Den daňové svobody aneb Do důchodu v sedmdesáti

Ilona Švihlíková komentuje dnešní „den daňové svobody“ a to, jak souvisí pravicové snění o „žádném“ státě a o privatizaci všeho s dobýváním renty a s dalším rozpadáním společnosti.

Tak prý bychom měli slavit Den D – den daňové svobody, jak ho spočetl Liberální institut. Jedná se vlastně už o klasický liberální symbol (i když tedy firma Deloitte ho propočetla na červen), kdy bychom měli radostně vstát a zvolat, že už „Neděláme na stát.“ Už děláme jen na sebe! Radujme se!

Den daňové svobody vlastně značí svobodu od státu, který je tím ošklivým aktérem, který nám kazí život. Kdyby státu nebylo, jak by to bylo krásné, zní pod povrchem tohoto „svátku“, na který ovšem „veřejnoprávní“ média nikdy nezapomenou.  Jistě najdeme na světě řadu území, kde takový stát neobtěžuje – třeba to, co zbylo z Libye, je jistě hodno doporučení. Sice nevíte, za kterým rohem číhá islamista, který vám uřeže hlavu, ale to je pro takového správného libertariána jen malý detail, ve srovnání s tím, že ho stát neobtěžuje a nic po něm nechce.

Den daňové svobody dobře zapadá do doby, kdy se žebříčky konkurenceschopnosti sestavují pro státy a kdy se dozvídáme, že „nebude na důchody.“ Ona svoboda „dělat jen na sebe“, je prostě svobodou zdechnout jako bezdomovec na nejbližším rohu.

Stát jako nepřítel

Cílem tohoto svátku není nic jiného než prezentovat stát jako nepřátelskou entitu, která škodí a jejíž vliv a rozsah je potřeba omezit na minimum, ne-li úplně zničit. Zbyde pak krásný soubor zcela izolovaných individuí, z nichž si každý bude sám zajišťovat vzdělání, infrastrukturu, zdravotnictví, bude si doma v malé laboratoři kontrolovat kvalitu potravin a budovat svou vlastní soukromou armádu a ochranku.

Den daňové svobody, tento výsostně ideologický „svátek“, má tedy za cíl jednak vzbudit ke státu nechuť či nenávist a zároveň podpořit názor, že stát je slabý a „nemůže se postarat“, resp. nemůže dělat to, co vykonával v minulých desetiletích.

Podíváme-li se na pravicovou argumentaci, jedná se o zabstraktnění na nejvyšší úrovni. Nejen u nás je častý takovýto postup: škrty (např. kvůli dluhům, které vznikly kvůli záchraně bankovní soustavy, ergo soukromého!, subjektu) v určité oblasti (např. zdravotnictví) – vznikne deficit v dané oblasti – nastupuje argumentace se zachmuřenou tváří „Vidíte, my jsme vám říkali, že se na stát nemůžete spoléhat“ – privatizace (úplná, částečná) daného sektoru. Takto se vytváří prostor pro dobývání renty, „kratochvíle“ to nejbohatších v posledních třiceti letech.

Známe i tuto variantu: snížení vedlejších mzdových nákladů („Jsou moc vysoké a brzdí zaměstnávání lidí!“, hřmí z pravice) – aniž by se ovšem bralo v úvahu, jak nízké jsou u nás mzdové náklady celkově, a to především v poměru k hospodářskému výkonu (nemluvě o tom, že pro zaměstnávání je dominantní faktor poptávky) – deficit na důchodovém účtu – pravice, zachmuřeně: „Vidíte, stát se o vás nepostará! Musíte si spořit sami!“ (Opět další prostor pro dobývání renty, soukromé spoření se státní podporou).

Den daňové svobody vyjadřuje tyto jednotlivé případy vyhladovění určité části veřejného sektoru a následně jeho plnou či částečnou privatizaci jaksi v esenciální formě.

Dobývání renty trendem

Role státu se skutečně v posledních desetiletích měnila. Nejen vlivem globalizace, která zmenšila manévrovací prostor pro hospodářskou politiku (často ale ne tak významně, jak představitelé států oportunisticky tvrdívají). Především se ale faktor dobývání renty stává jedním z dominantních trendů současnosti. Parazitování na veřejných prostředcích, právě oním „ústupem vzad“ popsaným výše, je rozšířeným jevem, který přispívá k nárůstu nerovnosti i k poklesu legitimity státu. A tím se dostáváme do bludného kruhu:  proč bych platil, když nedostanu zpět ekvivalent – zajištění soukromým způsobem, které ovšem nemůže mít z logiky věci plošný charakter – další rozkládání společnosti.

Důchody jsou samozřejmě jedním z dominantních témat „budoucnosti státu.“ Vyjadřují určitý zvláštní paradox. Na jedné straně nám pravice opakuje, že „žijeme v nejlepší možné době, v nejlepším z možných světů.“ Budeme-li následovat jejich recepty, staneme se bohatou společností. Ale tato bohatá společnost nebude mít, na rozdíl od těch minulých, podstatně chudších, zdroje na to, aby zajistila své starší členy.

Svět „echtovní“ pravice

Ti by podle nového ministra financí, který si mi osobně chlubil, že chce z ANO „udělat tu echtovní pravicovou stranu“, protože TOP 09 hlasovala pro účast zaměstnanců v dozorčích radách, což je pravicově nepřípustné, měli pracovat vlastně do smrti.

Je to zajímavý svět, ten svět „echtovní pravice.“ V situaci, kdy ve vyspělých zemích nemají mladí práci (a není jich málo), budou staří dělat do smrti. V situaci, kdy se rozbíhá proces automatizace a robotizace, jehož dopad bude nesrovnatelný s tím, co jsme zažili v průmyslových revolucích doposud, nebudeme pracovat méně, ale naopak více (až do smrti při sekání trávy). Hlavní není tedy podle takové pravice to, co ona společnost dokáže vyprodukovat (na čemž budou mít roboti stále větší podíl), ale jakýsi demografický poměr, který měl smysl za situace pracovnětvorných technologií a za knížete Bismarcka.

Jenže on hlavní problém nebude zřejmě ve vytvoření produktu (bohatství), ale v jeho rozdělení. Neboli řečeno natvrdo: v tom, kdo bude roboty vlastnit, a jak se bude následný výstup rozdělovat mezi ostatní. Není divu, že k takovému světu „echtovní“ pravice mlčí a vrací se o desítky let zpět. V takovém světě totiž pro její „recepty“ taky už nemusí být místo.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.