Světový četník je zpátky. Co (ne)čekat od jednání Tillersona v Moskvě

Veronika Sušová-Salminen rozebírá situaci ve vztazích mezi Trumpovými USA a Putinovým Ruskem na prahu návštěvy amerického šéfdiplomata v Moskvě.

Vývoj posledních dní kolem americkém útoku na syrskou leteckou základu ukázal, že v současných mezinárodních vztazích neexistují snad už žádné pevné body.

Nejmocnější stát světa během doslova několika dnů a na základě události, která přes svoji děsivost (a kvůli ztrátě důvěry, kterou způsobil jiný případ v roce 2003 ohledně Saddámových zbraní masového ničení) vyžaduje mezinárodní vyšetření, „odvolal to, co slíbil a slíbil to, co odvolal“. Jestli na konci měsíce března představitelé USA tvrdili, že odchod Bašára Asada už nepožadují jako řešení syrské války, tak o několik dní později bylo všechno zcela jinak.

Rusko, které je spolu s Íránem nejvýznamnějším spojencem současné syrské vlády, odpovědělo poměrně ostře. Ruský prezident označil americký útok za narušení suverenity Sýrii a za akt agrese, ruský velvyslanec při OSN prohlásil věc za porušení mezinárodního práva a upozornil na to, že incident nebyl vyšetřen, ruský premiér Medveděv řekl, že se USA tímto krokem riskují válku s Ruskem a ruské a íránské velení se nechalo slyšet, že další překračovaných červených čar nebudou tolerovat a odpoví vojensky.

Zatím také nebylo potvrzeno, zda se ruský prezident Vladimir Putin sejde s ministrem zahraničí USA Rexem Tillersonem, který je od úterka na návštěvě v Moskvě. Tillerson tak možná bude jednat jenom se svým protějškem Sergejem Lavrovem a nikoliv v roli emisara amerického prezidenta – což by naznačovala schůzka s Putinem. Kolem schůzky zatím probíhají nepotvrzené informace a pokud se bude konat, má to být ve středu odpoledne.

Co útok USA změnil?

Vojenský úrok USA na syrskou základnu měl malý vojenský význam. Nicméně změnil zásadně terén širšího konfrontačního napětí mezi USA a Ruskem či – chcete-li – tón konverzace na ose Trump-Putin. Na prvním místě vyslal signál, že Trumpův Washington je mnohem méně odhadnutelný a má tendenci k prudkým změnám nálad a názorů.

Na druhém změnil rovnováhu sil v syrském konfliktu v neprospěch Ruska, protože vrazil klín mezi trojku Turecko-Rusko-Irán, kterou se snažila Moskva utvořit jako nástroj k řešení syrské války bez účasti USA. Další angažmá Turecka je totiž zpochybněno a dá se přepokládat, že zprávy o dalším zastavení charterů z Ruska do Turecka, nebyly náhodné. Konečně: Trump všem hlasitě připomenul, že bez účasti USA se v Sýrii nic nevyřeší.

Na třetím místě útok ukázal, že vojenská síla bude jedním z Trumpových nástrojů v zahraniční politice. Navíc ale nevypočitatelnost vojenské velmoci jako USA může potenciálně přinést nová rizika tím spíš, že se zdá, že syrská politika USA se stala do značné míry rukojmím politiky domácí.

Trumpovy trampoty doma

U tohoto momentu se ještě zastavme, protože je poměrně zásadní. Za poslední více než dva měsíce jsme mohli sledovat velké turbulence kolem nové administrativy Donalda Trumpa. Ta je pod tlakem opozičních demokratů, ale také řady republikánů a čelí silnému tlaku negativní publicity ve většině amerických médií. Jedním z nátlakových bodů se stal vztah k Rusku (aféra kolem ruského vlivu na volby, aféra bývalého poradce Mika Flynna).

Outsiderství Trumpa přineslo navíc do centra moci nové prvky: spoléhání se na lidi mimo politický mainstream a bez znalosti politického procesu, jako je například šéf-stratég Steve Bannon. Trump se ale spoléhá také na členy vlastní rodiny: zetě Jareda Kushnera a dceru Ivanku, kteří mají zkušenosti hlavně z podnikání. Podle mediálních informací to byla právě Ivanka, která podpořila otcovo konečné rozhodnutí dát rozkaz k útokům na syrskou základnu.

Mezi jednotlivými skupinami kolem nového prezidenta a v rámci establishmentu dochází k zápasu o vliv na prezidenta a na jeho rozhodnutí. Zdá se, že Trumpovo prezidentství bude charakterizovat více než bylo zvykem palácová politika.

Nový trumpovský styl politiky se ukazuje jako zatím neúspěšný v oblasti domácí politiky. Trumpův protimigrační dekret a pokus o reformu Obamacare narazily právě na bariéry politického procesu ve Washingtonu. Oba teatrálně pojaté kroky skončily jako propadák, který padl na hlavu nové administrativy. Velké otazníky pak jsou u připravované daňové reformy, která má být vlajkovou lodí prezidentství. Trump je tak nucen k ústupkům (např. odvolání Flynna a Bannona) ve snaze dostat širší politickou podporu pro své reformy doma.

V zahraniční politice vede tento stav k nejednotnému, nejasnému a proměnlivému či protiřečícímu si postoji USA, což je zdroj nervozity a také obav. Syrský útok není jediným takovým případem – stačí si vzpomenout na Trumpovy výroky na adresu NATO či Brexitu, ve kterých už udělal obraty.

Útok na Sýrii jako projev trestající ruky světového četníka byl v USA přivítán vesměs pozitivně. Například známý moderátor CNN a Trumpův kritik Fareed Zakaria k tomu řekl, že „Donald Trump se právě stal prezidentem.“  Trumpa podpořila také většina západních politiků, kteří také využili celé události jako pretextu k posílení tlaku na Putinovo Rusko. Jinak řečeno, vnější nepřítel či použití vojenské síly v roli četníka má nejen v USA stmelující účinky.

Tillerson v Moskvě

Toto všechno v Moskvě velmi dobře vědí, nicméně to nic nemění na změně tónu konverzace mezi oběma zeměmi. Nemění to ani konkrétní důsledky páteční vojenské akce podle pravidla akce-reakce. Navíc, jak oznámila média v Černé hoře, Trump také podepsal protokol o vstupu země do NATO, což vnese další stín do moskevských jednání. V Kremlu už si asi uvědomili, že žádná „dohoda roku či století“ s Donaldem Trumpem není v dohledné době možná. A pokud ano, nepůjde o dohodu à la Jalta 2, jak někteří komentátoři očekávali.

Podle posledních zpráv dnes přiletí americký šéfdiplomat Tillerson s nabídkou pro Rusko. Moskva se má prý vzdát podpory Asada výměnou za návrat do skupiny G7. Z ní bylo vyloučeno kvůli připojení (anexi) Krymu a své politice vůči Ukrajině. V opačným případě přijdou podle této zprávy na řadu nové sankce proti Rusku tentokrát za jeho podporu Asada.

Aniž bych chtěla předbíhat tak taková nabídka v sobě obsahuje, pokud je opravdu na stole a nebude vzápětí popřena, tři problémy, které zmírňují velká očekávání. Prvním je ten, že negarantuje pro ruskou stranu udržení ruských pozic ve východním Středomoří a v Sýrii. To jest: může členství v G7 vykompenzovat ztrátu Sýrie? (Mimochodem těsně po jednání na G7 a před příletem do Moskvy si Tillerson telefonoval s ukrajinským prezidentem Porošenkem. O obsahu rozhovoru nic nevíme, ale nejspíš šlo symbolicky o ujištění, že Tillerson o Ukrajině nebude v Moskvě jednat.).

Druhým problémem je to, že není jasné, jestli i takový minimalistický obchod bude únosný pro velkou část amerického establishmentu, který razí politiku, že Putinovo Rusko je morálně nehodné jakékoliv dohody a případné kompromisy uzavírá z pozice síly (o tom svědčí výhružka nových sankcí a Tillersonova slova o tom, že si má Moskva vybrat mezi Západem a Asadem).

A třetí, který je dost zásadní: Přistoupit na nabídku s podobným obsahem by pro Moskvu znamenalo v podstatě vzdát se dosavadních principů zahraničněpolitické linie Ruska. A na to Kreml není nejspíš naladěn.

Ilustrační foto: Autor: U.S. Department of State from United States – Secretary Tillerson Shakes Hands With Russian Foreign Minister Lavrov Before Their Meeting in Bonn, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=56346913

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.