Německá EUropa – a turecké Německo?

Komentář Petra Schnura píše o německých a evropských průsečících dnešního klíčového referenda v Turecku.

Není tomu dlouho co jsme zažili diplomatickou přestřelku mezi Berlínem a Ankarou, respektive Den Haagem a Ankarou. Zazněla silná slova rétorických svalovců – návštěvník z Marsu, nemající dostatečné zkušenosti s reálně existující demokracií, by si mohl myslet, že se schyluje přinejmenším k bezletové zóně nad Tureckem. Ticho po pěšině, které nyní takřka přes noc zavládlo, potvrzuje, že verbální duely nebyly nic jiného než politická kulturistika. Přesněji: z německo-holandské strany, nikoliv z turecké.

V Nizozemsku stály přede dveřmi volby a etablované strany měly strach z Wilderse. Německo bude sice volit teprve v září, nicméně střízlivění z „vítacího opojení“ vlády i tzv. opozice je den ze dne zřetelnější, což by mohlo znamenat volební šok v podobě nárůstu hlasů pro AfD. Nicméně jeden důležitý rozdíl byl přece jen v jednání nizozemské a německé vlády patrný. Zatímco ministerský předseda Rutte předreferendovou agitaci představitelů AKP v Nizozemsku prostě nedovolil, schovávala se kancléřka Merkelová a její družina za kouřovou clonou obecných frází. Navíc špinavou práci za vládu odvedly místní správy. A také ty uváděly jako důvod k nepovolení vystoupení tureckých politiků organizační, nikoliv politické důvody. Tento opatrný postoj z německé strany má samozřejmě zahraničně-politické důvody: připomeňme jen Tornáda bundeswehru na základně Inčerlik a vůdcovskou roli Berlína v šíleném paskvilu nazývané dohoda o uprchlících mezi „D-EU“ a Tureckem (viz Erdoganův poradce Burhan Kuzu na Twitteru, 11.5.2016: „Pokud uděláte jedno špatné rozhodnutí, pošleme uprchlíky.“). Nicméně tiché našlapování berlínské elity okolo bosporského sultána má i vnitroněmecký aspekt, který může vážit více než ten zahraniční.

Německo má „sudetoturecký“ problém

V polovině března pronesl prezident Erdogan na adresu zahraničních Turků historickou výzvu: „Nemějte tři, ale pět dětí, vy jste budoucnost Evropy!“. Co se za touto větou skrývá je patrné z celkového kontextu vnitřní i zahraniční politiky vlády Erdoganovy strany AKP, doplněného dalšími konkrétními citáty, ke kterým se ještě dostaneme. Na jeho pozadí je evidentní následující skutečnost: Erdogan a jeho „soukmenovci“ vědí, co chtějí, zatímco (západní) Evropa, od začátku 90. let v zajetí diktátu byrokratického neoliberalismu, postrádá politický koncept rozvoje civilizace založené na právu, občanské participaci a humanitě. V podstatě není schopna nabídnout pozitivní politickou a sociální alternativu jak vůči destruktivnímu americkému imperialismu, tak konzervativnímu politickému islámu. Pokud kdy vůbec existovala šance tureckou „menšinu“ do občanské společnosti SRN integrovat, potom byla nejpozději od druhé generace propásnutá. Důvodem jsou jednak zcela naivní, ideologická „vize“ tzv. multikulturní společnosti, postrádající sebemenší vztah k realitě, která se stala jednou z nosných rovin politického mainstreamu. Zároveň je ve hře fenomén, který egyptsko-německý politolog Hamed Abdel-Samad nazval ‚nezničitelný chip islámu v hlavě muslimů‘ a který Akif Pirincci, německý spisovatel tureckého původu, doplnil o pojem tureckého chipu, který nerezaví. S jeho diagnózou koresponduje Erdoganovo stanovisko z roku 2008, ve kterém v Kolíně nad Rýnem před 16 000 příznivci označil asimilaci za zločin proti lidskosti. I když vezmeme v úvahu kvalitativní rozdíl mezi integrací a asimilací, není v kontextu politické praxe tureckého státu pochyb o tom, kam autor tohoto výroku směřuje.

Spojení oněch dvou zmíněných kolektivních identit v jejich ultrakonzervativně-šovinistické formě tedy vytvořilo brizantní (výbušnou) situaci, ve které se Německo nachází. Zde souhrnně několik věcných faktů, o každém z nich by se dalo napsat samostatné pojednání.

Již skutečnost, jak silně divergují i oficiální údaje o počtu Turků v SRN (2,85 – 2,96 milionů) dokládá, jak brizantní je celá záležitost. K tomu lze připočíst, že vzhledem k nulové hraniční kontrole během imigrantské vlny nikdo neví, kolik Turků vstoupilo na území Německa bez toho, že by byli registrovaní. Navíc existuje vysoký počet těch, o kterých se přesně neví, zda kromě německého pasu (1,5 milionu) vlastní také turecký. A i když ze skupiny „německých Turků“ vyjmeme turecké Kurdy, zůstávají etničtí Turci nejpočetnější menšinou ve Spolkové republice. Přitom není pochyb o tom, že většina z nich patří k nacionalisticko-islamistickému politickému spektru – statistika tureckých voleb z roku 2015 hovoří jasnou řečí. 53,65 % „německých Turků“ volilo Erdoganovu AKP, 15,98 % extrémně nacionalistickou MHP, které se přičítá politická i personální blízkost, resp. propojení s militantní ultranacionalistickou organizací Šedých vlků. Necháme-li stranou prokurdskou stranu HDP, zbývá na sekulárně a republikánsky orientované turecké voliče v SRN něco přes 20 %.

Celková situace je o to výbušnější, že se vypjatý šovinismus spojil s konzervativním politickým islámem. Podle deníku Welt am Sonntag působí jen pod střechou Turecko-islámské unie náboženských institucí (DITIB), jedné z pěti vlivných střešních muslimských organizací v Německu, na 970 imámů ve více než 900 turecko-sunitských obcích. Tito imámové jsou jmenovaní a placení tureckým státem, a sice vládním úřadem Diyanet, jehož rozpočet v roce 2016 byl ve výši 1,8 miliard eur. Velká část hovoří pouze turecky. Podle německých expertů na tajné služby a informací v tisku spolupracují mnozí z nich s tureckou tajnou službou MIT.

Jak hustý je propletenec politických a náboženských aktivit dokazuje i oficiální číslo spolkových úřadů ohledně tureckých špiclů působících na německé půdě. Zatímco východoněmecká Stasi udržovala v západním Německu na 2000 spolupracovníků, má zde pro Ankaru pracovat na 6000 agentů.

V této souvislosti je nutné zmínit se o novém fenoménu specifické německé subkultury, a sice o prostředí tzv. rockerů. To bylo donedávna vyhrazeno Němcům, příkladem jsou skupiny Hells Angels nebo třeba Bandidos. Od konce roku 2014 se na německé scéně objevil nový rockerový gang, Osmanen Germania B.C. Jeho členové včetně vůdce jsou v naprosté většině Turci, tu a tam se mezi nimi objeví například bosenský muslim. Jejich heslem je „Kana Kan“ (Krev za krev) a podle televizní stanice ZDF čítá v Německu na 2 500 členů. Znalci prostředí uvádí, že se Osmani liší od německých tzv. rockerových klubů kontakty nejen do kriminálního, ale i politického prostředí. O jaké se jedná snad není potřeba rozvádět.

Zcela umírněný Berlín

Uvědomíme-li si tato fakta a skutečnost, že se integrace „německých Turků“ fakticky nekonala, že právě druhá a třetí generace tvoří paralelní společnost ovlivněnou konzervativním sunnismem a vypjatým šovinizmem, potom pochopíme zdrženlivost německých reakcí na verbální útoky tureckých představitelů. „Němečtí Turci“ volí totiž nejen v Turecku, ale zároveň představují vlivný politický faktor na německé scéně. Faktor, jehož politická orientace staví na hodnotách blízkým Muslimským bratrstvům a státní loajalita platí více tureckému než německému státu.

Ať již hodnotíme Erdoganovu politiku jakkoliv, nelze popřít dvě věci: jeho diplomatický talent a relativní otevřenost s jakou budoval svoji moc.

Již v roce 1997 označil Recep Tayyip Erdogan demokracii za vlak, na který se naskočilo, než se dosáhne cíle. Mešity jsou prý kasárna, minarety bajonety, kopule helmy a věřící vojáci. Tři roky před tím tento cíl sám definoval, když svůj politický proud označil za příznivce šaríje. A aby nebylo pochyb, o co jde, prohlásil v roce 2007 v rozhovoru s tureckým deníkem Milliyet: „Neexistuje žádný umírněný nebo neumírněný islám. Islám je islám, a tím to končí.

Toto všechno musela německá politická scéna a celé tzv. transatlantické společenství vědět. Erdogan a jeho AKP neprovedli náhlý převrat, ale krok za krokem demontáž republiky pomocí republikánských institucí. Jenže Západ, který již dávno obětoval vlastní hodnoty na oltář globálních finančních trhů a jejich „humanitárních“ válek, potřeboval Turecko jako spojence při násilných převratech v severní Africe a na Blízkém východě. Erdogan naopak pochopil, že se naskytla jedinečná příležitost posílit vliv Evropě i v arabském světě. AKP formálně splnilo více požadavků Bruselu než předchozí laické vlády, turecká vláda zároveň neustále opakovala přání vstupu do EU. Její hospodářská politika striktní privatizace a „liberalizace trhu“ plně korespondovala s neoliberálním kurzem Unie. A vzhledem k tomu, že změna režimů v sedmi islámských zemích (Irák, Sýrie, Libanon, Libye, Somálsko, Súdán a Irán) s pomocí ultrakonzervativních golfských monarchií byla Spojenými státy plánovaná již krátce po „9.11“, jak v roce 2007 v rozhovoru s Amy Goodmanovou přiznal generál Wesley Clark (připomeňme v této souvislosti Bushův tzv. Syrian Accountability Act z prosince 2003, tedy bezprostředně po ukončení druhé války v Iráku), byla vláda politického sunnismu v Turecku plně v zájmu jak Washingtonu, tak i Londýna a sarko-hollandovské Paříže.

Jak tedy závěrem charakterizovat situaci v Německu a západní Evropě? Asi nejlépe pořekadlem, že kdo jinému jámu kope, sám do ní může spadnout.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.