Stephen Kinzer: Bratři. John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka

Ukázka z knihy historika Stephena Kinzera „Bratři“ vypráví příběh Johna Fostera a Allena Dullesových, dvou nepřehlédnutelných aktérů studené války. Kniha byla vydána péči nakladatelství Rybka Publishers.

Jedenáctá kapitola

RUKA BOŽÍ

John Foster a Allen Dullesovi stáli u kormidla své země v období plném extrémů. S postupem času, který uběhl od konce studené války, je pro nás čím dál obtížnější naplno pochopit strach, který se v padesátých letech zmocnil tolika Američanů. Hlavními šiřiteli tohoto strachu byli bratři Dullesové. Právě oni dva se (více než kdokoliv jiný) podepsali na tom, jakým způsobem se vyvíjel střet mezi Amerikou a Sovětským svazem. Jejich činy přispěly k rozpoutání několika dlouhodobých světových krizí.

K úlohám, kterých se ujali, oba bratry jedinečným způsobem předurčovaly jejich životní zkušenosti. Ze své pozoruhodné rodiny si odnesli hluboce zakořeněné přesvědčení, že Prozřetelnost přiřkla Spojeným státům ve světě jakousi mimořádnou roli. Zároveň byli výrazně ovlivněni misionářskou tradicí kalvinismu, podle které je svět bojištěm, kde probíhá permanentní válka mezi božskými silami dobra a ďábelskými silami zla. A konečně: oba bratři strávili desítky let tím, že pracovali pro nejbohatší americké korporace a prosazovali jejich mezinárodní zájmy. Do krve jim tak dokonale přešel „wallstreetský“ způsob vnímání světa.

„Pokud předpokládáte, že politické názory určuje výhradně logika,“ poznamenal Walter Lippmann v době, kdy byli bratři Dullesové u moci, „stačí se jen trochu ponořit do studia lidských životních příběhů, a z vašeho předpokladu rázem zůstane jen prázdná bublina.“

Způsob, jakým bratři Dullesové přistupovali ke světu, byl bezohledně konfrontační. Chápali svět jako jeviště, na kterém se odehrává střet dvou mocných říší, z nichž jedna nakonec nevyhnutelně porazí tu druhou. Po druhé světové válce začalo být toto paradigma čím dál rozšířenější. Než se Foster s Allenem dostali k moci, stalo se bezmála celostátně přijímanou normou.

Po první světové válce se podobně vypjatá touha po mezinárodním zapojení neobjevila. Řada Američanů se spokojila s tím, že zase mohou žít v míru a nechat ostatní země, ať si o svém osudu rozhodují samy. Po druhé světové válce to krátkou chvíli vypadalo, že by se historie mohla opakovat. Když se v roce 1952 ucházel o republikánskou nominaci do prezidentských voleb senátor Robert Taft, propagoval zahraniční politiku, která měla mnohem blíže k izolacionismu než k imperialismu. Jeho porážka však znamenala konec opozice, která mohla šířícímu se paradigmatu vážněji konkurovat. Na výsluní se definitivně dostalo pojetí bratří Dullesových, které kladlo důraz na liberální internacionalismus, agresivní angažovanost ve světě a nadnárodní obchod.

Nedlouho poté, co se bratři Dullesové ujali funkcí ministra zahraničí, respektive ředitele ústředního zpravodajství, prošli první zatěžkávací zkouškou, která prověřila flexibilitu jejich myšlení. Oba v ní selhali. 5. března 1953 zemřel v Moskvě Stalin. Jeho nástupci vysílali v následujících měsících a letech opakované signály, že by se Západem rádi navázali přátelské vztahy. Foster s Allenem je kategoricky odmítali. Každou sovětskou výzvu k „mírovému soužití“ pokládali za úskok, který měl Američany ukolébat falešným pocitem bezpečí. Vůbec se nezamýšleli nad tím, zda by se po Stalinově smrti nemohl vztah mezi oběma supervelmocemi vybudovat na nových základech, a jak by se toho dalo docílit. S největší pravděpodobností tím přispěli k eskalaci a prodloužení studené války.

Druhou velkou chybou, která souvisela s jejich omezenou představivostí, byla jejich neschopnost porozumět nacionalismu, jenž se rozmáhal ve třetím světě. Když se z Latinské Ameriky, Asie či Afriky ozývali lidé volající po nezávislosti a sociálních reformách, bratři Dullesové za tím bez rozmýšlení viděli rukopis Moskvy. V jejich představách byl každý z těchto kontinentů v podstatě jen rozlehlým bojištěm studené války. Nikdy se nepokusili konstruktivním způsobem vypořádat s aspiracemi stamilionů lidí, pro které skončila éra kolonialismu a kteří si hledali své místo v bouřlivě se měnícím světě. Namísto toho vedli rozkladné kampaně namířené proti zahraničním „zloduchům“, kteří pro Spojené státy nikdy nepředstavovali žádné opravdové riziko.

Obě tyto dalekosáhlé chyby v úsudku bratří Dullesových se už historikům podařilo rozpoznat. Třetí chyba však začala vyplouvat na povrch teprve s postupem času. Foster s Allenem si nikdy nedokázali představit, že by jejich vměšování do cizích zemí mohlo mít v dlouhodobé perspektivě tak destruktivní důsledky – že se (například) ve Vietnamu rozhoří válka, která si vyžádá více než milion životů; že Írán padne do rukou ostře protiamericky vyhraněných fanatiků; že Kongo zabředne do příšerného, desítky let trvajícího konfliktu. Chyběla jim předvídavost a vůbec je nenapadlo brát v potaz cosi, co můžeme označit jako „bumerangový efekt“. V důsledku toho se pouštěli do lehkovážných dobrodružství, která s postupem let (a desetiletí) vedla k citelnému oslabení americké bezpečnosti.

Jedním z důvodů, proč se bratři Dullesové nikdy neuchýlili k přehodnocení svých názorových východisek, byla skutečnost, že se v nich navzájem utvrzovali. Sdíleli úplně stejný světonázor a řídili se úplně stejnými pragmatickými principy. Už od dětství mezi nimi bylo hluboké, důvěrné pouto. Když se dostali do čela ministerstva vnitra a CIA, učinili z těchto úřadů spojité nádoby, v nichž jako ozvěna rezonovaly „pravdy“, o kterých byli oba přesvědčeni.

„Vždycky mi připadalo jako velká chyba, že ti dva zastávali tyto dvě funkce souběžně,“ zamýšlel se po svém odchodu do výslužby velvyslanec John Allison, kterého Foster v roce 1957 odvolal z Indonésie. „Protože ačkoliv jsem si obou velice vážil, bylo naprosto jasné a lidsky pochopitelné, že Foster bude naslouchat spíš Allenovi než komukoliv jinému. A že dá spíše na Allenovy názory než na postoje kohokoliv jiného.“

Ve vzpomínkové knize amerického diplomata Davida Bruceho můžeme nalézt jeden z nejpozoruhodnějších osobních postřehů, které na adresu bratří Dullesových pronesl Eisenhower. Bruce se o jeho slovech dozvěděl z jednoho rozhovoru se sirem Kennethem Strongem, jenž za druhé světové války pracoval pro Eisenhowera jako velící zpravodajský důstojník a stal se jeho blízkým přítelem. „[Strong] mi prozradil, že mu prezident Eisenhower jednou pověděl, že je škoda, že místo Fostera nemohl jmenovat ministrem zahraničí Allena Dullese,“ uvádí Bruce. „Vždycky jsem měl za to, že by se Allen na tento post hodil víc, protože dokázal mnohem lépe jednat s lidmi. Jenomže za dané konstelace to nepřipadalo v úvahu. Foster byl starší a odjakživa o tu funkci nesmírně stál.“

V době, kdy Foster vykonával funkci ministra zahraničí, ale i desítky let poté se řada historiků a novinářů domnívala, že to on byl skutečným architektem americké mezinárodní politiky padesátých let. „Nikoli Eisenhower, ale Dulles byl hlavním hybatelem americké zahraniční politiky,“ konstatuje biografie vydaná rok po Fosterově smrti. „To on ji utvářel. To on o ní přesvědčoval prezidenta. To on ji uskutečňoval. Po šest let, kdy vykonával funkci ministra zahraničí, byl fakticky hlavním představitelem americké moci. A svět ho tak také vnímal.“

Tento pohled se však zásadním způsobem proměnil. Mezi badateli 21. století převládá názor, že Eisenhower ve skutečnosti prováděl zahraniční politiku po svém. Fostera prohnaně využíval jako svého „univerzálního útočného psa“, ale zároveň ho neviditelnými způsoby usměrňoval.

„Dnes již není pochyb o tom, že klíčovou postavou, která v padesátých letech určovala podobu americké politiky, nebyl ani tak Dulles jako spíš Eisenhower,“ tvrdí se v univerzitní učebnici vydané v roce 2012.

Další text, vydaný přibližně ve stejné době, uvádí ještě jednu všeobecně uznávanou skutečnost: nejenže měl Foster menší faktickou moc, ale navíc si počínal méně rozvážně a méně úspěšně, než se z tehdejšího pohledu zdálo. „Nový ministr zahraničí vycházel z manichejského pojetí dobra a zla a byl svatosvatě odhodlán hájit to, co sám označoval za hranice ‚svobodného světa‘, což ho vedlo k tomu, že všechny cizí státy nutil, aby si vybraly mezi tím, zda se přidají k americkému tažení za spravedlnost na celém světě, nebo zda se podrobí sovětské nadvládě,“ stojí ve zmiňovaném textu. Jak tento materiál dále připomíná, mezinárodní napětí se začalo uvolňovat po vrcholové schůzce mezi Eisenhowerem a Chruščovem, ke které došlo v září 1959. Tedy až poté (jak zdůrazňuje text), co „John Foster Dulles, jenž byl nejpřednějším reprezentantem studenoválečné mentality v americké vládě, v květnu roku 1959 zemřel“.

Příběh o neustálém ohrožení, který Foster neúnavně propagoval, nebyl jen čirou fabulací. Sovětské cíle byly naprosto reálné. Foster a další lidé ve Washingtonu však toto nebezpečí zbytečně přibarvovali a kvůli své předpojatosti nedokázali sovětské záměry střízlivě zhodnotit. Období, kdy se východní Evropa ocitla v područí sovětské moci a kdy komunistické síly zaútočily na Jižní Koreu, bylo zároveň obdobím, kdy Spojené státy zažehnaly sovětskou hrozbu v Íránu, Turecku, Řecku a Berlíně. Obě strany se svého protivníka bály. Byla to ukázka klasického paradoxu bezpečnostní politiky: jeden stát se cítí být ohrožen druhým; podnikne něco na svou obranu; protivník si jeho krok vyloží jako projev agrese – a začne oplácet stejnou mincí. Studená válka byla výsledkem právě takového bludného kruhu. V padesátých letech do něj upadl i Foster.

Konec studené války umožnil badatelům prostudovat dlouho utajované archivy v bývalých komunistických zemích. V roce 1996 shrnul první sérii poznatků historik Melvyl Leffler. Ve světle jeho přehledové studie vypadá svět úplně jinak, než jak jej viděli Foster s Allenem:

Sovětské vedení se nesoustředilo na šíření celosvětové revoluce. Zabývalo se převážně tím, jaké je všeobecné rozložení sil, jak ochránit odlehlé, bezprostředně ohrožené části své země, jak zajistit její bezpečnost a udržet se v jejím čele. Země, kterou komunisté spravovali, byla zpustošená dvěma světovými válkami. Sověti se obávali obnovení německé a japonské moci. Cítili se ohroženi ze strany Spojených států, protože Amerika jako jediná vyšla z války bohatší a měla ve výzbroji atomovou bombu. Sovětští představitelé neměli předem rozmyšlené plány, které by počítaly s tím, že zavedou komunismus ve východní Evropě, podpoří komunisty v Číně nebo povedou válku v Koreji. […]

Všeprostupující atmosféra úzkosti výrazně zhoustla v důsledku slov a činů USA, které následně přispěly ke spuštění závodů ve zbrojení a k expanzi studené války do třetího světa. […] Představitelé USA se v prvních letech studené války uchylovali ke krokům, které byly sice obezřetné, ale zvyšovaly nedůvěru, vyvolávaly třenice a zhoršovaly situaci. Když se pak tito představitelé zarytě drželi silové politiky a lpěli na válce proti revoluci, patrně tím napáchali víc škody než užitku – nejen z pohledu obyčejných Rusů a dalších obyvatel tehdejšího Sovětského svazu, ale také z hlediska lidí z východní Evropy, z Koreje a Vietnamu. Z velké části nových knih a článků vyplývá, že americká politika znamenala komplikaci pro reformní křídlo Kremlu, které o to hůře prosazovalo své názory. […] Stalinovi nástupci by zřejmě uvítali, kdyby se jim podařilo vztahy se Západem stabilizovat a vzájemné soupeření omezit. Měli však pocit, že ze Spojených států čiší hrozba, a tak se drželi zpátky.

Dokumenty ze zahraničních archivů svědčí podle uvedené studie o tom, že „Američané by se neměli opájet jen tím, jak studená válka dopadla, a upínat se výhradně k pozitivním důsledkům svých činů, ale vypořádat se také s těmi negativními a zabývat se podrobněji tím, jaké dopady měla politika jejich státu v zahraničí.“ Vrcholní američtí představitelé se v té době dopustili řady omylů, které přispívaly k eskalaci mezinárodního napětí. Nejpřednějším americkým bojovníkem studené války byl tehdy Foster, který nese za tento vývoj zdaleka největší díl zodpovědnosti.

„V morálním univerzu pana Dullese se zdá být všechno jasné, až příliš jasné,“ napsal v roce 1958 Reinhold Niebuhr. „Neboť nevyhnutelným plodem přímočarých morálních soudů, které slouží morálnímu sebeuspokojení, je absence sebekritiky.“

Foster pravidelně promlouval k americkému lidu často zpoza svého přenosného řečnického pultu, který s sebou vozil v letadle, aby mohl vydávat prohlášení „před odletem“ a „po příletu“. Často se také obracel k Evropanům. Tím však jeho snaha o komunikaci končila. Když hovořil ke zbytku světa, nasazoval přísný tón morálního kazatele. Jeho projevy obvykle vyznívaly ponuře, bojechtivě a měly nejasně výhružný nádech, ale jen zřídka v nich zaznělo něco povznášejícího nebo podnětného.

„Dokud bude z našeho zahraničního vysílání, z našich diplomatických prohlášení a z našich činů na mezinárodním poli čišet jednostranný důraz na to, že máme mimořádné jaderné kapacity, že nebudeme váhat s hromadnou odvetou a že jsme odhodláni vždy a všude hájit americké zájmy,“ varoval po návštěvě Sovětského svazu v roce 1960 sociální psycholog Urie Bronfenbrenner, „budeme tím jen posilovat dojem naší agresivity a nesmiřitelnosti, a to nejen v očích komunistického světa, ale také – a to je možná ještě důležitější – v očích neutrálních států.“

Foster připravil Spojené státy o historickou příležitost, neboť se nedokázal vžít do pocitů milionů lidí, jejichž svět se začínal náhle měnit. Nastavil jim drsnou a nevlídnou tvář, kvůli které Spojené státy ztratily jejich sympatie a která přispěla k tomu, že na celé generace zapustil ve světě kořeny antiamerikanismus.

Foster už se nedožil toho, aby viděl, jak jeho reputace ztrácí svůj lesk. Allen však ano. Jeho poslední a zároveň nejproslulejší operací se stalo vylodění v Zátoce sviní, z něhož se vyklubala absolutní katastrofa, která Allena a jeho zemi zostudila před zraky celého světa. Ředitel ústředního zpravodajství přišel o svou funkci a stáhl se z veřejné scény. Chyběl jen málokomu.

Allen byl patrně skvělým operačním důstojníkem, ale v širších souvislostech vyznívá jeho odkaz ponuře. Podobně jako jeho bratr se nechával zaslepovat předsudky. Stejně jako Foster zavrhoval možnost, že by se Spojené státy mohly usmířit se Sověty, a odmítal vyjít vstříc vzmáhajícím se národům třetího světa. Není známo, že by se někdy zamýšlel nad tím, co mohou jeho tajné operace způsobit v dlouhodobém měřítku.

Ještě předtím, než stihla CIA vůbec vzniknout, dospěl Allen k radikální představě, jak by tato organizace měla vypadat a co by měla dělat. V roce 1947 se spolu s dalšími zasadil o to, aby Kongres udělil nové agentuře tajné kompetence, které korespondovaly s jeho zájmem o špionážní operace. Zpravodajská agentura se díky tomu začala příležitostně účastnit tajných konspiračních akcí, čímž si Allen otevřel cestu k tomu, aby z ní později, v roli jejího ředitele, učinil celosvětově činnou organizaci, která se ustavičně zapojovala do rozmanitých polovojenských kampaní a do svrhávání cizích režimů.

Allenovou zásluhou se v CIA prosadil proaktivní způsob myšlení, který si osvojili zpravodajci působící po celém světě. „Abyste nezakrněli, museli jste pořád pracovat na nějakých operacích,“ charakterizoval tuto mentalitu později jeden z nich. Po analyticích ve Washingtonu chtěl Allen rozbory, které měly potvrzovat jeho předpoklady o permanentní agresivitě Sovětského svazu. „Vykonstruovali jsme si svou vlastní představu o SSSR. Ať už se událo cokoli, muselo se to upravit tak, aby to odpovídalo našemu schématu,“ prohlásil Abbot Smith, jeden z Allenových analytiků, který se později stal ředitelem odboru pro národní zpravodajské odhady. „To je patrně ten nejhanebnější hřích, jaký mohou tvůrci zpravodajských odhadů spáchat.“

Když Allen odcházel do výslužby, renomé jeho milované CIA bylo v troskách. Po fiasku v Zátoce sviní se agentura už nikdy netěšila tak vlivnému a mocnému postavení, jaké měla ve vrcholných dobách Allenova vedení. Za její ústup ze slávy mohl do značné míry právě Allen. Agentura pod jeho nedbalým vedením donekonečna zavírala oči nad lidmi, kteří v ní neměli co dělat. Ani na vysokých postech nebylo žádnou výjimkou narazit na člověka, který byl očividně líný, měl problémy s alkoholem nebo byl prostě nekompetentní. Allen se nikdy nepokoušel zavést v agentuře disciplínu. Nerad propouštěl lidi ze zaměstnání. „Až příliš jsme se namáhali nosit raněné, kteří mohli chodit sami,“ napsal později generální inspektor CIA.

S odstupem let vyšlo také najevo, že je Allen do jisté míry zodpovědný za rozpoutání rozsáhlé akce známé jako „hon na krtka“, která více než deset let otřásala vnitřními strukturami CIA. V roce 1961, v době posledních měsíců Allenova vedení, zahájil vedoucí kontrašpionážního oddělení James Jesus Angleton operaci, jež přerostla v obsedantní štvanici pátrající v řadách CIA po sovětských agentech. Drama sice neprobíhalo před zraky veřejnosti, ale negativně poznamenalo chod celé agentury a podle jednoho důstojníka „dělalo paseku“ ještě hezkou řádku let.

Další velkou ránu Allenova reputace utrpěla, když na veřejnost prosákly informace o některých zavrženíhodných operacích, které CIA pod jeho velením prováděla. Zvolna se objevovaly dokumenty, které potvrzovaly, že se agentura zapojovala do akcí, jejichž cílem byla fyzická likvidace zahraničních politiků. Prezident Johnson si v jednom soukromém rozhovoru postěžoval, že CIA si „v tom zpropadeném Karibiku“ hrála „na Zabijáky, s. r. o.“. Vyšetřovatelé se také zabývali rozkrýváním operace MKULTRA, v rámci které docházelo k tomu, že se vybraným obětem podávaly bez jejich vědomí psychoaktivní látky. Zpravodajský důstojník Frank Olson se v důsledku těchto experimentů zabil v roce 1953 skokem z okna. Jeho rodina navíc podala žalobu, podle které Olson ve skutečnosti sám nevyskočil, ale byl zavražděn, protože mu po návratu z jedné služební cesty do Evropy dělalo starosti, co tam viděl v tajných věznicích.

Senátní zpráva ze sedmdesátých let charakterizovala období, kdy Allen řídil CIA, jako „promarněnou příležitost“.

„Dulles by veselý, družný a extrémně extrovertní; neměl rád konfrontace a na všech úrovních se jim vyhýbal,“ konstatovala zpráva.

„V době, kdy se agentura dramatickým způsobem rozrůstala, nebyl schopen jednotlivým zpravodajským úsekům poskytnout ani to nejzákladnější vedení.“

Pro funkci zpravodajského ředitele byl sice Allen disponován svou chladnokrevností, ale chyběla mu dostatečná pečlivost a schopnost detailněji se na něco soustředit. Nechával se unášet svou zálibou v dobrodružných špionážních hrách a přeceňoval reálné možnosti tajných akcí.

O tom, jak přísně jsou tyto možnosti ohraničené, nejlépe vypovídají jeho vlastní výsledky. Allen nebyl žádným špionážním géniem, ačkoliv ho tak spousta lidí vnímala. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak. Téměř všechny významné operace, do kterých se Allen pustil, skončily buď neúspěchem, nebo mu jen o vlásek unikly. Když CIA přišla v Guatemale o letadla, zachránila Allenovu operaci před úplným zhroucením jen skutečnost, že Eisenhower souhlasil s vysláním náhradním letadel a že prezident Árbenz v příhodném okamžiku ztratil nervy. Když se CIA pokusila o puč v Íránu, nejprve žalostným způsobem selhala, a její druhý pokus skončil úspěchem jen díky tomu, že nacionalisté fatálně podcenili situaci. Od toho okamžiku se přes celý svět táhne seznam Allenových zpravodajských neúspěchů: Berlín, východní Evropa, Sovětský svaz, Čína a Tchaj-wan, Vietnam, Laos, Barma, Indonésie, Tibet, Egypt, Sýrie, Irák, Kuba – a tak by se dalo pokračovat.

Allen si sám sebe představoval jako moderní inkarnaci sira Francise Walsinghama, který stál v 16. století v čele obávané špionážní sítě královny Alžběty a obratným propojováním pletich a hrubého násilí přispíval k vzestupu anglické moci. Jenže skutečnost byla prozaičtější. Allen se ztrácel v bludném kruhu vlastní fantazie. Vysnil si svou představu sebe sama a začal jí věřit.

„Allen Dulles byl lehkovážný člověk,“ konstatoval Arthur Schlesinger ml. „Byl vysoce inteligentní a na rozdíl od svého bratra měl značné osobní kouzlo. Jenže byl lehkovážný, což se projevovalo tím, že přijímal rozhodnutí, která se dotýkala lidských životů, aniž si ta rozhodnutí pořádně promyslel. To už pokaždé nechával na někom jiném.“

Nic z toho, co Foster s Allenem vykonali, by v konečném důsledku nedokázali, kdyby nebylo Eisenhowera. Bez jeho svolení by nikdy nemohli rozpoutat svou tajnou válku. Měli však vliv, který zásadní měrou poznamenal způsob, jakým Spojené státy uplatňovaly na vrcholu studené války svou moc. Nedokázali držet krok s měnícím se světem – a vlastně si ani neuvědomovali, že nějakou proměnou vůbec prochází. Tím vším (a také svou vírou v tajné operace) utvrzovali Eisenhowera v jeho intuitivních postojích.

Foster s Allenem se odmalička těšili privilegovanému postavení. Dokonale si osvojili étos amerických pionýrů a misionářů. Desítky let zasvětili tomu, že prosazovali obchodní a strategické zájmy Spojených států. Ve své době to byli bezkonkurenčně největší hybatelé amerických dějin. To, co ve funkci ministra zahraničí a ředitele ústředního zpravodajství vykonali, by se nemohlo podařit nikomu jinému. Něco takového mohli dokázat jedině bratři – a žádní jiní než tito dva.

Jedinečné životní zkušenosti byly jen jedním z důvodů, proč Foster s Allenem vnímali svět zkresleným způsobem. Další faktor je třeba hledat v obecných psychologických mechanismech. V padesátých letech sevřel Spojené státy spletenec nejasných, ale nesmírně děsivých obav. Když Foster varoval Američany, že nepřítel „s chapadly slizkými jako chobotnice“ ohrožuje jejich zemi „černým morem sovětského komunismu“, naslouchali mu a báli se.

Foster s Allenem věřili, že většina problémů, s nimiž se Spojené státy potýkají na mezinárodní scéně, je součástí jakéhosi grandiózního plánu vypracovaného Moskvou. Jeden zahraniční velvyslanec se jednou Fostera zeptal, jak ví, že mají Sověti prsty v guatemalské pozemkové reformě. Foster připustil, že je „nemožné to jednoznačně doložit“, ale dodal, že nic takového vlastně ani není nutné, neboť „jsme hluboce přesvědčeni, že v tom prsty mít musejí“. Byla to dokonalá ilustrace toho, jakým způsobem Foster přistupoval k nacionalismu ve třetím světě.

„Všechno je to součást jediného plánu,“ tvrdil umanutě.

Z tohoto předpokladu bezprostředně vyplýval předpoklad další: pokud vedení Kremlu plánuje světovou nadvládu, nikdy nebude vyjednávat bez postranních úmyslů. „Ortodoxní komunismus – pokud náhodou právě nesleduje nějaké dočasné osobní zájmy – musí už z principu zavrhnout veškerá mírová řešení, protože odmítá morální východiska, díky nimž je trvalé mírové uspořádání vůbec možné,“ konstatoval jednou Foster.

Proti sovětskému cynismu stavěl Foster často do kontrastu americkou mravopočestnost. V době, kdy se nejintenzivněji věnoval rozmanitým intervenčním kampaním, nechal svého tiskového mluvčího prohlásit, že „politika Spojených států se řídí zásadou nezasahovat do vnitřních záležitostí ostatních státních útvarů“. Dnes už nezjistíme, zda to byl z jeho strany jen zastírací manévr nebo zda tomu skutečně věřil. Když se to však někdo pokoušel zpochybnit, reagoval velice bryskně.

Biskup Bromley Oxnam, prominentní zástupce metodistické církve, na jednom náboženském setkání poznamenal, že se Spojené státy provinily nesnášenlivostí a agresí. Foster se rozhořčil.

„Je opravdu nezbytné, abychom sami do sebe tak kopali?“ otázal se. „To se skutečně musíme líčit v tak černých barvách?“

Pokud šlo o překlenování rozdílů, hledání kompromisů, schopnost naslouchat, přizpůsobovat se nebo přijímat nové názory – ničím takovým se bratři Dullesové nevyznačovali. V jejich postojích se jen zřídkakdy našlo místo pro jemné odstíny politických názorů nebo pro nejednoznačnost morálních stanovisek.

„Pro nás existují na světě jen dva druhy lidí,“ prohlásil jednou Foster. „Na jedné straně ti, kteří vyznávají křesťanství a podporují svobodné podnikání, a na druhé straně ti ostatní.“

Historici charakterizují tento přístup k mezinárodní politice jako tropus studené války a bratry Dullesovy vnímají pouze jako jeho obzvlášť horlivé zastánce. Přírodní vědy však nabízejí alternativní pohled. Neurofyziologové, evoluční biologové, jakož i sociální či kognitivní psychologové učinili několik pozoruhodných objevů, které se týkají fungování mozku – a které v mnoha ohledech úzce souvisejí s historií studené války. Dávají nám do rukou fascinující poznatky o tom, jakým způsobem bratři Dullesové vnímali realitu.

Badatelé zjistili, že lidský mozek je naprogramován tak, aby dával přednost informacím, které potvrzují to, co si daný člověk předem myslí. Protichůdné informace vyvolávají kognitivní nesoulad. Mozek se jim proto vzpírá.

Badatelé v sociálních vědách už dlouho užívají příkladů ze studené války, aby na nich ilustrovali psychologické jevy, jako je syndrom skupinového myšlení, potlačování myšlenek, negativní projekce, selektivní slepota, a dokonce i davová hysterie. Psycholog Charles Osgood v roce 1960 napsal, že nutkavá potřeba být za každou cenu konzistentní „může stejně snadno postihnout lidi bystrého, jakož i mdlého rozumu, lidi důležité, jakož i bezvýznamné“. Svou tezi se pokusil ilustrovat několika příklady. První z nich označil jako „Vzorek č. 1: Mezinárodní vztahy“.

„Dejme tomu, že Chruščov předloží delegátům Organizace spojených národů dalekosáhlý návrh na všeobecné odzbrojení,“ předpokládá Osgood. „Velká část amerického tisku okamžitě začne psát o tom, že jeho návrhy jsou jen iluzorní – že to nejsou upřímně míněné snahy o sblížení a o mírové řešení problémů, ale důkladně promyšlené tahy, které jsou jen další součástí studené války. Z kognitivního hlediska by totiž bylo inkonzistentní, kdybychom se domnívali, že lidé, které nemáme rádi a kterým nedůvěřujeme, usilují ve vší čestnosti o smír. […] Potřeba udržovat vnitřní konzistenci našich názorů a postojů nás často vede k tomu, že toho dosahujeme i za cenu falšování reality.“

Vlna objevů o tom, jak funguje mozek, spustila v 21. století menší záplavu knih, které se snaží tyto objevy přiblížit laickému čtenářstvu. Představují obrovský pokrok, nejenom pokud jde o naše poznatky na poli psychologie a lidského chování, ale také co se týče našeho povědomí o mechanismech, které za určitých dějinných okolností ovlivňují chod světa. Jednou z takových dějinných okolností byla i studená válka. Veškeré níže uvedené postřehy, k nimž vědci a badatelé dospěli, se dají velmi přiléhavě vztáhnout i na bratry Dullesovy:

  • Lidé mají vnitřní dispozice k tomu, aby snáze přijímali teze, které korespondují s jejich dosavadními názory: přijímání takových tezí zlepšuje jejich duševní rozpoložení, kdežto přijímání protichůdných tezí toto rozpoložení zhoršuje.
  • Když se naučíme přehlížet teze, které protiřečí našim názorům, můžeme se tím zbavit vnitřního nesouladu. A pokud si tímto způsobem vykupujeme možnost, abychom si mohli uchovat naše nejhýčkanější představy, jsme ochotni zaplatit velmi vysokou cenu.
  • Hluboce zakořeněnou složkou naší přirozenosti je morální pokrytectví: morální prohřešky ostatních máme obvykle sklony soudit příkřeji než naše vlastní.
  • Skupinové myšlení přináší řadu problémů, které vedou k defektnímu rozhodování. Patří mezi ně kupříkladu opomíjení alternativních možností a záměrů; zanedbávání rizika, které je spojeno s preferovanou možností; ledabylý přístup k vyhledávání informací; selektivita při jejich zpracovávání a neschopnost docenit alternativy.
  • Často jsme o něčem skálopevně přesvědčeni, i když pravdu nemáme. […] [P]rojevy vysoké důvěry vám většinou říkají, že jedinec ve své mysli vytvořil koherentní příběh, ne nutně, že ten příběh je pravdivý.
  • Existují určitá přesvědčení, která jsou v rámci dané skupiny nebo sociálního společenství natolik zásadní, že rozhodují o tom, zda jste, nebo nejste jejími členy. […] Musíme si přiznat, že naše mysl není nastavena tak, abychom měnili názory jenom na základě evidence.

Nic z toho ovšem nezbavuje bratry Dullesovy zodpovědnosti za to, že se měli rozhodovat na základě racionálních kritérií. Stejně jako většina dospělých lidí byli dostatečně způsobilí k tomu, aby mohli své intuitivní postoje korigovat prostřednictvím nových poznatků a přizpůsobovat své jednání měnícím se okolnostem. U obou se však výrazně objevoval sklon odmítat informace, které nezapadaly do jejich myšlenkových schémat – tedy tendence, kterou psychologové označují jako „konfirmační zkreslení“ (confirmation bias). Když jim jejich vlastní vyslanci doporučovali, aby měli s Mosaddekem a Árbenzem více trpělivosti nebo aby akceptovali neutralistické režimy v Indonésii a v Laosu, bratři Dullesové je neposlouchali. Namísto toho dosadili na jejich místo lidi, od kterých dostávali zprávy, které si přáli slyšet.

Tím, co formovalo osobnost bratří Dullesových, nebyly tedy jen jejich životní zkušenosti, ale také specifické psychologické mechanismy. Když někdo zpochybňuje něco, o čem jsme bytostně přesvědčeni, dokážeme být k jeho námitkám hluší. Bratřím Dullesovým se této schopnosti dostávalo v enormní míře.

Americký politolog Ole Holsti zkoumal, jak u Fostera probíhal proces rozhodování. Dospěl k závěru, že když Foster narazil na nějakou „diskrepantní informaci“, vypořádal se s ní tak, že buď „zdiskreditoval zdroj, odkud nová informace pocházela; reinterpretoval novou informaci tak, aby začala zapadat do systému jeho přesvědčení; [nebo] vyhledal jinou informaci, která byla s jeho stávajícími postoji konzistentní“.

„Dulles byl archetypálním případem člověka, který si všechno musí dělat po svém,“ napsal Holsti. „Neměl ve zvyku žádat své podřízené o radu, a když se mu nějaké dostalo, obvykle jí nepřikládal příliš velkou váhu.“

Dávným astronomům se kdysi zdálo, že noční obloha působí příliš chaoticky, a tak přišli s nápadem zavést souhvězdí, aby na nebeské klenbě zjednali nějaký řád. Podobné nutkání pohánělo také Fostera s Allenem: touha po strukturované, uspořádané a předvídatelné realitě. Hluboko uvnitř je neustále cosi nutilo, aby v nesourodé rozmanitosti světa hledali pevné zákonitosti.

Ústřední hrdina série románů Johna Updikea, Harry „Králík“ Angstrom, je fiktivním obrazem člověka, který je produktem éry bratří Dullesových. V knize Králík se vrací žasne Angstrom nad tím, jakou roli hraje Amerika ve světě.

„Amerika stojí mimo jakýkoli zápas o moc, jedná jakoby ve snu, jako ruka Boží,“ přemítá. „Všude, kam Amerika pronikne, ať je to kamkoli, zavládne svoboda, a tam, kam dosud nedorazila, panuje šílenství, lidi úpí v řetězech a temnota dusí miliony.“

Takto se na svět dívali Foster s Allenem. Čišelo z nich sebevědomí, které bylo vrcholným ospravedlněním pro všechno, co dělali. Proč to však dělali? Odpověď je zčásti třeba hledat v jejich osobních životních zkušenostech, zčásti ve sféře psychologie. Existuje však ještě jedno, možná vůbec nejdůležitější vysvětlení: dělali to proto, že oni jsou vlastně my. Pokud jednali krátkozrace, byli přístupni násilí a nebrali v potaz jemné odstíny, jimiž se vyznačuje reálný svět, bylo to z toho důvodu, že tyto vlastnosti do jisté míry charakterizují americkou zahraniční politiku a Spojené státy jako takové.

Bratři Dullesové zosobňují představy a charakterové vlastnosti, které v padesátých letech sdílela řada Američanů – a mnozí je sdílejí dodnes. Foster s Allenem nebyli uchvatiteli amerických duší ani uzurpátory zahraniční politiky Spojených států. Právě naopak: byli ztělesněním národního étosu. To, co chtěli oni, bylo to, co chtěli Američané.

Foster s Allenem byli přesvědčeni, že vědí, co je pro všechny lidi nejlepší. Pokládali Spojené státy za nástroj osudu, který má požehnání Prozřetelnosti. To jim dodávalo nezměrnou sebedůvěru a pocit neomezených možností. Když se k ostatním národům zachovali krutě, bylo jim útěchou vědomí, že je to v zájmu konečného dobra. Brali to jako ušlechtilý, povznášející úkol. „Excepcionalismus“ (tj. přesvědčení, že Spojené státy mají právo vnucovat svou vůli ostatním zemím, neboť vědí více, dohlédnou dále a žijí na vyšší morální úrovni než ony) pro ně nebyl otřepanou frází, nýbrž principiálním vodítkem každodenního života i mezinárodní politiky.

V tom všem byli bratři Dullesové stejní jako jejich američtí spoluobčané. Jejich postoje byly bytostnou součástí americké povahy. Byli to čistokrevní synové Spojených států.

Ani to, jak bratři Dullesové zveličovali hrozící nebezpečí, nebylo v amerických dějinách žádnou novinkou. Spiklenecké teorie nejsou o nic mladší než sama republika. Zpravidla se opírají o postulát existence nějaké tajné konspirační skupiny (katolíků, Židů, muslimů, zednářů, anarchistů, bankéřů), která spřádá plány na světovou revoluci. Přesně takovou konspirační skupinu odhalili Foster s Allenem v padesátých letech.

„Mezinárodní komunismus je spiknutí tvořené určitým počtem lidí – jakkoliv je neznám všechny jménem a předpokládám, že řada z nich působí v utajení,“ prohlásil Foster jednou před kongresovým výborem. „Daří se jim uchvacovat jednu vládu za druhou.“

Žádná tajná skupina, která by v padesátých letech kroužila nad jednotlivými státy a manipulovala jimi, sice neexistovala, ale Američanům přinášelo útěchu, když tomu mohli věřit. Foster je pomáhal utvrzovat v přesvědčení, že potíže, s nimiž se Spojené státy potýkají v zahraničí, nejsou důsledkem frustrace milionů lidí (nebo koncepčních omylů jejich vedoucích představitelů), nýbrž slepé zášti hrstky obskurních fanatiků.

Jeden historik označil paradigma studené války za „jeden z nejvýrazněji propracovaných národních narativů v doposud zaznamenaných dějinách“. Jiný historik uvedl, že toto paradigma uvrhlo Američany do období strachu, protože předkládalo „všeobecný návod, jak chápat svět. […] Strach sloužil jako emocionální pojivo, které drželo tento svět pohromadě: strach ze sovětské rozpínavosti, z komunistického převratu na domácí scéně, z jaderné války“.

Teoretici v různých obdobích zastávali myšlenku, že národy potřebují nepřátele, aby si udržely soudržnost a vnitřní sílu. Foster o tom byl hluboce přesvědčen. Podporoval projekty „občanské připravenosti“, jako bylo budování bombových krytů či nácvik leteckých poplachů, a aby názorně ukázal rozsah atomové hrozby, dovolil televizi vysílat přímý přenos z jaderných zkoušek v nevadské poušti. Strach, v němž Amerika během padesátých let permanentně setrvávala, byl z Fosterova hlediska politováníhodným průvodním jevem studené války, ale představoval nezbytný předpoklad vítězství.

„Pokud tady nebude žádná očividná hrozba ze strany Sovětského svazu,“ tvrdil, „naše odhodlání udržovat jednotu a sílu může opadnout.“

Ačkoliv bratři Dullesové strávili celý život ve službách ekonomického kolonialismu, pokládali se za osoby s protikoloniálním smýšlením. Když se uchylovali k násilí, činili tak z přesvědčení, že jejich boj je střetem mezi civilizací a barbarskou silou, k jakému dochází jen jednou za tisíc let, a je svou povahou natolik transcendentní, že to ospravedlňuje použití i těch nejkrajnějších prostředků. Řada Američanů s nimi souhlasila.

Foster s Allenem se stali strůjci spojeneckých svazků, které v některých částech světa pojily Spojené státy s různými diktátory, a v některých zemích intervenovali, aby tam místo demokratické vlády dosadili tyranii. Přesto se pokládali za rytíře svobody. Podle určitých měřítek z nich tato pochybná logika dělala pokrytce. Oni však svůj přístup ospravedlňovali tím, že si svobodu definovali značně specifickým způsobem. Svoboda neměla v jejich očích příliš společného s občanskými právy nebo se sociálními jistotami. Jejich pojetí bylo v prvé řadě ekonomické: svobodná byla taková země, jejíž představitelé respektovali soukromé podnikání a stavěli se vstřícně k mezinárodnímu obchodu.

I to bylo odrazem široce přijímaného amerického postoje.

„Připravit jedince v zájmu většího blaha komunity o právo na soukromé vlastnictví, byť ve jménu sociální spravedlnosti, jak to čistě teoreticky zamýšleli komunisté, připadalo Američanům jako něco bytostně špatného – a vzhledem k americkým zkušenostem se není čemu divit,“ napsal po odchodu do výslužby Paul Kattenburg, jenž měl v padesátých letech na ministerstvu zahraničí na starosti Indočínu. „Skutečnost, že milionům lidí po celém světě, kteří nesdíleli americkou zkušenost, nepoznali americkou hojnost a nikdy nevlastnili žádné pozemky ani nic jiného, na tom nic špatného nepřipadá, už řadě Američanů tak samozřejmá nepřišla.“

Fosterovo a Allenovo pojetí svobody mělo ještě jeden rozměr: náboženství. Svobodné byly z jejich hlediska takové země, které podporovaly náboženské zanícení a v jejichž čele stáli lidé, kteří dobře vycházeli s křesťanským klérem. Na základě těchto dvou kritérií (postoje jednotlivých zemí k obchodu a k náboženství) dokázali obratně vykouzlit vysvětlení, proč některé diktátorské režimy zavrhovat a jiné ne.

Senátor Fulbright si jednou posteskl, že Foster „uvádí veřejné mínění v omyl, mate ho [a] krmí ho nesmysly“. Řada Američanů však jeho vysvětlení lačně přijímala. Zapadalo do toho, jak vnímali svůj vlastní život a svou historii.

Zdálo se, že svět je ohrožován padouchy. Někdo proti nim musel tvrdě zakročit. Foster Američanům tvrdil, že Prozřetelnost svěřila tento úkol Spojeným státům. Svými proslovy rozezníval strunu kolektivní paměti, která Američanům evokovala vzpomínky na indiánské války, rančerské potyčky, přestřelky, šerify v nebezpečných končinách, lodě přistávající u neznámých břehů a bohaté zkušenosti z dobývání Divokého západu. Fosterův svět se do značné míry podobal divokému údolí z filmu Shane či tyranizovanému městečku z Pravého poledne: bylo to místo, kde kdysi vládl mír, ale které teď potřebuje svého hrdinného zachránce, protože ho ohrožuje zlo.

Američané jsou od přírody netrpěliví. Když je před námi nějaká výzva nebo problém, instinktivně tíhneme k tomu nějak jednat. Láká nás spíše něco podnikat než něčemu tiše přicházet na kloub. V těchto ambicích nám nebývá na překážku ani sama realita. Leckdy podléháme víře, že pokud realita neodpovídá našim potřebám, tak si ji dokážeme náležitě upravit. Je to další charakterová vlastnost našeho národa, kterou Foster s Allenem dokonale ztělesňovali.

Právě to mimo jiné dokládá jejich přístup k Vietnamu. V polovině padesátých let doporučoval Winston Churchill svým americkým přátelům, aby se smířili s tím, že Ho Či Mina už nelze porazit, aby uznali jeho vítězství a zkusili se s tím nějak vyrovnat. Na to ovšem nemohli bratři Dullesové přistoupit – protože to byli Američané. Churchill měl na své straně jen sílu starého světa, jehož momentální rozpoložení bylo pesimistické, depresivní a poraženecké. Foster s Allenem naproti tomu spoléhali na něco (podle jejich názoru) mnohem silnějšího: na velikost Ameriky. Byli přesvědčeni, že ohromné bohatství jejich země, soustředěné úsilí, bezmezná vynalézavost a čirá materiální síla mohou Spojeným státům zajistit, aby dosáhly i toho, co by pro jiné země bylo nemožné. Tento optimismus, pohybující se na rozmezí tvůrčí smělosti a chorobného bludu, nebyl jen specifickou anomálií, za kterou mohly letní měsíce trávené s „dědečkem Fosterem“ a desítky let práce u firmy Sullivan & Cromwell. Tento optimismus byl a je základem toho, co dělá Ameriku Amerikou.

Některých zemí se americká netrpělivost dotkla způsobem, který výrazně poznamenal tamní politickou situaci. Jedním z takových příkladů byla Guatemala, jejíhož prezidenta Árbenze bratři Dullesové nesnášeli. Árbenzovo funkční období se chýlilo ke konci a bylo pravděpodobné, že ho vystřídá někdo, kdo bude k Americe vstřícnější. Jenže Foster s Allenem nemohli čekat. Řádné předání moci by mohlo ukázat, že země, která se vydala cestou socialismu, se může sama svobodně vrátit k tradičnímu kapitalismu. To by zpochybnilo schéma studené války, které bylo založené na premise, že vliv socialistů je třeba zastavit, protože jakmile někde zavedou svůj režim, už se jich nelze zbavit.

Foster s Allenem nemohli dopustit, aby dějiny ukázaly, že nemají pravdu, a tak se rozhodli změnit jejich běh. Pustili se po hlavě proti nepříteli (lhostejno zda skutečnému nebo domnělému). I to je ovšem typicky americká vlastnost. Američané nemívají ve zvyku nečinně čekat, jak se události vyvinou.

„Koncem padesátých let už Spojené státy běžně po celém světě uplatňovaly intervenční politiku,“ píše historik Odd Arne Westad.

„Jako vyhovující byly vnímány jen takové režimy, které ve sféře mezinárodní politiky a strategického rozvoje uznávaly dominantní pozici Ameriky, zatímco ‚nevyhovující‘ státy byly v některých případech obviňovány z toho, že jdou cíleně nebo bezděky na ruku komunismu, čímž zavdávaly podnět k americké intervenci. Ba co víc, když strategie Washingtonu selhala (jako třeba v případě Indonésie), skoro nikdo se tím netrápil. Pro Eisenhowerovu administrativu nebylo ani tak důležité, aby novopečeným nezávislým státům vnutila svou vlastní představu rozvoje, jako spíš to, aby zmařila veškeré vyhlídky, že by tam na poli strategického rozvoje mohla uspět levice.“ Američané si často nedokáží dost dobře představit, jak ostatní lidé vnímají Spojené státy, jak chápou svět či jak vlastně rozumějí životu. Jde o jakýsi národní egoismus, jehož ztělesněním se stali právě bratři Dullesové. Empatie se naprosto vymykala rejstříku jejich emocí.

Nikdy nemohli pochopit, s jak ohromnými a spletitými problémy se potýkají představitelé nově vznikajících státních útvarů, protože v nich nikdy neviděli nezávisle jednající osobnosti, ale jen loutky sovětské moci. Nutkavá potřeba vnímat svět prizmatem zjednodušujících schémat je dovedla k tomu, že si nebyli schopni uvědomit jeho pestrost a různorodost. I v tomto ohledu byli stoprocentními Američany.

Způsob, jakým bratři Dullesové vnímali svět, byl poplatný své době. Jen o pár let dříve prodělali Američané trauma druhé světové války, které jim ukázalo hrůzy, jaké může přinést celosvětový konflikt. Foster, Allen a další lidé (zdaleka nejen z Washingtonu) se přičinili o to, že si Američané začali do Sovětského svazu projektovat zločiny svých nepřátel z druhé světové války. Protože Japonci bez varování zaútočili na Spojené státy, Američané předpokládali, že totéž mohou očekávat i od Sovětů. Protože Hitler využíval mezinárodní jednání jako taktiku, s jejíž pomocí si otevíral cestu k válce, Američané se domnívali, že diplomacie je k ničemu.

Za půl století, které uplynulo od doby, kdy Foster s Allenem odešli z veřejné scény, stihly dějiny ukázat, že oba nesou svůj díl zodpovědnosti za mnohé z toho, co se ve světě pokazilo. Nelze však veškerou vinu svalovat jen na ně. Dívat se na jejich portréty a říkat si, že „to všechno oni“, je v jistém ohledu možná chlácholivé – ale rozhodně ne spravedlivé. Američané, kteří chtějí pochopit, kde leží kořeny mezinárodních problémů jejich země, by se neměli dívat na portrét bratří Dullesových, ale do zrcadla.

Foster s Allenem byli ztělesněním národa, který je stvořil. Pokud by měli naši lídři vypadat jinak, musely by jinak vypadat i Spojené státy.

Příběh bratří Dullesových je příběhem Ameriky. Za jejich umanutými projevy síly stála tatáž nutkavá potřeba, která přiměla první osadníky překročit prérie a zdolat horské masivy, urvat si násilím bohatá území Mexika, tvrdě se vypořádat s odporem původních obyvatel Ameriky a zatáhnout Spojené státy do řady válek, od Střední Ameriky až po Sibiř. Ona potřeba je stále velmi silná. Dokud budou Američané přesvědčeni, že má jejich země všude na světě životně důležité zájmy, budou v jejich čele stát lidé, kteří si to budou myslet také.

Foster s Allenem nám prozrazují hodně o nás samých. Nejsou to vždy právě povzbudivé věci. Možná i to je jedním z důvodů, proč upadli v takové zapomnění. Zapomenout na to, čím se v geopolitické sféře prohřešili, znamená pro Spojené státy zapomenout na své vlastní hříchy.

Jednou z cest, jak přivést Američany k tomu, aby se zamysleli nad svou minulostí (a budoucností), by mohlo být oživit vzpomínku na bratry Dullesovy. Jejich počiny se mohou stát rámcem vysoce důležité debaty o roli Ameriky ve světě, neboť taková debata se ve Spojených státech vlastně nikdy v pravém smyslu nevedla. Fundamentální východiska, ze kterých americká zahraniční politika vyrůstá, zůstávají v zásadních ohledech stejná jako v době, kdy byli bratři Dullesové u moci. Řada Američanů stále oslavuje zázračnou „výjimečnost“ své země. Totéž paradigma přijímali i bratři Dullesové. Pochopit, co vlastně udělali a proč to udělali, je předpokladem k tomu, abychom pochopili, proč Spojené státy ve světě jednají právě tak, jak jednají.

Anotace knihy:

Stephen Kinzer: Bratři – John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka, 504 stran, Rybka Publishers

Americký historik a novinář Stephen Kinzer líčí život a působení dvou mocných bratrů, kteří ve vypjatých letech studené války formovali a řídili zahraniční politiku Spojených států – Allena Dullese, jenž v letech 1953 až 1961 působil jako šéf CIA, a Johna Fostera Dullese, který v téže době pracoval jako ministr zahraničí Eisenhowerovy vlády. Sourozenci Dullesové tvořili silný a nebezpečný tandem, který rozhodoval o osudech milionů lidí, aniž o tom americká veřejnost většinou vůbec věděla. Vychováni v přísné zbožnosti, puzeni misionářským zápalem zděděným po svých předcích, manichejským viděním světa a paranoidním antikomunismem, pokoušeli se přetvářet svět k obrazu svému a obrazu Ameriky a v každém, kdo nevystupoval jako horlivý americký spojenec, viděli potenciální hrozbu, ne-li přímo vtěleného satana. Bratři Dullesové tak byli strůjci politiky, která otevřenými i tajnými prostředky vedla válku proti zemím, které se vydaly vlastní, nezávislou cestou.
Autor popisuje přípravu a průběh puče, kterým CIA odstranila demokraticky zvoleného guatemalského státníka Jacoba Árbenze, svržení íránského předsedy vlády Muhammada Mosaddeka, tažení proti Ho Či Minovi, americké intervence v Indonésii a v Kongu, jakož i otevřené i skryté operace proti Kubě.

Stephen Kinzer se ovšem nespokojuje s pouhým líčením událostí, ale pokouší se také objasnit, jaké byly motivy počínání obou bratrů, co utvářelo jejich názory a postoje, jaké rodinné a kulturní zázemí formovalo jejich světonázor, a zároveň si klade obecnější otázku po příčinách amerického excepcionalismu a intervencionismu. Autor ukazuje, že Dullesovi nebyli žádnými výjimečnými či „vyšinutými“ jedinci, kteří se dílem příznivé souhry náhod dostali k moci, nýbrž to byli typičtí představitelé určité americké tradice – byli dětmi svého národa a jejich příběh je příběhem Ameriky.
Stephen Kinzer tak současně odhaluje a mapuje temnou stránku americké historie, která vyvolávala a dodnes vyvolává ve světě tolik kritiky a nevole a s níž se Amerika dosud dostatečně nevyrovnala.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.