Sociální demokracie a jejich „lehká“ verze neoliberalismu daly prostor pravicovému populismu

Přečetli jsme: Sociální demokracie nedodržely svůj slib, že budou hájit pracující demokratickými prostředky, napsali ekonomové Nikolaus Kowall a Fabian Lindner. Lehčí verze neoliberalismu sociální demokracie otevřela dveře pro pravicové populisty. A jenom odsuzování rasismu jako politika nebude stačit.

Ekonomové Nikolaus Kowall a Fabian Lindner si ve své stati pro Social Europe kladou zásadní otázku o vztahu mezi současným pravicovým populismem a sociální otázkou.

V současnosti, jak napsali, se vede poměrně žhavá debata o tom, zda pravicový populismus čerpá sílu jen ze sociálně-kulturní úzkosti, nebo jen z ekonomické nejistoty. Podle Kowalla a Lindnera jsou oba problémy propojené a na sobě závisející.

Ztráta zaměstnání nebo strach o práci může vést k obecnému pocitu rozpadu identity a k hledání obětních beránků. Jenže zatímco pravicoví populisté hrají notu socio-kulturní úzkosti, mají rovněž tendenci nabízet recepty na hospodářskou nejistotu z tradičních sociálně-demokratických kuchařek. A tento diskurz jim dává důvěryhodnost a podporu díky tomu, že tradiční sociálnědemokratické strany jsou vnímány jako nositelé „light“ (lehké) verze neoliberalismu. Tím také vytvořily prostor pro pravicové extrémisty.

Globalizace a pravicový populismus

Pro mnohé je dnes zdrojem obojího – hospodářské a kulturní nejistoty – globalizace. Ta přinesla volný pohyb služeb a zboží, což vytvořilo konkurenční tlaky v mnoha oblastech. Pohyb pracovních sil v EU a globální migrace přišly ruku v ruce s deregulací pracovního trhu (a to často za vlády sociálnědemokratických stran), což vedlo k tlaku na výši mezd (respektive na jejich snižování). Levice sice o těchto problémech mluví, ale pravicový populisté je okořeňují pomocí pojmů jako jsou nacionalismus versus internacionalismus.

Pravicoví populisté mohou ospravedlnit tvrzení, že stát nebo národ utrpěl ztráty díky dosavadnímu ekonomickému, sociálnímu a kulturním rozvoji. Ostatně například němečtí sociální demokraté na začátku 21. století argumentovali, že jejich škrty sociálního státu a omezení regulací pracovního trhu jsou odpověďmi na globalizaci.

A právě tato forma politiky otevřela dveře pro pravicový populismus a nacionalismus. Ten má být odpovědi na to, jak znovu převzít kontrolu do vlastních rukou.

Sociální demokracie v polovině 20. století slíbila, že bude chránit pracující demokratickými prostředky. Svůj slib porušila. Nyní totéž slibují pravicoví populisté.

Návrat politiky

Dokonalou ilustrací je rakouská strana FPÖ, které otevřeně podtrhuje význam politiky a sociální otázky. Ve svém programu sází na prvním místě na stát a vidí ekonomiku jako materiální základnu pro prosperitu státu a jeho občanů.

Globalizace není pro FPÖ otázkou operování nějakých anonymních tržních sil, ale je otázkou politiky. Také programově tvrdí, že volný trh je ve sporu s humanismem, svobodou a přerozdělující spravedlností. Kritika EU z pera rakouskou FPÖ zní podobně blízko levicovému uchu: vidí ji jako omezení rozhodovacího práva demokraticky zvolených parlamentů.

A toto není typické jenom pro FPÖ ale také pro Marine Le Penovou a její Národní frontu, která přijala podobnou argumentaci. Podobnosti jsou také u programů polské strany PiS, Wildersových křesťanských liberálů nebo u Viktora Orbána v Maďarsku. Paul Krugman označil tento typ slibů jako sociální demokracii typu herrenmensch – „sociální stát ale jen pro ty, kdo vypadají jako ty“.

Staronový problém

To, co je podle obou autorů odstrašující je fakt, že moderní pravicový populismus není zase až tak moderní. Takový program nabízel už fašismus a národní socialismus v první polovině 20. století.

Fašisté rozpoznali opravdové hospodářské a sociální problémy svojí doby. Zatímco mnozí levičáci se dohadovali o správné interpretaci Marxe, fašismus vytvořil nacionalistické a masové politické hnutí.

Jak podle obou autorů ukazuje kniha Sheri Bermanové, moderní pravicoví populisté sdílí některé ideologické kořeny s revisionismem v rámci socialismu 19. století. Revisionismus se stavěl jinak k Marxově myšlence, že jen proletářská revoluce změní situaci proletariátu. Tento revisionismus vedl potom ke dvěma řešením: k moderní sociální demokracii na jedné straně a k fašismu na druhé straně.

Obě strany se ale shodly na tom, že ne všechen kapitalismus je špatný. Hospodářský růst měl navyšovat mzdy dělníků, což neodpovídalo tezím Marxe, ale oběma stranám se to zamlouvalo. Byla to víra v to, že správná politika odstraní špatné stránky kapitalismu.

Základním rozdílem mezi nimi byly jistě cesty, jak dosáhnout toho, aby politika hrála prvořadou roli. Sociální demokraté sázeli na parlamentní politiku a lidská práva. Fašisté na všemocného vůdce, zatímco lidskými právy pohrdali, doplňují Kowall a Lindner.

Jak si Bermanová všimla ve svojí knize, Benito Mussolini představoval přímou spojnici mezi socialismem a fašismem – prošel cestou od revisionistického socialisty k fašistickému politikovi. V Itálii se v jeho době rozšiřoval sociální stát mnohem víc než ten ve Švédsku, kde ho prosazovali sociální demokraté podle demokratického vzorce.

Podle ní Hitlerův národní socialismus převzal celou řadu prvků revisionistického socialismu. Nacisté rozšířili sociální stát a docílili plné zaměstnanosti.

Strany všelidového typu a poučení pro dnešek

Nakonec Bermanová také ukázala, dodává Kowall a Lindner, že fašistická a nacistická strana byly prvními politickými stranami lidového typu, které překračovaly třídy. Ostatně i sociální demokracie ve Švédsku byla ve 20. století široko rozkročená jako strana lidu, aby měla na své straně mocnou silu nacionalismu se sociálně-demokratickým obsahem. A to vedlo k větší podpoře, než kdyby se opírala jenom o proletariát.

Dnes, stejně jako v minulosti, pravicoví extrémisté získávají, protože je levice nechává. V době Velké hospodářské krize 30. let 20. století sociální demokracie v Německu podporovala škrty sociálního státu a šetření. Sociální demokrat a ministr financí Rudolf Hilferding odmítl keynesianismus a očekával, že ekonomická krize bude zdrojem revoluce. Zatímco sociální demokraté fantazírovali o revoluci, nacisté dali lidem zpátky práci.

Právě toto může být poučením pro dnešek: Sociální demokraté musí znova získat důvěru v oblasti sociální a hospodářské politiky a nebýt jen nositelem neoliberalismu v jeho lehké verzi, pokud se chtějí postavit pravicovému extrémismu. Jak Kowall a Lindner v závěru argumentují, označování za rasisty nebude stačit s tím, že to vystraší voliče a odradí je od podpory těchto stran. Nebude to stačit, dokud lidé budou mít pocit, že nemají kontrolu nad svými životy.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.