Masarykova dělnická akademie. Dějiny a vize

Historik Jiří Malínský  ve svém textu detailně mapuje dějiny jednoho z prvních českých think tanků Masarykovy dělnické akademie (MDA).

Minulý rok na jaře uplynulo sto dvacet let od chvíle, kdy byla založena někdejší Dělnická akademie, z dnešního pohledu jeden z nejstarších českých think tanků svého druhu v České republice. Regionálně rozvětvená struktura, historicky doložená masarykovská iniciační pečeť i ojedinělé charisma, pocházející z osudového desetiletí 1938-1948 ve znamení boje o zachování demokratické Československé republiky. Výstupem jsou kvalitou i historickým významem dosud nepřekonané programové i manifestové dokumenty Akademie, které jsou a zůstávají pro naši současnost nejen tradicí a oprávněnou hrdostí, ale zároveň i velkou výzvou a závažným závazkem.

Spolky nejrůznějšího zaměření, z nichž od přelomu šedesátých a sedmdesátých let předminulého století postupně vznikala česká sociálně demokratická strana, vznikem a postupným zakotvováním této politické organizace v užším slova smyslu nezmizely. Naopak – po klopotném obnovení legální politické organizace na počátku devadesátých let předminulého století se objevila přirozená potřeba jejich standardního organizačně institucionálního zakotvení v dynamicky se dotvářející struktuře postupně se legalizující strany. Po plném organizačním osamostatnění ČSSDSD na českobudějovickém sjezdu r. 1893 začínají postupně vznikat střechové organizace, vyplňující tento rozměr činnosti hnutí, které se nejen pro české, ale i globální (mezinárodní) sociálně demokratické hnutí stanou typickým systémovým prvkem. Socialistická demokratická politická strana tak nabývá rázu sekulárního hnutí. (Tuto strukturu, uzpůsobenou vlastním vnitřním zvláštnostem, postupně – zejména během prvorepublikového období – převzala většina vlivných českých politických stran.)

Jednalo se o nesnadný proces, který byl završen na počátku dvacátého století organizačním zakotvením mládežnického a ženského hnutí a zavedením nejstarších členských legitimací (1904); tento vývoj byl organickou součástí zrání Socialistické internacionály. V jejich rámci se v dalším období vyvíjela specifická profesní a zájmová společenství socialisticky cítících a smýšlejících lékařů, právníků, studentů, bezvěrců, abstinentů, divadelníků, turistů apod. Tyto tzv. zájmové složky strany se postupně staly vesměs právně samostatnými organizacemi, jež si vůči páteřní politické organizaci zachovávaly i faktickou poměrně značnou autonomii a mohly se tak plně otevírat především sympatizantské části občanské veřejnosti a občanstva. (Tento stav do značné míry zachovává i dnes organizační uspořádání německé sociální demokracie /SPD/, která i ve svém moderním organizačním řádu /stanovách/ jako základní jednotku zakotvuje místní spolky /Ortsvereine/). Dělnická akademie od počátku svého působení měla blízko k ženské a mládežnické organizaci (vnitrostranickému hnutí) a dále k odborové (Odborové sdružení českoslovanské) a tělocvičné (Svaz dělnických tělocvičných jednot) ústředně hnutí. Dělnická akademie se – vedle Svazu dělnických tělocvičných jednot – stala východiskem institucionalizovaného mládežnického sociálně demokratického hnutí.

Z tohoto východiska se odvíjely i první představy o smyslu a zaměření činnosti Dělnické akademie.

Dělnická akademie a TGM

Základní poslání Masarykovi dělnické akademie (MDA) vymezil ve svém 120 let starém článku jeden z jejích zakladatelů, profesor a pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Její poslání spatřoval hned ve dvou závažných zadáních: jednak ve faktu že „Většina dělnictva žádá si vzdělání přímo filosofické, chce míti filosofický podklad pro své speciální tužby, chce poznati ideje, o které se v jeho vývoji a boji jedná“, jednak v neméně závažné skutečnosti podložené Masarykovým analytickým přístupem: „Pravím tedy stručně, že D. A. hlavně má směřovat k tomu, aby členům svým podávat mohla takové vzdělání všeobecné a základové, jež by zároveň sloužiti mohlo speciálním předmětům praktickým. A proto velmi schvaluji, že ve stanovách pamatováno na vzdělání umělecké. Vzdělání není pouhým nashromážděním jednotlivých vědomostí; jako těstem není mouka, voda, sůl, kvasnice atd. dohromady naházené. Chléb peče se jen z těsta a těstem se tyto součástky stanou, byly-li náležitě prohněteny v jeden celek; a stejně vzdělání je takovým propracováním a scelením všech jednotlivých vědomostí v organický a přímo živoucí celek.“  K tomuto vymezení se český velikán opakovaně vracel i v pozdější době a také již jako prezident a zakladatel první Československé republiky. Otázka kvality demokracie vůbec byla totiž pro velkého Hodoníňana především problémem duchovnímravní (hodnotové) kvality jejích vůdců, jak nesčíslněkrát opakoval.

Na takto vysoce stanovené nároky navázal druhý zakladatel Akademie Josef Steiner (1862-1912) výzvou, jež k nám přes svou poněkud archaickou češtinu mluví také přes propast desetiletí: „Buďte hrdi, buďte šťastni, že oslněni, že prodchnuti jste byli zásadou socialistickou, která vedla vás, která povznášela, utěšovala a utvrzovala v jediné víře, že svoboda bude úplná, až přestane i hospodářská odvislost a s ní i nerovnost sociální. Nu a vy, kdož umdléváte, kdo hlásíte se a kdo se hlásiti budete k boji, vy posíleni, vy přesvědčeni buďte o velikosti a vznešenosti nauk socialistických!“ Neboť jen tak lze dostát další nadčasové skutečnosti, jíž si byl vědom už tento sklářský dělník, který do českého sociálně demokratického hnutí přivedl v devadesátých letech početnou skupinu pokrokářské (omladinářské) generace již plně moderní české inteligence: „Ze všech ideí do řad dělnických vnesených obstála idea sociálně demokratická. Tato odchovala dělnickému hnutí karaktery, bojovníky, ona vykazuje ty tvůrčí síly, kterých třeba k úspěšnému zápasu s různými, vždy na jiné kopyto naraženými formulkami a programy měšťáckých stran nebo jich napodobitelů, kteří se za své proletářství stydí.“

Další osobnosti a aktivity

Revue AKADEMIE a vzápětí postupný vznik dalších duchovních dceřiných zájmových organizací českého sociálně demokratického hnutí (Svaz proletářských bezvěrců, Svaz dělnických turistů), ale po 28. říjnu především shromáždění první velké intelektuálské komunity kolem revue DĚLNICKÁ OSVĚTA a s ní související integrální vplynutí Dělnické akademie do velkých programových debat dvacátých let minulého století, které vyvrcholily schválením Stivínova programu na XVI. sjezdu ČSSDSD roku 1930, jsou stupni  dalšího postupného vzestupu a vzmachu Dělnické akademie. Dělnický šéfredaktor PRÁVA LIDU Josef Stivín (1879-1941), hlavní osobnost tohoto horečného duchovního ruchu, navázaného také na osobnosti TGM a Eduarda Beneše, na sjezdu v této souvislosti poznamenal: „Když jsem dostal od představenstva strany jako šéfredaktor ústředního orgánu tuto úlohu, obrátil jsem se na skupinu vědeckých spolupracovníků naší revue Dělnická Osvěta, vydávané Dělnickou akademií, poněvadž tato skupina projevovala veliký zájem o program strany a přišla s návrhy a opravami, které byly opravdu pozoruhodny …“ A dále v této souvislosti dodal a jednoznačně rozlišil komunistický a demokratický socialismus: „Po převratu, když se nahrnuly massy válkou zjitřeného lidu do naší strany, měli jsme stranu plnou lidí, kteří znali socialismus jenom z pomluv měšťáckých novin. Domnívali se opravdu, že socialismus je dělení všeho, co kdo má, že socialismus kašle na národnost, že socialismus znamená stejný plat za každoukoli práci, že dělnické demonstrace se pořádají proto, aby se mohlo drancovat, a stávky proto, aby je vůdcové prodávali. Z lidí takto vychovávaných se pak zrodila komunistická strana se všemi svými nedostatky a nectnostmi.“ (Komunismus, který staří sociální demokraté nazývali příznačně romantickým socialismem, byl plodem disfunkčních procesů institucionalizující se moderní demokracie; silně ho přitom ovlivnila konkrétně historická specifika pozdně carského Ruska, hohenzollernského Německa a jejich následníků – výmarské republiky, nacistické éry a posléze všednodennosti stalinistického bolševismu, ovlivňujícího osudy Ruska zhruba od konce dvacátých let. Tento rozporuplný, v mnohém tragický vývoj symbolizují jména Vladimíra Iljiče Uljanova-Lenina a Kláry Zetkinové či Rosy Luxemburgové.)

Hamplovská éra regenerace, období vzmachu a pozitivního překonání tragického rozlomu českého, československého i evropského a světového socialistického hnutí z počátku dvacátých let, našlo i v Dělnické akademii své velké osobnosti. Mimo zakladatele Akademie, o nichž už byla řeč, sem patří její dlouholetý meziválečný starosta (1923-1938) historik, filozof a dělnický novinář František Tomášek (1871-1938), vůbec první předseda Národního shromáždění. V generaci, o níž se zmínil jeho generační vrstevník Stivín, vynikli již tehdy filozof a sociolog docent Josef Fischer (1891-1945), mladší bratr básníka Otokara Fischera; ekonom Volfgang Jankovec (1896-1944) a manžel Ing. Ludmily Jankovcové (1897-1990), původně sociální demokratky, první české ženy, která se stala ministryní a posléze signatářkou Charty 77 – ; dlouholetý ústřední tajemník a místopředseda DA (1928-1939), historik a geograf i publicista Václav Patzak (1891-1954), oběť komunistické perzekuce v rámci boje proti „sociáldemokratismu“, redaktor DĚLNICKÉ OSVĚTY a později i levě orientované NOVÉ SVOBODY, proslulý rovněž jako zakladatel a redaktor průkopnického DĚLNICKÉHO ROZHLASU (byl též jako vysoký úředník ministerstva školství a národní osvěty členem jednatelského sboru Radiojournalu) a současně velkých vzdělávacích institucí Akademie, z níž byla nejvýznamnější jím založená Vyšší škola socialistické práce; ekonom a vysokoškolský profesor (na proslulé i věhlasné Vysoké škole obchodní) a významný člen exilové strany Josef Macek (1887-1972); o něco později i právník, a podobně jako Jankovec či Fischer, oběť nacistické perzekuce právník Karel Bondy (1906-1945). Přesný rozsah a dosah působení i složení této skupiny není známý; bližší informace o této zásadní kapitole v dějinách českého demokratického socialismu zřejmě přinesla podnětná práce Josef Macek a programové debaty v ČSDSD v letech 1924-1938 spolupracovníka MDA, mladého talentovaného politologa Martina Poláška a nepochybně je dále rozvine i další následný společenskovědní badatelský – zejména historický – výzkum.

Na vrcholu

Vrcholné období Akademie pokračovalo dalším, ještě dále vystupňovaným ideovým úsilím třicátých let. Mimo pro širší veřejnost zcela neznámý dokument Co chtějí socialisté (první vydání pochází z roku 1934 a je nespokojeným ohlasem-hlasem tehdejšího sociálně demokratického zejména intelektuálního mládí) sem patří výrazná angažovanost při podpoře španělského demokratického socialismu během občanské války v této západoevropské zemi (1936-1939). Fischer se tehdy stal předsedou Společnosti přátel demokratického Španělska (druhý sociální demokrat, přední účastník prvního odboje a blízký Masarykův spolupracovník, další ze sociálně demokratických politických vězňů padesátých let Emanuel Viktor Voska (1875-1960) působil současně jako předseda československého Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku) a s tím úzce související soustavná pomoc především německému a rakouskému demokratickému socialistickému exilu (1933-1938).

Stupňující se ohrožení Masarykovy a Benešovy první Československé republiky se stalo činitelem, který pronikavě zasáhl i do aktivit Dělnické akademie. Mezi ty, kdo upozorňovali na skutečnou tvář henleinovské SdP, která po překonání vnitřní krize r. 1936 začala dále sílit a utužovat své vazby na nacistické Německo, patřil i Josef Fischer. V brožurách, jakou byl také Fischerův, Patzakův a Perthův JEJICH BOJ, včas důrazně upozorňovala a varovala před hrozící hnědočernou záplavou. Vyvrcholením tohoto úsilí se stal Benešovu mírovou snahu podporující manifest VĚRNI ZŮSTANEME (květen 1938), zdůrazňující ústavní i právní a ideovou kontinuitu úsilí české společnosti let od r. 1848, který se dočkal masové podpory jak předních osobností První republiky, tak občanské veřejnosti. Autorský kruh manifestu zdůraznil:  Jak žádal památný květnový manifest z roku 1917, tak žádáme i dnes vládu a pověřené zástupce lidu, aby jednali podle vůle lidu jako mužové nezávislí, pamětliví jen zájmů celku. Kdo by snad nepochopil, čeho žádá vážná doba, nechť ustoupí. Jako tehdy i dnes věříme, že budoucnost patří Evropě demokratické, Evropě národů svéprávných a svobodných a nikoli panství jedněch nad druhými. Jako ti, kdož 13. dubna 1918 skládali národní přísahu do rukou Jiráskových, tak i my dnes věříme ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami, pravdy nad klamem. Stojíme znovu na rozhraní dějin. Věrni této slavné přísaze prohlašujeme i my, občané a občanky svobodné demokratické Republiky československé, že udržíme samostatnost jednou vybojovanou. Neochvějně věříme, že i z dnešních starostí vyjde Evropa šťastná svou svobodou.“ Úsilí Dělnické akademie navazovalo na závěry XVIII. sjezdu ČSSDSD (1937) a dále podtrhovalo a rozvíjelo slavnostní atmosféru tragického roku 60. výročí založení strany.

Válečné období

Na právě popsaném půdorysu podpory ohrožené španělské demokracie, především levicové části rakouského a německého protifašistického exilu, zahrnujícího jak SPD, tak SPÖ, ale i části KPD (?), i boje proti stupňujícímu se fašistickému henleinovskému nebezpečí, vznikal objektivně prostor pro pozitivní možné převrstvení tragického rozlomu hnutí z počátku dvacátých let. Z úvah a hypotéz dokonce na krátký čas sestoupil do realizační roviny. Ustavením Národní strany práce (listopad-prosinec 1938) a zejména její mládežnické organizace – Národního hnutí pracující mládeže – došlo k prolnutí obou znesvářených směrů zejména v prostředí dobové nejmladší socialistické a komunistické generace. Jak již před desetiletími upozornil nedávno zesnulý český historik Jan Kuklík starší, a v návaznosti na něj na přelomu osmdesátých a devadesátých let dlouholetý člen představenstva MDA Václav Vrabec, toto úsilí pokračovalo i během počátečního období nacistické okupace a vyvrcholilo v průběhu roku 1941 ustavením jen krátce trvajícího Ústředního národního revolučního výboru, zahrnujícího veškerý, také komunistický protiněmecký odboj a takřka v zápětí rozmetaného represivním aparátem Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA) (Jak s touto výraznou vývojovou šancí gottwaldovská KSČ naložila po roce 1945, a ještě zřejměji po únoru 1948, je obecně známo; v této souvislosti nelze nepodotknout, že zločinecká padesátá léta postihla mj. citelně také významnou část skutečného jádra československého komunistického hnutí. Šlo v podstatě generaci předchůdců vnitrostranického hnutí, jehož úsilí, jež se rovněž dočkalo monumentální celospolečenské podpory československé občanské veřejnosti šedesátých let minulého století, vyvrcholilo rokem Ledna a Pražského jara.)

Společným jmenovatelem, svorníkem horečného invenčního ideového a programatického úsilí, které skupina Dělnické akademie při obraně demokracie a demokratického socialismu podstupovala, byla osobnost Masarykova dědice, prezidenta Edvarda Beneše. Smuteční projev, který tento státník pronesl 21. září 1937 nad rakví svého předchůdce, přítele a učitele, vrcholící v závěrečných větách pověstnou úsečnou benešovskou zkratkou-slibem-přísahou Věrni zůstaneme!, se stal kotvou a symbolem všeho úsilí také těchto levých českých sociálních demokratů. I Dělnická akademie věrna zůstala. (V lednu 1939 byla do Londýna za Benešem vyslána Anna Patzaková-Jandová (1895-1990), aby s nedobrovolným prezidentským exulantem navázala jménem krystalizujícího domácího demokratického odboje trvalý přímý kontakt.) V symbolické zkratce bychom mohli mluvit o demokratickém socialismu a demokracii Věrni zůstaneme!             

Platilo to jak pro období jepičí existence druhé Česko-slovenské republiky, tak pro následnou éru neblaze proslulého „Protentokrátu“ Čechy a Morava. Programatická činnost skupiny Akademie ani teď neustala. Keynesiánská prvorepubliková inspirace vyvřela v dalším dokumentu výstižně nazvaném Druhá republika-stát práce, který se působením vnějších činitelů stal především historickým dokladem neumdlévajícího invenčního úsilí tehdejší české socialistické inteligence.

Petiční výbor věrni zůstaneme a odboj

Ve stejném období vzniká z autorského a stoupeneckého kruhu kolem manifestu Věrni zůstaneme a Národní strany práce východisko slavné socialistické odbojové organizace PETIČNÍ VÝBOR VĚRNI ZŮSTANEME (PVVZ). Východiskem její organizační sítě se staly mj. odbočky mezitím zrušené Dělnické akademie a jejich činitelé. Měla-li Dělnická akademie koncem třicátých let na zhruba 12 000 členů, celkem 81 odboček (z toho 58 v Česku, 16 na Slovensku a 7 na Podkarpatské Rusi; v případě českých zemí je nutné abstrahovat od pohraničních území, na nichž působila německá sociální demokracie. Tato území tvořila zhruba 35-40 % jejich územní rozlohy).

Z tohoto nástinu vzniká poměrně přesná představa o rozložení sítě buněk nejpočetnější demokratické odbojové organizace prvního období české protifašistické rezistence (PVVZ měl celkem kolem 3 000 členů; tento počet je však nutno považovat za zprůměrovaný; je nutné počítat se značnou obměnou složení PVVZ, danou hlavně jak odchody do exilu zejména v letech 1939-1940, tak ztrátami způsobenými zatýkáním gestapem, Sicherheitsdienstem a jinými represivními složkami nacistické totality).

Politické prostředí, jak už v této jubilující stati bylo naznačeno, v němž PVVZ vznikal, navazovalo na neformální, především věcnou součinnost české levice v druhé polovině třicátých let. Do časopisů Dělnické akademie začali přispívat např. Julius Fučík (1902-1943), Václav Sinkule (1905-1942), z dalších osobností komunistického hnutí se tu pohybovali dr. Bohumil Vrbenský (1882-1944), Ladislav Novomeský (1904-1976) a Ivan Sekanina (1900-1940), vesměs výrazné osobnosti komunistické inteligence třicátých let; z druhé strany se neméně intenzívně o spolupráci hlásili příslušníci levého (benešovského) křídla ČSNS profesor Vojtěch Čížek (1884-1942), redaktor Železničních listů národně socialistické odborové ústředny Československá obec dělnická (ČOD) Otakar Wünsch (1893-1947) a další funkcionář ČOD Jan Žižka, ale také vedoucí funkcionář sociálně demokratického odborového Svazu bankovních a spořitelních úředníků František Andršt (1907-1941). Přes profesora Čížka byly získány i kontakty k zednářské lóži Pravda vítězí (měla být zdrojem financí nezbytných pro činnost PVVZ), odkud vedla cesta mj. k již zmíněnému Karlu Bondymu (1906-1945), působícímu i v právní komisi další důležité demokratické organizace druhého odboje Politické ústředí, vedené významným sociálně demokratickým intelektuálem Zdeňkem Peškou (1900-1970). Důležitou složkou PVVZ bylo i evangelické křesťanství a skupiny kolem sdružení YMCA; PVVZ tak obohatili redaktor KŘESŤANSKÉ REVUE a tajemník YMCy Jaroslav Šimsa (1900-1945) a Rudolf Mareš, jehož zásluhou síť PVVZ doplnily i českobratrské fary. Přes Bondyho byl navázán také kontakt s ilegálními strukturami Ženské národní rady; hlavní prostřednicí byla právnička Milada Horáková (1902-1950) a výraznou osobností se staly i další členky Rady Anna Pollertová-Baumová (1899-1945). Důležitá byla i vojenská složka, v níž mj. působili i Josef Grňa (1897-1967) a plukovník Karel Veselý-Štainer (1903-1993); oba posledně jmenovaní se stali představiteli ústředního vedení nástupnické organizace Rada tří, jejímž významným členem byl i historik a právník prof. Radomír Luža (1922-2009) a dalším vedoucím činitelem Lužův otec generál Boris Vojtěch Luža (1891-1944). Nejznámější a nejpočetnější složkou PVVZ byla, jak jsem již naznačil, odborová; proto PVVZ byl dobové veřejnosti znám pod označením odboráři.

Program Za Svobodu

Tato i další jména se stala i jádrem autorského kruhu vrcholu programové tvorby českého demokratického socialismu, programu ZA SVOBODU, DO NOVÉ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY, programu, který byl hlasem nejen demokratické levice, ale stal se postupně ideovou platformou veškerého demokratického odboje a do určité míry byl akceptován i odbojem komunistickým. Souznění ideově rozmanitého kruhu bylo jedinečné a výsledek, výstupový dokument, rovněž. Hlavním autorem (zhruba ve smyslu německého pojmu Verfasser) byl filozof a sociolog doc. Josef Fischer (1891-1945), konečnou stylistickou redakci provedl spisovatel Karel Josef Beneš (1897-1969). Program výchozí možné československé varianty evropského sociálního státu třetí čtvrtiny minulého století, jak lze také toto mimořádné programové dílo charakterizovat, souzní i s druhou velkou historickou programovou knihou české demokratické levice, monumentální, ve své době do mnoha cizích jazyků přeloženou známou Benešovou prací DEMOKRACIE DNES A ZÍTRA. Jedná se tu o skutečnost o to pozoruhodnější, že obě díla vznikala prokazatelně nezávisle na sobě ve stejné době na zcela odlišných místech.

Neméně důležitá je okolnost, že základní kompoziční a ideové linie plně navazují a dále rozvíjejí myšlenky, za jejichž působení Dělnická akademie vznikala. V závěrečné šesté kapitole programu autoři, vesměs oběti nacistické nebo stalinistickokomunistické perzekuce čtyřicátých a padesátých let, výslovně uvádějí: „Spojením fašistického a nacistického imperialismu se sociální reakcí dospěla celá Evropa té zjednodušené situace – pro nás přímo tradiční – že osvobození národní jde ruku v ruce s osvobozením sociálním, revoluce politická s revolucí sociální. Masarykova slova, že otázka česká je otázkou sociální, platí dnes v rozměrech evropských; budoucnost Evropy je otázkou sociální … Věk blahobytu, v němž stroj osvobodí člověka od nejtěžší práce a v němž každému pracujícímu bude dána sociální jistota, stává se z fantazie reálnou možností a otázkou účelné organizace. Dospěli jsme k předělu věků, na němž rozvoj techniky a spravedlivý sociální řád mají z člověka sejmout kletbu, že bude v potu tváře pracovat, aby se udržel na živu. Chudoba už není ctnost ani bohulibý stav, nýbrž zlořád a vina společnosti. Strojová civilizace bude jen tehdy oprávněna, dosáhne-li toho, že člověk už nebude žít, aby bídně pracoval, nýbrž že bude pracovat, aby lidsky žil a dospěl výš. Stojíme na počátku velikého osvobozovacího procesu člověka a lidstva a jsme pamětlivi poznání Masarykova, že proti nesnázím a bolestem rodící se svobody je jediný lék: svobody víc a svoboda práva. … Naše svoboda stojí nebo padá, zrodí se znovu nebo zahyne, se svobodou evropských národů. A ta zahynout nemůže. V tom je naše víra a naše síla.“

Ani zánik PVVZ na přelomu podzimu a zimy 1941 útoky první heydrichiády neznamenal přervání myšlenek, jež jsou nejvýraznějším plodem historické mise Dělnické akademie. Dále se rozvíjely na půdě nástupnické organizace Rady tří (program ZA SVOBODU tu byl transponován do zestručnělé podoby příznačně nazývané KATECHISMUS) a v praxi dospěly svým radikálním záběrem asi nejdále dnes napolo zapomenutým Laušmanovým znárodněním, kodifikovaným poslední vlnou prezidentských dekretů 24. října 1945. Jsou a zůstávají v celém kontextu doby svého vznikání jádrem kulturního duchovního dědictví MDA s vědomím jeho nejen silných, ale i slabších a více napadnutelných momentů a souvislostí spojených nejen s dobou vzniku, ale především časy pozdějšími.

Konec jedné éry

Historická éra Dělnické akademie se tím prakticky uzavírá. Naše zprávy z krátkého období třetí republiky jsou kusé právě tak jako archiválie, které by měly a mohly umožnit v této věci dalekosáhlý badatelský historický průzkum. Je zřejmé, že historikové, ale také politologové budoucích generací, budou nuceni pracovat s prameny z druhé ruky, a v mnoha ohledech budou také přímo životně odkázáni na pozůstalosti předních osobností sociálně demokratického exilu, rozptýleného po značné části území předlistopadového svobodného světa. Pro tento okamžik jsme nuceni spokojit se s touto ne právě potěšitelnou hypotézou.

To však nebrání v tom, abychom se nepokusili o výchozí shrnutí myšlenek a odkazu tohoto dělnického socialistického vzdělávacího a ideového centra. Dělnická akademie, zastupujíc a étosem své činnosti hájíc svět práce, se v kontaktu se světem kapitálu nikdy nevyhýbala seriozním diskusím a hledání oboustranně přijatelných premis i závěrů. Vždy a důsledně však přitom hájila zájmy lidí práce, dolních i středních zaměstnaneckých-dělnických vrstev (dělnictva, proletariátu). Před násilnými řešeními vždy preferovala méně převratné, ale o to více stabilnější vývojové změny, pojímané vždy v důsledně ne národním a evropském, ale v mnoha případech také ve světovém-globálním rámci. Vzdělání pro své členy i sympatizanty a další zájemce z řad sociálně demokratického hnutí chápala ve vztahu k poskytovanému vzdělání standardnímu (veřejnému) jako vzdělání doplňkové a osobnost každého jedince dynamizující a dále rozvíjející. Hlavním znakem tohoto přístupu ke skutečnosti byl důraz na schopnost vlastního individuálního kritického myšlení budovaného na důsledně horizontálním trans- či multidisciplinárním syntetickém osvojování skutečnosti, podloženém důkladnou analytikou. Tyto zásady platily pro všechny stupně nabízených znalostí, základními vědomostmi počínaje a vrcholnými akademickými a postkademickými plody lidského ducha konče. Výstižně tuto tendenci již v počátcích existence MDA formuloval její spoluzakladatel TGM. Vcelku logicky tedy také plnila i úlohu duchovního výzkumného centra českého sociálně demokratického hnutí a tím i českého demokratického socialismu, jak naznačuje tento letmo podaný nástin jejích programatických aktivit. V tomto ohledu vždy patřila k nejsvědomitějším a nejčinorodějším vnučkám Socialistické internacionály.

Tímto základem také musíme podle mého názoru poměřovat vize a prognózy budoucí tváře nejstaršího českého výzkumně ideového centra. A být přitom co nejvíce – jako kdysi Masaryk, Beneš, Modráček, Šmeral a Fischer – právi skutečnosti světa práce a jeho opravdových zájmů, potřeb a ideí i hodnotových orientací. Skutečnosti, kterou Bohumil Laušman nazýval demokratickým vědeckým socialismem.

Dědictví Dělnické akademie a inspirace v exilu

Záměry navázat na plány a výhledy třicátých let, kdy se v rámci Akademie začala objevovat řada náznaků strukturálních změn a posunů, se objevily prakticky s prvními okamžiky čtvrté obnovy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Nebylo divu, protože tendence obnovit Dělnickou akademii tkvěla i v základech obou obnovovacích pokusů o legalizaci českého sociálně demokratického hnutí. A nejen zde. Představitelé exilové strany ve svém MANIFESTU ČESKOSLOVENSKÉ SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE V EXILU, určeném domovu při příležitosti 80. výročí vzniku ČSSD z roku 1958, oprávněně zdůraznili: „Československá sociální demokracie nezanikla ani jako hnutí, ani jako politická strana se svým vlastním programem a vlastním životem. My, českoslovenští sociální demokraté ve svobodném světě, se považujeme za její oprávněné mluvčí a jako takoví jsme uznáváni Socialistickou internacionálou i mezinárodní politickou veřejností. Prohlašujeme, že požadavek demokracie je, jako vždy byl, nedílnou součástí našeho socialistického programu. Jsme demokraty, abychom mohli být opravdovými socialisty.“ A tedy i v zárodečných snahách třetí obnovy na konci šedesátých let. Aniž bychom nadsazovali známá fakta, lze konstatovat, že paralelní iniciační pokus roku Pražského jara – Masarykovo sdružení pro demokratický socialismus – tuto implicitní zárodečnou tendenci v sobě nesporně skrýval. Obdobnou paralelu nalezneme i o dvacet let později ve Společnosti pro studium demokratického socialismu. Nespornou ideovou kontinuitu vyjadřuje v určitých ohledech i kontinuita personální; osobnosti Zdeňka Pešky, rozporuplného třetirepublikového tajemníka Dělnické akademie právníka a historika Jiřího Hájka (1913-1993) a současného člena pražské pobočky MDA, socialistického studentského vůdce čtyřicátých let, filozofa a sociologa Jaroslava Kohouta (1924-2013) výrazně symbolizují i tuto v mnoha ohledech cennou nepostradatelnou kontinuitu. Opomenout nelze v této souvislosti ani přínos disidentské domácí organizace Pražského jara, klubu Obroda a jeho exilové reprezentace v Pelikánově římské skupině kolem revue LISTY, z níž vzešel mj. první český evropský poslanec, socialista Jiří Pelikán (1923-1999); za zmínku stojí v této souvislosti i jméno velkého českého historika Karla Kaplana či jeho výrazného generačního souvěkovce, člena pražské pobočky MDA Miloše Hájka (1921-2015).

Na půdě exilové strany tyto snahy pro velkou prostorovou rozptýlenost nemohly nalézt soustavnější organizačně intelektuální zakotvení. Přesto i zde najdeme výrazné osobnosti v profesorech renomovaných univerzit; dvě z nich, někdejší tajemník Edvarda Beneše, profesor stockholmské a později Texaské univerzity Edvard Táborský (1910-1996), a významná osobnost druhého odboje, profesor na Tulanově louisiánské univerzitě v New Orleansu Radomír Luža, byli oba činnými členy prvních polistopadových vedení ČSSD; s hnutím souzněl a souznívá stále činný a autorsky mimořádně plodný emeritní profesor Bostonské univerzity, člen vedení exilové strany Erazim Kohák (mj. autor pozoruhodné esejistické knihy DOMOV A DÁLAVA). Výraznou částí svých aktivit se tomuto zaměření blížili i poslední předseda exilové ČSSD, sociolog Karel Hrubý nebo nedoceňovaný estetik a sociolog, ve světových a amerických odborech činný Jiří Veltruský (1919-1994), a zakladatel prestižního exilového občasníku PRÁVO LIDU, poslední generální tajemník exilové strany Jiří Löwy (1930-2004). Střechovou duchovní organizací československého demokratického exilu, plnícího alespoň v některých ohledech poslání srovnatelné se zaniklou Dělnickou akademií, byla a zůstává Rechcíglova roku 1958 založená Československá společnost pro vědy a umění.

Na poměrně rozlehlé, půlstoletí čítající časové ploše, sahající od mnichovských událostí po stále živě vzpomínané děje listopadového „něžného“ převratu, bylo možné poukázat jen na některé zvlášť výrazné markanty; pro bádání a diskuse je tu mnoho rovin otevřených čerstvým dychtivým mozkům střední a mladé generace české a slovenské vědecké i fandovské obce. I tak je však zřejmé, o jak závažná fakta se jedná a jak vydatné a rozkošatělé i rozkořeněné jsou tradice nejstaršího českého ideově výzkumného a všeobecně vzdělávacího centra. Není náhodou, že kruh právě těchto tvůrčích osobností poměrně výrazné vnitrosocialistické ideové rozrůzněnosti se stal předmětem zasloužené pozornosti ČSSD v roce 125. výročí jejího založení; ať už živí či úctu vahou svého odkazu vzbuzující, byli vesměs vyznamenáni vysoce prestižní pamětní plaketou nesoucí jméno a podobu zakladatele strany Josefa Boleslava Pecky-Strahovského.           

Po roce 1989 

Snaha co nejvíce navázat na odkaz klasické strany byla patrná nejen v prvních polistopadových týdnech a měsících, ale i v následujících letech. Bylo to lidsky i věcně plně pochopitelné; úsilí co nejrychleji vzkřísit a vybudovat stranu a hnutí, které byly neslýchaným způsobem doslova vykořeněny nejen z československého veřejného života, ale i z české a slovenské historické paměti, byla víc než důvodná. První návrhy, z nichž zřejmě ten relativně nejpropracovanější vytvořil významný muž horákovské éry, působící v ústředním odborném zázemí dnes v jesenické okresní organizaci ČSSD a nedávno zesnulý Josef Milota (rovněž nositel Peckovy pamětní plakety z let 2003 – 2004) na podzim roku 1990, již v sobě zahrnoval základní půdorys modernizačního konceptu dnešní Masarykovy demokratické akademie: hnutí, jež v sobě zahrnuje právě tak vzdělávací a popularizační aktivity přístupné a oslovující všechny zájemce z řad členů strany i sociálně demokratického hnutí a jeho sympatizantů, srovnatelné v podmínkách naší doby s jejím předúnorovým rozsahem, jako tolik potřebné ideově programatické centrum umožňující soustavnou výzkumnou činnost úzce související s rozmanitými aspekty vnitřního duchovního života českého sociálně demokratického hnutí i soustavnou programovou činností strany. Tak, jak ji kdysi – z kontextu obnovené české (československé) státnosti – ve dvacátých letech založily teoretické práce, jejichž plodem se stal již zmíněný Stivínův program a nepřímo paralelně vznikající národně socialistický Benešův program (v tomto případě se pohybujeme v aktualizované rovině celostného uchopení původního demokratického ideového konceptu, z něhož bylo hnutí v předminulém století zakládáno) a následná programová tvorba třicátých let, druhého odboje i Třetí republiky. Je to zřejmě nejúčinnější způsob, jak pozitivně překonat historickou razuru let 1938-1989 a její stále přežívající relikty.

Jedná se o téma i dnes stále živé a diskutované. Jeho základní rámcové charakteristiky, jež jsem se v tomto hutném nástinu tradic Masarykovy dělnické (v letech 1991-2009) a demokratické (od roku 2009) akademie již pokusil nastínit, zůstávají – a zjevně zůstanou – nadčasové. Snaha jak o odstranění přehrad a privilegií ve vzdělávacích aktivitách všeho druhu a všech jejich myslitelných – i velmi neformálních – forem, v nichž se uskutečňují, se tu úzce spojuje s úsilím o důkladnou regeneraci skutečného – ne jen proklamovaného – kritického myšlení reagujícího na akutně palčivé potřeby naší současnosti.

Podstata smyslu, poslání a dobrého bytí Masarykovy demokratické akademie však tkví ještě hlouběji. Je jí soustavné hledání pozitivních variant jak k trivializujícím a stále nákladnějším konceptům současného neoliberalismu, tak ve vytváření a vývojovém neustálém hledání neotřelých vlastních cest a přístupů v rozměru nejen českého demokratického socialismu, ale i – a v mnohém především – v rovnosti přístupu každého jedince, příležitosti a v limitech, daných vlastnostmi osobnosti, kterou ztělesňuje sám v sobě svým životem a svou činností i zálibami.

Přirozeným východiskem tohoto konceptu je nesmlouvavá rehabilitace kulturně kultivovaného, kvalitativně založeného výkonového principu, jak jej znali a zcela samozřejmě aplikovali předkové dnešních akademiků i dalších příslušníků českého sociálně demokratického hnutí a vlastně veškeré demokratické levice. Toto úsilí je přirozeně nepředstavitelné bez svého kontinuitně založeného zkušenostního historického rámce, který byl v české předúnorové i předsrpnové politice samozřejmou součástí výbavy každého věrohodného veřejně působícího činitele; váží se totiž na ně struktury a prvky již připomenutého kritického myšlení vycházejícího z věcných, nepředpojatě vnímaných východisek.

Prubířským kamenem minulých i současných a budoucích projektů-vizí rozvoje Akademie je tedy plnohodnotná regenerace páteře kritického myšlení i myšlení vývojového a kriticky historického – dnes i ekologicky přírodovědeckého – účinně vzdorujícího mediálním lázním i manipulativním faktovým orgiím naší polistopadové současnosti i minulosti (obdobné interakce předlistopadového období bychom dnes měli oprávněně považovat za historickou minulost), kterou je schopnost horizontálního (transdisciplinárního, průřezového) myšlení. Jeho přirozenou součástí je dialog napříč generacemi. Pominout nelze ani to, co nejen levicový intelektuál považuje za tzv. maličkost: schopnost kvalitního spravování agend (je to slovo, které bychom v jeho nezbytně nutných rozsazích měli ve svém nejvlastnějším zájmu vlastně významně rehabilitovat, minimálně v rozměrech požadavků giddensovské správní efektivnosti). Jedná se o vedení (řízení) těchto agend, tedy toho, co dnes bývá nazýváno managmentem. V mezních okamžicích a situacích tato zdánlivá maličkost a kvalita jejího zvládnutí rozhodovala a rozhoduje o zdaru, či naopak propadu i těch nejgeniálnějších myšlenek a konceptů.

Z těchto zdánlivě velmi obecných premis vede s pravděpodobností, jež hraničí s jistotou, cesta k znovunabytí váhy a místa, jež měla v celku historického sociálně demokratického hnutí Dělnická akademie.

Ilustrační fotka: Autor: VitVit – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=20570276

      

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.