Je libo makronku?

Ilona Švihlíková o tom, co znamená zvolení Emmanuela Macrona francouzským prezidentem.

Ať už máte makronky rádi, nebo ne, stalo se to, co – kupodivu – předpovídaly již delší dobu průzkumy veřejného mínění. Tedy žádný šok a ledový pot pro Jean-Claude Junckera či Angelu Merkelovou jako v případě Brexitu a zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem.

Prezidentem Francie se stal Emmanuel Macron, 39letý bývalý bankéř od Rotschildů, ale také ministr v Hollandově vládě, zakladatel hnutí En Marche!, který se sám popisuje jako centrista.

Kritika Macrona má munice více než dost. Někdo si pravda vystačil s tím, že je přeci jen „mírně divné“ mít o 25 let starší ženu, ale jiné výtky mají podstatně větší relevanci než zrovna „nestandardní“ sexuální preference. A taky vliv na prezidentský úřad.

Ani Financial Times, noviny, které skutečně nemůžeme podezírat z toho, že by snad fandily Le Penové, musely uvést nejen Macronovu minulost u Rotschildů, ale i výroky jeho známých a přátel: že totiž nikdy nebylo zcela jasné, pro koho ten Emmanuel vlastně pracuje.

Stejně tak nelze opomenout jeho podraz vůči Hollandovi, či založení vlastního „hnutí“ En Marche!, které se podobá spíše základnímu servisu pro prezidentskou kampaň než skutečnému hnutí s propracovaným politickým programem. Koneckonců řadu programových bodů Macron vytvářel tak říkajíc za pochodu. I když se Le Penové vyčítala rovnostářská fasáda, nekonzistentní s řadou dalších programových bodů, u Macrona to není o moc lepší. Přidejme si k tomu jeho totální neschopnost oslovit chudší a neprivilegované – prostě ty, kteří si na rozdíl od něj nevydělali u Rotschildů tři miliony eur.

Co symbolizuje Macronovo zvolení?

Macron a jeho zvolení je symbolem několik hlubokých jevů. Koneckonců on sám jako osoba, podobně jako italský Renzi či německý Schulz, případně další údržbáři, jak jsem psala jinde tak důležitý není. Jedná se o typově zcela zaměnitelnou osobu, která byla takříkajíc vytažena z klobouku v pravý čas  (s dobrým marketingem a vším ostatním), aby podržela stávající struktury moci v časech krize.

Macron je symbolem jednak toho, v jak hluboké krizi se ocitly obě dvě dominantní politické strany. Nejedná se přitom o okrajový jev – sociální demokracie má problémy téměř všude. Stačí se podívat na poslední volby v Nizozemsku. Konzervativní republikáni, kteří se zmohli na Francois Fillona s jeho odkazy na Thatcherovou, byli oslabeni finančními skandály. Nechme teď stranou úvahu, do jaké míry byly tyto skandály „odhaleny“ takříkajíc včas a na míru. Krize tradičních politických stran, asymetricky viděno zejména sociální demokracie (ať už se v dané zemi jmenuje, jak chce, třeba Partito democratico v Itálii), je nezpochybnitelná.

Symbolickou rovinu má i střet Macron X Le Penová. V něm se totiž prolíná tolik diskutované dělení, které poprvé masivněji zvýraznil Brexit. Od té doby se objevuje víceméně všude, i když ho někdy překrývá třeba trochu jiný závoj, daný národními specifiky, jeho jádro je stejné.

A tak se dočítáme o střetu liberálních, vzdělaných městských elit, proti nimž stojí ti „strašní burani z venkova.“ Nebo to jsou vzdělaní kosmopolitci, pro které místo, kde žijí nehraje žádnou roli, proti těm, kteří jsou často prezentováni jako zápecnická tupá masa zírající na televizní seriály.  Nebo je to přímo střet liberálů a podporovatelů nejrůznějších menšin (například LGBT), proti nimž stojí „fašisté.“ Podobné debaty mají jeden ráz, ti tvořící onu liberální městkou elitu jsou prezentováni jako otevření, skvělí lidé. Druhá skupina je vylíčena jako hlupáci (přinejlepším), kteří nepochopili báječné výhody globalizace a dřepí tak kdesi na vesnici.

Takže se nám následně projevuje několik tzv. cleavages, tedy dělení na liberální X konzervativní, internacionální (správněji asi kosmopolitní) X národní, město X venkov nebo mezi těmi, kteří hledají bio soja latté café a těmi, kteří si dají turka … a můžeme pokračovat donekonečna.

Stávající řád a jeho elita prostě uvěřili tomu, že je tu „brave new world“, svět plný šancí pro všechny. A dařilo se jim dlouho ignorovat a velmi často i pohrdat těmi, kteří se do toho pěkného, dynamicky propojeného světa nehodí.

Status quo versus změna

Za tímhle vším je ve skutečnosti jedno zásadní dělení: mezi těmi, kteří chtějí udržet stávající řád a těmi, kteří ho chtějí změnit.

Macron je na poplach vybraný údržbář. Ti, kteří chtějí stávající řád udržet k tomu mohou mít řadu motivací –  například z něho profitují. Jenže takových lidí zase tak moc není, takže k tomu přidejme iluze, že profitovat budou. I to se čím dál hůře prodává mladé generaci, která zažila politiků škrtů a dlouhodobé nezaměstnanosti. Dokonce se to hůř prodává i ve Spojených státech, které byly na mýtu selfmade-mana doslova postaveny.

Zbývá poslední „argument“ – zbořit řád je zlo, bůhví co horšího by se mohlo stát! Místo pozitivní motivace nastupuje ta negativní. Výsledek se sice může zdát stejný – Macron- údržbář – zvítězil, ale situace je nejen psychologicky zcela odlišná.

Druhá skupina chce stávající řád změnit. Třímá v ruce symbolické kladivo a míní rozsekat na cimprcampr stávající establishment a mocenské struktury. Potud je tu mezi velice různými anti-establishmentovými subjekty shoda, ale odlišnosti jsou při tvorbě toho, čehosi nového. Cesta k té nové kvalitě není vůbec snadná – ani politicky, ani ekonomicky a hovořme na rovinu – nese v sobě obrovská rizika jako každá kvalitativní, systémová změna.

A tak, i když může Le Penová vzbuzovat kritiku minimálně za proti sobě jdoucí opatření v ekonomické oblasti, nebo za kulturní kořeny svojí politiky, které mohou ledaskoho děsit, pořád představuje spíš symbol změny řádu. Úkolem radikální levice nemůže být potřebu změny řádu popírat volbou Macrona, ale spíše (sebe)kriticky zkoumat, proč je v této kategorii Le Penová tak úspěšná.

Nová, těsnící poklička

Jestliže Marine Le Penová je vybuchnutí papiňáku, pak Macron je nová, mladší a lépe těsnící poklička nad stále více probublávajícím hrncem.

Macron – poklička jak už to tak bývá vzbudí, respektive již vzbudil velké naděje. K jeho prioritám bude bezesporu patřit „make France great again“ a obnovit, jak výstižně řekl italský ekonom Brancaccio, mocenskou paritu s Německem. Sama se k této iluzi stavím krajně skepticky, protože Německo v posledních letech nedělalo nic jiného, než si vytvářelo pravidla samo sobě na míru. Francie, která má odlišnou ekonomickou strukturu, z nich těžko bude profitovat.

I když Česká republika je periferií vyspělých zemí, budeme se i my jistě na podzim ptát: Je libo makronku?

P.S. Autorka nemá makronky ráda. Považuje je za umělý, přeslazený dezert hrající všemi barvami, který rozhodně neprospívá zdraví.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.