Německá Die Linke slaví deset let své existence

Ilona Švihlíková rozebrala dějiny vzniku a také současnost německé Die Linke, její programové zakotvení a vztah k politickému spektru v dnešním Německu.

Německá strana Levice (Die Linke) vznikla v červnu roku 2007 sloučením PDS (bývalé SED) a nové WASG. Předsedy strany tehdy byly Oskar Lafontaine a Lothar Bisky.

Politologové se před deseti lety shodovali v tom, že žádná strana nezměnila stranický systém Německa více než právě Die Linke. 16. června si připomínáme deset let od vzniku nové, radikálně levicové strany v Německu.

Zatímco v ČSSD se ustavil triumvirát a také proběhla programová konference, připomeňme si kořeny vzniku radikálně levicové Die Linke.

Vznik strany

Die Linke vznikla spojením dvou stran, které měly obě velmi zajímavou historii a okolnosti svého vzniku, resp. transformace. Obě strany byly navíc geograficky odděleny.

Na Východě Německa to byla PDS (Partei des demokratischen Sozialismus, strana demokratického socialismu), která vznikla z bývalé SED (Sozialistische Einheitspartei). Už před pádem berlínské zdi v ní vykrystalizovalo jádro reformátorů v čele s Gregorem Gysi, který se postupně stal vůdčí osobností nové strany. PDS se postupně podařilo se ve sjednoceném Německu etablovat, byť byly volební úspěchy dosti kolísavé. Její základní slabostí a silou zároveň bylo její působení pouze na Východě Německa. Žádná jiná politická strana nedosahovala tak rozdílných výsledků. Zatímco na Východě dosahovaly volební úspěchy dvouciferných hodnot a řada měst a obcí byla „rudá“, na Západě se PDS nedařilo prosadit a její volební výsledky v nejlepších případech končily okolo 1 % odevzdaných hlasů.

Druhým fenoménem, který vedl ke vzniku Die Linke byla strana WASG (Wahlalternative für soziale Gerechtigkeit – Volební alternativa pro sociální spravedlnost). WASG je vlastně těžko nazvat klasickou stranou, protože vznikla poměrně „narychlo“ v souvislosti s předčasnými německými volbami v roce 2005. WASG vznikla jako reakce na širokou nespokojenost s politikou SPD a Zelených, především s tzv. Hartz IV. zákonem. WASG do sebe pojala nespokojené z SPD, odboráře a dalších levicové aktivisty, kteří kritizovali odbourávání sociálního státu, prohlubující se rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, která byla pro Německo díky dlouholeté tradici státu blahobytu něčím novým.

WASG spolu s PDS, která si změnila jméno na Levicová strana/PDS, vytvořily koalici, která hned napoprvé dosáhla úspěchů, které těžko někdo předpokládal. Jedním z těch, kteří k tomu úspěchů kritickou měrou pomohli, byla „ikona německé levice“ Oskar Lafontaine.

Pochopit rychlý úspěch nové strany, což je pro relativně dosti konzervativní německé voličstvo netypické, znamená do značné míry pochopit, co pro novou stranu znamená Oskar Lafontaine.[1]

Oskar Lafontaine byl typickým sociálním demokratem, ale protože toto slovo v různých dobách dosti měnilo svůj význam, je třeba dodat, že byl sociálním demokratem 60. let. Byl to Willy Brandt, který ho inspiroval k politické kariéře.

Jeho kariéra byla poměrně strmá. Už ve 32 letech se stal starostou Saarbrückenu (nejmladším v SRN), od roku 1985-1998 byl sárským premiérem. V roce 1995 se stal předsedou SPD. Především jeho zásluhou byla SPD schopna zformulovat ucelenou vizi, která poprvé v německých dějinách vedla k pádu vlády (Kohlovy koalice CDU/CSU a FDP) přímým odvolením. Oskar Lafontaine se stal ve Schröderově kabinetu ministrem financí, ale příliš dlouho se v něm nezdržel. Protože nesouhlasil s politikou „dárečků“ pro velké podniky a politikou mzdové deflace (tedy snižování mezd pod míru růstu produktivity práce, což trápí Německo dodnes!). Lafonaine raději odešel, než aby se na takovéto politice podílel.

V roce 1999 se Lafontaine vzdal všech politických funkcí. Do politiky se ve velkém stylu vrátil v roce 2005 poté, co po téměř 40 letech vystoupil z SPD.

Brilantní řečnické schopnosti, strategické a analytické schopnosti z něho činí jednu z nejvýraznějších postav německé politické scény.

Jedinečnost v německém systému

Postavení Die Linke je v německém stranickém systému unikátní. Poprvé v německých dějinách totiž na celém území Německa vznikla poptávka – a přesvědčivě to dokumentují výsledky voleb v jednotlivých spolkových zemích po politické straně nalevo od sociální demokracie.

Čím byl tento jev nejspíše způsoben?

Němečtí novináři to zpočátku stručně hodnotili tak, že Die Linke prostě zabrala prostor, který SPD i Zelení opustili. Pokud toto tvrzení poněkud rozebereme a dáme do souvislosti s německou socio-ekonomickou situací, pak:

–   Sociální demokracie a Zelení, především pak sociální demokracie za G. Schrödera rezignovala na model sociálního státu. Převzala od pravicových neoliberálů hesla o tom, že sociální stát je nutno reformovat (rozumět odbourat), že globalizace je něco jako přírodní zákon, kterému se nelze vzepřít, ale jen přizpůsobit. Rudo-zelená koalice tak uskutečňovala politiku de facto pravicově neoliberální. Tím na politické scéně zavládl podobný zmatek jako v Británii. Tím, že levice přebrala a začala uskutečňovat pravicovou politiku, se pravicové strany ocitly v těžkém postavení, jak provádět opoziční kritiku. To se týkalo jak německé CDU/CSU, která dlouho nemohla najít žádné „téma“, mimo snad ještě tvrdších zásahů do příliš rozbujelého sociálního systému, tak koneckonců anglických konzervativců, kterým „prospělo“ anglické angažmá v Iráku i nekoncepčnost G. Browna. Názorový posun jak SPD, tak Zelených se projevil v souhlasu s aktivním německým angažmá (poprvé od II. světové války!) ve válce v Jugoslávii. Od strany, která vznikla jako pacifistická – Zelení, takováto politika vyzněla nadmíru kontroverzně.

–   Ekonomická situace v Německu. Právě za vlády G. Schrödera se Německo potýkalo s rekordní nezaměstnaností, která dosáhla alarmující výše 5 milionu nezaměstnaných. Reformy typu Hartz IV. či celý komplex Agenda 2010, které měly být i vzorem pro naši sociální demokracii, vedly k masové nespokojenosti a tím de facto i k předčasným volbám v roce 2005. Politika mzdové deflace, aby Německo zůstalo v mezinárodním měřítku konkurenceschopné, vedla jen k udušení domácí poptávky, protože německé příjmy reálně klesaly. Masová propouštění ve firmách, které dosahovaly stále větších zisků, kauzy typu Nokia – přesuny výrob do levnějších zemí, situace, kdy se stále více Němců propadalo do chudoby, to vše přispělo ke vzniku nové strany a ke změnám v celém německém stranickém systému.[2]

Politicky byly změny jako Agenda 2010 či Hartz IV. „prodávány“ jako nezbytné, globalizace prezentována jako přírodní jev, kterému je nutno se jen pasivně přizpůsobit. Pro občany muselo působit prapodivně, že zde panovala shoda všech stran, takže se pro ně de facto nerýsovala žádná alternativa. Jako by volby a celý demokratický mechanismus ztratil smysl: kroky jako zvyšování důchodu na 67 let (v situaci, kdy v 50 letech je téměř nemožné práci získat, a to i ve velkých městech), omezování sociální podpory, nárůst výdajů na zbrojení, snižování daní nejbohatším – takové kroky, s kterými nesouhlasila převážná většina populace, nenašly žádnou politickou odezvu. Je na místě se ptát, zda takováto situace postihla pouze SRN a neobjevuje se i v jiných zemích. Pokud totiž neexistuje alternativa, pak celý demokratický proces pozbývá smyslu, protože se stává volebním rituálem s volbou více či méně si podobných technokratů bez ucelené vize. V Německu se nicméně po určité době, kdy protesty získaly masovou podobu – alternativa objevila – Die Linke.  V 80. letech vypadala politická osa takto:

Politická osa v Německu v 80. letech 20. století, zdroj: Parteien in der Bundesrepublik Deutschland, str.91

Obrázek současného stranického systému s die Linke ukazuje, že se levicové strany silně přesunuly doprava a levicový prostor opustily. Jako by se tedy celá osa posunula doprava. Die Linke tedy převzala prostor, o který se ještě v 80. letech „přetahovala“ SPD spolu s novými Zelenými. Obě tyto strany se ale už plně staly součástí establishmentu, a „hlavního proudu“, což může především u Zelených, kteří se v počátcích prezentovali jako nekonformní strana překvapit.

Die Linke v německém politickém spektru, zdroj: autorka

Strana měla zpočátku velké cíle, na prvním sjezdu strany prohlásil Lothar Bisky: „Nastoupili jsme, abychom změnili poměr sil zde (v Německu) a v Evropě.“

Úspěchy strany

Die Linke ještě v její „nesloučené podobě“ jako koalici WASG/PDS se podařil raketový start. V předčasných volbách v roce 2005 se jí podařilo získat 8,7 % hlasů a získala 54 míst v Bundestagu. Kvůli vyrovnaným výsledkům mezi CDU/CSU a SPD to mohla být WASG/PDS, která rozhodne o podobě další vládní koalice. Ale na německé politické scéně jsou často důležitější osobní sympatie a antipatie než ideová spřízněnost. SPD, která se cítila ohrožena a ponížena touto rychle nastupující levicovou hvězdou, protože WASG ji začala ve velkém přebírat voliče, sympatizanty, členy odborových organizací –  takovouto spolupráci s „demagogickou“ stranou odmítla. Hlavní důvod byl ale osobní: velmi nedobrý vztah mezi odcházejícím kancléřem G. Schröderem a O. Lafontainem. Je to o to paradoxnější, že G. Schröder mohl za své první kancléřské období děkovat právě Lafontainovi.

Die Linke byla jako populistická, demagogická onálepkována stranami, které k vyřešení svízelných německých problémů viděly, s malými rozdílnými akcenty, totéž řešení: více neoliberalismu ve všech jeho podobách, od snižování daní nejbohatším (Spitzensteuer), po zvyšování odchodu do důchodu na 67 let, zvyšování nepřímých daní, růst spoluúčasti pacientů…Nakonec tedy nevznikla rudo-rudo-zelená koalice, která by bývala získala v Bundestagu dost hlasů (byť by tím vítězná CDU/CSU zůstala v opozici), ale pro Německo dosti netypická (s výjimkou období 1966-1969) velká koalice.

Programový profil – jedno ohlédnutí za prvním sjezdem v Chotěbuzi (2008)

V závěrečném usnesení sjezdu[3] hned v úvodu Die Linke konstatovala: „Žádná jiná strana  nezměnila politiku v zemi po volebním úspěchu v roce 2005 jako Die Linke. [4] Nejprve v Brémách, a nyní také v Dolním Sasku, Hesensku a Hamburku zvolili občanky a občané novou politickou sílu, Die Linke,do spolkových parlamentů. Zavedené parlamentní hrátky na změnu mezi černo-žlutým táborem a červeno-zeleným už nefungují, stále více občanek a občanů chtějí v politice zásadní změnu. Současně roste počet těch, kteří už se voleb a dalších demokratických procesů nezúčastňují a nevidí žádnou šanci, jak něco ovlivnit. Proto nastoupila Die Linke, aby tento pocit rezignace zvrátila a dokázala, že se solidárním přístupem je změna možná.“

První části byly věnovány kritice rudo-zelené koalice pod vedením G. Schrödera. Die Linke výslovně kritizovala: „Poprvé od roku 1945 se Německou podílelo na válce, krácení důchodů, snižování daní firem, zavedení soukromého připojištění (tzv. Riester-Rente), podpora finančních fondů, Hartz zákony pracovního trhu…. to je jen několik nástrojů asociální politiky, jejíž následky se rychle projevily ve zhoršování životních podmínek většiny občanů. O několik let později ztratila údajně „bezalternativní“Agenda 2010 podporu dokonce i ve většině SPD…. Místo jiné politiky se zemi dostalo Velké koalice, institucionalizované nemožnosti alternativy.“

To, že se v případě Die Linke nejednalo o pouhý sociálně-demokratický reformismus, se již  v roce 2008 ukázalo v závěrečném usnesení: „Nová Die Linke je toho názoru, že současné kapitalistické poměry nejsou poslední fází dějin, že demokratický socialismus je možný a nutný, aby byl pro všechny dosažitelný lepší svobodný, důstojný život.“

A jak se vyjadřovala k sociálním otázkám?

Máme největší nízkomzdový sektor ze všech zemí OECD. Zopakuji to ještě jednou. V roce 2005 jsme byli ještě za USA. Nyní jsme v tomto sektoru mezi zeměmi OECD na špici. Téměř každý čtvrtý zaměstnaný pracuje za mzdy 15 000 euro ročně a nižší. To je podle definice nízko mzdový sektor. A kdo má měsíční plat 1000 euro, smí v důchodu počítat s chudinským důchodem 400 euro…. A co se často přehlíží, mzdová kvóta, tedy podíl mezd a platů na národních příjmech, klesl od roku 2000 ze 72% na 64 %. .. Tak vidíme, jak může pomalý růst mezd, a my už to máme 20 let, úplně změnit strukturální situací státu a společnosti.“[5]

Důležité je si uvědomit, že Německo sloužilo (už tehdy, nemluvě o současné situaci, kdy se „německý model“ rozšiřuje jako vzorový po celé eurozóně) jako určitý vzor pro ostatní země. Mzdový dumping, důchodová politika měla proto svou evropskou dimenzi. Německá praxe sloužila některým politikům sloužit jako „zástěrka“, proč zavést podobná opatření. Koneckonců si stačí vzpomenout na spěch naší ČSSD, aby už už napodobovala Schrödera v jeho Agendě 2010.

Oskar Lafontaine se rovněž vyjádřil k americké zahraniční politice v Iráku: „… proč tam jsou vedeny války? My jako jediná politická síla říkáme: ne kvůli svobodě a demokracii, ne, protože jde o prosazení lidských práv, ale protože mají být dobyty surovinové a odbytové trhy. Tohle musíme jasně říci. To je následek celosvětového systému finančního kapitalismu.“[6]

Lafontaine si nebral servítky ani v další části svého projevu, týkajícího se boje proti terorismu. „Je to neblahý stav věci, když se v západním světě, obzvláště v Německu, říká: chceme bojovat proti terorismu, aniž by diskutující měli jasno v tom, co terorismus vlastně je. … A když řekneme, že terorismus je protiprávní zabíjení lidí, aby byly prosazeny politické cíle, tak se ta dvojí morálka západního světa musí ukončit! Pak jsou totiž Bush, Blair a mnoho jiných, kteří mají na svědomí války v rozporu s mezinárodním právem, teroristé!… Nenajdeme ve světě mír, když to půjde podle vzoru: muslim, který hází bomby, je terorista. Křesťan, který hází bomby, bojuje za svobodu a demokracii. S takovou dvojitou morálkou nepřispíváme k míru ve světě. A to je převažující morálka v západních průmyslových zemích.“[7]

K ekonomické politice:

Společnost, která pro svůj ekonomický a sociální život stále více potřebuje několik málo hospodářských gigantů, není pro die Linke společnost, o kterou by měla usilovat, ale představuje výzvu, položit si otázky po smyslu systému a o tom, jak ho překonat.“

„Od druhé světové války jsme nezažili období, v němž by několik let reálné příjmy klesaly a podíl mezd na národním důchodu systematicky klesal na úkor příjmů z majetku.“[8]

Kritika současné podoby globálního kapitalismu pokračovala: „Skutečná centra moci tohoto světa – velké na celém světě činné koncerny a jejich spojení nejsou demokraticky legitimovány a nepodrobují se žádným volbám. Je úkolem politiky jejich moc omezit a případně i zlomit.“ 

A nakonec:

 „Nevěříme ani ve všemocnou ruku zisku, ale ani státu. Nová Die Linke sází na svobodu a rovnost všech občanů, na jejich sebeurčení a na demokratickou většinu pro sociálně spravedlivá pravidla společnosti.“

Alternativní nebezpečnost Die Linke byla od počátku vnímána jako vysoká. Tak moc, až byl Oskar Lafontaine sledován tajnou policií, protože chtěl „odstranit kapitalismus.“

A dnes…

Podíváme-li se na dnešní situaci, můžeme stručně shrnout, že SPD se ze Schröderovy „třetí cesty“ nevzpamatovala dodnes. Neoliberální sblížení ji sice z politického spektra nevymazalo a ve srovnání s francouzskými či nizozemskými příbuznými si vede vlastně docela dobře. Ale nástup Schulze ukázal programovou bezradnost. Odklonit se od Schrödera, nebo ne? Na to pár úsměvů Martina Schulze už nestačilo. Labouristy před propadem do bezvýznamnosti (či anihilací, jak tvrdil válečný zločinec Blair) zachránil až elitami nenáviděný Corbyn, který stranu vrátil tam, kam patří: nalevo.

Die Linke se stala součástí německé politické krajiny, i když stále hraje opoziční roli. A její pečeť vzniku, tedy spojení „východní PDS“ a západní WASG se s ní táhne dál, jak koneckonců politologické teorie postulují. Tato určitá dichotomie se projevila i v nedávno proběhlém sjezdu strany (psali jsme např. zde). Připomeňme také, že jediná Die Linke se v německé politické scéně postavila za Řecko… Oscar Lafontaine je už sice poněkud v pozadí, ale o to výrazněji vystupuje jeho žena, jejíž projevy sledují i příznivci (L)levice u nás: Sahra Wagenknechtová.

 

Odkazy:

[1] „… vděčím mu za úspěchy, kterých bychom bez něj nikdy nedosáhli! …Je to neskutečně politický člověk a je neskutečně důležitý. .. Tajně by většina stran byla pyšná, kdyby Oskara Lafontaina měly.. Prostě nám závidí.“ G. Gysi: Wir müssen uns gegenseitig verändern – das ist der richtige Weg. Projev na 1. sjezdu strany.

[2] Nespokojenost se sociální situací byla tak masivní, že stále více Němců Německo opouštělo, aby žilo v jiné zemi. Tomuto novému fenoménu se věnovala řada studií, ale i populární televizní programy např. Die Auswanderer na stanici VOX, na které běžel už několik let a ukazoval motivy odchodu Němců i jejich zvykání v nové zemi. Hlavním popudem odchodu je neuspokojivá sociální situace (dopady zákona Hartz IV) a také často zmiňovaná nízká kvalita života – což kdysi bývalo téma strany Zelených. Od té doby se situace dramaticky změnila, nicméně, je dobré si připomenout, kde Německo před deseti lety bylo…

[3] Beschluss des 1. Parteitages der Partei Die Linke am 24. und 25. Mai 2008 in Cottbus, www.die-linke.de

[4] Podobně např. i Spiegel: „Celá desetiletí nezměnilo založení nějaké politické strany politickou strukturu Německa tak silně jako die Linke.“ Spiegel, Nr. 21, str. 23.

[5] O. Lafontaine: Wir haben noch grosse und schwere Aufgaben vor uns, www.die-linke.de

[6] O. Lafontaine: Wir dürfen die Hoffnung von Millionen Wählerinnen und Wählern nicht enttäuschen. Projev na 1. stranickém sjezdu.

[7] tamtéž.

[8] Lothar Bisky: Das Signal steht auf Einmischung für andere, bessere Politik, projev na 1. sjezdu strany. www.die-linke.de

Ilustrační obrázek: Autor – Ferran Cornellà – Own work, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=59899338

 

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.