Recept na džihádismus? Odcizení, rozpadající se společnost a podpora úzkých etnických a kulturních identit

Přečetli jsme: Jak souvisí odcizení od společnosti, která se stále více fragmentuje s džihádismem? Jak politika identity posílila úzké etnické a kulturní identifikace a co mají společného multikulturalismus a asimilace ve vztahu k dnešnímu teroru?

Trochu jinou odpověď na otázku, proč se tisíce mladých Evropanů obracejí k džihádismu a proč se uchylují ke kolektivnímu násilí v podobě terorismu nabídla stať Kenana Malika pro Foreign Affairs.

Konvenční odpověď, kterou k tomuto tématu zaznívá je, jak Malik píše, to, že se tito lidé „radikalizovali“. Tento argument počítá s celkem čtyřmi prvky. První: lidé se stávají teroristé, protože se dostanou k určitým, obvykle nábožensky motivovaným extrémistickým myšlenkám. Druhý: tyto myšlenky jsou získány jinak, než je to obvyklé u jiných extrémistických názorů. Třetí: existuje dopravní pás od křivdy a k religiozitě a pak k terorismu. Čtvrtý: špatná integrace do společnosti posiluje zranitelnost lidí před těmito radikálními myšlenkami.

Malik si nicméně myslí, že tyto předpoklady nejsou správné. Řada studii ukazuje, že ti, kdo se přidali k džíhádistickým skupinám, nejsou nutně přitahování náboženským fundamentalismem. Britská MI5 vydala v roce 2008 studii, která tvrdí, že ti, kdo praktikují terorismus nejsou pravidelnými praktikujícími své víry.

Není tu dost důkazů ani o tom, že by džihadisté získávali extremistické myšlenky jiným způsobem, než se to děje v případě podobných proti-kulturních a subversivních skupin takzvaných „rozhněvaných mladých mužů“. Podobně také neexistují důkazy o tom, že existuje přímá stezka od radikálních myšlenek k džihádistickému násilí.

Konečně, podle Malikova hodnocení je tu dost důkazů, které ukazují, že džihádiské nepocházejí ze špatně integrovaných poměrů, alespoň pokud zohledníme konvenční smysl integrace. Queen Mary College v Londýně ve své studii ukazuje na to, že podpora džihádismu není spojená s chudobou a špatným vzděláním. Studie dokonce tvrdí, že mládí, bohatství a vzdělání jsou rizikovými faktory.

Argumenty o radikalizování, jak si dále Malik všiml, jdou cestou od konce k začátku. Podle něj hledání důvodů a příčin, proč se mladí lidé radikalizují spojena s problémy identity, smyslu, přináležitosti a také respektu.

Existenciální odcizení v rozpadlé společnosti

Je to existenciální forma odcizení, kterou chápe Malik jako zdroj. Nejde o to, že by tito lidé nemluvili místním jazykem nebo neznali místní zvyky, nebo neměli možnost interakce s lidmi ze společnosti.

To, že mladí lidé hledají svoji identitu a smysl je už klišé. Není na tom nic nového. To, co je dnes jiné je sociální kontext, ve kterém se odcizení projevuje. Pro současnost je typická rostoucí sociální dezintegrace, stav, kdy se lidé cítí stále více odcizeni od hlavních sociálních institucí.

Proto se Malik domnívá, že začátkem cesty v evropských společnostech rostoucího džihádismu je tento typ společenského rozpojení, pocit odcizení od západní společnosti, a odpor k ní. Odsud začíná cesta k džihadismu, která je podmíněná odmítnutím mainstreamové kultury, myšlenek a norem. Není tak překvapením, že mezi džihádisty převládají konvertité nebo ti, kdo islám objevili pozdě.

Tato společenská odpojenost není jistě jenom problém muslimů. Odcizení je široce rozšířené ve společnosti, stejně jako pocit odcizení od politického procesu, pocit bezmoci v politice, ve vztahu k politickým stranám a dalším institucím.

Toto všechno utváří to, jak mladí lidé, nejen ti s muslimským zázemím, zažívají odcizení a jak na něj reagují. V minulosti vedly tyto pocity mladé lidi k tomu, že se přidávali k různým hnutím za politickou změnu, k radikální levici, organizacím hnutí práce nebo k proti-rasistickým kampaní. Tyto organizace daly politické křivdě a idealismu politickou formu. Dnes jsou ale mimo vztah k sociální institucím mainstreamu.

Jednak proto, že ostřejší politická rozdělení minulosti zmizela, rozdíl mezi levicí a pravicí nedává smysl. Došlo také k oslabení kolektivistických ideologii a jejich institucí jako odbory. To všechno vedlo k více společensky fragmentované společnosti.

Dnešek posiluje úzce definované etnické a kulturní identity

Naopak politika identity získala na významu a fragmentace posiluje to, že se lidé chápou stále úžeji v etnickém a kulturním smyslu. Byla to veřejná politika, která se snažila o integraci menšin, která k tomu významně přispěla.

Malik poukazuje na to, že po atentátech ve Francii v roce 2015 se vinila z této situace francouzská asimilační integrační politiku. Jenže v sousední Belgii, kde je v bruselské oblasti Molenbeeku rodiště džihádistů, má ve srovnání s Francii multikulturnější integrační politiku. A konečně i Británie, kde došlo v roce 2005 k prvním evropským bombovým útokům sebevrahů, má odlišnou integrační politiku s multikulturním rámcem.

Diskuze asimilace versus multikulturalismus se tak ocitá ve slepé uličce, protože problém s džihádismem se objevil všude. Jak Malik podotýká, asimilační politika pomohla vytvořit více rozdělenou společnost, ale stejně tak ji pomohla vytvořit politika multikulturní.

Asimilace a multikulturalismus: co mají společného?

Dlouhou dobu se kritika zaměřovala na rozdíly těchto přístupů, a ne na to, co mají společného. V Británii bylo cílem mít národ jako „společenství komunit“. Jenže to vedlo k tomu, že menšiny byly viděny jako odlišné, jedinečné, homogenní a autentické celky, které jsou tvořeny lidmi mluvícími jedním hlasem a s jedním pohledem na kulturu a víru. Došlo tak k tomu, že lidé byli zařazeni do etnických a kulturních šuplíků, které měly definovat jejich potřeby a práva. Vedle toho se slovo dopřávalo často konzervativním „mluvčím“. Jejich hlasy se vydávaly za autentické hlasy celých muslimských společenství.

Důsledkem byla podle Malikova hodnocení další fragmentace a více uzavřená vize islámu. Není tak překvapení, že džihádisté jsou stejně odcizeni od muslimských komunit, jako od západních společností. Řada z nich nenávidí tradice svých rodičů a nemají čas pro mainstreamové a vládou podporované vidění islámu. Sahají raději k černobílé logice džihádismu.

Ironii ale je, že francouzská politika integrace měla jiná východiska, ale vytvořila stejné problémy. Francie je domovem asi 5 milionů občanů se severoafrickým původem. 40 % z nich praktikuje islám, ale francouzští politici o nich všech mluví jako o muslimech. Což je poměrně nový způsob označení a ukazuje na větší rozdělení francouzské politiky a souvisí s tím, že islám je více vnímán jako existenciální ohrožení republikánských tradic země. Ve snaze utišit tato rozdělení mnozí politici ve Francii volí artikulaci francouzské národní identity.

V zásadě Francie odmítla britské multikulturní přístupy. V praxi se ale k severoafrickým migrantům a jejich potomkům chová velmi multikulturně, jako k jedinečnému společenství, které žije vedle jiného.

Další ironii je, že severoafrická populace Francie je dominantně sekulární, a i praktikující muslimové jsou relativně liberální. Malik cituje data z výzkumu IFOPu z roku 2011. Podle něj 68 % žen praktikujících islám nenosí nikdy hidžáb, méně, než třetina muslimů by zakázala své dceři sňatek s nevěřícím. 81 % žen chce rovná práva u rozvodu, 44 % nemá problém se soužitím bez svatby a 31 % podporuje předmanželský sex. Nejkonzervativnější postoje zůstávají u homosexuality.

Dvojí odcizení

Mnoho lidí z druhé generace severoafrických komunit je nicméně odcizená od kultury svých rodičů, mainstreamového islámu a francouzské společnosti.

Jak dále Malik uvádí, Cherif Kouachi, který zorganizoval masakr v redakci Charie Hedbo vyrostl v severních předměstích Paříže, kde žije 10 tisíc lidí severoafrického původu. Občas chodil do mešity, ale nebyl nijak zvláště nábožný, ale vedl ho pocit sociálního odcizení. Jeho příběh se tak moc neliší od příběhu strůjce bombových útoků v Londýně 7/7 Mohameda Sidique Khana nebo od Abdelhamida Abaaouda, který organizoval pařížské útoky v roce 2015. Abaaouda vyrostl v belgické čtvrti Bruselu Molenebeeku, ale navštěvoval jednu z nejlepších belgických středních škol Saint-Pierre D’Uccle. Školu nedokončil, přestal navštěvovat mešitu.

Malik dochází k závěru, že všechny sociální, integrační politiky Francie, Belgie i Británie měly odlišnosti v přístupech, ale všechny přispěly k vytvoření více rozdělené společnosti a všechny pomohly vytvořit užší vidění příslušnosti a identity.

Ani jeden přístup nevytvořil islamismus nebo dřihádismus, ale všechny utvořily prostor, v němž může islamismus kvést a převádět nespojenost do džihádismu.

Texty zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.