Irsko, ostrov paradoxů a možné scénáře po Brexitu

Ian Quigley rozebral situaci rozděleného ostrova – Irska a Severního Irska nejen ve vztahu k odchodu Velké Británie z Evropské unie či Brexitu.

Psát o Irsku není snadný úkol, možná tak snad u popisu geografické polohy, klimatu, či geologie. Na tak malou zemi s velmi nízkou hustotou obyvatelstva, má totiž Irsko velmi komplikovanou politickou kulturu plnou paradoxů. Já jsem se narodil v Irské republice, strávil jsem tam dvacet let života a musím přiznat, že politická kultura země je tak trochu záhadou i pro mě.

Politika našeho severovýchodního souseda, Severního Irska[1], je pozoruhodný mix kmenového povědomí, nacionalismu, násilí a zmatku, a to nejen pro mě, ale pro většinu lidí v Irské republice. Když jsem se poprvé v roce 1988 přestěhoval do Německa, byl jsem, mírně řečeno, šokován, jak sebejistě německá média (tedy nejen německá média, ale i další noviny, které jsme v té době četl) prezentoval severoirský konflikt prostě jako válku mezi katolíky a protestanty.

Stíny minulosti

Jednoduše řečeno to není pravda. V té části Irska, které se nyní říká Severní Irsko, jsou skutečně dvě hlavní skupiny lidí: katolíci (irská nacionalistická komunita), kteří si přejí být součástí Irské republiky, a protestanté (unionistická komunita) si přejí zachovat „unii“ se Spojeným královstvím.

Jak se stalo, že dvě vzájemně nepřátelské skupiny lidí obývají tak malý kousek země? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se vrátit do konci 16. století a poloviny 17. století, kdy Angličané tvrdě prohrávali proti rodilým Irům ve svých snahách převzít Irsko a zabrat ho. Tito místní rodáci nikdy nepřijali reformaci, jako to udělala Anglie, takže katoličtí vládci v Irsku byli vnímáni jako nebezpečí pro Anglii.

Irští vládci v té době měli úzké vazby na katolické síly v Evropě – Francii, Španělsko a další. Tyto mocnosti byly vůči Anglii a jejím zájmům nepřátelské, takže pro Londýn se rýsovala noční můra, že Irsko poskytne své území jako počáteční bod pro francouzskou či španělskou invazi do Anglie. Existuje irské přísloví: „Nepřítel Anglie je přítel Irska“, a to nervy Londýna tedy vůbec nezklidnilo.

Tak se tedy Angličané rozhodli, že nejlepší řešení bude vyslat protestanty – Angličany, a skotské osadníky z Lowlands do Irska. Měl na ně být spoleh, že budou loajální vůči Anglii. Těmto lidem se slíbil značný rozsah půdy a prestižní sociální postavení, pokud to Irska půjdou a budou „civilizovat“ místní, ostrov tak zpacifikují a usnadní Anglii vládu. Byli posílání ve vlnách několik let a jejich příjezd do Irska se nazývá „plantations.“ (česky přeneseně osady nebo kolonie). Osadníkům se pak říká „planters“ (doslova plantážník). Ti byli posílání do různých částí Irska, ale největší počet dorazil do Ulsteru, tedy zhruba do dnešního Severního Irska.

Tito noví příchozí – „planters“ – nebyli vysokého původu, ani to nebyli úspěšní lidé z Anglie a Skotska. Spíše to byli oběti řady ekonomických krizí ve svých rodných zemích a úřady se obávaly, že by mohly v království vyvolat neklid. Tím, že je poslali do Irska, měl Londýn pocit, že „zabil dvě mouchy jednou ranou“, méně problémů na ulicích anglických a skotských měst, a podrobené Irsko.

Tito noví osadníci (planters) se v Irsku nikdy řádně neusadili a od prvních dnů až do dneška mají silnou kmenovou loajalitu k abstraktnímu konceptu britského monarchy. Osadníci (planters) si vzali půdu místních katolických Irů, kteří se samozřejmě bránili, a tento konflikt pokračuje v různé formě až do dneška.

Takže mýtus číslo jedna jsme rozbili: konflikt v Severním Irsku není o náboženství, je o tom, že se místní lidé bránili a chtěli si vzít zpět půdu od zahraničních uzurpátorů. Tyto dvě antagonistické skupiny mají prostě náhodou různá náboženství.

Několik mnoho paradoxů (Severního) Irska

Ačkoliv jsou katolické a protestantské komunity vzájemně antagonistické, a každá je loajální jinému politickému subjektu, mají pár věcí společných

a) Určitou „anglofobii“. Například nikdy neoslovujte osobu ze Severního Irska, ať už jakéhokoliv politického zaměření, jako „Angličana (English), pokud si tedy nechcete koledovat o problém. Ulsterští unionisté, i když jsou militantně britští, se sami identifikují jako ulsterští Skotové, ulsterští lidé, nebo prostě Severní Irové.

b) Nacionalisté se sami identifikují jako Irové a Ulsteři. Obě dvě skupiny sdílejí určité pohrdání vůči lidu Irské republiky, které vidí jako více ekonomicky zaostalé.

c) Kulturně mají lidé ze Severního Irska větší náklonost ke Skotům; katoličtí nacionalisté k těm ze Skotské vysočiny a protestanští unionisté k těm z Lowlands. Glasgow tuto spřízněnost vyjadřuje a je to vidět ve fanouškovské základně a v hráčích dvou nejznámějších skotských fotbalových týmů: Glasgow Rangers (protestanští unionisté) a Glasgow Celtic (katoličtí nacionalisté). Během nejhorších období konfliktu v Severním Irsku, byly násilné střety mezi fanoušky těchto dvou týmů na ulicích Glasgow, i v jiných částech Skotska.

d) V Severním Irsku je také minoritní (zatím) pozice, nazývaná ulsterský nacionalismus, který podporuje, aby Severní Irsko bylo nezávislé jak na Londýnu, tak na Dublinu. Ale není to zatím rozšířená myšlenka, a ti, kteří ji zastávají, jsou obvykle z unionistické komunity. Nacionalisté by se cítili velmi osamělí v zemi, ve které jsou skutečně menšina, jsou zde obavy z návratu před rok 1969, tedy z „občanství druhé třídy“ v sektářském[2] státě

e) Egalitářské republikánství, inspirované Francouzskou revolucí, bylo do Irska přineseno ulterskými protestanty, ne katolíky. Založili republikánskou organizací nazvanou Spojení Irové (United Irishmen) a v roce 1798 zorganizovali rebelii proti britské nadvládě v Irsku. Rebelie byla Brity potlačeny, kteří pak zavedli přímou vládu z Londýna (Act of Union 1800), který trval až do roku 1922.

Možné postbrexitové scénáře v Irsku

Volební vzorec v Severním Irsku během referenda o Brexitu byl (převážně) ten, že unionisté volili pro odchod z EU, zatímco nacionalisté (převážně) volili zůstat v EU. Důvodů bylo mnoho a rozdílných, jak je v Severním Irsku obvyklé. Začínaly od toho, že unionisté se snažili dokázat svou trvající loajalitu vůči monarchii až po nacionalisty, kteří se snažili zůstat ve stejném klubu jako Irská republika.

Na straně unionistů bylo možno pozorovat určitou „politickou schizofrenii.“ Většina podnikatelů a farem v Severním Irsku je vlastněna a provozována protestanty (unionisty). Ti měli prospěch z přístupu na trhy EU, ale jejich výraz loajality vůči Británii je tento přístup asi bude stát draho.

EU také uvedla, že pokud by lidé Severního Irska hlasovali o připojení k Irské republice ve referendum o znovusjednocení, tak automaticky dostanou členství v EU, protože se budou připojovat k existujícímu členskému státu. Skotský případ je jiný, kdyby Skotové volili pro odchod z Velké Británie, tak si budou muset znovu zažádat o členství v EU jako nezávislý stát.

Pasový úřad v Dublinu již oznámil, že žádosti pro irské pasy ze Severního Irska vzrostly[3]. Dokonce i z adres jako je Východní Belfast, což je tradiční bašta protestantských unionistů. Důvodem je mít možnost dále využívat čtyři svobody EU.

Tzv. tvrdý Brexit by mohl znamenat návrat k ostnatému drátu, strážním věžím a opevněných hraničních přechodech jako za zlých starých časů. To je nebezpečné, protože by se mohli reaktivovat nacionalističtí paramilitanti jako IRA či INLA a roztočit se další kolo násilí, které by „z důchodu“ přivedlo unionistické paramilitanti (UVF, UFF, UDA). A rozhořel by se znovu cyklus násilí. Tentokrát, vzhledem k novým, komplikovaným skutečnostem, by tito paramilitanti byli schopni vést operace proti sobě, a členové základny podporovatelů by je mohli vést i mezi občany Skotska. To by přineslo do Skotska, Severního Irska i Irské republiky velkou nestabilitu.

Na druhou stranu, kdyby měl plebiscit vyústit ve znovusjednocení Irska, zaryté unionistické frakce by mohly své teroristické kampaně přenést do celého Irska, do relativně klidných měst a vesniček. Celé vnitrozemí by se stalo terčem pro náhodné bombové útoky, neboť unionističtí politici si stále stěžují, že protestanté jsou utlačováni irskými úřady. Ve zkratce, kdyby se Severní Irsko mělo stát součástí Irské republiky, stalo by se irskými Sudetami, se všemi riziky a nebezpečími.

Je třeba pamatovat na to, že paramilitanti nejsou žádní obyčejní kriminálníci. Dokonce i britská tajná služba MI6 je nazývala „armádou bez státu.“ Mnoho z nich jsou bývalí vojáci, nebo mají za sebou vojenský výcvik od bývalých vojáků. Jsou experty na policejní a vojenské řízení, ale i shromažďování informací od rozvědky. Například IRA v 80. letech dostala školení od StB, KGB a libyjských zpravodajských služeb a také si najala bývalé legionáře z francouzské Cizinecké legie a americké vojáky námořní pěchoty jako školitele.

Pokud se takové skupiny aktivují, je nesmírně obtížné je zastavit a zadržet. Stanou se nekontrolovatelnými, což přináší nestabilitu, strach a smrt mnoha lidem s tím vším nespojeným.

Ovšem znovusjednocení nevypadá jako atraktivní návrh, ani pro Severní Iry (jakéhokoliv politického směřování), protože dublinský režim má hromady problémů: korupci, neschopnost, pohrdání vůlí občanů (a republikou jako takovou), zdravotní systém v rozkladu, velkou nezaměstnanost a emigraci. Není rozhodně v pozici, aby mohl absorbovat a vládnout dalšímu území, když může stěží, pokud vůbec, vládnout sobě.

Na Ostrově paradoxů je asi nejpravděpodobnějším scénářem to, že Severní Irsko zůstane ve Spojeném království, získá z toho výhody: jeho obyvatelé budu mít všichni irské pasy, zatímco zaregistrují své firmy v Irské republice tak, aby mohli nadále obchodovat se zeměmi EU jako předtím. Samozřejmě, pokud by se hranice skutečně zavřela, pak tu bude další skupina, zatím neuvedená, velmi šťastná: pašeráci. Byla to pro řadu lidí lukrativní obživa a možná se znovu objeví. Paramilitanti jsou ovšem nevypočitatelní a než se situace vyjasní, nemůžeme s jakoukoliv jistou uvést, co udělají.

Toto vše je zatím spekulace, další vývoj z velké části závisí na tom, kdo by dalším premiérem Spojeného království a jaká Brexitová dohoda bude vyjednána. Po 8. červnu budeme vědět víc.

Vysvětlivky

[1] Také se o něm hovoří jako o Ulsteru, jedné ze čtyř starobylých provincií Irska – ty ostatní jsou Leinster, Connacht a Munster. Severní Irsko zabírá dvě třetiny Ulsterské provincie. Irské provincie nehrají žádnou administrativní či politickou roli na irském ostrově. Nyní je jejich význam jen kulturní.

[2] Reverend Ian Paisely, kalvinistický kazatel a unionistický politik, jednou prohlásil, že „Ulster je protestantským státem pro protestanty.“

[3] Zákon o občanství a národnosti Irské republiky říká, že kdo se narodil v Severním Irsku, je také automaticky občanem Irské republiky.

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.