OPEC versus břidlice. Boj pokračuje

Ilona Švihlíková píše o další dohodě OPECu a nečlenů na omezení produkce klíčové komodity dneška ropy ve snaze postavit se břidlicové revoluci. Jak a proč se znovu rivalové jako Saúdská Arábie a Rusko dokázali dohodnout?

Ze druhé schůzky členů ropného kartelu OPEC s některými „nečleny“, mezi něž patří především Rusko, vyplynulo, že snížení těžby dohodnuté v prosinci minulého roku bude prodlouženo až do března roku 2018.

Nejedná se o tak velké překvapení, neboť již před samotným setkáním ve Vídni, kde se sídlo OPEC nachází, dali představitelé Ruska, Alexander Novak a Saúdské Arábie, Khalid A. Al-Falih, kteří jsou i ministři energetiky za své země, jasně najevo, že budou proti nadbytku na trhu jednat.

Ukázalo se nicméně, že jejich „whatever it takes“, výpůjčka od guvernéra ECB Mario Draghiho, když se snažil zachránit euro a jehož výrok asi vejde do měnových dějin, nebude tak razantní opatření. Jedná se o „pouhé“ prodloužení snížení těžby o dalších devět měsíců. Cena proto na toto vyhlášení nijak silně nezareagovala, protože zde přeci jen byla očekávání silnějších kroků, než „jen“ víceméně dopředu avizované prodloužení snížení těžby o devět měsíců.

Uveďme základní body z oficiálního dokumentu na webu OPEC, který ze čtvrtečních jednání vzešel.

Dohoda z 25. května se vztahuje jednak k listopadové shodě mezi členy OPEC (v současnosti 13 zemí, neboť v roce 2016 přistoupil Gabon), a dále i k dohodě z 10. prosince, kdy k této dohodě přistoupili i nečlenové. Jak uvádí oficiální prohlášení, země si uvědomily nutnost pokračování spolupráce tak, aby bylo dosaženo dlouhodobé stability na ropném trhu (ergo, snížení nadbytečné nabídky). Proto se země OPEC i země nečlenské rozhodly pokračovat v „přizpůsobení produkce“ dalších devět měsíců.

Nečlenské země ovšem nezahrnují pouze Rusko, i když o něm se vzhledem k jeho ropné síle hovoří nejvíce. K dalším zemím, které se zavázaly spolupracovat na „vyrovnání“ ropného trhu, patří konkrétně: Ázerbájdžán, Bahrajn, Brunej, Kazachstán, Malajsie, Mexiko, Omán, Rusko, Súdán, Jižní Súdán.

Zaznělo i poděkování za „bezprecedentní dodržování dohody“, která se obvykle vyjadřuje tzv. compliance rate.

OPEC proti americké břidlici

Uveďme si kontext zasedání zemí OPEC a zároveň i zemí nečlenských, k nimž patří dominantně a především Rusko.

Prodloužení dohody mezi členskými zeměmi ropného kartelu, existujícího již od roku 1960, a mezi nečleny, v nichž dominuje Rusko, můžeme vnímat jako součást pokračující bitvy proti americké břidlici. Americká břidličná revoluce ovlivnila masivně i zemní plyn (viz také úvahy některých evropských zemí např. Polska, že se dovozem LNG z USA stanou méně závislými na Rusku). Věnujme se ale ropě. Obrovská poptávka po ropě ve vysoce plýtvavých USA (USA spotřebovávají cca 19,4 milionů barelů za den, kdežto Čína i se svou obrovskou populací a rostoucími energetickými nároky necelých 12 mb/d) byla zásadním tématem americké geopolitiky i ekonomiky. Břidličná revoluce snížila závislost USA a zároveň redefinovala ropný trh v globálním měřítku.

Pozice OPEC byla vždy silně ovlivňována Saúdskou Arábií jako dominantem kartelu. OPEC táhnul za jeden provaz bezprostředně po vypuknutí Velké recese, kdy v jednom roce spadly ceny ropy z téměř 150 dolarů za barel na nějakých 30. Tehdy proběhl i flirt s Ruskem, které údajně uvažovalo, vzhledem k závislosti svého rozpočtu na energetických zdrojích, o vstupu do organizace OPEC. To se samozřejmě nakonec neuskutečnilo. Rusko dokonce tehdy vydalo prohlášení, že „nikomu nic neslíbilo“ a uvedlo, že nemůže vstupovat do kartelu založeného na flexibilním přizpůsobování těžby, což vzhledem k jeho klimatickým podmínkám (zmrzlé trubky) není dost dobře možné. Je jasné, že tato lekce nebyla členy OPEC vnímána zrovna příznivě.

Dalším milníkem ve vývoji kartelu po Velké recesi bylo rozhodnutí Saúdů „jít do boje“ a nenechat si vzít tržní podíl. Ergo, přistoupit na snížení ceny, zneutralizovat kartel a „vydržet.“ Saúdové začali s politikou cenového dumpingu a ceny ropy začaly padat. Saúdové se bezesporu domnívali, že jejich rozsáhlé suverénní fondy jim umožní nižší ceny ropy na chvíli přežít a mezitím se jim podaří zničit americkou břidlici a znovu nastolit vládu OPEC. Nechyběly ani úvahy, že tato politika je namířená rovněž proti Rusku, jehož zájmy se se saúdskoarabskými, kromě ropy a její ceny, tvrdě kříží. Ale tato politika naprosto selhala.

Saúdové se přesvědčili, že ani suverénní fondy ve výši několika set miliard dolarů nestačí, obzvláště ne, vzhledem k rozhazovačné královské rodině. Došlo i na škrty v infrastrukturních stavbách, některé země Perského zálivu uvažovaly o zavedení určitých daní, což by byla obrovská změna – z rentiérských zemí, které jsou samy o sobě patologickou kategorií, by začaly přecházet na země daňového charakteru, což si troufám říci, by mělo fatální dopad na vládnoucí rodiny a klany.

Po dvou letech ovšem Saúdové zjistili, že tudy cesta nepovede. Těžba americké břidlice se mezitím stala efektivnější a podařilo se jí markantně srazit náklady. Bývalých osmdesát dolarů za barel považovaných za hranici rentability spadlo pod padesát. I když existuje řada metodik, jak měřit těžbu (resp. co do ní počítat, protože někde se uvádí i NGL), statistiky BP uvádějí, že v roce 2006 Američané těžili 6,9 milionů barelů za den. V roce 2015 to bylo 12,7 mb/d, téměř dvojnásobek. Je jasné, že takovýto pohyb musel vést ke změně na globálním ropném trhu.

Politika boje o tržní podíl vedla ke snížení investic v oblasti nekonvenční ropy – ropných písků a hlubokomořské ropy, ale na břidlici fatální dopad neměla.

Bezprecedentní dohoda

Místo toho na konci minulého roku Saúdové dosahují dohody v rámci OPEC a bezprecedentně i s Ruskem a dalšími zeměmi. Rusko samotné hrálo v dohodě s nečleny klíčovou diplomatickou roli. Pro úplnost rovněž dodejme, že Saúdové také oznámili prodej menšího podílu v národním „pokladu“ – v ropném Saudi Aramco.

Dosáhnout dohody nebylo vůbec snadné. OPEC byl sám o sobě vždy vrcholně nestabilním uskupení. Už jen proto, že za jedním stolem sedí zásadním rivalové regionu: Saúdové a Iránci. Irán rozhodně neměl v úmyslu snižovat těžbu, když si mohl po zrušení sankcí na chvíli vydechnout, a naopak se snažit těžbu navyšovat (v roce 2015 těžil 3,9 mb/d, jeho potenciál je bezesporu u 4,5 mb/d). Podobně měl výhrady Irák, sužovaný ISIS, rozvrácená Libye (pouhých 0,4 mb/d za rok 2015), ale i problematická Nigérie. Nakonec se ovšem nejenže podařilo dosáhnout dohody, ale k překvapení analytiků ji dokonce i dodržovat.

Bezesporu to může svědčit o tom, že „když jde do tuhého“, je i takovýto „pytel blech“ schopen víceméně táhnout za jeden provaz. Uveďme ovšem, že Saúdové těžbu snížili skutečně markantně. U některých zemí omezení nabíhala pomalu, ale celkově panuje s „compliance rate“, neboli mírou dodržování dohody snížení těžby, spokojenost. Ropné země nejsou, navzdory všem řečem o modernizaci, ve stavu, kdy by mohly zázrakem přejít na jiný typ ekonomiky, než ropně-rentiérský. Výjimkou může být např. maličkatá Brunej, která se snaží vytvořit si budoucnost na islámském finančnictví, nebo samozřejmě Rusko, které má komplexní ekonomickou strukturu, kterou ovšem neumí dostatečně efektivně využívat.

Boj OPEC spolu s nečleny proti břidlici tak může být interpretován i jako snaha zachovat status quo a v tom lepším případě si dopřát trochu času na „přechod“ na jiný typ ekonomiky – k čemuž jsem sama skeptická (snad s výjimkou Ruska, které ale stejně pracuje jen pod tlakem), protože o nutnosti změnit ropný model od představitelů Saúdské Arábie slyším již mnoho, mnoho let. OPEC se přitom „drží“, stále má kolem 40 % na trhu a jeho oficiální ropné rezervy (především konvenční ropy) činí kolem 70 %. Drtivá většina se nachází na Blízkém východě.

Úskalí vybalancování trhu

Vybalancování trhu, zřejmě se snížením o 1,8 mb/d, kdy hlavní část dodají jistě Saúdové, nebude obtížné ale jen kvůli možným očekávaným problémům v kartelu – ergo, kdo bude chtít výjimku (bezesporu Libye), jak se bude snížení těžby naplňovat atd. atd. Jistě se objeví námitka, že snížení saúdské produkce se neodehraje nižší těžbou, ale větší domácí spotřebou apod.

Hlavní bude, jak na případné zvýšení ceny (odhady hovoří o 60 dolarech za barel do konce roku) zareagují jednak břidlice, které ale „jedou“ už nyní, ale i nekonvenční ropy, zejména ropné písky. Stále je zde otázka, zda další rostoucí zisky produkce ze zemí „mimo dohodu“ nevymažou zisky ze snížení těžby, resp. exportu. Saúdové se domnívají, jak uvedl i jejich ministr energetiky, že břidlice možná posílí, ale nikoliv tak, aby zničil postup uvedený ve čtvrteční dohodě. Dohoda z prosince, která začala platit od 1. ledna letošního roku přispěla k poklesu zásob (inventories), ale jen pomalu. Podle IEA začaly zásoby klesat až v posledních týdnech. Je ovšem pravda, že se diskutovalo o vlivu tankerů, neboť právě zde se pokles zásob projeví jako první.

Je to otázka o to citlivější, že většina zemí v dohodě je na příjmech z ropy chronicky závislá a jejich suverénní fondy, pokud nějaké měly, mohou být na dně. Členové OPEC ale mají pravdu v tom, že nízké ceny ropy rozhodně brzdí investice do další těžby. To je ovšem sporná otázka – jedni pak uvádějí, typicky ruští představitelé, že ropy pak nebude v budoucnu dost a investice budou chybět, zatímco jiní v tom vidí přechod k neropnému věku a vyvrcholení poptávky (viz článek zde).

Diplomacie mezi rivaly

Plus, a to zdůrazněme, jednání mezi OPEC i nečleny ukazuje zajímavý jev v diplomacii současnosti. A sice, že jako by vedle sebe leží různé „vrstvy“ a i země, které jsou jinak ve vážných rozporech, resp. de facto vedou proxy válku, jsou schopny v této konkrétní oblasti najít a prosazovat shodu – to je samozřejmě otázka Saúdské Arábie a Ruska.

Zároveň se ukazuje, že i když je neradno OPEC odepisovat, bude přeci jen ropný kartel potřebovat k dosažení svých cílů spolupráci s ostatními zeměmi, čímž si de facto rozšiřuje svůj akční rádius. Málokdo by asi očekával, že z mnoha důvodů napjaté vztahy mezi Ruskem a Saúdskou Arábií a divergující zájmy na Blízkém východě, povedou v ropné problematice k dohodě mezi zeměmi a zároveň i nezastupitelné diplomatické roli Ruska v „přesvědčování“ nečlenských zemí OPEC a podle určitých informací i v přispění ke zmírnění konfliktů v OPEC samotném.

Analytici ale právě u těchto dvou zemí zdůrazňují, že obě dvě čekají právě na jaře příštího roku zásadní události. V Rusku budou prezidentské volby a Saúdové se připravují na veřejnou nabídku podílu v Saudi Aramco. Další kolo bitvy proti břidlici je tak před námi.

Ilustrační obrázek: Autor – Priwo, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=9062399 (Budova OPECu v Vídni)

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.