Jsme v kapitalismu vykořisťováni v uvozovkách nebo bez uvozovek?

Ekonom Pavel Janičko píše ve své analýze o tom, jak je to s vykořisťováním v současném kapitalismu.

Motto: “V kapitalismu probíhá vykořisťování člověka člověkem, v socialismu je tomu naopak“

My pamětníci si jistě vzpomínáme na tento a jemu podobné „vtipné“ slogany z předlistopadové doby, které se „strefovaly“ do pojmu „vykořisťování“ jako něčeho směšného, trapného, propagandisticky zneužívaného socialistickým režimem a marxisty obecně, a hlavně jako něčeho zcela falešného až vylhaného. Stejně tak si všichni vzpomeneme na řeči ve smyslu – „Vidíte, jak si ti vykořisťovaní na tom Západě žijí“. Samozřejmě pod pojmem „Západ“ měli tito posměváčci vždy na mysli pouze několik nejvyspělejších kapitalistických zemí, a i v nich vlastně ne zdaleka všechny vrstvy obyvatelstva. Nicméně co naplat, lidé v Československu koukali s otevřenou pusou na západní exkluzivní auta a autobusy a snili o úžasných obchodních domech plných pestrobarevného zboží, takže jim pojem „vykořisťování“ skutečně připadal minimálně zastaralý a překonaný.

Nastaly nové, a především kapitalistické časy, a stojí myslím za to se tedy trochu zamyslet a pokusit se zjistit, jak to vlastně s tím „vykořisťováním“ je.

Jestliže chceme ovšem tuto otázku nějak posoudit, pak musíme opustit obecný význam pojmu „vykořisťování“, jak je vnímán v běžné řeči. Vůbec pro tento pojem je trochu neštěstím, že v této běžné řeči má docela jasný a velmi emocionální obsah a význam (viz Wikipedie: Vykořisťování obecně znamená bezohledné, nespravedlivé využívání, většinou druhého člověka. V tomto smyslu lze například hovořit o vykořisťování dětí.). Doplňme ještě, že se tento pojem nemusí týkat pouze vztahů mezi lidmi, ale jak známo, vykořisťovat lze i přírodu a další podobné entity. Nicméně vždy je tento pojem spojen s působením člověka, má negativní smysl a dá se přeložit jednoznačným slovem zneužívání. Potíž je v tom, že právě vazba na lidské konání (příroda přece nemůže zneužívat a vykořisťovat, protože nemá intelekt a funguje z lidského hodnotového hlediska neutrálně) vnáší do diskuse na toto téma výrazný subjektivní faktor, neboli že nás zavádí do nevědeckého světa, kde místo racionality nastupuje ideologie. Tento rys, totiž vliv subjektivního faktoru, je ovšem problémem nejen některých pojmů, ale vlastně celého přístupu k lidskému poznání, kde hledáme objektivní pravdu a objektivní fakta, a subjektivní lidské chování nám tuto objektivitu jakoby kazí a mate. Nikdo asi nezapochybuje o objektivnosti výstupů fyziky či biologie, ale v případě společenských věd (ekonomie, sociologie, historie apod.) se tímto faktorem vyrovnávají logicky mnohem obtížněji. V historii těchto věd jsme se setkali se dvěma základními cestami, jak dosáhnout objektivity (či zdání objektivity) poznání lidské společnosti, a to s pokusy společenské vědy kvantifikovat a vytvořit na tomto základě, jakoby na lidském chování a jednání, nezávislé modely (což je příklad třeba současné i minulé „mainstreamové“ ekonomie). Nebo silou logiky a myšlenky charakterizovat objektivní podstatu chování lidí a její závislost na materiální povaze společnosti (což je příklad marxismu).

Jak je tedy pojem „vykořisťování“ definován marxistickou teorií?

Vykořisťování v marxistické teorii

Je samozřejmě nemožné bez postupného a detailního rozboru logiky marxismu nějak jednoduše vstoupit do jeho pojmového světa, protože obsah těchto slov nestojí izolovaně, ale je závislý a odvozený od celé vnitřně provázané logické soustavy, v jejímž základě, jak už bylo řečeno, stojí poznání, že charakter lidského chování není přednostně utvářen nějakými subjektivními vlastnostmi člověka, ale materiálními podmínkami jeho existence. Vztahy, které mezi lidmi především v ekonomice vznikají, pak tedy nejsou apriorně závislé na tom, jak jsou tito lidé morálně vyspělí, povahově zaměření, zlí nebo hodní, aktivní nebo pasivní, ale na jejich ekonomickém postavení v rámci aktuální ekonomické soustavy dané doby, na tom, zda jsou v postavení ekonomicky privilegovaném, nebo ekonomicky podřízeném. Charakter tohoto podstavení pak je dán pozicí dané osoby z hlediska vlastnictví, a to především vlastnictví výrobních prostředků (tedy podmínek výroby, podniků, půdy, surovin technologií apod.). Zde je nutno připomenout, že vlastnictví není v marxismu chápáno jakou vztah člověka k věci, ale jako vztah mezi lidmi (Robinson na pustém ostrově nebyl vlastníkem, i když mohl se zde přítomnými věcmi volně nakládat, skutečným vlastníkem se stal až po příchodu Pátka). Stejně tak svou ekonomickou negramotnost prokazují různí liberálové litující soukromníky, úpící pod státním jhem, přitom by vlastně měli (buržoaznímu) státu blahořečit, že toto soukromé vlastnictví garantuje a ochraňuje. Ekonomická podřízenost se potom realizuje převedením (zmocněním se, krádeží) části vytvořené produkce (její hodnoty) z rukou závislých do rukou oněch privilegovaných. Ta část produkce (její hodnoty), kterou si vlastník výrobních prostředků (z hlediska svého skutečného přínosu) neoprávněně přivlastňuje, je v marxismu definována jako nadhodnota. Opět si trochu pomozme Wikipedií:

Nadhodnota je jedním ze základních pojmů marxismu, který označuje v kapitalismu rozdíl mezi hodnotou, kterou dělník vytváří svou prací, a mzdou, kterou za ni dostává. Majitel výrobních prostředků (kapitalista) si nadhodnotu neoprávněně přivlastňuje, a tím zaměstnance vykořisťuje. Bohatnutí kapitalistů akumulujících kapitál získávaný na úkor chudnoucích dělníků stupňuje napětí, které se projevuje třídním bojem mezi buržoazní třídou a proletariátem a nakonec povede k socialistické revoluci. Pokud soukromé vlastnictví výrobních prostředků vede k vykořisťování člověka, způsobí jeho přeměna na vlastnictví veřejné (státní) přechod k beztřídní společnosti bez vykořisťování.“

Jen trochu poopravíme tuto definici v tom smyslu, že nemusíme mluvit jen o chudnoucích zaměstnancích ve smyslu absolutního poklesu jejich příjmů a bohatství, ale i ve smyslu relativního zaostávání jejich příjmů za příjmy těch privilegovaných.

Po tomto řekněme teoretickém exkursu pojďme do současnosti a pokusme se vypořádat s možnými námitkami.

a/ kapitalisté si své příjmy zaslouží

b/ v moderní kapitalistické společnosti je vykořisťování vysoce vykompenzováno její efektivitou, chudoba neexistuje

c/ moderní kapitalisté jsou většinou dobrodinci a filantropové a mají své zaměstnance rádi, vykořisťují pouze povahově nekvalitní nebo přímo patologičtí jedinci

Pojďme si tyto námitky trochu rozebrat.

Ad a/ Bohatství je zasloužené a vyplývá ze schopností jednotlivce

Teze o tom, že podnikatelé (kapitalisté) si své zisky a své bohatství zaslouží, je vlastně pilířem toho, čemu se dne říká moderní (mainstreamová) ekonomie. Nicméně toto tvrzení není nikterak moderní, jsou s ním víceméně spojení všichni ekonomičtí teoretici vlastně od dřevních dob ekonomické teorie v době A. Smitha a D. Ricarda v Anglii 18. století. Ti alespoň ještě propagovali poznatek, že zdrojem bohatství společnosti je práce a že podnikatelé si část tohoto produktu přivlastňují jako odměnu za své podnikání. V dalším vývoji pak buržoazní ekonomická „věda“ postoupila ve svém vysvětlování nerovností v rozdělování produktu ještě dále, a začala tvrdit, že lidská práce není jediným tvůrcem hodnot, ale že stejně produktivními jsou i ostatní tzv. faktory výroby (kapitál ve smyslu výrobních prostředků a technologií a půda nebo přírodní zdroje), a že tedy po právu, a i z hlediska ekonomické logiky patří tyto části produktu majitelům kapitálu a těchto přírodních zdrojů.

Vezmeme-li tyto přístupy vážně, pak se ale musíme vypořádat s některými podivnostmi a nepravděpodobnostmi. Vezmeme-li např. vážně tvrzení o zisku kapitalistů jako odměně za jejich činnost, pak se musíme vyrovnat s tím, že zřejmě mezi lidmi existují naprosto gigantické rozdíly ve schopnostech a výsledcích jejich práce.

Celkem snadno totiž najdeme údaje o výši majetku např. tří největších „českých“ zbohatlíků a dozvíme se, že pan Kellner nashromáždil k dnešnímu datu majetek ve výši 255 mld. Kč, pan Babiš ve výši 70 mld. Kč a třetí v pořadí pan Komárek ve výši 49 mld. Kč. S určitým zjednodušením můžeme jejich příjmové úrovně porovnat s českým průměrem, který je řekněme definován měsíční sumou 30 000 Kč na pracujícího jedince (a to ještě přeháním), což vychází na období předchozích 28 let tak, že tento člověk vytvořil hodnoty asi za 10 mil. Kč. Jednoduchým propočtem pak zjistíme, že „produktivita práce“ těchto supermanů je mnohonásobkem produktivity průměrného člověka. Např. pan Kellner pracuje 40 000krát produktivněji než tento průměrný ubožák, pan Babiš pak 14 000krát a téměř lenoch p. Komárek pak pouze 2 000krát. Přepočteno na časové jednotky, pak pan Kellner udělá stejnou práce, jakou zvládne průměrný loser za  1hod., za 14 vteřin, pan Babiš je lenivější a potřebuje celých 50 sekund a nešikovný pan Komárek dokonce více než minutu (72 sekund). Jestli je to tak, pak se my všichni plus mínus průměrní lidí musíme hluboce stydět. Navíc, jak se zdá, tyto rozdíly se v poslední době dále zvětšují, rostou majetkové rozdíly, neboli ti pracovití supermani jsou stále pracovitější a běžní lidé jsou stále línější.  A to ani nemluvě o zajímavém faktu, že tyto skvělé supermanské vlastnosti se stoprocentně dědí, a to i v případech, že potomci v miliardářských rodinách jsou třeba evidentně slabomyslní.

Stejně tak myšlenka o zdroji bohatství těchto osob jako odměny za vlastnictví kapitálu a přírodních zdrojů možná u přemýšlivějších lidí narazí na neodbytné představy, jak by to vypadalo v případě, že by všichni tito majitelé těchto  faktorů sídlili mimo lidskou společnost i se svými akciemi a třeba i s celým vybavením podniků na pustých ostrovech, a čekali tam na odměny za své vlastnictví.   Myslím, že by se nedočkali, a tak asi jediným reálným vysvětlením původu majetku těchto lidí zůstává myšlenka, že si v důsledku svého postavení v ekonomické a sociální struktuře společnosti jsou schopni přivlastnit část produktu vytvořených jinými účastníky výroby, tedy že vykořisťují.

Ad b/ Nespravedlivé ale efektivní přerozdělení bohatství

Existují i další přístupy k této otázce, Ano, říkají někteří, rozdělování bohatství a ekonomických výsledků ve společnosti není úplně spravedlivé, ale zato je efektivnější než rovnostářství. V podmínkách kapitalismu dospěly země k bezprecedentnímu blahobytu a efekty z tohoto vývoje konzumují všichni, nejen ti nejbohatší. Používají se v tomto smyslu i docela poetické příměry o „přílivech, které zvedají všechny loďky v přístavech“ apod.

Pohlédne-li člověk na statistiky, pak opravdu nalezne údaje potvrzující celosvětový pokles chudoby v posledních desetiletích. Po podrobnější analýze však zjistí, že tento celosvětový trend je opřen především o pozitivní vývoj v Číně, a do určité míry a v určitém období, i v zemích Latinské Ameriky. Tedy je důsledkem aplikace levicových typů politik, které svou podstatou vedou k omezení tvorby nadhodnoty jako zdroje tvorby pouze soukromých zisků a její přeměnu v celospolečensky využívaný nadprodukt, nebo alespoň k využití soukromých zisků pro tento celospolečenský rozvoj. V této souvislosti je asi vhodné i revidovat obvyklou pravicovou kritiku sociálního státu jako mechanismu přerozdělujícího výsledky práce od těch „úspěšných“ k „neúspěšným parazitům“. Ve skutečnosti sociální politika má v některých osvícenějších kapitalistických zemích alespoň částečně zmírňovat skutečné přerozdělování, a to od  pracujících nevlastníků kapitálu k (nepracujícím) majitelům kapitálu.

To, že rozmach kapitalistického vykořisťování i v nejvyspělejších oblastech světa nevede ani zdaleka ke zlepšení situace všech členů společnosti, mohou dokumentovat i následující citáty z převzaté z některých internetových médií.

Nejprve dopady krize 2008-2012:

„Humanitární krize přímo v Evropě: Přes 40 miliónů lidí nemá na jídlo“

Je to dost šokující zjištění: nejen obyvatelé rozvojových zemí, ale stále více Evropanů žene hospodářská krize do stravovací bídy. V Británii se poprvé od války rozdávají potraviny, Červený kříž hovoří o humanitární krizi.

Na starém kontinentě už trpí nedostatkem potravin 43 miliónů občanů. Konstatuje to ve své zprávě Mezinárodní červený kříž s tím, že jde o nejhorší humanitární krizi od konce 2. světové války.

Zpráva založená na průzkumech jednotlivých organizací Červeného kříže konstatuje, že jen jejich pobočky, kromě jiných organizací, evidují 3,5 miliónu Evropanů odkázaných na potravinovou pomoc, což je ve srovnání s rokem 2010 růst o 75 procent.

Přibližně 120 miliónů Evropanů je na prahu pádu pod hranici chudoby. Milióny jsou nuceny žádat o základní zdravotní ošetření zdarma, finanční pomoc k nákupu zdravotnického materiálu a léků, varuje zpráva.

Průzkum spotřebitelské skupiny Which? ukázal, že pětina britských domácností si musí půjčovat nebo sahat na úspory, aby měla na jídlo. Z úspor nebo na dluh například prostřednictvím kreditek nakupuje potraviny zhruba pět miliónů domácností.

„Finanční situace mnoha domácností je vypjatá do krajnosti… Je prostě šokující, že tolik lidí musí čerpat úspory či půjčky k placení tak nezbytných věcí, jako jsou potraviny,“ shrnul situaci šéf Which? Richard Lloyd.

Kritická je podle nedávné reportáže listu New York Times situace v Řecku. Deník citoval ředitele jedné z tamních základních škol Leonidase Nikase, podle něhož školáci vybírají odpadky a hledají v nich nějaké jídlo, vyptávají se spolužáků, jestli jim nezbylo něco ke svačině, a někteří se svíjejí v křečích z hladu. Z 280 žáků je 60 podvyživených.

„Ani v mých nejdivočejších snech by mě nenapadlo, v jaké se ocitneme situaci. Dostali jsme se do okamžiku, kdy děti v Řecku chodí do školy hladové. Dnes rodiny řeší nejen to, jak si najít práci, ale i jak přežít,“ uvedl Nikas.

A ještě něco ze „žhavé“ současnosti (Zpráva EU o vývoji chudoby z roku 2017):

Chudoba se zabydluje na periférii. V Česku a mnoha švédských, dánských a finských regionech je podle Eurostatu akutně ohroženo bídou a sociálním sestupem méně než 15 % obyvatelstva. V Řecku je to 35,7 %, v Rumunsku 37,4 % a v Bulharsku dokonce 41,3 %. Na celé jižní a východoevropské periférii činí kvóta chudoby mezi 23,4 % v Polsku a 30,9 % v Lotyšsku. Některé regiony, jako například Sicílie, jsou se svými 55,4 % chudobincem Evropy. V jihobulharském Plovdivu je lidí chudých natolik, že nejsou s to uhradit ani základní životní potřeby kolem 620.000 lidí. Mezi 20 a 30 % je těch, v jejichž silách to není i v Řecku, Rumunsku a některých italských regionech.“ Tím „znepokojivější je, že vývoj míří špatným směrem. A obětí nejsou jen noví členové EU. Podíl těch, kdo jsou ohroženi nouzí, se v letech 2008 až 2015 zvýšil o 12 % v celé EU. V některých ´starých členských zemích´ však vzrostl ještě podstatně víc. V Irsku to bylo    z 15,5 na 19,9 %, v Itálii z 18,6 na 25,6 %, ve Španělsku z 19,8 na 29,9 % a v Řecku z 20,1 na 48 %. To ovšem ´relativizuje´ i už beztak špatnou výši průměrných příjmů. Každá druhá řecká domácnost má podle Eurostatu k dispozici dokonce méně, než 60 % průměrného českého příjmu.“

Vidíme tedy, že nemilosrdný diktát přerozdělování výsledků práce podle vlastnických kritérií tedy i v těch nejvyspělejších zemích nakonec vede neomylně k vytváření pólů bohatství na jedné straně a pólů chudoby na straně druhé. Opět jeden z argumentů, že pojem vykořisťování není ani zdaleka „starou veteší“ a že základní principy kapitalismu, tak jak je formuloval Marx, platí i v 21.století.

Ad c/ Morální charakteristiky a vykořisťování

No, a na závěr se ještě pokusme vystopovat, do jaké míry je pojem „vykořisťování“ spjat s morálními charakteristikami účastníků. K tomu jako východisko dobře poslouží opět citát z jednoho deníku:

„Znám několik živnostníků zaměstnávajících dělníky, kteří ke své firmě přistupují jako zaměstnanci a z firmy si vyplácejí jen svůj díl za práci a přebytky investují zpět ve firmě. Takže nikoho nevykořisťují.

Na druhé straně jsem slyšel od kamaráda, že jejich šéf, majitel firmy, přijel před firmu novým bourákem a řekl svým dělníkům, že musí počkat, že nemá na výplaty.“

Je to skutečně tak, že proces vykořisťování pracovní síly majitelem výrobních prostředků je závislý na morálních vlastnostech tohoto vlastníka? Samozřejmě si lze představit dobročinného podnikatele, který nemaximalizuje své zisky a část ze „své“ nadhodnoty rozpouští do mezd a dalších benefitů svým zaměstnancům nebo na obecně prospěšné účely. Je ovšem otázkou, jak se mu podaří tuto praxi dlouhodobě udržet, neboť tím podlamuje svou konkurenceschopnost ve vztahu k těm méně morálním. Zákonitosti kapitalistické ekonomiky se totiž prosazují tak, že koneckonců vyzvednou ty méně morální, a ty „hodné a poctivé“ pošlou mimo hru. Četl jsem nedávno jakousi vzpomínku na nedávno zemřelého šéfa multimiliardářského klanu J. D. Rockefellera, který se zmiňoval v tom smyslu, jak ho jeho otec, zakladatel této dynastie, školil ve smyslu, že správný podnikatel musí být tvrdý a musí umět podvádět. A to ještě připomeňme, že maximalizace soukromého zisku není podvod, ale systémová a legální činnost. Prostě vyhnout se ekonomickým zákonitostem v kapitalismu znamená nakonec zaniknout.  A nic na tom nemění ani tato douška:

„Také čeští milionáři přispívají na charitu. Podle průzkumu J&T dobročinnost podporuje osm z deseti »boháčů«. Většina z nich se zaměřuje na Česko – pomáhá při přírodních katastrofách, podporuje dětské domovy nebo výzkum léčby některých nemocí.“

Závěrem

Všechny předložené argumenty nakonec doplníme tím rozhodujícím, totiž realitou dneška:

„Loni britská nezisková organizace Oxfam na základě dat mezinárodní investiční skupiny Credit Suisse spočítala, že 62 nejbohatších lidí na světě vlastní tolik majetku jako chudší polovina světa. Tedy přibližně jako tři a půl miliardy lidí. Letos na vyvážení majetku méně bohaté poloviny světa stačí už jen osm nejbohatších. Nůžky nerovnosti se rozevírají.“

Stejně tak vypovídají statistiky o tom, že se zvyšuje podíl zisků a naopak klesá podíl mezd na celkovém produktu. Všechny tyto skutečnosti nám napovídají, že dávat pojem (kapitalistické) vykořisťování do uvozovek je opravdu, ale opravdu velmi nesprávné.

Ilustrační obrázek: Autor: Puck (magazine); Mayer Merkel & Ottmann lith., N.Y.; Published by Keppler & Schwarzmann – Library of Congress, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=40860170

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.