Lidická tragédie v kontextu české části druhého odboje

Historik Jiří Malínský se věnuje tématu lidické tragédie, od níž uplynulo 75 let, ve vztahu k domácímu druhému odboji, ale také k dnešku.

Obecná východiska druhého odboje

Mnichovská tragédie a s ní spojené údajné selhání vlády, armády a vůbec prvorepublikové ideje i výrazně většinové části československé demokratické veřejnosti nadlouho zatížila vnitročeský i vnitroslovenský navazující diskurz. Zejména během dvacetiletí 1948 – 1968 se potiskly desetimiliony stránek tisíců knih a novinových článků hlásajících obrazoborecký virtuální pohled o bojovném lidu, vynikajících zbraních, zbabělé buržoazii, slabém a prý rovněž zbabělém odboji i dobových kritických válečných pohledech velmocenského jádrového tria Spojených národů na intenzitu a výsledky našeho domácího odboje. Jednostranný monolog však mluvil také o prý dějinně podmíněné české shrbenosti, nedostatku hrdinství a dokonce i nedostatku krve, kterou byla vykoupena ve své době až zázračně působící poválečná obnova Československé republiky; tento vývod se však „poněkud“ rušil s tvrzením o hrdinném lidu.

Zvlášť politováníhodné bylo, že tento – byť i vícekrát přepólovaný – úhel pohledu od jisté doby převzala i zřejmá většina exilu, byť ani tehdy zcela neumlkl hlas Benešových zastánců (zvlášť patrné to bylo od postupného ustávání činnosti londýnského Ústavu dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium na počátku šedesátých let).

Pozoruhodný byl i vývoj, kterým prošel pohled na demokratický odboj v komunistickém režimu. Ještě před Pražským jarem pronikl na televizní obrazovky v září 1967 armádní generál Ludvík Krejčí, v té době náčelník Hlavního štábu československé armády a jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Edvarda Beneše. Během Pražského jara na sebe upozornila další výrazná osobnost První republiky – ministr František Ježek, někdejší člen mládežnické organizace realistické strany. O tuto vývojovou změnu kurzu se zasloužilo i vydání do té doby neznámých Benešových pamětí MNICHOVSKÉ DNY.

Pozoruhodná reflexe Benešovy osobnosti se navzdory raně normalizační komunistické cenzuře objevila poprvé ve velkofilmu režiséra a scénáristy Otakara Vávry DNI ZRADY. Edvard Beneš v strhujícím podání Jiřího Pleskota nemá už nic společného s prý rozeklanou osobností na hranicích psychického i mravního normálu svých virtuálně argumentujících odpůrců; je to plachý introvert, který silou vůle žene západní demokracie, jež se na cizí účet spikly proti československé demokracii se sadistickým diktátorem v bláhové naději, že tím tak či onak zničí centrum nenáviděného komunistického hnutí v Moskvě, k jasnému cíli: k rozhodnému boji s diktátorem.

Tehdejší vládnoucí garnitury Londýna a Paříže dokázaly nedokazatelné: největšímu zhoubci evropského míru bez jediného výstřelu věnovaly jeden z největších světových arzenálů včetně zbrojovek jak českých, tak čerstvě vybudovaných slovenských. Benešova strategie vyhrocené diplomatické obrany slavila hořký tragický úspěch: vina hrdé Francie a pyšného Albionu s nemalým přispěním amerických appesearů na mnichovské katastrofě se stala nezpochybnitelnou. Stejně jako pakty Molotov – Ribbentrop ze srpna 1939 a o měsíc později i ještě tragičtější Stalin – Hitler (smlouva o přátelství a vzájemné pomoci), které naopak dalekosáhle zpochybnily integritu komunistického hnutí.

Neúmorný, svůj pověstný optimismus neztrácející Beneš začal ještě v prvních pomnichovských hodinách a dnech, obklopen svými nejbližšími spolupracovníky typu Prokopa Drtiny, formovat svůj koncept druhého odboje. Velký československý demokrat světového střihu se sice po svém nedobrovolném odchodu do exilu na začátku poslední říjnové dekády dočasně stáhl do pozadí, ale jen natolik, aby držel nezbytné dekorum. Živý korespondenční styk s domovem, lidmi typu zásadového Karla Čapka nebo heroického Ladislava Rašína, nikdy zcela neustal, byť se po 1. září 1939 na dlouhá léta přesunul zcela do virtuálního světa rozhlasových vln.

A tak když krvavý diktátor triumfálně přehlížel z oken českého svatostánku – pražského Hradu – dočasně pokořenou Prahu (údajné staré německé město), velký Čechoslovák prakticky ve stejnou chvíli protestoval četnými telegramy proti brutálnímu znásilnění své vlasti. Podporován nemalou částí čechoamerické krajanské minority, synem velikého Masaryka Janem i neúmorným bratrem Vojtěchem, je poprvé pozdraven jako prezident oficiálně při slavnostním otevření československého pavilónu na Světové výstavě v New Yorku. Značná část československých ambasád, která odmítla uznat nacistický totalitní imperativ, odbojová hnutí demokratického socialismu i občanských demokratických stran, jejichž páteří byly Politické ústředí, vedené blízkým Masarykovým spolupracovníkem Šámalem, Obrana národa, kterou pomáhaly formovat mj. velké osobnosti zahraničního vojenského exilu generálové Sergej Ingr a Ludvík Svoboda, i myšlenkově průrazné spojení českého evangelického křesťanství a demokratického socialismu Petiční výbor „Věrni zůstaneme!“ (mezi jeho členy byla i legendární Milada Horáková), fakticky vedeného akademickým intelektuálem Josefem Fischerem, dotvořily tábor, který v prezidentu Budovateli spatřoval svého přirozeného vůdce a skutečného pokračovatele a rozvíjitele Masarykova odkazu. Oni – i nemalá část komunistického odboje, která se vzbouřila proti papírovému komandu moskevského ústředí Kominterny – věrni zůstali. (Prozíravý Beneš však současně na základě svých sociologických analýz nikdy zcela nepřerušil kontakty s Moskvou; v mnohém mu tu byl nápomocný tehdy plukovník a později rovněž generál Heliodor Píka.)

Benešova koncepce druhého odboje a její dobové ohlasy

Na podzim 1939, v jednom z prvních projevů počínajícího československého vysílání BBC, vyložil Edvard Beneš názorně svou koncepci druhého odboje. Prohlásil mj., že Československo je ve válečném stavu s hitlerovským Berlínem od jara 1938 a dodal, že československá státnost, domněle pohřbená Mnichovem a 15. březnem, dále pokračuje.

Tato teorie nepřerušené státnostní kontinuity nejvýchodnější západoevropské demokracie se dočkala i svého nadstátního alternativního pokračování. 18. června 1940 v hodinách vrcholící tragédie Francie, na ni rovněž na vlnách BBC navázal tehdy zcela neznámý, čerstvě povýšený generál Charles de Gaulle, který – podobně jako Beneš – pozvedl svou znásilněnou vlast opět do výšin, které jí odevždy patřily. (Nebylo náhodou, že oba státníci k sobě pociťovali v prvních dobách londýnského exilu – 1940–1942 – vzájemný respekt, který přetrval i Benešovu předčasnou smrt v roce 1948.)

Součástí Benešova konceptu byla i ucelená představa o povaze vytlačení nacistických německých okupantů. Země zbavená svých zbraní neměla na vybranou: formy odboje, které za těchto okolností přicházely do úvahy, se v praxi blížily těm, které používala prvoodbojová Maffie. Mimo zpravodajské informace, zprvu ještě (zhruba do léta 1939) doručované osobně, později prostřednictvím vysílacích stanic, se šířily letákové akce, protiněmecké demonstrace (s vyvrcholením v říjnu – listopadu 1939) a posléze i drobné nebo také větší formy sabotáží a shromažďování zbraní pro den D – den svobody. Precizně pracující stroj nacistické německé represe zmohl mnohé tím spíš, že se mohl opřít o naprostý nedostatek alespoň základní konspirační kázně ve značné části domácího odboje. Navíc v zemi, která se ve svém vnitrozemí vyznačovala mimořádně hustou sítí sídel a komunikací zejména železničních, velkou rozlohou zemědělsky vzdělávané půdy a poměrně přehlednými, dlouhodobě pěstěnými lesy, nepřicházelo partyzánské hnutí, známé z některých oblastí Francie či Jugoslávie, do úvahy; relativně řídce osídlená pohraniční území byla osídlena německočeským (tzv. sudetoněmeckým) obyvatelstvem a byla mimo soustavnou kontrolu českého odbojového hnutí (k starousedlým Němcům bylo nutné připočítat desítky tisíc – možná i více – přistěhovalců z tzv. Staré říše, tj. lidí z vlastního „říšského“ Německa).

Proto povstání mělo být koordinováno s postupem spojeneckých armád (od léta 1941 včetně ruské Rudé armády) a mělo trvat několik málo dnů do příchodu jejich vojsk. Tato zdánlivě nehrdinská varianta se v různých formách a kontextech uplatnila mj. ve Francii (pařížské povstání, masivní partyzánské hnutí v Ústředním masivu), Polsku (varšavské povstání), Rakousku (tyrolský odboj), ale také ve spojeneckých zemích Osy (Bulharsko, Rumunsko) a do značné míry i v postbadogliovské Itálii (zejména proti pozdně mussoliniovské republice Salo).

Pro úspěch domácího odboje byla rozhodující úspěšná legitimace československé státnosti vedoucími mocnostmi Spojených národů.  Prezident Edvard Beneš, po pádu Francie již všeobecně uznávaný domácí vůdce druhého odboje, postupně legalizoval londýnskou exilovou vládu a následně i československou státnost. Prvým, kdo ji takto výslovně uznal, bylo stalinské Rusko (první rusko – československá smlouva byla podepsána 18. července 1941).  Takto vzniklý diplomatický prostor Beneš vyplnil soustavným tlakem na západní spojence a v letech 1941 – 1943 postupně docílil nejen úplného uznání exilové vlády, ale také vytvoření zahraniční armády východní i západní (demokratická většinová část zahraničních jednotek se považovala za legionáře a vědomě navazovala na své prvoodbojové předchůdce; někteří z nich – generálové Sergej Ingr, Karel Janoušek, Ludvík Svoboda, Heliodor Píka, Bohumil Boček, Karel Klapálek, ale také někdejší kapitán ruských legií Zdeněk Fierlinger tuto kontinuitu ztělesňovali i fyzicky).

Završením Benešova úsilí bylo dojednání druhé československo – ruské spojenecké smlouvy 12. prosince 1943 (byla přímo i nepřímo motivována skutečnostmi, které vyplynuly z průběhu i závěrů jednání Teheránské konference). Moskevskému podpisu předcházela prezidentova jarní návštěva Spojených států amerických.

Lidické peklo na zemi

Lidická červnová tragédie roku 1942 jako jedna z nejostudnějších a patrně vůbec nejzločinnějších událostí krvavé zvůle druhé heydrichiády, kterou spustil nacistický válečný zločinec Karl Herrmann Frank zčásti i na přímý Hitlerův rozkaz, tu sehrála roli nadčasového, dodnes živého průnikového symbolu mimovolně urychlujícího úplné mezinárodní uznání exilové vlády a prozatímního státního zřízení. Skutečnost, že nacisté veřejně přiznali nevinu svých katansky utracených obětí, hrůzný fakt srovnání hornické vsi se zemí šokoval veřejné mínění Spojených národů zejména ve válkou již značně poznamenané demokratické části svobodné Evropy, ale i sovětového Ruska; bylo to pro tehdejší současníky zdrcující zděšení, které nemělo daleko k zoufalství. Zástupci exilové vlády i čechoameričtí krajané a jejich podporovatelé z českých a slovenských komunit po celém světě mobilizovali své síly. Jméno Lidice dostávaly novorozené děti, na oběti zvůle se skládali angličtí horníci, demokratický svět planul nelíčeným hněvem a rozhořčením. A české a slovenské srdce štkalo.

Hrůzné kampaně vyděračsky vynucované loajality v Praze i ve všech větších městech českého vnitrozemí, statisíce nuceně hajlujících Čechů zděšených z krvavě červených plakátů a rozhlasových relací informujících prakticky den co den o jménech zavražděných Čechů a Češek (lze jen doporučit vynikající film režiséra a scénáristy VYŠŠÍ PRINCIP víc než zdařile reprodukující tuto atmosféru) dotvrzovaly pravdivost citlivého přístupu exilové vlády: pod napřímenými pažemi opravdu světélkovaly nenávistí a touhou po odvetě planoucí oči českých lidí všech generací (jak také dosvědčují dobové filmové protektorátní dokumentární a zpravodajské záběry).

Edvard Beneš, vůdce druhého odboje, se stával ve své trýzněné vlasti symbolem naděje a jistoty vítězství a svobody i obnovy demokracie.

Osvobození 1945

Když se na jaře 1945 naplňoval čas hitlerovské krvavosti a zločinnosti, na krvavých hrobech hrdinských obětí druhého odboje povstávala nová generace. Generace totálního nasazení, lidé, cítící touhu změnit svůj osud a skoncovat s nedůstojnou existencí protektorátu (dobově přezdívaného protentokrátu).  Heydrichův vlastně lichotivý gangsterský postřeh označující náš národ za smějící se bestie a upozorňující, že Češi jsou nejnebezpečnější tehdy, když se domněle ohýbají, docházel svého ohlasu. A – po předlouze dlouhých měsících čekání – nejprve v Přerově a pak i v dalších českých, moravských a slezských městech a vesnicích – vzplál žár Českého národního květnového povstání a zúročení odporu, který začal roku 1938 a byl proti vůli země v srdci Evropy zdušen mnichovským diktátorským diktátem. Povstání skutečně lidového, protože zprvu spontánně bez vůdců vznikajícího a působícího a beze zbraní, po kterých volalo, ale nikdy je nedostalo; bylo nuceno je riskantně dobývat takřka výhradně od rezignujících německých vojáků rozkládající se wehrmacht. 5. května revoluční vlna zachvátila i Prahu. A v tento okamžik vstoupil v život i jeho reprezentativní vedoucí orgán – několik měsíců se formující Česká národní rada slučující odboj odborářský, partyzánský i politický do značné míry v duchu Košického vládního programu a prostřednictvím rozhlasu koordinující zejména pražské děje.

V nesmiřitelnosti bojovníků Povstání byla cítit i krev lidických mučedníků. A nejen jejich. V létě a na podzim předcházejícího roku krvácelo i demokratické československé Slovensko svým Slovenským národním povstáním. Krvácelo i ve dnech Českého povstání. Trpělo a strádalo nad jiné desítkami – patrně i stovkami – svých vypálených vesnic.

Cena, která byla za tento hrdinský krok zaplacena, nebyla malá: byly to tisíce padlých a podle zavražděných a desetisíce zraněných. Nemálo z nich byly bezbranné děti a bezmocné ženy vražděné ještě v posledních hodinách a minuty války i po remešské kapitulaci dohasínajícího dönitzovského flensburgovského Německa.

Příchod amerických a později i ruských vojsk zastavil nacistické úsilí o poslední záchranu hledanou na územích, kontrolovaných západními spojenci.

16. května 1945 dorazil, bouřlivě, nadšeně i tklivě vítán, prezident Budovatel Edvard Beneš do Prahy na Wilsonovo nádraží. Spolutvůrce zázraku prvního odboje byl hlavním architektem československé obnovy druhého odboje. Stíny sovětizace, již tenkrát patrné, byly pro tuto chvíli zapomenuty.

Jásot, radost, nadšení, touha budovat svou republiku novou, lepší, čistší, sociálně spravedlivou, převládaly a harmonovaly se stejným nadšením a jásotem všeho evropského lidstva od Norska po Řecko a od Francie po Polsko.

Lidičtí mučedníci se v této slavnostní atmosféře neztratili. 10. června 1945 se v Lidicích odehrála pietní slavnost truchlení a smutku. Ale také naděje a obnovy. Nikoliv náhodou tu své rozhodné slovo pronesl i prezident obrozené Československé republiky. Prezident Budovatel. Prezident, profesor a doktor, demokrat a humanista Edvard Beneš.

10. června od této události uplyne již sedmdesát pět let.

Být vrtichvosty?

Bohužel – zdaleka ne všichni si uvědomují svědectví nedoceňovaného Weissova dobového dokumentárního filmu VĚRNI ZŮSTANEME.  Zatímco česká veřejnost splnila svůj závazek vůči statečným antifašistickým českým Němcům velkorysým projektem ZAPOMENUTÍ HRDINOVÉ, ta část potomků transferovaných Němců, která by byla ráda považována za krajany, pokračuje v tendenci svých šovinistických předchůdců, kterou je účelové zacházení s historickou pamětí.

Neustále si – byť se slábnoucí tendencí – připomíná nesnadné průvodní okolnosti svého transferu i šok, který utrpěla po příchodu do osvobozeného Německa, když byla konfrontována s bezprostředními důsledky hitlerovské politiky spálené země a nedostatkem, ve kterém po léta žila nacisty okupovaná Evropa (a zejména její východní, Poláky, Rusy, Ukrajinci a Bělorusy a dalšími etniky obývaná území); bližší okolnosti těchto událostí mj. přibližuje i Dietlův nadčasový klasický seriál Československé televize SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Nejen to: ani z oficiálního programu letošních Sudetoněmeckých slavností se nedozvíme nic ani o statečných německých antifašistech bojujících s Hitlerem a Henleinem a pobíjených zfanatizovanými vojáky, esesáky, ale i civilními obyvateli ještě v posledních hodinách války.

O to rozporuplnějším pocitům je vystavována věcně uvažující část českého veřejného mínění, je-li nucena naslouchat zprávám o podvojném vystupování současných českých politiků na Sudetoněmeckých slavnostech. Ujišťování, že již nikdy nesmí být lidé vyháněni pro svou etnickou příslušnost, víru, rasu, pohlaví (a nevím ještě jaký znak) ze svých vlastí, působí za těchto okolností víceznačně (v lepším případě „pouze“ dvojace) a rozhodně nevyjadřuje většinový názor veřejnosti v České republice; Bělobrádkem použitá formulace staví excesy transferu fakticky na stejnou úroveň se zločiny nacismu a zejména chování nacismem zvlášť poznamenaných českých Němců typu Karla Herrmanna Franka.

V tomto ohledu jsou Bělobrádkovy vývody nedomyšlené, diplomaticky nedotvořené, a proto velmi obtížně obhajitelné (hrajeme potenciálně v mnoha ohledech o vzdálenou budoucnost našich potomků). Působí trapně, ale i varovně, když v odpovědi na tuto podivnou vstřícnost si Bernd Posselt, předseda landsmanšaftu, povzdechne, že cesta ke skutečnému smíření je ještě daleká a že Čechům nikdo nemůže vnucovat zvnějšku, co si o těchto citlivých věcech česko – německých vztahů vlastně mají myslet.

Týž Bělobrádek (ale při jiné příležitosti i Schwarzenberg či Herman) naopak velebí oběti mužů druhé heydrichiády. Paralelní používání dvou navzájem si fakticky podporujících jazyků (kdysi jím v jiném kontextu proslul další český polistopadový politik Miroslav Grebeníček) je jistou cestou do ne zcela nepravděpodobných pekel. V tomto případě možného pekelného bytí české budoucnosti ve vzdálenějším 21. či 22. století.

Ilustrační obrázek: Autor – Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=128546

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.