Trumpův daňový gamble aneb Laffer vstává z hrobu

Ilona Švihlíková rozebrala, jak Donald Trump oživuje neoliberální daňovou politiku Ronalda Reagana a proč je to špatně.

Prezident Donald Trump a jeho administrativa začínají pracovat na dramatické změně daňových zákonů. I v této oblasti je, prozatím rétoricky, patrná vazba na Ronalda Reagana a jeho „převrat“ v daňovém zákonodárství z roku 1986.

Podívejme se na kontext americké daňové politiky – nejen z hlediska vnitropolitického, ale i světového. Neboť americké ekonomické debaty měly a mají stále značný vliv minimálně na vyspělé ekonomiky.

Specifika amerického daňového systému

Podíváme-li se na americký daňový systém, zjistíme, že má tři specifické rysy ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi

–    Daně jsou celkově velice nízké

–    Je velmi nízká míra přerozdělení

–   Daňový systém je neuvěřitelně komplikovaný

Podívejme se na příjmy. OECD nám nabízí zajímavé srovnání mezi vyspělými zeměmi. Data OECD z roku 2014 nám potvrdí, že USA se vymykají (spolu s Mexikem tedy) průměru zemí OECD. Jejich příjmy k HDP se dlouhodobě pohybují kolem 25 %, průměr OECD kolem 33 %, ale v zemích EU je povětšinou ještě mnohem vyšší. I Turecko má vyšší podíl daní k HDP než Spojené státy.

Jak upozorňují Foreign Affairs tento údaj je nízký dlouhodobě a skrývá v sobě i specifickou podobu daňového mixu. V něm je sice prostor pro příjmové daně, ale daně z obratu nedosahují stejného inkasa jako daň z přidaného hodnoty v Evropě. (A. L. Campbell: America the Undertaxed, September/October FA, 2012).

Zatímco v evropských zemí podíl daně k HDP rostl, v USA si zachovává již víceméně 60 let podobnou hodnotu.  Došlo ovšem k významné změně uvnitř daňového mixu: silně poklesl význam daně z příjmu korporací, která je trnem v oku Trumpovi. Na jedné straně je sice její oficiální sazba, ale každý, kdo se někdy zaobíral daněmi ví, že srovnání čistě na základě sazeb je velice ošidné. Není totiž zohledněno, jak široký či úzký je daňový základ, ani šíře různých odpočitatelných položek, které v reálu sazbu velice modifikují. Republikáni tedy rádi a často říkají, že horní sazba korporátní daně patří k nejvyšším na světě, ale mnohem důležitější je tzv. efektivní daňová sazba. A ta už mezi lety 2000-2005 dosahovala jen 13 %, jednu z nejnižších hodnot ve vyspělých zemích.

Spojené státy navíc opakovaně zaznamenaly snížení horní sazby pro nejbohatší. Daně z příjmu fyzických osob rovněž hrají menší roli, než hrály před třiceti lety, podotýkají FA. Když k tomu přidáme neexistenci jednotného a přehledného systému spotřební daně, resp. DPH, je zaděláno na dva spojené jevy:

–   Dlouhodobé deficity rozpočtu, které jsou dány podhodnocenou, nevyváženou strukturou příjmů a rostoucími výdaji (vojensko-průmyslový komplex), ale i neuvěřitelně nákladný a málo efektivní zdravotnický systém, o němž na !Argumentu píše Jiří Stavovčík. Takovéto deficity kumulující se ve veřejný dluh nicméně nemají pro USA žádné dramatické dopady. Hlavním důvodem je dominantní pozice amerického dolaru jako internacionální měny číslo jedna.

–   Dobývání renty. To je sice jev rozšířený všude, ale právě v USA ho tak nějak dotáhli nejdále. Komplikované daňové zákony se spoustou výjimek a úlev k tomu přímo vybízejí.

Právě ono dobývání renty je dnes hlavním zdrojem „obživy“ onoho 1 procenta. Jak zjistili Saez a Piketty, podíl příjmů, které jdou tomuto jednomu procentu nejbohatších se dramaticky zvýšil: z 9 % v 70. letech na 23,5 % v roce 2007. A k tomu ještě uveďme, že i velká část ekonomického oživení po Velké recesi prospěla nejvíce právě této skupině.

Co chce Trump a Mnuchin?

Donald Trump se zřejmě v určitých aspektech zhlédnul v Reaganovi a slibuje, spolu se svým ministrem financí Stevenem Mnuchinem, „největší daňové škrty v historii USA.“ Jednou z vlajkových lodí má být snížení sazby daně z příjmu korporací z (oficiálních) 35 % na 15 %.

Ano, je pravda, že tato sazba an sich skutečně patří mezi ty vysoké. A je také pravda, že celá EU se v minulých letech, pod vedením takových Junckerů například, zasloužila o to, že celé země se přetvořily v daňové ráje pro firmy – Lucemburskem počínaje, Irskem a Nizozemím konče. Ale i tak je potřeba podívat na 35 % sazbu kritickým okem.

Zajímavé informace přináší analýza Oxfamu America: Broken at the top.

Oxfam uvádí, že padesát největších amerických korporací získalo v letech 2008-2014 (tedy po Velké recesi) 27 dolarů ve formě půjček, záruk za ně či bailoutů (záchran ze státních peněz) za každý jeden dolar, který zaplatily na federálních daních. Doplňuje, že za každý jeden dolar utracený za lobbování dostanou korporace v určité formě 130 dolarů zpět. Což je tedy zcela výjimečný multiplikační efekt.

Odpovídá to ovšem komplikovanosti amerického daňového systému, v němž se nějaká ta mezera pro kamarádíčky ztratí. Ne nadarmo uvádějí Foreign Affairs, že americký daňový zákoník je 12x (!) delší než Nový zákon. Rozsáhlost je právě dána i nízkým přerozdělováním. Tam, kde jsou v Evropě běžnější různé sociální dávky či podpory, nastupuje v USA úleva daňová pomocí odpočitatelných položek apod.

Graf Federální daně z příjmu korporací X federální podpora pro 50 největších amerických firem v letech 2008-2014, zdroj: Zdroj: Oxfam America: Broken at the top. 14 .4 .2016, s. 6.

Zisk této největší padesátky globálně dosáhl za uvedené období téměř 4 bilionů dolarů. Při provozování sítě více než 1600 „poboček“ v daňových rájích se jim podařilo ukrýt asi 1,4 bilionů. Oxfam uvádí i data Pew Research Centre, kde je v dlouhé časové řadě vidět silný pokles důležitosti daně z příjmu korporací a nárůst význam daně ze mzdy.

Co se daně z příjmu fyzických osob týká, pak je zde návrh zjednodušení: ze sedmi pásem na tři a snížení horní sazby z 39 % na 35 %. Počítá se také se zdvojnásobením odpočitatelných položek a poplatníci s příjmy do 24 000 dolarů by neplatili nic.

Jaká je motivace návrhů na snížení daně korporací?

Cynicky můžeme uvést a zřejmě nebudeme ani daleko od pravdy, že D. Trump může chtít pomoci vlastní rodině a svému okolí, které ono 1 % tvoří. Koneckonců intenzivní zapojení lidí spjatých s Goldman Sachs v jeho okolí není žádná náhoda.

Pro liberálně uvažující ekonomy je úvaha o snížení daní z příjmu korporací z 35 % na 15 % logická a nebudou ji vnímat jako zapojení se do závodu ke dnu. Ale zopakujme ještě jednou: jedna věc je sazba na papíře, druhá sazba efektivní. A i z naší české zkušenosti víme, že korporace nejenže nechtějí platit nízké daně, nechtějí platit žádné daně. Proto také vždy spolehlivě vyšumí sebevětší daňový skandál. Zkuste pouvažovat, co se stalo po zveřejnění tzv. Panama Papers? Odpověď není těžká, nestalo se vůbec nic.

Mnuchin sám se dal slyšet, že by právě změna daní měla být jedním z nástrojů zvýšení ekonomického růstu USA ke třem procentům HDP ročně. Tato úvaha, že snížení daní masivně zvyšuje ekonomickou výkonnost, není nová. Je úzce spojena právě s reaganovskou érou a celkově s neoliberální politikou.

Návrh není ovšem ještě zcela propracován a i řada Republikánů by s ním mohla mít problém. Republikáni bývají v rozpočtových věcech tradičně rozpolceni. Na jedné straně si přejí co nejnižší daně, na straně druhé jsou ve straně rozpočtoví jestřábi, pro něž je vyrovnaný rozpočet otázkou života a smrti. Mnuchin není ve fázi, kdy by mohl výše uvedené návrhy vydávat za tzv. rozpočtově neutrální. A tím se dostáváme právě ke jménu ekonoma Arthura Laffera.

Laffer vstává z hrobu

Slavný ubrousek, na kterém ekonom Arthur Laffer načrtnul svou křivku symbolizující úvahu, že nižší daně vygenerují tak velký růst, že daňové inkaso zůstane zachováno, je už legendou. Bohužel nezůstalo jen u ubrousku. Tzv. Lafferova křivka následně na desetiletí zaneřádila učebnice makroekonomie.

Než se podíváme na vyhodnocení těchto návrhů směrem k současnosti, zdůrazněme dobu a osoby, které u toho byly.

Byl rok 1974  – tedy období rozmachu Nové pravice a hledání nových ekonomických cest, které se posléze spojily v neoliberální politiku. A minimálně dva z pánů, kteří u čárání na ubrousek byli, jsou známí i českému čtenáři – jistý Donald Rumsfeld a Dick Cheney.

To, že Laffer byl Trumpovou administrativou znovu oživen, potvrdil právě Steven Mnuchin, když uvedl, že „daňový plán se zaplatí sám ekonomickým růstem.“

Tato debata není – minimálně v USA – ničím novým. Koneckonců Reagan se svou daňovou reformou významně přičinil o to, že Spojené státy se staly zemí tzv. dvojího deficitu (deficit rozpočtu, plus deficit běžného účtu), což znamenalo rapidní zhoršení jejich externí pozice a závislost na dovozu úspor ze zahraničí.

Je ovšem třeba pro pořádek dodat, že není známo, zda a jak by takovýto daňový plán byl doprovázen rozsáhlým infrastrukturním plánem, který by – podle mého skrovného odhadu – mohl skutečně vést k navýšení růstu HDP a dokonce i nejspíše růstu potenciálního HDP (snu to každého ekonoma vzývajícího božstvo strukturálních reforem.).

Mnuchin také vyjádřil názor, že nízká daňová sazby přiláká americké firmy zpět do USA (ehm, ano, opravdu to řekl), aby v USA vytvářely pracovní místa. Nu, že již nyní jsou americké firmy v zemích, kde často neplatí vůbec žádné daně a vesele využívají daňové ráje a komplexní politiku vnitrofiremních cen, se ztratilo nejspíš někde v překladu.

Nu a tím se dostáváme k hlavnímu problému: Lafferova křivka možná dobře vypadala na ubrousku, ale nikdy se nepotvrdilo, že by existoval jasný a přímočarý vztah mezi snížením daním a ekonomickým růstem, tak rychlým a trvalým, aby snížení inkasa vykompenzoval. Jednoduše řečeno se dostáváme ke 40 let staré neoliberální magii, jejíž viditelný výsledek ovšem existuje: rozpočtové deficity, škrty v sociální oblasti a prudký nárůst nerovnosti, neboť snižování daní pomohlo dominantně především nebohatšímu 1 %.

Skepse k takovému tvrzení není rozšířena jen mezi v americkém pojetí liberálními ekonomy. Ani konzervativní Republikáni se ve velké většině nedomnívají, že je reálné počítat s „oživenou Lafferovou křivkou“ v 21. století.

Jednou zásadní výjimkou je ovšem sám Arthur Laffer, kterému je dnes 76 let. Ten je stále pln optimismu. Pro New York Times se nadšeně rozhovořil o tom, jak snížení daní z příjmu korporací vytvoří úplnou kaskádu příjmů. Už vidí, jak se americké firmy vracejí do USA a zaměstnávají Američany – i bez protekcionismu – a tím pádem poroste i inkaso z jiných daní, třeba z obratu či daní z příjmu fyzických osob. Prostě ráj na pohled, chce se dodat.

Co takhle uvážit…?

Pokud by to Trumpova administrativa myslela se zvýšením růstu někam k 3 % HDP (a nechme teď stranou, že to pro některé může být jen pofidérní cíl a kouzlení s čísly), tak by bylo vhodné zapracovat na snížení obrovské americké nerovnosti, která byla mimochodem jedním z faktorů, který Trumpa vynesl k moci.

Zatímco už za uplynulá desetiletí víme, že Lafferova křivka je pitomost, tak také víme, že tzv. trade-off mezi nerovností a růstem je falešný. Představa, že za ekonomický růst platíme nárůstem nerovnosti, není minimálně pro vyspělé země pravdivá. Naopak, vysoká míra nerovnosti ekonomiku brzdí a snižuje významně i budoucí potenciál země. Po desetiletích k tomu došel i dokonce MMF, který byl nucen vydat analýzu, která vyvrátila politiku „bohatství proteče dolů k chudým“ (trickle down economics), což je vedle Lafferova ubrousku další z hloupostí, které se znovu a znovu vynořují v politické debatě.

Čekat politiku zaměřenou na snižování nerovnosti od Trumpovy administrativy by asi bylo symbolem čilé naivity, ale dejme si alespoň pozor, aby nám Lafferova křivka neřádila i u nás doma.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.