Nechoď, Katare, s pány na led aneb Někdo musí z kola ven!

Expert na Blízký východ Ondřej Krátký obšírně komentuje okolnosti katarské krize. Jak k ní došlo a o co v ní mimo jiné jde?

Článek vychází na základě mediální spolupráce s Rebuildsyria.cz, webem specializujícím se na Sýrii a Blízký východ.

Dějiny „katarského sponzorství terorismu“ žily svým životem nějaký čas online či ve vybraných periodicích, načež – nejdřív s příchodem Arabského jara a naplno pak s vypuknutím syrské krize – začaly plnit mediální prostor s větší pravidelností. Na počátku překvapivé mezinárodně-teroristické dynamizace syrského konfliktu byl Damašek ve své mediální defenzivě trochu rozpačitý, brzy se ale zorientoval. Nejen díky jeho, ruskému a íránskému, ale i stále přesvědčivěji západnímu novinářskému pokrytí tak začalo být mapování katarských investičních aktivit do extremistického či teroristického průmyslu jednoznačnější, systematičtější a svým způsobem nerozporovatelné; minimálně sám Katar nepůsobil, že by se proti němu měl nějak výrazněji snahu ohrazovat.

Mediální vypravování vážící se především k syrským událostem (ale částečně i jemenské válce) ustanovilo postupně několik konstant. Na jedné straně stvořilo mýtus o zlém Asadovi a šíitském nebezpečí pro region, na straně druhé vysochalo monolity třech hlavních regionálních padouchů, a sice Turecka, Saúdské Arábie a právě Kataru. Síla obrazu zabrala a podobně jako kdysi Zápaďany vytvořený „orientalismus“ se vším všudy převzali i sami „Orientálci“. I tento zjednodušený (a do značné míry opět západní) koncept byl na místě samotném – bez výhrad a beze zbytku – akceptován. Na druhé straně se není moc čemu co divit – nejen orientální, ale celková realita je natolik složitá, že jistá zjednodušení jsou prostě nevyhnutelná.

Uznávám, že toto zarámování současného blízkovýchodního dramatu může vypadat poněkud schematicky (přičemž na jeho základě pak může veškeré dění tak trochu připomínat hru na kovboje a indiány, v lepším případě „ben-nemsíovky“ Karla Maye); ale přes veškerou zdánlivou simplifikaci jemu přisuzovaných hlavních principů je však dopad příslušných narativů velmi konkrétní – a ve své logice ve většině případů zároveň překvapivě odpovídající právě výše uvedeným vzorcům uvažování.

Změny v regionu

Úměrně tomu, jak byli hlavní strůjci terorismu „identifikováni“, se tak začaly odehrávat určité procesy, které bedlivému pozorovateli mohly napovědět, že minimálně se dvěma z uvedených tří hlavních sponzorů sunnitského extremismu to ještě zcela ztracené není – na sklonku roku 2013 byl z funkce šéfa saúdské rozvědky odvolán jeden z architektů zničení Sýrie, princ Bandar bin Sultán. Roku 2015 byl Rijádem do služby jako ministr zahraničí povolán „největší profesionál“ Blízkého východu Ádil al-Džubajr (mimochodem nepochází z domu Saúdů, jde o „plebejce“ a vypracoval se nejen díky tomu, že sám pocházel z rodiny politika, ale hlavně kvůli talentu a zájmu o jiné věci než jen sám sebe, jakož chuti vůbec něco dělat). Na konci jara roku 2016 byl od prsu panislamismu, panturkismu, dobytí Sýrie (a možná i jiných cílů) odstaven postavou sice drobounký, ale ambicemi všechny převyšující turecký ministr zahraničních věcí Ahmet Davutoğlu – ostatně jako v období propuknuvším o dva měsíce později celá plejáda dalších, ambicemi překypujících Turků (ať již se na ně v horkém létu 2016 provalilo, že to „táhli s Losnou, nebo s Mažňákem“ – prezidentu Erdoğanovi byla pro očištění jeho samotného jakákoli záminka k jejich odstranění dobrá).

Tyto změny, svědčící o vývoji v Saúdské Arábii i Turecku, jsou ovšem a) pod rozlišovací schopnost nejen Evropanů, ale leckdy i místních, pročež b) málokomu dochází, že pro dané země znamenají hlavně vývoj, nikoli stagnaci (!). To my ovšem většinou c) jednak nevidíme, jednak stále vnímáme paušalizující optikou: „Ha! Saúdi – Turek – Katar!“, tudíž d) dané tři země stále házíme do jednoho pytle. Je to ale chyba, protože (a to včetně Turecka a ať si o mě každý myslí, co chce) ty země, ačkoli navenek působí (nebo jsou prezentovány) jako epicentra dogmatismu, se uvnitř sebe sama dlouhodobě snaží bojovat s něčím, co je natolik patologicky špatné, že to ještě mnohokrát přesahuje jakkoli špatnou vizáž, kterou sem tam kterákoli z těch zemí může nabírat navenek. Jako takové by si podle mě zasloužily spíš naši podporu či aspoň snahu o pochopení než opět jen zevšeobecňující kritiku. Je ale opět třeba připustit, že a) dané země se většinou řídí pravidlem, že špinavé prádlo se pere doma, stejně jako b) stejně moc neumí komunikovat věci navenek (takové to americké „pojďte, sedneme si, popovídáme si a probereme to…“ jim moc nejde; nám v ČR ale také ne), případně c) mají pocit, že PR v tomhle ohledu vlastně ani není za potřebí a oni si to prostě vyřeší doma sami. Za potřebí to ale je, protože pak by se dost věcí vysvětlilo. Oni se ale bojí, že by tím odhalili nejen své ledví, které má zůstat cudně zahaleno, ale možná by i nastavili Achillovu patu. Tudíž radši dělají jakoby nic, tím ovšem všechny ty zjednodušené mýty jen utvrzují.

Katarská krize není překvapující

Když se touto logikou (a na pozadí daného vývoje za posledních cca 4 až 5 let) podíváme na posledního výtečníka z dané trojičky, vidíme, že v případě Kataru možná nedochází k něčemu až tak překvapivému, jako spíš nevyhnutelnému, a to skoro do takové míry, do jaké je v antické tragédii nevyhnutelný exitus protagonisty.

Nechci být za cynika nebo primárně fandu politicko-špionážních thrillerů, nicméně myslím, že filmové produkci se velmi ilustrativní ztvárnění toho, jak mohou skončit strůjci podobně jalových nápadů, které v posledních letech měli někteří plánovači z výše uvedených států, podařilo zde. Bandar bin Sultán, Davutoğlu a asi ani katarský emír takto fatálně nedopadli či nedopadnou, nicméně ten princip je tam, myslím, objasněn dobře – a právě k poslední ze všech těch (možná i vícestranně odsouhlasených) likvidací troublemakera dochází zřejmě právě teď (jen není kulisou ta dramatická hudba, ale spíš uzavírání vzdušného prostoru – ten princip kontextuálních „tanečků“ je ale dost podobný).

V tomto smyslu je katarský vývoj myslím lépe pochopitelný a v zásadě i logický.

O co všechno asi jde?

Tím můžeme přejít ke spekulacím nad dalšími možnými pohnutkami, hybateli a mouchami zabitými touto jednou ranou (protože ta rána je natolik velká, zásadní a demonstrativní, že něco takového se jen z jednoho důvodu, pro jeden účel a s jedním výstupem asi z principu dělat nebude…):

Pro vnější svět se při vyslovení vlastního jména Katar vybaví televize al-Džazíra či mistrovství ve fotbale pro rok 2022; milovníci bulvárních bizarností pak vědí, že architektce (Zahá Hadíd), která pro ně jeden ze stadionů (ten v al-Wakra) navrhla, bylo vyčítáno, že příslušný sportovní svatostánek svým tvarem připomíná vaginu a půjde špatně větrat; bohužel méně známé už je, že (nejen) tato vagina stála život četné (zejména jihoasijské) gastarbeitery, kteří v Kataru v otřesných podmínkách a za almužnu dřou. Specificky české publikum má pak v paměti paragrafů o mravním ohrožování mládeže zřejmě neznalého náruživce Hamída z vládnoucího šlechtického rodu Sáníovců. Zvídavější jsou dál obeznámeni s plány na stavbu plynovodu přes syrské území, proti nimž se kdysi ostře postavilo Rusko, což údajně mělo dál napomoci tomu, že v Sýrii došlo k reálné invazi zahraničních salafistických bojovníků, jež z velké části podporoval právě Katar (tj. zejména uskupení Džabhat an-Nusra, resp. dnešní Džajš fath aš-Šám – zajímavé je, že její patronaci Saúdi ani další státy Zálivu Katařanům nevytýkali; hlavně jim totiž vadil kontakt na skupiny, které buď ohrožují /jindy jimi tolik nenáviděný/ Izrael, případně jsou také /zde lehce překvapivě, ale možné to je/ napojeny na íránský revoluční klérus).

Bezprostředně před rozhodnutím (což ještě ale nutně neznamená bezprostředně před blokádou, resp. celkovou „kampaní“ vůči Kataru – ta mohla být připravována i delší dobu) mohli sousedi a partneři Kataru v rámci GCC (tj. Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu) uvažovat jednoduše takhle: Náš malý, bohatý a namyšlený kolega si toho nabral poněkud moc, ale nezvládá to a přerůstá mu to přes hlavu; tím potenciálně dlouhodobě diskredituje nejen nás, ale i další arabské soudruhy; zároveň s tím – a na rozdíl od nás – interně nic pro zlepšení nepodniká; je ovšem snadno na ráně a vlastně nikdo ho nemá rád.

Když odhlédneme od toho, že toto nevyšlo z žádných svatých hlav, lze připustit, že to a) aspoň vyšlo z hlav, které si uvědomily, že dál takhle pokračovat asi opravdu nejde, zároveň b) je aspoň dobře, pokud proti určitému chaosu, který z Kataru v důsledku podpory „skoro kohokoli“ vycházel, zaujaly nějakou protiakci (byť jestli někdy vyjde učebnice o tom, co je to přesila, pojednání jejich „tažení“ bude dost možná obsahem první lekce).

Vašek si vyšel pány na led

Výstup se tak vyjevuje v klasických intencích známého pořekadla o Vaškovi, který si vyšel s pány na led. Svůj článek na tomto pozorování dost trefně postavil (a ještě víc to v dané rovině rozvinul) Milan Vodička zde. Pokušení ostatních států, z nichž minimálně některé jsou v podpoře extrémistů všeho kalibru namočené až po uši, k tomu, aby na trpaslíka, co si koledoval, svalily veškerou vinu, exemplárně ho vytrestaly, více či méně formálně si tak zametly před vlastním prahem a celou tuto dějinnou salafistickou kapitolu (zase na chvíli?) uzavřely, bylo určitě neodolatelné. Katarský incident jim v neposlední řadě nabídl možnost odvést pozornost, která by se na ně jinak mohla zaměřit, a umožní jim z této (závěrečné?) fáze regionální „purifikace elit“ vyjít (už po několikáté opakuji – po vzoru Erdoğana) politicky očištěnými, resp. morálně „vyviněnými“.

Ve hře jsou samozřejmě i další možné „subtility“ – kromě vlastní pověsti, mezinárodní reputace či jiného prestižního „ratingu“ i prevence nebezpečí, které by se jednoho dne mohlo obrátit právě proti zemím v sousedství, resp. v GCC. Čerstvě se v regionu spekuluje i o tom, že místní velmoci (resp. „sousedé“ z okolí Kataru) by si ze všeho nejvíc přáli návrat otce současného emíra, který je ve svých 65 letech přeci jen zkušenější než současný 37letý vládce, patří ke „staré generaci“ (a tedy, pokud se i nechá výhledově zlákat terorem, bude to asi dělat rozumněji než jeho syn atp.). Obecně panuje ale spíš představa optimističtější – a sice že právě nahrazení současného emíra by pomohlo nasměrovat finanční prostředky skutečně potřebnými směry, přičemž na své by si přišel nejen region a potřebné státy (že by došlo na Trumpova slova o tom, že obnovu zafinancuje Katar, resp. Záliv, tj. primárně ti, kdo ji zničili?), ale i USA, možná Rusko – a kdoví, jestli dokonce ne i velký emírův přítel, tj. Izrael.

Jisté je, že jak rychle vše vzniklo, tak se to zřejmě i uklidní (pozor: mluvím o Kataru samotném, nikoli regionu se všemi jeho návaznostmi). Otázkou spíš je – co pak a jak dál? Na řešení a zlepšování je toho tolik, že by se to dalo dát na etapy. Každopádně skandál s údajnými úplatky při hlasování o pořádání mistrovství ve fotbale, stejně jako klimatizace „vaginy“ tak, aby se v ní rowdies nepotili, jsou údajně již vyřešené, přičemž chuť na sponzoring všemožných pokoutných blouznivců zřejmě na čas také – takže co třeba začít u toho novodobého otroctví?

Článek vychází na základě mediální spolupráce s Rebuildsyria.cz, webem specializujícím se na Sýrii a Blízký východ.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.