Říká opravdu obyvatelstvo kapitalismu ano?

Pavel Janíčko odpovídá na polemiku Miroslava Tejkla a znovu se vrací k otázkám legitimity současného společenského systému.

Pokusím se ještě krátce zareagovat na příspěvek pana Miroslava Tejkla, v němž pokritizoval moji úvahu na téma „legitimita v socialismu a kapitalismu“. Především bych chtěl zdůraznit, že plně souhlasím s jeho závěry o současné stále nižší „objektivní“ legitimitě kapitalismu, jenž má stále více charakter parazitní struktury a stále méně je schopen nabídnout nějaká perspektivní řešení většině společnosti, a naopak civilizaci stále více ohrožuje. Koneckonců už v předminulém století hodnotili kapitalismus jako prohnilý a parazitní někteří myslitelé, např. V.I.Lenin. Mezitím si kapitalismus řešil své problémy válkami a paradoxně mu prospěla i existence silné socialistické soustavy, neboť musel zregulovat některé své přirozené instinkty a zavést trochu sociálna do svého fungování (alespoň v západní Evropě) a tím se stabilizovat. S pádem této soustavy v Evropě se ovšem kapitalismus vrací „ke kořenům“ a navíc moderní technologie, kromě pozitivních efektů, přinášejí větší možnosti pro uplatnění negativních tendencí ve smyslu otevření prostoru pro zhodnocování kapitálu mimo reálnou ekonomiku parazitním způsobem a na dluh, takže se Leninovy předpovědi potvrzují ještě ve vyšší míře.

Nicméně mě pan Tejkl vytkl určitou manipulaci a nepravdu při hodnocení toho, co on nazval „subjektivní legitimitou“, tedy mírou souhlasu občanů s celkovým politickým a ekonomickým systémem společnosti.

Pokud jde o socialismus, můj poukaz na relativně vysokou míru členství v KSČ či v dalších „režimních“ organizacích té doby poukazoval především na tendenčnost a v zásadě nepravdivost různých současných propagandistických výtvorů, které vykreslují socialistické období tak, že ve společnosti existovala pouze jakási úzká vrstva vládnoucích funkcionářů, a všichni ostatní byli vůči nim v nekompromisní opozici. Stejně tak představy o  diferenciaci tehdejší společnosti na jasně vymezenou skupinu darebáckých, kariéristických a všestranně škodících „straníků“ a slušných, morálních a především trpících „nestraníků“ jsou jen propagandistickou smyšlenkou. Ve skutečnosti byla většina společnosti v těchto „režimních“ strukturách docela aktivně účastna, je dokonce otázkou, zda reálná možnost „prostého“ člověka se domoci něčeho u „vrchnosti“ nebyla větší než dnes. Rozhodně si neumím představit, že by se nám po ulicích promenovalo asi 100000 bezdomovců, že by rodiče 10 % dětí měly problémy s jejich základní stravou a že by milióny lidí byly postiženy exekučními výměry a tehdejší moc by se tvářila, že jí to nezajímá.

Chtějí lidé kapitalismus?

A teď k otázce, jak to vypadá s legitimitou kapitalismu a zda skutečně lidé tento systém tak bezvýhradně a stoprocentně chtějí, jak to tvrdí pan Tejkl. Vzpomínám si docela dobře na rok 1989 a období převratu, kdy zachytit slovo „kapitalismus“ ve sdělovacích prostředcích a ve vystoupeních tehdejších „fóristických“ mluvčích bylo prakticky nemožné. O to více jsme poslouchali řečí o demokracii a (sociálně)tržní ekonomice.  Koneckonců výroky pana Havla z té doby jsou přímo instruktivní:

„ Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítel socialismu, že chci obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám  tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, protože brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. …Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány“

Vzniká tedy otázka, proč pociťovali tehdejší protagonisté převratu takovou potřebu zatemnit skutečné jeho cíle a odvrátit pozornost od pojmu kapitalismus, když tedy podle pana Tejkla si ho většina společnosti přála. Zřejmě si byli tehdejší protagonisté převratu vědomi, že tento pojem je u většiny společnost nepopulární a museli si počkat. Museli si počkat, až vytvoří skupiny lidí (třídy) přímo materiálně zainteresované na systému, který rozdají majetky, a také na to, až začne dlouhodoběji působit propaganda ve smyslu, že kapitalismus odmítají pouze staré struktury, estébáci, socky vůbec neschopní lidé, a že mladí, vzdělaní a schopní jsou jako jeden šik ochotni za kapitalismus položit životy.S tím souvisí i otázka, proč v současnosti lidé, a to i lidé kapitalismem skutečně přímo postižení, nevolí ve větší míře protikapitalistické strany. K tomu má současný celosvětové vládnoucí režim řadu nástrojů, kterým se ve zkratce říká „výroba souhlasu“. K tomu slouží řada mechanismů a tezí, které jsou částečně vyfabulované propagandou a částečně skutečně opřené o reálné zkušenosti. Mezi ně patří např. tvrzení, že neexistuje žádná reálná funkční alternativa k současnému kapitalismu, že kapitalismus je v souladu s přirozeností člověka a všechno ostatní je neživotné sociální inženýrství, že první pokus o socialismus selhal a nemá cenu se pokoušet o něco podobného znovu,  že v éře globalizace je jakákoliv antisystémová změna v menších státech odsouzen k zániku, že mě ostatní u voleb stejně přehlasují a můj hlas propadne, že  komunisty nemá cenu volit, protože s nimi nebude nikdo spolupracovat, že levicové strany jsou jen pro ty, kteří nechtějí pracovat a chtějí jen žít ze sociálních dávek, že tyto strany jsou jen pro omezence a že samostatní, tvořiví, talentovaní a vzdělaní lidé se s nimi nemají „zahazovat“, a že vůbec nemá cenu k volbám chodit, protože se tím nic nezmění. .

Po určité období se zdálo, že tato „výroba souhlasu“ je docela úspěšná. Nicméně stále  zjevnější krizové projevy systému (a nejde jen o uprchlickou krizi, která je jen důsledkem stále hlubší diferenciace kapitalistické společnosti jako celku), ale především o stále zjevnější rozval systému na „elity“ a ovládané v materiálním i politickém smyslu slova, vedou ve větší míře k různým revoltám těchto mas i ve volebních mechanismech a způsobují přeceněnu určité neblahé předtuchy těchto tzv. elit. Pěkně to napsal na toto téma nedávno  P.Houda v LN:

…někdejší hluchoněmí si…uvědomují, že i jim se dostalo daru slova, že nejsou jen podřadnými otroky odsouzenými „volit“ mezi černobílou a bíločernou.  Elity jsou takovýmto vývojem samozřejmě velice znechucené. Šikují se. Vedou válku, kterou nazývají různě. Někteří o ní hovoří jako o válce slušných s neslušnými – s populisty, plebsem, burany, rasisty, hlupáky. Jenže války se přes to všechno vyvíjí dost bídně (viz Donald Trump – a teď ponechme stranou všechnu směšnost miliardáře vydávajícího se za hlas utlačovaných).“

Výroba souhlasu totiž nutně dříve nebo později narazí na fakt, že kapitalismus je pro lidstvo v moderní fázi dějin už mechanismem, která je pro lidstvo neperspektivní a dokonce rizikový a ohrožující. Lze si jen přát, aby byly socialistické koncepty prosazeny dříve, než nás tento systém dovede ke katastrofě.

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.