Olej do ohně. Trumpův syrský spektákl se nemusí vyplatit

Veronika Sušová-Salminen expresně komentuje útok USA na syrskou vojenskou základnu, jeho význam a možné důsledky.

Naděje na to, že Donald Trump se bude ve své zahraniční politice nějak revolučně odlišovat, se nepotvrdily. Spojené státy dnes na Trumpův rozkaz zaútočily raketami na syrskou leteckou vojenskou základnu jako spíš symbolickou odvetu za chemický útok v Sýrii, při kterém zemřely desítky lidí. V současném stavu takový krok vlády Spojených států znamená přilití oleje do ohně, který hoří hned vedle hromady cisteren s benzínem.

Trump o nich rozhodl bez souhlasu Kongresu a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, tedy jednostranně (dodejme, že souhlas by vzhledem k pozicím Ruska a Číny nikdy nedostal). Jednal v tradicích americké politiky od konce studené války, v jejichž podmínkách svět v posledních 26 letech žije a který charakterizuje na prvním místě úpadek klasické diplomacie, schopnosti se domluvit na kompromisech. Pretextem pro Trumpa byl chemický útok v Sýrii, o jehož vinících víme pramálo, ale který zpochybnil Ruskem ukovanou dohodu z roku 2013 o odstranění chemických zbraní ze Sýrie. Dalším kontextem jsou zesílená americká letecká kampaň v Iráku (především Mosul) a také v Jemenu.

Sýrie uprostřed velmocenského sváru

Prezident Trump uvedl, že útoky jsou projevem americké snahy o ukončení zabíjení a krveprolití v Sýrii, kde probíhá už šestým rokem občanská válka s domácími kořeny a příčinami.  Do ní dlouhodobě zasahují vnější regionální aktéři (Saudská Arábie, Írán, Turecko, Izrael) a také vnější velmoci (USA a jeho západní spojenci, Rusko).  Válka přinesla obrovský počet obětí, zcela destabilizovala Sýrii a částečně i celý region, vedla k migrační krizi a masovému uprchlictví, posílila světový terorismus (vzestup IS) a hrozí, že se přelije ve velmocenskou válku.

Zatímco kontroverzní režim prezidenta Bašara Asada bojuje všemi prostředky o přežití, velmoci a jejich spojenci bojují o „principy“ a také o prosazení vlastních zájmů. USA se snaží udržet vlastní hegemonní pozice ve strategicky významném regionu Blízkého Východu. Rusko se snaží udržet si jeden z posledních postsovětských vojenských strategických bodů na Blízkém Východě. Navíc se tato válka stala bohužel válkou o prestiž, která věci ještě komplikuje. O prestiž USA jako globální velmoc č. 1 a o zbytky prestiže Ruska jako eurasijského hráče, nebo – chcete-li – je to labutí píseň jeho sovětské velikosti.

Spojené státy od začátku války hají princip humanitárního vměšování, který je jedním z důsledků konce studené války a který stojí na myšlence, že lidská práva a jejich ochrana jsou vyšším principem než suverenita a autonomie národních států. Bohužel výběrové prosazování tohoto principu vede k tomu, že intervence zvnějšku dlouhodobě destabilizují kulturně a politicky složitý region Blízkého Východu a severní Afriky, potažmo širší kontinent Eurasie. Navíc není tento princip lidských práv nade vše zakomponován v mezinárodním právu v tom smyslu, že by měl vyšší platnost než suverenita národních států.

Rusko naopak obhajuje princip nevměšování a respektu k suverenitě národních států jako základnímu kameni mezinárodního řádu od Vestfálského míru (1648). Vladimir Putin a další ruští politici dlouho mluví o tom, že podobná politika vedla ke katastrofám, které ničí celé státy a společnosti. A navíc jen posiluje chaos v mezinárodních vztazích. Rusko zastává nepopulární reálpolitický postoj (který má morální nedostatky), zatímco Spojené státy ten ideální či liberální (který obhajují jenom výběrově a nedostatečně, často v souladu s reálpolitikou). Střet těchto dvou vnitřních paradoxů zabíjí lidi, zatímco většina médii a pozorovatelů se dohaduje o tom, čí rukou je lepší zemřít – tou západní, nebo tou ruskou.

Trumpova revoluce? Zapomeňte

Včerejší krok Donalda Trumpa jde ve šlépějích svých předchůdců – Clintona, Bushe mladšího a Obamy. S tím rozdílem, že osobnostní rysy Trumpa, jeho nezkušenost v politickém procesu, podnikatelská mentalita „to get things done“ a důraz na šoumanství mohou být spíše negativním doplňkem než skutečným plusem.

Trumpův krok těžko může být znakem zahraničněpolitické revoluce, kterou mnozí čekali. Taková víra byla od počátku naivní, a to už jen proto, že možná Trump sám je „jiný“. Ale s ním se ze dne na den nezměnila politická a vojenská elita USA a její roky budované vzorce myšlení.  Zájmy USA a jejich politických elit také nikam nezmizely. A tlak na to udržet prestiž nejmocnější země světa se v poslední době jen zvyšoval, což může spolu s osobnostními rysy nového prezidenta utvářet třeskutý koktejl. Jistě, Trump tu chtěl demonstrovat sílu a rozhodnost– jenže způsobem, který zvyšuje rizika a sázky ve velmocenském pokeru. V útoku na Sýrii jde jenom těžko hledat rozchod s dosavadním trendem americké politiky na Blízkém Východě, ale spíš naznačuje možnost její radikalizace.

Bude v takové kontextu možná nějaká forma détente (uvolnění) s Ruskem? Podle mého názoru se právě šance na takovou možnost značně snížily. Konec války v Sýrii je rovněž v nedohlednu. Nový americký prezident udělal to, čeho jsme už měli všichni dost – posílil setrvačnost začarovaného kruhu, ve kterém násilí plodí násilí, aby další násilí bylo receptem na ukončení jiného násilí a ve kterém jsou moc a prestiž víc než kompromis.

Rusko už na útok na syrskou vojenskou základu reagovalo slovy o americké agresi a porušení mezinárodního práva (narušení suverenity Sýrie). Oznámilo také přerušení vojenské spolupráce s USA v Sýrii, což znovu zvyšuje rizika v případě, že by USA chtěly v útocích pokračovat. Jaké budou další kroky Ruska není samozřejmě v daný moment jasné, ale dá se předpokládat, že tento útok představuje zdroj odcizení Moskvy a Washingtonu. Napětí mezi oběma velmocemi se nesnižuje a zřejmě těžko vytvoří platformu pro restart. Podobně se dá očekávat zvýšení napětí ve vztahu k Íránu a také změny v chování Turecka.

V posledních dvou měsících Trumpova pobytu v Bílém domě jsme mohli sledovat, že roky budovaný politický proces pomalu ale jistě získává navrch. Vyšetřování údajného ruského vměšování do amerických voleb, odvolání bezpečnostního poradce Mika Flynna kvůli jeho stykům s ruskými představiteli, a naposledy odvolání kontroverzního Steva Bannona z Národní bezpečnostní rady naznačovaly, že se něco děje. Kandidát Trump prostě není totéž jako prezident Trump. I když někteří stále věří v to, že Trump celé svoje okolí útokem na základnu přechytračil, rozhodl se nezávisle od všech shora zmíněných trendů a sleduje své vlastní cíle tak, jak je formuloval při kampani.

Jistěže tohle všechno neznamená, že by Donald Trump zcela odstoupil od některých svých „inovací“: zvýšení rozpočtů na vojenské výdaje (posilování vojensko-průmyslového komplexu), nové dělby nákladů v NATO a neo-tributárního modelu, ve kterém spojenci v NATO za ochranu USA platí, nebo od názorů na obchodní dohody v rámci politiky „Amerika na prvním místě“. Revoluci v pozitivním smyslu jako přechod od starých velmocenských praxí ke zodpovědnému a sdílenému líderství od Trumpa čekat můžeme jenom těžko. Bohužel.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.