Proč bych já, levičák, nevolil Macrona, abych zastavil Le Penovou?

Přečetli jsme: Nejen v České republice se na levici diskutuje o výsledku prvního kola francouzských voleb. Macron reprezentuje oficiálně tzv. centristickou pozici, Le Penová bývá řazená ke krajní pravici. Na levici se proto vedou taktické dohody o tom, koho podpořit.

Tato debata o taktice je zároveň i debatou o kořenech prohry levice. Přinášíme pohled z Itálie, kde je tato debata velice aktuální vzhledem k volbám nového lídra PD (Partito democratico), kterým se stal znova bývalý premiér Matteo Renzi. Ten chápe Macrona jako svou inspiraci a okopíroval od něj i heslo (In cammino, v italské verzi). Nicméně řada jeho spolustraníků Renziho kritizuje a říká, že už nepředstavuje levicovou alternativu.

Přinášíme to hlavní z rozhovoru L´Espresso Repubblica s italským ekonomem Emiliano Brancacciem, který patří k italské levici, ale odmítá podpořit Macrona proti Le Penové. Jeho úvahy a zdůvodnění mají přitom celoevropský přesah.

„Je to právě to menší zlo, které vytváří zlo. Vybrat si jedno, aby se odporovalo druhému, nedává smysl. A jediný výsledek toho je pohyb politické scény stále více doprava.“

Profesor ekonomie Emiliano Brancaccio, jeden z nejvíce uznávaných hlasů italské levice a navrhovatel „evropského redistributivního standardu“, tvrdí, že by ve Francie pro Macrona nevolil. I když říká: „Postup Národní fronty je špatná zpráva, x-tá zpráva o špatné epoše dominované politickou iracionalitou. Ale…“

– Pane profesore, skutečně byste ve Francii nevolil Macrona, abyste zabránil vítězství Marine Le Penové? Říkáte to vážně?

Ano, kdybych byl francouzský volič, nejdu k volbám.

– Nyní je strana s fašistickými kořeny krok od dobytí Elysejského paláce, ale Vy si zvolíte možnost: nepodpoříte alternativního kandidáta. Jak to?

Kdo na levici vyzývá k volbě „menšího zla“, tak asi nepochopil, že v podmínkách, v nichž žijeme, to „menší zlo“ je příčinou „zla.“ Le Penová a její epigoni jsou neblahé symptomy, ale politickou nemocí Evropy je Macron. Vybrat si jednoho, aby porazil druhého, nedává žádný smysl.

– Můžete to více vysvětlit?

Macron ztělesňuje poslední pokus francouzského kapitalismu zvýšit konkurenceschopnost, zvýšit zisky a snížit dluhy, aby si znovu obnovil silové vztahy s Německem a stabilizoval pakt mezi dvěma zeměmi, na kterém je založena EU. Na druhé straně těch sloganů, jestli vyhraje volby, se bude Macron snažit využít propad socialistů a posunout doprava směr parlamentní většiny, aby zavedl reformy, které francouzští podnikatelé chtějí a které, podle jejich názoru, prosazoval Hollande příliš ostýchavě. Abych dal příklad: Macron nikdy neskrýval, že jeden z jeho návrhů je nový pracovní zákon, ještě více prekarizující než ten, který navrhl Hollande. Jeho obrat dopadne nejdříve na pracovníky a na nejslabší členy společnosti. Vtip je v tom, že nakonec taková politika povede i ve Francii k deflaci, která ničí poptávku a produktivní základnu v zbytku jižní Evropy. Na konci Macron ani nedosáhne svého cíle, aby obnovil ekonomické vztahy rovnováhy s Německem a stabilizoval evropskou politiku. Kdo se dnes rozhodne volit Macrona, bude mu připomenuto, že přijal antisociální politiku, která se ukáže být selháním i vzhledem ke svým cílům. A pak se nebudeme moci divit, že se objeví politika s charakteristikami ještě více nacionalistickými až neofašistickými.

„Historie nás učí, že sociální práva a práva občanská ustupují i posilují společně. Podpořit kandidáta, který chce ustoupit ze sociálních práv výměnou za domnělé posílení u občanských práv je jen další způsob, jak nechat reakční síly pokračovat získávat sílu u nejslabších členů společnosti.“

– Tedy, podle Vás politika austerity (škrtů) a neofašistická politika reprezentují určitou spirálu, která se zdvihá, jako by to byly dvě strany jedné mince. Ale dalo by se namítnout, že i Macron brání práva na svobodu a občanská práva. Vy jste vždy dbal na požadavky občanských emancipačních hnutí a vždy jste vzdoroval reakčním silám, které jim brání. Není toto dostatečný motiv pro volbu Macrona?

Ne, jen je to nedorozumění, na jehož základě si škodíme. Historie nás učí, že sociální práva a práva občanská ustupují i posilují společně. Podpořit kandidáta, který chce ustoupit ze sociálních práv výměnou za domnělé posílení u občanských práv je jen další způsob, jak nechat reakční síly pokračovat získávat sílu u nejslabších členů společnosti. Efekty budou na dlouho negativní pro výdobytky týkající se svobod jednotlivce.

– Tedy byste souhlasil s Melénchonem, který neoznačil svůj výběr do druhého kola?

Měl bych nějaké připomínky i k Melénchonovi. Ale tento výběr bych mu nezazlíval.

– A co alternativa, která nikdy nepočítá s dohodami, aliancemi nebo taktickým sbližováním?

Myslím, že si pamatuji základní pravidlo „taktiky“ – můžete si představit i pakt související se všemi, i s ďáblem, ale dodržuješ ho, jen když z něj můžeš vyjít silný. V současné fázi vidím jen sebedestruktivní sbližování. Vyzvat k volbě Macron je sebedestruktivní.

„Je třeba pochopit, že i když nacionalistické a xenofobní strany nevyhrají volby, tak jako tak vytvářejí skutečnou a pravou hegemonii.“

– Dobrá, pane profesore. Ale co když Le Penová volby vyhraje? Ukážou na vás prstem a budete mezi „špatnými učiteli“, vinnými za úspěch fašistů. Víte to, že?

Síly, které jsou potenciálně neofašistické, se již mohou pochlubit velkým úspěchem: mění způsob myšlení evropských národů. Zatímco jiní údajní „učitelé“ se snaží zalichotit a pochlebovat, já už roky bojuji proti rostoucí zpátečnické a neofašizoidní kultuře, která se prosazuje mnohem více, než jak ukazovala volební dynamika. Je třeba pochopit, že i když nacionalistické a xenofobní strany nevyhrají volby, tak jakotak vytvářejí skutečnou a pravou hegemonii. Schengen se rozpadá… parlamentarismus je stále více v krizi. Strany považované za „establishment“ aplikují stále více částí z programu extrémní pravice: politická agenda mi připadá často podmíněná spíše těmito silami než technokraty z Bruselu. Skutečně, kdo by chtěl bojovat proti této předlouhé černé vlně která bude trvat roky, liberalismem „pomalejšího macronovského výbuchu“, s jeho návrhy politiky proti sociálním a pracovním instancím? To je šílená iluze.

– To tedy s Vámi nebudou všichni souhlasit…

To si dokážu představit. Já už vidím dvě řady těch „levicových“ komentátorů, dlouhou řadu těch, kteří si pospíšili vyhlásit, že dají hlas mladému zástupci pozdního finančního liberalismu. A pak kratší řadu těch, kteří nebudou chybět, aby dali podporu fašistické kandidátce do Elysejského paláce. Mám pro obě dvě skupiny jen upřímnou soustrast.

Ilustrační obrázek: Autor: Frankiefurtmauro – Own work, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=45192444

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.