Ukrajinské paradoxy aneb Jak při bourání hranic stavíme nové zdi

Veronika Sušová-Salminen o tom, proč je Ukrajina evropským paradoxem a že bez nepřítele a nových zdí to nejde ani v liberální Evropské unii.

Ukrajina oslavila bezvízový režim s Evropskou unii, který ukrajinští občané dostali po letech dlouhého čekání a slibů. Ukrajina totiž už po oranžové revoluci v roce 2004 víza pro evropské občany jednostranně zrušila a na reciproční kroky musela počkat až do další „revoluce“. Z tohoto hlediska je pochopitelné, že Kyjev euforicky slaví.

Cestování do EU bez povinnosti mít víza se stal vlajkovou lodí nových, neoliberálních reforem – ukrajinské transformace 3.0. A bohužel pro Ukrajince pokračováním odysey nekonečných, jistěže „tržních“, reforem postsovětské země se zvláště odolnou oligarchickou strukturou, korupcí, neformální ekonomikou a instinktivním dobýváním renty.

V takovém kontextu není divu, že v interpretaci současného režimu se jedná o grandiózní úspěch, potvrzení evropské příslušnosti Ukrajiny a ukrajinské „cesty do Evropy“, která je jinak co se týče slibovaných a očekávaných reforem vachrlatá. Je dalším důvodem k tomu utvrdit nejistou identitu země, která je historicky vzniklým státem imperiálních útržků, na hranici geopolitických konstruktů jako je „Západ“ a „Východ“ či „Evropa“ a „Rusko“ a která vedla vždy v moderních dějinách vnitřní zápas o tyto dva gravitační body, i když všechno z jejích politických i kulturních dějin volalo po kreativní syntéze.

Ukrajina se stala pro Evropskou unii (vedle možnosti velkého kšeftu) jedním z posledních potvrzení životaschopnosti projektu, který měl ve své době (a fakticky strategicky i jinak stále má) obrovský potenciál. Je poslední baštou „rozšiřování“ vlivu Evropské unie, i když za cenu zhoršení bezpečnosti celého bloku a militarizace východní hranice. Nová ukrajinská „cesta do Evropy“ je potvrzením té epochální změny, toho, že my všichni ve střední a východní Evropě jsme přece nyní svobodní v tom komu (a popřípadě za co) se podřídíme. I toho, že naše transformace (jejíž recepty se v updatované verzi dávají Ukrajincům za vzor) byla nakonec přece jenom veleúspěšná.

Dva ukrajinské paradoxy

To je jenom první ukrajinský a také evropský paradox: mírový projekt se stal, když už nic jiného, rozbuškou k novém doutnajícímu konfliktu v Evropě, který otevřel dveře běsům minulosti, a to včetně nového, jistě drahně racionalizovaného, ale pořád obrazu nepřítele.

Druhým paradoxem je ticho kolem skutečnosti, že zatímco evropské struktury oficiálně razí nadnárodní myšlenky, irelevanci národa i národního státu, na Ukrajině EU nepodporuje nic jiného než další vlnu budování národního státu. Je to v podstatě projekt ukrajinizace Ukrajiny, utvoření konkrétní historické politiky, oficiální paměti a mytologie, národně orientovaného historického revisionismu, včetně vylučování jinakosti na okraj a nejrůznějších zákazů atp. Nejde o marginální jevy z okraje (ani o přímočaré projevy fašismu), ale o oficiální politickou linii proevropské vlády na začátku 21. století, která se ospravedlňuje konfliktem s Ruskem, dekomunizací (která fakticky přechází v derusifikaci) a bezpečnostními zájmy.

Ukrajina se vydala ukrajinizační cestou, kde kráčí integrální nacionalismus ruku v ruce s rétorikou evropských hodnot a atlantickou orientací. Je prostě potvrzením politické relevantnosti národní identity ve 21. století se všemi riziky i tragickými ozvěnami, které řvou na východní Ukrajině s každým dalším letícím šrapnelem.

Tahle cesta do Evropy sice není moc „evropská“ (nebo je evropská až moc?), ale všechny nás jistě uklidňuje, že se tak děje mimo hranice EU…ty hranice, které sice pro jedny už neexistují (a jen o nich promluvit je příznakem fašismu a xenofobie), aby se jinde a s oficiálním požehnáním nově stavěly v podobě nových plotů a zdí (a jsou projevem obrany liberálních hodnot). Evropská Ukrajina (nomen omen) je prostě znovu „hranicetvornou“.

Evropská unie aktivně pomáhá budování ukrajinské národního státu či asistuje – přímo či nepřímo – ukrajinizaci Ukrajiny, velkému vyprávění, které přepisuje a do značné míry neliberálně homogenizuje identitu Ukrajiny. Jejím protějškem je barbarská, mongoloidní a nájezdnická „Moskovie“ s celou řadou dalších orientalizujících přívlastků, které jindy evropští liberálové rádi (a často oprávněně) pranýřují jako projev rasismu a xenofobie.

Ukrajinci imitují západní masky moci zatím úspěšně. Zdá se, že Porošenkova linie se zavděčila. Nastavuje EU to zrcadlo, které pochroumané Unii ukazuje, že je pořád nejkrásnější. Nevadí, že se přitom hraje na tóny, které se jinak a jinde nepovažují za evropské. A tak prezident Ukrajiny Petro Porošenko při kyjevském koncertě k oslavě bezvízové styku s Evropskou unii mohl citovat slova údajně připisovaná básníku Michailu Lermontovi: „Sbohem, nemyté Rusko. Země rabů, země pánů.“ a v naší politicky korektní a liberální Evropě nikdo nehnul ani brvou. Proč? Protože zeď civilizační nadřazenosti byla znovu postavená na posunutých hranicích jinakého Ruska. Ne, Evropa se od časů Římanů s jejich Limes Romanus zase tak moc nezměnila.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.