kořeny. Dnes jsou Turecko a Irán součástí poměrně nesourodé koalice, kterou vede Rusko, a kterou spojuje pouze boj proti společnému nepříteli, tedy boj s tzv. Islámským státem.  Nedovedu si představit, že by se Putinovi podařilo po porážce Islámského státu udržet Irán a Turecko v jedné účelové koalici. O spojenectví už vůbec nelze hovořit.

Připomínám, že Irán je v této oblasti aktivním hráčem už od 16. století, kdy Irán pozval z Libanonu šíitské duchovní a ti položili náboženské základy soudobé šíitské ideologii. Potomci těchto libanonsko-íránských duchovních prosadili v minulém století uznání syrských alawitů za odnož šíitského islámu. To vysvětluje íránskou podporu syrskému režimu Bašára Asada. A snadno se to může stát příčinou konfliktu mezi Iránem a Tureckem, jehož prezident Erdogan se stále více stylizuje do role vůdce sunnitského světa.

!A: Nová americká administrativa se netváří, že by byla k Íránu moc vstřícná. Zazněla už docela silná slova ohledně íránského raketového programu a dalších sankcí. Trump během kampaně ostře kritizoval dohodu o nukleárním programu z roku 2015, jenže v tomto bodě se ocitl mezi signatáři dohody sám. Jakou cestou se může Trump vydat, pokud se to dá vůbec odhadnout?

J.K.: Během volební kampaně vyhrožoval Donald Trump, že jadernou dohodu s Iránem zruší a tvrdil, že je to nejhorší smlouva, kterou kdy USA podepsaly. Po zvolení prezidentem ale soustředil svou častou kritiku Iránu na jiné aspekty, především na raketový test, který Irán provedl a který vedl Trump k vyhlášení sankcí proti specifickým íránským firmám a i jednotlivcům.

Britská premiérka Theresa Mayová během své návštěvy v USA požádala prezidenta Trumpa, aby dohodu o íránském nukleárním programu nerušil. Británie, jako jedna z pěti signatářských zemí této dohody, nevidí žádný důvod pro její zrušení, neboť Irán své závazky pečlivě plní. Další evropské signatářské státy nyní podepisují miliardové obchodní smlouvy s Iránem, a jistě se nechystají zrušit dohodu a obnovit sankce. I USA – během posledních dnů administrativy Baracka Obamy – podepsaly prodej asi 80 boeingů do Iránu, což bude znamenat nejen významný příjem, ale především zaměstnání pro mnoho Američanů, což nakonec Trump sliboval během volební kampaně. I MAAE potvrdila, že Irán plní podmínky smlouvy.

Nemyslím si, že Trump tuto dohodu jednostranně zruší, ale bude i nadále hledat cesty jak Irán poškodit. Jeho postoj k Iránu se jistě promítl do jednání amerických bank, které v podstatě sabotují platební styk s Iránem. Ještě horší je skutečnost, že Američané vykonávají tlak na evropské banky, které s nimi spolupracují, nebo jsou na nich závislé díky dluhopisům či akciím, a tak mají nyní obavu financovat obchod vlastních firem s Iránem, aby tím nepodráždily mocného strýčka Sama. A to se týká i střední Evropy. Sankce tedy byly právně zrušeny (s výjimkou zbrojního průmyslu apod), ale svobodný obchod nebyl stoprocentně obnoven a to je v rozporu se závazky, které z té mezistátní dohody vyplývají. Radost z toho může mít snad jen Izrael a Saúdská Arábie.

!A: Nukleární dohoda z roku 2015 zmírnila velkou část sankcí proti Íránu. Jsou už citelné pro zemi ekonomicky, mimo oblast plynu a ropy?

J.K.: Zatím se pozitivní dopad zrušení sankcí nepromítl výrazně do ekonomické situace státu, zvláště ne do životní úrovně občanů, a to mj. i z výše zmíněných neformálních sankcí. Sankce se také neruší en bloc, ale jednotlivě. Absence nějakého dramatického zlomu nebo přílivu nového spotřebního zboží využívají konzervativní oponenti prezidenta Rúháního, kteří kritizují nukleární dohodu z roku 2015. Irán je ovšem velká země, která má víc obyvatel než Francie a je více než dvakrát větší. Mnohé procesy tam probíhají pomaleji, než přepokládají zahraniční pozorovatelé.

Podle mne je nejen v zájmu Iránu, ale i v zájmu stability celého regionu a v zájmu snižování napětí ve světě, aby byl Hasan Rúhání znovu zvolen a získal čas pro uskutečňování svých reforem. Trumpova administrativa mu však v tom nebude nápomocná.

!A: Je dnešní Írán šancí pro české firmy? Nebo bychom měli uvažovat čistě hodnotově a na hospodářskou spolupráci se zemí jako Írán zapomenout pod heslem „obchodujeme jenom se západními demokraciemi“, jak někteří navrhují?

J.K. : Nechápu s jakými našimi hodnotami by měl být obchod se současným Iránem  v rozporu? Naopak se domnívám, že obchod s Iránem je nejen v zájmu českých firem, ale je i v souladu se zahraniční politikou České republiky. Mimochodem všiml jsem si, že některé velké státy, které občas vyzývají své menší spojence k různým bojkotům kvůli nerespektování lidských práv, tak například udržují s Iránem poměrně významné obchodní vztahy.

S potěšením mohu konstatovat, že se s íránskými významnými návštěvami za poslední rok téměř „roztrhl pytel“. Byli tu ministři zahraničí, financí, hospodářství, energetiky i jejich náměstci. Přijela řada důležitých podnikatelských misí. Na začátku dubna 2017 například přiletí i prezident obrovského státního holdingu IDRO pan Mansour Moazami, který je současně i náměstkem ministra průmyslu, dolů a obchodu. Bude tu jednat o nákupu vagonů metra, autobusů, trolejbusů, lehkých letadel, a řady dalších průmyslových výrobků. Irán má zájem i o modernizaci svých elektráren, rafinérií, továren na obráběcí stroje. Zájem má i o čističky odpadních vod a řadu technologií potřebných pro zlepšení životního prostředí. Zájem je i o geologický průzkum a těžební stroje. Irán má druhé nejvyšší zásoby plynu na světě a čtvrté nejvyšší zásoby ropy. Má tedy pochopitelně zájem o různé energetické technologie.

Irán většinou nedisponuje technologiemi, které by byly na světové špičce, ale fungují. Irán proto nespěchá a klade jako podmínku nákupu z ciziny přinejmenším kofinancování a především tzv. lokalizaci, tedy částečnou společnou výrobu. Vláda není nakloněna nákupu hotových výrobků ze zahraničí.

Řadu z obchodních jednání íránských podnikatelů v České republice zprostředkovává Česko-slovensko-iránská obchodní komora (CSIOK), jíž jsem byl zvolen předsedou představenstva. CSIOK za poslední dva roky zorganizovala řadu podnikatelských misí do Iránu a budoucí vývoj vzájemných vztahů vidím dost optimisticky. Mimochodem velmi nám pomohli i někteří politici, například, dnes již bývalý, ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek nebo místopředseda Poslanecké sněmovny (a předseda KSČM) JUDr. Vojtěch Filip. Jsem rovněž přesvědčen, že v dohledné době dojde i k povýšení vzájemných zastupitelských úřadů na plnohodnotná velvyslanectví. Jsme posledním členským státem Evropské unie s diplomatickým vztahem s Iránem na úrovni jen chargé d’affaires a ne velvyslanců. To se brzy změní a vrátíme se tak do postavení před rokem 1998, kdy Irán snížil své zastoupení v České republice na protest proti zahájení vysílání Rádia Fardá (napojeno na Svobodnou Evropu). Snad se v čase vrátíme i k obchodní výměně v původním rozsahu asi 520 miliónů USD. Dnes tento obchod reprezentuje zatím jen 33 mil.USD.

!A: Vztahy Ruska a Íránu nikdy nebyly bez problémů. Nicméně Rusko s Teheránem dnes spolupracuje v Sýrii, kde obě země podporují Asadův režim a rýsují se další projekty v oblasti energetiky (především plynu). O co Rusku ve vztahu k Íránu jde?

J.K.: Tuto otázku byste měli položit nějakému ruskému diplomatovi. Já osobně v současném vztahu Ruska a Iránu, navzdory poněkud odlišným zájmům, žádné větší problémy nevidím. Naopak sankce zaměřené proti oběma státům, jejich vztah jistě spíše utuží.

Jan Kavan děkuje Petru Pelikánovi, arabistovi a členu představenstva CSIOK za příspěvek k odpovědím na položené otázky.

O Janu Kavanovi: Jan Kavan  je bývalý český ministr zahraničí (1998-2002) a předseda Valného shromáždění OSN (2002-2003). Působil také jako senátor Parlamentu ČR (1996-2000) a poslanec Parlamentu ČR (2002-2006). V obou případech byl zvolen za českou sociální demokracii. V současnosti Jan Kavan působí jako předseda představenstva Česko-slovensko-iránské obchodní komory.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.