Ignorovat symptomy nemoci je nebezpečné

Ivo Šebestík shrnuje poučení z právě proběhlých parlamentních voleb ve Francii. Proč je demokracie nemocná a proč neléčení její nemoci může skončit špatně?

Podle očekávání potvrdilo hnutí francouzského prezidenta Emmanuela Macrona La République en marche! i ve druhém kole parlamentních voleb své vítězství v boji o Bourbonský palác, sídlo národního shromáždění.

Už od neděle 11. června, kdy proběhlo první kolo těchto voleb, komentují francouzská média rekordně nízkou účast voličů a s nimi i celou řadu symptomů, které aktuální politickou situaci ve Francii provázejí. Příznaky, které zaujaly nejenom francouzská ale v širším měřítku i zahraniční média, můžeme popsat následovně.

Je to jednak nejnižší účast voličů v období takzvané Páté republiky, a snad i vůbec v dějinách francouzské demokracie. Mnozí komentátoři se v tomto bodě shodli na tom, že tato nízká účast voličů vyjadřuje vlastně vysokou míru nesouhlasu veřejnosti se současným stavem národní politiky a explicitně i s celkovým vývojem v zemi, a možná i v širším geopolitickém kontextu.

Dalším postřehem, na který upozorňují francouzští komentátoři, je skutečnost, že vlády v zemi se mohou ujmout hnutí a osobnost, které nemají dlouhodobou politickou tradici ani zkušenosti. Což může do budoucna otvírat netušené možnosti v podstatě pro kohokoliv.

Třetím poznatkem – který by mimochodem měl asi zajímat občany kdekoliv v Evropě včetně České republiky – je totální propad levicových stran sociálně demokratické orientace.

Dobytí Bourbonského paláce nováčkem nečitelné politické orientace

Komentáře a postřehy na adresu „dobytí Bourbonského paláce“ nováčkem nečitelné politické orientace byly hojné a věnovaly se detailům celého volebního procesu i odhadům toho, co bude ve francouzském Národním shromáždění následovat. Nicméně – nakolik se mi podařilo zaznamenat – většině těchto reakcí (dostižná i všem) scházelo zasazení aktuální francouzské volební zkušenosti do širšího společenského a geopolitického rámce a s tím související hledání východiska ze situace, kterou lze sotva považovat za slibnou nebo alespoň za normální. Takovéto skutečné východisko, zdá se, představuje vstup na pohyblivé písky, kam se alespoň prozatím evropští politikové tradičního proudu a mainstreamová média neodváží.

Je nesporné, že v současném světě probíhají procesy, na které vlády a parlamenty mnohých demokratických zemí Evropy (možná všech a nejenom evropských) neumějí nebo nechtějí reagovat účinným způsobem. Tedy takovým způsobem, který by přispěl k řešení základních globálních problémů planety. Některé z nich pojmenovává ve své poslední knize Strangers at Our Door (Cizinci před našimi dveřmi) nedávno zesnulý sociolog Zygmunt Bauman. Jsou to především stále rostoucí příkré až extrémní rozdíly mezi lidmi, a to nejenom pokud se jedná o výši příjmů, tedy o životní úroveň, ale také v celé řadě dalších hledisek.

Bauman se v této velice útlé knížce věnuje migraci. Ta jej ovšem zajímá především jako symptom mnohem rozsáhlejšího procesu. Tím procesem, na který autor poukazuje především, je vyčleňování lidí. Stigmatizace určitých skupin obyvatelstva, kterým je upíráno to, co je dost možná tou skutečně nejcitlivější potřebou každé lidské existence. Respekt, přijímání, úcta, sebeúcta.

Ve vlastní zemi jako v krajině vzdálené

François Villon v jedné své baladě píše: „Je meurs de soif auprès de la fontaine… Dans mon pays je suis en terre lointain…“[1] Tyto dva verše, které napsal básník narozený v Paříži v roce 1431, dokonale charakterizují pocity lidí, kteří žijí v prostředí, které je nepřijímá a neváží si jich. Hle, Paříž na sklonku středověku a vedle ní Paříž současná. Jeden prokletý básník rozkročený přes půl tisíciletí! Ti, kteří i dnes umírají žízní u pramene, nejsou ani zdaleka jen migranti, proudící v posledních letech do Evropy z Blízkého východu a severní Afriky. Jsou to prostě lidé, kteří žijí vzhledem k možnostem současného světa v materiálně nuzných podmínkách nebo v nedůstojném postavení. Tam venku, daleko od Evropy, ve světě, jemuž, jak se mnohý Evropan domnívá, „bída historicky náleží“, ale i samotní „původní“ Evropané, kteří z nějakého důvodu nedosáhnou na blahobyt nebo je jim prostě upírán.

Svět, tak jak je uzpůsoben, řízen či spravován, nejenom že neodstraňuje extrémní chudobu v mnohých částech planety, ale dokonce ji zvyšuje bezohledně uplatňovanou strategií gigantických nadnárodních korporací, které usilují o zisk a chudobu v mnoha částech světa využívají pro své zájmy.

Části planety je tedy přisouzena bída, kterou bohatý demokratický svět chápe jako „charakteristickou pro určité regiony“, takže se její existencí neznepokojuje. Přestává budit dokonce i soucit. Z těchto oblastí planety docela pochopitelně a již dlouhodobě proudí statisíce uprchlíků do zemí, ve kterých očekávají vyšší životní úroveň.

V těchto zemích, byť demokratických, svobodných a vysoce technologicky i hospodářsky rozvinutých, nicméně existuje „domácí“ vrstva obyvatelstva nacházejícího se v nejistém postavení. Ani tato „prekérní“ vrstva „původního“ evropského obyvatelstva se početně nezmenšuje a její postavení se nezlepšuje. Stav nejistoty dlouhodobě trvá bez ohledu na to, jaká politická reprezentace tu či onu evropskou demokracii spravuje a vede. Nemůže být žádným překvapením, že obyvatelstvo, které chodí poctivě k volbám, aniž se od stávajících tradičních politických stran dočká zlepšení své vlastní situace, původní důvěru a víru v politický systém pozbývá.

Teror založený na nespokojenosti

V některých zemích západní Evropy, především v těch, které měly v minulosti kolonie, tvoří významnou část existenčně nejisté vrstvy obyvatelstva lidé původem z neevropských zemí, často z oněch bývalých kolonií. Migranti tuto již tak početnou vrstvu ještě rozšiřují. A právě k této nespokojené vrstvě upínají pozornost výcvikové tábory Islámského státu a dalších teroristických organizací vyrůstajících z extrémních vrstev náboženského fundamentalismu.

Jejich základní koncepcí je posilování a využití nespokojenosti s nejistou situací v evropských zemích, kterou migrace umocňuje tím, že části evropského obyvatelstva, které mimo jiné v důsledku atentátů právem pociťuje strach a existenční nejistotu „dodává“ další hrozbu v podobě „cizinců“, jejichž chování je přinejmenším odlišné a může být chápáno jako nevyzpytatelné nebo nebezpečné.

Koncept terorismu, který je dnes největší viditelnou a definovanou hrozbou současné Evropy, tedy pracuje se dvěma vrstvami evropského obyvatelstva zároveň. A v tomto konceptu jedna vrstva děsí druhou. Jsou to jednak sami „původní“ Evropané, kteří nemají zajištěn přístup k prostřenému stolu své vlastní bohaté společnosti a „umírají žízní u pramene“ či se cítí být „ve své vlastní zemi jako v cizině“. A pak migranti i starousedlíci blízkovýchodního a severoafrického původu, vůči kterým směřuje hněv jejich sousedů nacházejících se v podobně prekérní situaci. A kteří se v důsledku nevraživosti okolí cítí být nevítanými cizinci dvojnásob, což u nich posiluje pocit vyloučenosti, jaká pak snadno probouzí nenávist a touhu mstít se. Atributy tak žádané islámskými teroristy.

Řečeno velmi prostě: jedni chudí nenávidí jiné chudé a obracejí pozornost k nim, namísto toho, aby se lidé jako občané a voliči v demokratických systémech zaměřili na základní příčiny stále se zvyšující nerovnosti. Na narůstající bezohlednost nadnárodního kapitálu a naprostou neochotu či neschopnost politických reprezentací tomuto vládci planety se účinně vzepřít a zákonnou cestou omezit jeho finanční a politický vliv, který je nepředstavitelně obrovský.

Z Baumanovy velmi útlé knížky se dá řešení celého problému vyčíst velmi snadno. Zní asi takto: Pokud politické reprezentace bohatých demokratických zemí nezačnou skutečně cíleně pracovat na zmenšování propasti mezi bohatými a chudými, na národních úrovních i celosvětově, pak celý západní demokratický systém ztratí smysl a rozpadne se. Bude nahrazen něčím, pro co ještě dnes nemáme jméno, co se však již nějaký čas ohlašuje symptomy, ke kterým ty aktuální francouzské prezidentské i parlamentní volby patří.

Nejsilnějším motivem člověka je touha být uznán a respektován

Baumanovo téma migrace je v jeho knize skutečně pouze symptomem fenoménu, který se jmenuje stigmatizace a odepření úcty, respektu a sebeúcty. Je velkým omylem soudit, že člověka ze všech motivů nejvíce pohání touha po majetku a blahobytném a pohodlném životě. Nejsilnějším motivem člověka je ve skutečnosti naprosto základní potřeba uznání. Být respektován, uznáván a přijímán – to je hlavní motiv lidského snažení. Teprve z této základní potřeby se mohou odvíjet nebo často skutečně odvíjejí motivy, které již nejsou ani zdaleka tak čisté. Touha po uznání a respektu mnohdy plodí potřebu vládnout a ovládat a z ní se pak odvíjejí další motivy lidského chování, které vedou k hromadění moci a majetku, neboť moc a majetek jsou spojité nádoby. Bez jednoho často není to druhé.

Nepřijímání, odepírání, vylučování, stigmatizace, podceňování – toto všechno pospolu je živnou půdou nespokojenosti, která je dílem spontánní, dílem rafinovaně využívaná a usměrňovaná. Mají-li evropské demokratické národy žít v bezpečí a věnovat se rozvíjení své existence i kultury, pak je zhoubné, pokud praktické poměry tuto živnou půdu nespokojenosti ještě kypří a dále osévají.

Stavět zdi mezi lidmi, budovat novodobé akropole po vzoru starých řeckých měst, které spolehlivě oddělují prosperující a bohatý svět od chudinských čtvrtí – to je jedna z cest. Pochopitelně ta snazší a nikam nevedoucí. Jiným řešením, mnohem obtížnějším, by bylo odstranění příkrých rozdílů mezi lidmi. Tato cesta by snížila napětí mezi různými skupinami obyvatelstva, zvýšila pocit bezpečí a dodala většímu počtu lidí sebedůvěru.

Šťastní lidé neplodí konflikty a nelibují si v násilí a ve válkách. Je skutečně paradoxní, že tak vysoce ekonomicky efektivní systém, jakým je západní tržní ekonomika, nedovede či spíše nechce zvýšit míru spokojenosti a štěstí obyvatelstva planety.

Macron se Francouzům za jejich důvěru odmění zvýšením daní

V těchto parlamentních volbách většina Francouzů zůstala doma. Nedávno, v prezidentské volbě, Francouzi uvěřili, že zvolením Emmanuela Macrona do čela státu, alespoň nedojde k žádnému zemětřesení na domácí politické půdě ani v evropském kontextu. Když už nemohou Francouzi očekávat zlepšení své situace, pak ať alespoň není hůř. Macron jim za odměnu za jejich důvěru nejspíš zvýší razantně daně, což samozřejmě pocítí především střední třída.

Ta se ale nebude zlobit na globální kapitál a na velký kapitál francouzský, které Macronovi vytvořily zázemí, aby mohl pracovat v jejich prospěch, ale budou se zlobit na chudé a na zdánlivě velkorysý francouzský sociální systém. Očekávané zvýšení daní bude tedy přesně opačným krokem, než jaký by bylo záhodno ve Francii přijmout, aby se poměry v zemi uklidnily a Francie se stala opět bezpečnou zemí četných sociálních jistot pro své vlastní obyvatele.

Takto, bohužel, demokratické evropské země fungují. Řešení, která by přispěla ke stabilizaci poměrů a uspokojila alespoň částečně vrstvy, které se cítí vylučovány z práva zasednout ke stolu s ostatními, přijímána nejsou. Na jejich místo přicházejí řešení, která prekérní situaci vylučovaných skupin obyvatel ještě zhorší.

Skutečnost, že se v průběhu prezidentských voleb velká část Francouzů semkla proti Le Penové, tedy ve prospěch Macrona, vůbec nevypovídá o stabilizaci politických poměrů v zemi, ale o dezorientaci a možná i o jistém stupni marnosti a zoufalství. V parlamentních volbách tedy nadpoloviční většina voličů už zůstala raději doma. Nač se obtěžovat k volebním urnám, když jedno vyjádření bezmoci voličů již bylo naplněno?

Levice má největší „loviště hlasů“ a přesto nic neuloví

Evropané přestávají důvěřovat svým politickým stranám. Nejvíce je tato nedůvěra patrná u voličů tradičních levicových stran. Pokud pravicové liberální či konzervativní politické strany, hlásící se ke statutu quo, nijak neřeší sociální situaci početně stále se zvětšujících vrstev chudých, pak nedělají nic, co by bylo v příkrém rozporu s jejich určením. U levicových stran je nezájem o široké vrstvy zaměstnanců, neprivilegovaných nebo chudých lidí ovšem zásadní problém.

Tyto levicové strany mají ve skutečnosti k dispozici největší „loviště“ hlasů a příznivců. Obyvatelstvo, které potřebuje ochranu před negativními dopady současného kapitalistického systému, je daleko nejpočetnější. Volební vítězství levicových stran, zejména sociálně demokratického typu, by mělo být v podstatě v každé evropské demokracii téměř automatické. Za normálních podmínek by politické strany pracující pro velký kapitál a rozšiřující propast mezi bohatými a chudými, neměly mít v žádných volbách ani nejmenší šanci na vítězství. To, že v mnohých evropských zemích vítězí dokonce snadno, je skutečným znakem toho, že s levicí není něco v pořádku. Patrně již není levicí. Nerozumí si s vlastními voliči. Neslyší je nebo dělá, že je neslyší. Proto ji občané volí málo nebo téměř vůbec.

Letošní francouzské prezidentské volby i nízká volební účast při volbách parlamentních jsou skutečně alarmujícím voláním po zásadní změně orientace demokratických stran, vlád i parlamentů. Pokud evropské reprezentace nezačnou pracovat ve prospěch neprivilegovaných vrstev, tedy lidí, kteří nedisponují vysokými příjmy, velkým majetkem a některým derivátem moci, pak se jim nepodaří obnovit důvěru veřejnosti. A co hůře: negativní procesy, které vedou ke štěpení společnosti na vzájemně znepřátelené frakce, budou pokračovat. Budou snižovat míru bezpečí a vzájemné důvěry a povedou k dalším výbuchům násilí.

Takto dezintegrovaná společnost je pak snadnou kořistí extrémních politických uskupení i teroristických organizací verbujících zde své atentátníky. Francouzské volby není radno vytrhnout z tohoto širšího kontextu, neboť co prožívá Francie letos, čeká jiné země zítra, přičemž zaznamenáváme i paralelně probíhající obdobné procesy. Česká republika se svým enormním propadem sociální demokracie tvoří sice specifický případ, který je zřejmě i důsledkem rychlého vyprazdňování politického prostoru od osobností, nicméně i zde je dlouhodobě patrná rostoucí nedůvěra občanů v politické strany jako takové a příklon k alternativám, které se samy vyhýbají jakémukoliv tradičnímu zařazení a zůstávají v podstatě nečitelné.

Vysvětlivky:

[1] „Umírám žízní u pramene… Ve své zemi jsem v krajině vzdálené…“

Ilustrační obrázek: Autor – Richard Ying et Tangui Morlier – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17800606

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.